1. Kapitola
2. 1. 2014
PODNIKNU VÝLETNÍ PLAVBU
S VÝBUŠNINAMI Konec světa začal, když mi na kapotě auta přistál pegas.
Až do té doby to bylo parádní odpoledne. Technicky vzato jsem
ještě za volantem neměl co dělat, protože mi mělo být šestnáct až za
týden. Máma a můj nevlastní otec Paul mě s kamarádkou Rachel
vzali na tuhle soukromou pláž na jižním pobřeží Long Islandu a Paul
nám dovolil půjčit si jeho Toyotu Prius a projet se.
Jasně, teď si určitě myslíš: Páni, to od něj bylo fakt
nezodpovědné, bla bla bla, ale Paul mě dobře zná. Viděl mě porcovat
démony a vyskakovat z vybuchujících školních budov, takže si asi
říkal, že odřídit pár set metrů nebude to nejnebezpečnější, co jsem
kdy dělal.
Zkrátka, já a Rachel jsme si spolu vyjeli. Byl horký srpnový den.
Rachel měla zrzavé vlasy stažené dozadu do koňského ohonu a přes
plavky si vzala bílou blůzu. Do té doby jsem ji neviděl v ničem jiném
než v obnošených tričkách a kalhotách flekatých od barvy a pohled
na ni stál za milion zlatých drachem.
„Jé, zastav tamhle!“ ukázala mi.
Zaparkovali jsme na útesu nad Atlantským oceánem. Na moře
jsem si potrpěl odjakživa, ale dneska bylo zvlášť pěkné – třpytivě
zelené a hladké jako sklo, jako by ho táta udržoval klidné jenom
kvůli nám.
Mimochodem, můj táta je Poseidón. Tyhle věci on umí.
„Takže,“ usmála se na mě Rachel, „ohledně toho pozvání…“
„Á… jasně.“ Snažil jsem se, aby to znělo nadšeně. Zkrátka,
pozvala mě na tři dny do letního sídla rodičů na ostrov St. Thomas.
Takové nabídky jsem nedostával často. Ideální dovolená mé rodiny
znamenala týden ve zchátralém srubu na Long Islandu s hromadou
filmů z půjčovny a s mraženou pizzou, a tady rodina Rachel mi
nabízela výlet až do Karibiku.
Kromě toho jsem si fakt potřeboval oddechnout. Tohle léto bylo
nejhorší v mém životě. Představa, že si dám na pár dní pauzu, mě
vážně lákala.
Jenomže se každým dnem schylovalo k něčemu velkému. Měl
jsem pohotovost před další výpravou. Ještě horší bylo, že mě příští
týden čekaly narozeniny. A to tajemné velké proroctví tvrdilo, že až
mi bude šestnáct, stanou se strašné věci.
„Percy,“ vzdychla si. „Já vím, že se ti to teď nehodí. Ale tobě se
to nehodí nikdy, že?“
Něco na tom bylo.
„Vážně chci jet,“ ujišťoval jsem ji. „Jenomže –“
„Ta válka.“
Přikývl jsem. Nerad jsem o tom mluvil, ale Rachel to věděla. Na
rozdíl od většiny smrtelníků uměla prohlédnout mlhu – kouzelný
závoj, který lidem zkresluje pohled. Ona nestvůry viděla. Setkala se i
s dalšími polobohy, kteří bojovali s Titány a s jejich spojenci. Loňské
léto byla dokonce u toho, když rozsekaný vládce Kronos povstal z
rakve v děsivém novém těle, a vysloužila si můj věčný obdiv,
protože ho praštila do oka modrým plastovým kartáčem.
Položila mi ruku na paži. „Prostě o tom přemýšlej, ano?
Pojedeme tam až za pár dní. Můj táta…“ Odmlčela se.
„Trápí tě nějak?“ zeptal jsem se.
Rachel znechuceně zavrtěla hlavou. „Snaží se na mě být hodný, a
to je skoro horší. Chce, abych na podzim nastoupila na dívčí
akademii Clarion.“
„Na tu školu, kam chodila tvoje máma?“
„Je to pitomá soukromá dívčí škola pro holky z lepší společnosti
až někde v New Hampshiru. Dovedeš si mě představit na dívčí
škole?“
Uznal jsem, že je to dost absurdní představa. Rachel milovala
programy urban art, péči o bezdomovce, protestní shromáždění
„Zachraňte ohrožené datly žlutobřiché“ a podobné nesmysly. V
životě jsem ji neviděl oblečenou v šatech. Těžko si představit, jak se
učí být velkou dámou.
