13. Kapitola
2. 1. 2014
Třináctá kapitola
TITÁN MI PŘINÁŠÍ DAR Tu bílou vlajku jsme viděli na půl míle daleko. Byla velká jako
hřiště a nesl ji desetimetrový obr s jasně modrou kůží a ledově
šedivými vlasy.
„Hyperborean,“ poznala ho Thalia. „To jsou obři ze severu.
Špatné znamení, že se přidali ke Kronovi. Obyčejně bývají
mírumilovní.“
„Ty ses s nimi setkala?“ zeptal jsem se.
„Hmm. V Albertě jich žije velká kolonie. Nikdy se s nimi nechoď
koulovat.“
Když se obr dostal blíž, uviděl jsem s ním tři vyslance lidské
velikosti: polokrevného v brnění, empúsu v černých šatech s
planoucími vlasy a vysokého muže ve smokingu. Empúsa byla do
toho chlapíka ve smokingu zavěšená, takže vypadali jako dvojice na
cestě do divadla na Broadwayi – až na ty hořící vlasy a tesáky.
Skupinka pomalu kráčela k Heckscherově hřišti v Central Parku.
Houpačky a hřiště byly opuštěné. Ozývala se jen fontána na Umpire
Rock.
Podíval jsem se na Grovera. „Ten chlap ve smokingu je Titán?“
Nervózně přikývl. „Vypadá jako kouzelník. Kouzelníky
nesnáším. Tahají z klobouků králíky.“
Zůstal jsem na něj hledět. „Ty se bojíš králíčků?“
„Bla-ha-ha! Jsou to pěkní trapiči. Jenom kradou celer
bezbranným satyrům!“
Thalia se zasmála.
„Co je?“ ozval se Grover.
„Tu tvou králíkofobii si probereme pak,“ umlčel jsem ho. „Už
jsou tady.“
Muž ve smokingu popošel dopředu. Byl vyšší než průměrný
člověk, měřil asi tak dva metry deset. Černé vlasy měl svázané do
ohonu. Oči mu zakrývaly kulaté tmavé brýle, ale co mě vážně
zaujalo, byla jeho tvář. Táhly se po ní šrámy, jako by ho napadlo
nějaké malé zvíře – třeba pořádně naštvaný křeček.
„Percy Jacksone,“ pronesl sametovým hlasem. „To je velká čest.“
Jeho kamarádka empúsa na mě zasyčela. Nejspíš se doslechla, jak
jsem loni v létě zničil dvě její sestry.
„Má drahá,“ obrátil se k ní ten smokingový týpek. „Co kdyby sis
udělala pohodlí tamhle, co?“
Pustila se ho a zamířila na lavičku v parku.
Podíval jsem se na ozbrojeného poloboha vzadu. V nové přilbě
jsem ho hned nepoznal, ale byl to můj starý kamarád, který vráží nůž
do zad – Ethan Nakamura. Po naší bitce na Williamsburgském mostě
měl místo nosu něco jako rozmačkané rajče. Hned mi bylo líp.
„Čau, Ethane,“ zašklebil jsem se na něj. „Sluší ti to.“
Ethan na mě nasupeně hleděl.
„K věci.“ Chlapík ve smokingu napřáhl ruku. „Jsem
Prométheus.“
To mě tak překvapilo, že jsem si s ním tou rukou ani nedokázal
potřást. „Ten, co ukradl oheň? Ten přikovaný ke skále se supy?“
Prométheus sebou škubl. Pohladil si škrábance na tváři. „Prosím,
o supech nemluv. Ale máš pravdu, ukradl jsem bohům oheň a dal ho
tvým předkům. Na oplátku mě nekonečně milosrdný Zeus nechal
připoutat řetězy ke skále a navěky mučit.“
„Ale –“
„Jak jsem se osvobodil? Udělal to Hérakles, už hrozně dávno.
Takže chápeš, že mám pro hrdiny slabost. Někteří z vás dokážou být
docela slušní.“
„Na rozdíl od vaší společnosti,“ neodpustil jsem si.
Díval jsem se na Ethana, ale Prométheus si očividně myslel, že
mluvím o empúse.
„Ale kdepak, démoni nejsou tak zlí,“ pousmál se. „Jenom je
musíš pořádně krmit. Takže, Percy Jacksone, promluvme si.“
Ukázal na piknikový stůl a posadili jsme se. Thalia a Grover
zůstali stát za mnou.
Ten modrý obr opřel bílou vlajku o strom a začal si hrát na hřišti.
Šlapal po prolézačkách a drtil je, ale nevypadalo to, že má vztek.
Jenom se roztržitě mračil a fňukal: „Ech-uf.“ Pak vlezl do fontány a
rozlomil betonovou nádrž na půlky. „Ech-uf.“ Voda mu pod nohama
mrzla. U pasu mu visel trs plyšových zvířátek – těch velkých, jaká se
dají vystřelit na střelnici. Připomínal mi Tysona a z pomyšlení na to,
že bych s ním měl bojovat, mi bylo smutno.
Prométheus se naklonil nad stůl a propletl prsty. Vypadal vážně,
laskavě a moudře. „Percy, tvá pozice je slabá. Víš sám, že dalšímu
útoku nezabráníš.“
„Uvidíme.“
Prométheus se zatvářil mrzutě, jako by měl vážně starost, co se
mnou bude. „Percy, já jsem Titán prozíravosti. Já vím, co se stane.“
„A taky Titán lstivých rad,“ ozval se Grover. „Lstivých,
zdůrazňuju.“
Prométheus pokrčil rameny. „To je pravda, satyre. Ale v poslední
válce jsem podporoval bohy. Řekl jsem Kronovi: ‚Nejsi dost silný.
Prohraješ,‘ a měl jsem pravdu. Takže vidíš, umím si vybrat vítěznou
stranu. Tentokrát stojím za Kronem.“
„Protože vás Zeus připoutal ke skále,“ tipnul jsem si.
„Zčásti ano. Nepopírám, že stojím o odplatu. Ale to není jediný
důvod, proč podporuji Krona. Je to nejmoudřejší volba. Přišel jsem,
protože myslím, že bys měl poslechnout rozum.“
Prstem nakreslil na stole mapu. Všude, kde se dotkl desky, se
objevily zlaté linie, zářily v betonu. „Tohle je Manhattan. Máme
vojska tady, tady, tady a tady. Víme, kolik je vás. Máme
dvacetinásobnou převahu.“
„Váš špion vás udržuje v obraze,“ zabručel jsem.
Prométheus se omluvně usmál. „V každém případě naše síly den
ode dne rostou. Kronos dnes večer zaútočí. Budete přemoženi.
Bojovali jste statečně, ale neexistuje způsob, jak byste mohli udržet
celý Manhattan. Budete se muset stáhnout do Empire State Building.
Tam budete zničeni. Viděl jsem to. Stane se to.“
Myslel jsem na obrázek, který Rachel namalovala ve snu –
armáda u Empire State Building. A pamatoval jsem si slova té dívky
Orákula: Já budoucnost jen předvídám. Změnit ji nemůžu.
Prométheus to prohlásil s takovou jistotou, že bylo těžké mu nevěřit.
„Nedopustím, aby se to stalo,“ vyrazil jsem ze sebe.
Prométheus si smetl z klopy smokingu nějaké smítko. „Pochop,
Percy, ty tu znovu bojuješ trojskou válku. Situace se občas v historii
opakují. Objevují se znovu stejně jako nestvůry. Velké obléhání. Dvě
vojska. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát bráníte vy. Vy jste Trója.
A víš, co se stalo Trójanům, ne?“
„Takže nacpete dřevěného koně do výtahu v Empire State
Building?“ zeptal jsem se. „Hodně štěstí.“
Prométheus se usmál. „Trója byla zničena úplně, Percy. Jistě
nechceš, aby se tohle stalo i tady. Ustup a New York bude ušetřen.
Tvým silám zajistíme amnestii. Já osobně se zaručím za tvé bezpečí.
Ať si Kronos převezme Olymp. Komu na tom záleží? Týfón stejně
bohy zničí.“
„Jasně,“ ušklíbl jsem se. „A já mám věřit, že Kronos ušetří
město.“
„Stojí jenom o Olymp,“ ujišťoval mě Prométheus. „Moc bohů je
spojena s jejich sídlem moci. Viděls, co se stalo s Poseidónem, když
byl napaden jeho podmořský palác.“
Škubl jsem sebou, vzpomněl jsem si, jak staře a sešle otec
vypadal.
„Ano,“ přikývl Prométheus smutně, „já vím, že je to pro tebe
těžké. Když Kronos zničí Olymp, bohové zeslábnou a dají se lehce
porazit. Kronos to provede raději tak, zatímco Týfón zaměstnává
Olympany na západě. Je to mnohem snazší. Ztratí se méně životů.