Povzdechla si. „Myslí si, že když mi splní, co mi na očích vidí,
budu mít špatné svědomí a ustoupím.“
„A proto dovolil, abych s vámi jel na prázdniny?“
„Ano… Ale, Percy, udělal bys mi velkou radost. Bylo by to
mnohem lepší, kdybys jel taky. Kromě toho bych chtěla něco
probrat –“ Najednou se zarazila.
„Něco probrat?“ opakoval jsem. „Myslíš… něco tak vážného, že
kvůli tomu musíme až do Karibiku?“
Našpulila rty. „Víš co, zatím na to zapomeň. Budeme se tvářit, že
jsme dva normální lidi. Vyjeli jsme si, koukáme se na moře a je nám
spolu fajn.“
Cítil jsem, že ji něco trápí, ale nasadila statečný úsměv. Vlasy jí
ve slunci svítily jako oheň.
Tohle léto jsme spolu trávili spoustu času. Ne že bych to zrovna
tak plánoval, ale čím vážnější věci se děly v táboře, tím víc jsem
potřeboval zavolat Rachel, vypadnout a prostě si od všeho
odpočinout. Potřeboval jsem si připomenout, že pořád ještě existuje
svět smrtelníků, daleko od všech nestvůr, které si ze mě dělaly
boxovací pytel.
„Tak jo,“ souhlasil jsem. „Prostě normální odpoledne a dva
normální lidi.“
Přikývla. „A… řekněme, když se ti dva lidi mají rádi… jak
přimět toho troubu, aby dal té holce pusu?“
„Ehm…“ Připadal jsem si jako Apollónova posvátná kráva –
těžkopádný, připitomělý a rudý jako rajče. „Já…“
Nemůžu tvrdit, že bych na Rachel nemyslel. Dalo se s ní vyjít
mnohem líp než s… no, než s některými jinými holkami, které znám.
Nemusel jsem se snažit, hlídat si, co říkám, ani si lámat hlavu, co si
myslí. Rachel toho nikdy moc netajila. Dávala člověku jasně najevo,
co chce.
Nevím jistě, co bych byl udělal – ale byl jsem tak mimo, že jsem
si ani nevšiml, jak se z nebe snáší cosi velikého černého, dokud se
neozvalo KLAP-KLAP-KŘÁP a na kapotě auta nepřistála čtyři
kopyta.
Páni, šéfe! ozval se mi v hlavě hlas. Parádní kára!
Pegas Blackjack byl můj starý dobrý kamarád, takže jsem se
snažil nenaštvat se kvůli těm důlkům, které právě nadělal do kapoty;
ale tušil jsem, že nevlastní táta z toho odvázaný nebude.
„Blackjacku,“ povzdechl jsem si. „Co tu –“
Pak jsem uviděl, koho nese na hřbetě, a pochopil, že se mi dnešek
pořádně zkomplikuje.
„Čau, Percy.“
Před Charlesem Beckendorfem, hlavním instruktorem Héfaistova
srubu, by se spousta nestvůr rovnou rozbrečela a pelášila k mamince.
Byl obrovský, tělo samý sval z toho, jak každé léto dřel v táborových
kovárnách. Byl o dva roky starší než já a vypracoval se na jednoho z
našich nejlepších výrobců zbroje. Sestavil pár vážně šikovných
mechanických věciček. Před měsícem sestrojil zápalnou bombu s
řeckým ohněm na záchodku okružního autobusu, který vozil po zemi
bandu nestvůr. Sotva první harpyje spláchla, vyletěla celá legie
Kronových ďábelských pomocníků do vzduchu.
Beckendorf byl vystrojený do boje. Měl bronzový náprsní krunýř
a válečnou přilbici, černé maskáče a u boku meč. Přes rameno mu
visel pytel s výbušninami.
„Už je čas?“ vyhrkl jsem. Zachmuřeně přikývl.
V krku mi narostl knedlík. Věděl jsem, že to přijde. Plánovali
jsme to celé týdny, ale napůl jsem doufal, že se to nestane.
Rachel vzhlédla k Beckendorfovi. „Ahoj.“
„Nazdar. Já jsem Beckendorf. A ty budeš Rachel. Percy mi
říkal… Teda, chci říct, že se o tobě zmínil.“
Rachel překvapeně povytáhla obočí. „Vážně? No tak prima.“
Koukla na Blackjacka, který klapal kopyty po kapotě auta. „No,
vidím, pánové, že musíte jít zachránit svět.“
„Přesně tak,“ souhlasil Beckendorf.
Bezradně jsem se na ni podíval. „Řekla bys mojí mámě –“
„Řeknu jí to. Určitě je už zvyklá. A Paulovi vysvětlím tu kapotu.“
Vděčně jsem přikývl. Tipoval jsem, že to bylo naposled, kdy mi
půjčil auto.
„Hodně štěstí.“ Než jsem stačil zareagovat, vlepila mi Rachel
pusu. „A teď padej, polokrevný. Běž za mě zabít pár nestvůr.“
Naposled jsem ji zahlédl, jak sedí na místě vedle řidiče se
založenýma rukama a dívá se, jak Blackjack krouží výš a výš a nese
nás s Beckendorfem do oblak. Zajímalo by mě, o čem se mnou chtěla
mluvit a jestli se dožiju toho, že to zjistím.
„No,“ uchechtl se Beckendorf, „asi bys nerad, abych tohle
vykládal Annabeth.“
„U všech bohů,“ zamumlal jsem. „Ať tě to ani nenapadne.“
Beckendorf se zasmál a společně jsme stoupali nad Atlantik.
Byla skoro tma, když jsme zahlédli náš cíl. Na obzoru zářila
Princezna Andromeda – mohutná výletní loď, rozzářená žlutými a
bílými světly. Z dálky by ji člověk považoval za normální zábavní
loď, ne za sídlo vládce Titánů. Teprve zblízka by si všiml obří figury
na přídi – tmavovlasé panny v řeckém chitónu, omotané řetězy, s
vyděšeným výrazem ve tváři, jako by cítila pach všech nestvůr, které
musí vézt.
Když jsem tu loď zase viděl, všechno se ve mně stáhlo. Na
palubě Princezny Andromedy jsem dvakrát málem umřel. Teď mířila
přímo do New Yorku.
„Víš, co dělat?“ křikl na mě Beckendorf.
Přikývl jsem. Zkoušeli jsme si to nanečisto v docích v New
Jersey, trénovali jsme na opuštěných lodích. Věděl jsem, jak málo
času máme. Ale taky jsem chápal, že je to naše nejlepší šance, jak
skončit Kronovu invazi, ještě než začala.
„Blackjacku,“ požádal jsem, „vysaď nás na nejnižší palubě na
zádi.“
Provedu, šéfe, odpověděl. Páni, jak já tuhle loď nesnáším.
Před třemi lety Blackjack otročil na Princezně Andromedě, dokud
jsme mu já a pár mých přátel nepomohli utéct. Myslím, že by si radši
nechal zaplést hřívu do copů jako My Little Pony, než by se tam
dobrovolně vrátil.
„Nečekej na nás,“ nařídil jsem mu.
Ale, šéfe –
„Neboj se,“ chlácholil jsem ho. „Odsud se už dostaneme sami.“
Blackjack složil křídla na zádech a řítil se k lodi jako černá
kometa, až mi v uších hvízdal vítr. Viděl jsem nestvůry hlídkovat na
horních palubách lodi – hadí ženy drakény, pekelné psy, obry a
mořské démony s lidskou podobou, známé jako telchiny –, ale
svištěli jsme tak rychle, že nikdo nespustil poplach. Přehnali jsme se
nad zádí lodi, Blackjack roztáhl křídla a zlehka přistál na nejnižší
palubě. Sesedl jsem a žaludek se ve mně houpal.
Hodně štěstí, šéfe, popřál mi Blackjack. A nenechte ze sebe
udělat fašírku!
A s těmi slovy odletěl můj starý kamarád do noci. Vytáhl jsem z
kapsy pero, otevřel ho a Anaklusmos se rozvinul do plné podoby –
metr vražedného božského bronzu, zářícího v soumraku.