Ale aby ses nespletl: můžeš nás nanejvýš zpomalit. Pozítří Týfón
dorazí do New Yorku a pak už nebudete mít vůbec žádnou šanci.
Bohové a hora Olymp budou stejně zničeni, ale dopadne to mnohem
příšerněji. Mnohem, mnohem příšerněji pro vás a tvé město. Titáni se
ale každopádně chopí vlády.“
Thalia praštila pěstí do stolu. „Sloužím Artemis. Lovkyně budou
bojovat do posledního dechu. Percy, nebudeš přece poslouchat toho
odporného chlapa, že ne?“
Počítal jsem, že se do ní Prométheus pustí, ale jen se usmál. „Tvá
kuráž ti slouží ke cti, Thalie Graceová.“
Thalia ztuhla. „To je mámino příjmení. Nepoužívám ho.“
„Jak si přeješ,“ prohlásil Prométheus nenuceně, ale poznal jsem,
že se jí dostal pod kůži. Nikdy dřív jsem Thaliino příjmení neslyšel.
Díky tomu teď působila skoro normálně, ne tak tajemně a mocně.
„V každém případě,“ pokračoval Titán, „nemusíme být nepřátelé.
Odjakživa jsem lidstvu pomáhal.“
„To jsou ale kecy,“ vybuchla Thalia. „Hromada Mínótaurova
hnoje. Když lidstvo poprvé obětovalo bohům, ošidil jste je, abyste
dostal největší porci. Dal jste nám oheň, abyste naštval bohy, ne
protože vám šlo o nás.“
Prométheus zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš. Pomáhal jsem
formovat vaši povahu.“
V rukách se mu objevila třesoucí se hrouda hmoty. Vytvaroval z
ní postavičku s rukama a nohama. Neměla oči, ale tápala kolem
stolu, zakopávala o Prométheovy prsty. „Našeptával jsem člověku do
ucha od počátku vaší existence. Symbolizuji vaši zvědavost, váš
smysl pro bádání, vaši vynalézavost. Pomoz mi vás zachránit, Percy.
Udělej to a já dám lidstvu nový dar – nový objev, který vás posune
dopředu stejně jako oheň. S bohy takový pokrok neuděláte. Nikdy to
nedovolí. Přitom vám může nastat nový zlatý věk. Anebo…“ Zaťal
pěst a rozmačkal postavičku na placku.
Modrý obr zaburácel: „Ech-uf.“ Empúsa opodál na lavičce
vycenila tesáky a usmála se.
„Percy, víš, že Titáni a jejich potomci nejsou všichni zlí,“
pokračoval Prométheus. „Setkal ses s Kalypsó.“
Tvář mi zahořela. „To je něco jiného.“
„Jak to? Stejně jako já neudělala nic špatného, a přece byla
navěky vyhnána. A to jen proto, že je Atlasova dcera. My nejsme
vaši nepřátelé. Nedopusť, aby došlo k nejhoršímu,“ žádal mě.
„Nabízíme vám mír.“
Podíval jsem se na Ethana Nakamuru. „Tohle tě musí hrozně
žrát.“
„Nevím, co myslíš.“
„Pokud se domluvíme, nedočkáš se své pomsty. Nebudeš nás
moct všechny zabít. To přece chceš, ne?“
Zdravé oko mu zaplálo. „Já chci jen uznání, Jacksone. To mi
bohové nikdy nedali. Měl jsem jít do toho pitomého tábora a žít
namačkaný v Hermově srubu, protože nejsem důležitý? Ani určený?“
Mluvil přesně jako Luke, když se mě v lese v táboře před čtyřmi
roky pokusil zabít. Při té vzpomínce mě zabolela ruka v místě, kde
mě bodl zemní štír.
„Tvá matka je bohyně odplaty,“ zavrčel jsem na Ethana. „To
máme uznávat?“
„Nemesis znamená rovnováhu! Když mají lidi moc štěstí, srazí je
dolů.“
„Proto tě připravila o oko?“
„To byla platba,“ zahučel. „Za to mi odpřisáhla, že jednoho dne
já vychýlím rovnováhu moci. Přinesu respekt drobnějším bohům. To
oko byla nízká cena.“
„Bezva mamča.“
„Aspoň drží slovo, ne jako Olympani. Ona vždycky platí své
splátky – dobré i zlé.“
„Jasně,“ ušklíbl jsem se. „Takže já ti zachránil život a ty ses mi
odvděčil tím, žes Krona probral z mrtvých. To je fakt fér.“
Ethan popadl jílec meče, ale Prométheus ho zastavil.
„No tak, no tak,“ konejšil ho Titán. „Jsme na diplomatické misi.“
Prométheus si mě prohlížel, asi se snažil pochopit, proč jsem
naštvaný. Pak pokýval hlavou, jako by mi zrovna vytáhl myšlenku
přímo z mozku.
„Trápí tě, co se stalo Lukovi,“ usoudil. „Hestiá ti neukázala celý
příběh. Snad kdybys to pochopil…“
Pak se Titán natáhl.
Thalia varovně vykřikla, ale než jsem stačil zareagovat, dotkl se
Prométheus ukazováčkem mého čela.
Najednou jsem byl zas v obýváku May Castellanové. Na krbové
římse poblikávaly svíčky, odrážely se v zrcadlech po stěnách. Skrz
kuchyňské dveře jsem viděl Thalii, jak sedí u stolu, a paní
Castellanovou, která jí ovazovala zraněnou nohu. Sedmiletá
Annabeth seděla vedle a hrála si s plyšovou Medúzou.
Hermés a Luke stáli o kus dál v obýváku.
Bohova tvář vypadala ve světle svíček proměnlivá, snad se
nemohl rozhodnout, kterou podobu zvolit. Byl oblečený v
námořnicky modré běžecké soupravě a na nohách měl okřídlené
reeboky.
„Proč ses ukázal teď?“ chtěl vědět Luke. Stál celý napjatý jako
před bojem. „Celé ty roky jsem tě volal, modlil se, aby ses ukázal, a
nic. Nechal jsi mě s ní.“ Ukázal ke kuchyni, jako by se na matku
nedokázal ani podívat, natož vyslovit její jméno.
„Luku, važ si jí,“ varoval ho Hermés. „Tvá matka dělala to
nejlepší, co mohla. A co se týče mě, nemohl jsem ti zasahovat do
života. Děti bohů si musí najít vlastní cestu.“
„Takže to bylo pro moje dobro. Vyrůstat na ulicích, starat se sám
o sebe, bojovat s nestvůrami.“
„Jsi můj syn,“ zdůraznil Hermés. „Věděl jsem, že to dokážeš.
Když jsem já byl ještě dítě, vylezl jsem z kolébky a vydal se –“
„Já nejsem bůh! Aspoň jednou ses mohl ozvat. Mohl jsi mi
pomoct, když –“ roztřeseně se nadechl a snížil hlas, aby je nikdo v
kuchyni neslyšel, „– když měla ty svoje záchvaty, třásla se mnou a
chrlila ty šílenosti o mém osudu. Když jsem se schovával ve skříni,
aby mě nenašla těma… těma zářícíma očima. Zajímalo tě vůbec, že
jsem byl vyděšený? Věděls vůbec, že jsem nakonec utekl?“
Paní Castellanová v kuchyni klábosila, nalévala Thalii a
Annabeth rozpustnou limonádu a vyprávěla jim historky o Lukovi,
když byl malý. Thalia si nervózně mnula zavázanou nohu. Annabeth
se podívala do obýváku a zamávala spálenou sušenkou, aby si jí
Luke všiml. Beze slov naznačila: Můžem už jít?
„Luku, já se o tebe moc zajímám,“ ujistil ho Hermés pomalu, „ale
bohové nesmějí přímo zasahovat do záležitostí smrtelníků. Je to
jeden z prastarých zákonů. Zvlášť když tvůj osud…“ Hlas mu selhal.
Hleděl na svíčky a asi vzpomínal na něco nepříjemného.
„Co?“ ponoukl ho Luke. „Co je s mým osudem?“
„Neměl ses vracet,“ zamumlal Hermés. „Jen vás to oba rozhodilo.
Ale teď už vidím, že začínáš být moc velký, než abys utíkal bez
pomoci. Promluvím si s Cheirónem z Tábora polokrevných a
požádám ho, aby pro vás poslal satyra.“
„Poradíme si i bez tvé pomoci,“ zavrčel Luke. „A cos to říkal o
mém osudu?“
Křídla na Hermových botách se neklidně zatřepetala. Prohlížel si
syna, jako by se snažil zapamatovat si jeho obličej. Najednou mě
zamrazilo. Uvědomil jsem si, že Hermés věděl, co znamená mumlání
May Castellanová. Nevěděl jsem jak, ale při pohledu do jeho tváře
jsem o tom ani trochu nepochyboval. Hermés věděl, co se jednoho
dne stane s Lukem, jak se změní.
„Synu můj,“ pronesl, „jsem bůh poutníků, bůh cest. Pokud něco
vím, pak to, že musíš jít vlastní cestou, i když mi to rve srdce.“
„Nemáš mě rád.“
„Ujišťuju tě, že… že tě mám rád. Běž do tábora. Postarám se, aby
ses brzy dostal na nějakou výpravu. Mohl bys třeba porazit Hydru,
nebo ukrást jablka ze zahrady Hesperidek. Dostaneš šanci stát se
velkým hrdinou, než…“
„Než co?“ Lukovi se teď třásl hlas. „Co má máma viděla, že se z
ní stalo tohle? Co se stane mně? Jestli mě máš rád, tak mi to řekni.“
Hermova tvář ztvrdla. „To nemůžu.“
„Takže jsem ti fuk!“ vyjekl Luke.
Hovor v kuchyni prudce zmlkl.
„Luku?“ zavolala May Castellanová. „To jsi ty? Je můj chlapeček
v pořádku?“
Luke se odvrátil, aby mu nebylo vidět do tváře, ale já si všiml, že
má v očích slzy. „Jsem v pořádku. Mám novou rodinu. Nepotřebuju
ani jednoho z vás.“
„Jsem tvůj otec,“ naléhal Hermés.
„Otec má být s dětmi. Já tě nikdy ani neviděl. Thalie, Annabeth,
pojďte! Odcházíme!“
„Chlapče můj, nechoď!“ volala za ním May Castellanová. „Mám
pro tebe hotový oběd!“
Luke vyrazil ze dveří, Thalia a Annabeth se hnaly za ním. May
Castellanová se chtěla rozběhnout taky, ale Hermés ji zadržel.
Když se zabouchlo síto na dveřích, zhroutila se Hermovi do
náruče a roztřásla se. Vykulila oči, zeleně jí zaplály a zoufale sevřela
Hermovi ramena.
„Můj syn,“ zasyčela suchým hlasem. „Nebezpečí. Příšerný osud!“
„Já vím, lásko,“ přisvědčil Hermés smutně. „Věř mi, já to vím.“
Obraz se rozplynul. Prométheus stáhl ruku z mého čela.
„Percy?“ zeptala se Thalia. „Co… co to bylo?“
Uvědomil jsem si, že jsem celý zpocený.
Prométheus soucitně přikývl. „Je to děsivé, že? Bohové vědí, co
má přijít, a přece nic neudělají, ani pro vlastní děti. Jak dlouho jim
trvalo, než ti prozradili tvé proroctví, Percy Jacksone? Nemyslíš, že
tvůj otec ví, co se s tebou stane?“
Byl jsem moc ohromený, než abych odpověděl.
„Perrrcy,“ zamečel varovně Grover, „hraje si s tvou myslí. Snaží
se tě naštvat.“
Grover dokázal číst city, takže nejspíš věděl, že se to
Prométheovi daří.
„Vážně viníš svého kamaráda Luka ze všeho toho špatného?“
zeptal se mě Titán. „A co ty, Percy? Ovládne tě tvůj osud? Kronos ti
nabízí mnohem lepší dohodu.“
Zaťal jsem pěsti. I když jsem nenáviděl, co mi Prométheus
ukázal, Krona jsem nenáviděl ještě mnohem víc. „Nabízím vám
dohodu. Řekněte Kronovi, ať odvolá útok, opustí tělo Luka
Castellana a vrátí se do jam Tartaru. Pak ho možná nebudu muset
zničit.“
Empúsa zavrčela. Vlasy jí zahořely dalšími plameny, ale
Prométheus si jen povzdechl.
„Pokud si to rozmyslíš,“ poznamenal, „mám pro tebe dárek.“
Na stole se objevila řecká váza. Byla skoro metr vysoká a třicet
centimetrů široká, glazovaná a s černobílými geometrickými vzory.
Keramické víčko měla upevněné koženými pásy.
Grover zafňukal, když ji uviděl.
Thalia zalapala po dechu. „Snad to není –“
„Ano,“ řekl Prométheus. „Poznali jste ji.“
Při pohledu na tu nádobu mě přepadl zvláštní strach, ale netušil
jsem, proč.
„Patřila mé švagrové,“ vysvětloval Prométheus. „Pandoře.“
V krku se mi všechno stáhlo. „Té se skříňkou?“
Prométheus zavrtěl hlavou. „Já nevím, kde se vzal ten nesmysl se
skříňkou. Nikdy to skříňka nebyla. Byl to pithos, nádoba na zásoby.
Pandořin pithos zřejmě nezní tak dobře, ale o to nejde. Ano, Pandora
otevřela tu nádobu skrývající většinu démonů, které teď pronásledují
lidstvo – strach, smrt, hlad, nemoci.“
„Nezapomeň na mě,“ zapředla empúsa.
„Jistě,“ uznal Prométheus. „V téhle nádobě byla chycená i první
empúsa a Pandora ji osvobodila. Ale co mi na tom příběhu připadá
zvláštní – pořád se to Pandoře vyčítá. Nese trest za to, že byla
zvědavá. Bohové by chtěli, abyste si z jejího případu vzali
ponaučení: lidstvo nemá nic zkoumat. Nemá klást otázky. Má dělat,
co se mu řekne. Popravdě, Percy, tahle nádoba byla léčka vymyšlená
Diem a ostatními bohy. Byla to pomsta mně a celé rodině – mému
ubohému prostému bratru Epimétheovi a jeho ženě Pandoře. Bohové
věděli, že tu nádobu otevře. Chtěli spolu s námi potrestat celou
lidskou rasu.“
Myslel jsem na sen s Hádem a Mariou di Angelo. Zeus zničil celý
hotel, aby zlikvidoval dvě polobožské děti – jen kvůli záchraně
vlastní kůže, protože se děsil proroctví. Zabil nevinnou ženu a
nejspíš z toho neměl ani špatné spaní. Hádes nebyl o nic lepší. Neměl
tu moc pomstít se Diovi, a tak proklel Orákulum, odsoudil mladou
dívku k hroznému osudu. A Hermés… Proč opustil Luka? Proč Luka
aspoň nevaroval, nebo ho nezkusil líp vychovat, aby se nepřidal na
stranu zla?
Možná si Prométheus vážně zahrával s mou myslí.
Ale co když má pravdu? uvažovalo něco ve mně. Copak jsou
bohové o moc lepší než Titáni?
Prométheus poklepal na víčko Pandořiny nádoby. „Když ji
Pandora otevřela, zůstal uvnitř jenom jeden duch.“
„Naděje,“ přikývl jsem.
Prométhea to potěšilo. „Výborně, Percy. Elpis, duch naděje,
lidstvo neopustí. Naděje nezmizí, dokud nedostane svolení. Může ji
vypustit jen lidské dítě.“
Titán poslal nádobu po stole.
„Dávám ti ji jako připomínku toho, jací jsou bohové,“ oznámil
mi. „Nech si Elpis, jestli chceš. Ale pokud usoudíš, že už jsi viděl
dost zkázy, dost marného utrpení, pak otevři víčko. Osvoboď Elpis.
Zřekni se naděje a já poznám, že se vzdáváš. Slibuji, že Kronos bude
shovívavý. Ušetří ty, kdo přežijí.“
Hleděl jsem na nádobu a měl z toho moc špatný pocit. Napadlo
mě, že Pandora byla taky hyperaktivní a s poruchou pozornosti jako
já. Nikdy nedokážu nechat věci na pokoji. Neodolám pokušení. Co
když je tohle ta moje volba? Možná se celé velké proroctví týká jen
toho, jestli dokážu nechat pithos zavřený, nebo ne.
„Já to nechci,“ zavrčel jsem.
„Pozdě,“ namítl Prométheus. „Dar byl předán. Nedá se vrátit
zpátky.“
Vstal. Empúsa se přiblížila a zavěsila se do něj.
„Morraine!“ zavolal Prométheus na toho modrého obra.
„Odcházíme. Vezmi si vlajku.“
„Ech-uf,“ zafuněl obr.
„Brzo se uvidíme, Percy Jacksone,“ slíbil mi Prométheus. „Ať tak
či tak.“
Ethan Nakamura mi věnoval poslední nenávistný pohled. Pak se
ta diplomatická partička obrátila a vydala se po stezce Central
Parkem, jako by bylo normální slunné nedělní odpoledne.