Beckendorf vytáhl z kapsy kus papíru. Myslel jsem, že to bude
nějaká mapa. Pak jsem si všiml, že drží fotku. Hleděl na ni v tom
tlumeném světle – na usměvavý obličej Sileny Beauregardové, dcery
bohyně Afrodity. Začali spolu chodit loni v létě, když jsme jim už
roky domlouvali: „Lidi, vy dva se přece máte rádi!“ I při všech těch
nebezpečných výpravách byl Beckendorf tohle léto spokojenější než
kdy předtím.
„Zvládneme to zpátky do tábora,“ ujišťoval jsem ho.
Na vteřinku jsem mu v očích zahlédl starost. Pak nasadil známý
sebejistý úsměv.
„To se vsaď,“ prohlásil. „A teď pojďme, naděláme zas z Krona
milion kousků.“
Beckendorf šel první. Postupovali jsme po úzké chodbě ke
služebnímu schodišti, přesně jak jsme si to nacvičili, ale ztuhli jsme
na místě, když jsme nad sebou uslyšeli zvuky.
„Mně je fuk, co říká tvůj čenich,“ zavrčel napůl lidský, napůl psí
hlas – telchin. „Když jsi posledně cítil polokrevného, vyklubal se z
toho karbanátkový sendvič!“
„Karbanátkové sendviče jsou fajn!“ bručel druhý hlas. „Ale tohle
je pach polokrevných, to ti přísahám. Jsou na palubě!“
„Jo, ale tvůj mozek tu není!“
Dál se hádali a Beckendorf ukázal dolů. Scházeli jsme, jak
nejrychleji to šlo. O dvě patra níž začaly hlasy telchinů slábnout.
Konečně jsme se dostali ke kovovému průlezu. Beckendorf
naznačil pusou „strojovna“.
Byla zamčená, ale Beckendorf vytáhl z pytle pořádné kleště a
přeštípl západku, jako by byla z másla.
Uvnitř se točila a hučela řada žlutých turbín, velkých jako sila na
obilí. Protější stěnu lemovaly tlakoměry a počítačové terminály. Nad
ovládacím panelem se skláněl telchin, ale byl tak zabraný do práce,
že si nás nevšiml. Měl asi půldruhého metru, slizký černý kožich a
krátké nožky. Hlava připomínala dobrmana, ale ruce s drápy byly
skoro lidské. Vrčel, cosi si mumlal a ťukal do klávesnice. Možná si
chatoval s kámoši na hnusaci.com.
Popošel jsem dopředu a telchin se napjal, nejspíš vycítil, že se
něco děje. Skočil na bok k velkému červenému poplašnému tlačítku,
ale postavil jsem se mu do cesty. Zasyčel a vrhl se na mě, ale stačila
jedna rána Anaklusmem a rozpadl se na prach.
„Jeden by byl,“ kývl Beckendorf. „Zbývá jich jen asi pět tisíc.“
Hodil mi plechovku husté zelené tekutiny – řecký oheň, jednu z
nejnebezpečnějších kouzelných látek na světě. A po ní další
důležitou zbraň nás hrdinů polobohů – lepicí pásku.
„Připevni to na hlavní panel,“ nařídil mi. „Já se postarám o
turbíny.“
Dali jsme se do práce. V místnosti vládlo horko a vlhko a za
chviličku jsme byli zpocení až za ušima.
Loď supěla dál. Jsem Poseidónův syn, a tak umím dokonale
vnímat moře. Neptej se mě, jak to dělám, ale věděl jsem, že jsme na
40 stupních 19 minutách severní šířky a 71 stupních 90 minutách
západní délky, plujeme rychlostí osmnácti uzlů, a to znamená, že loď
dorazí do newyorského přístavu do svítání. Měli jsme jedinou šanci ji
zastavit.
Zrovna jsem připevnil k ovládacím panelům druhou nádobu s
řeckým ohněm, když jsem uslyšel dunění nohou na kovových
schodech – hnalo se po nich tolik nestvůr, že jsem to slyšel i přes
hukot motorů. To nevěstilo nic dobrého.
Zachytil jsem Beckendorfův pohled. „Jak dlouho ještě?“
„Moc.“ Poklepal si na hodinky, náš dálkový detonátor. „Ještě
musím zapojit přijímač a odjistit nálože. Nejmíň deset minut.“
Soudě podle těch zvuků jsme měli asi tak deset vteřin.
„Já je zabavím,“ vyhrkl jsem. „Sejdeme se, jak jsme se
domluvili.“
„Percy –“
„Popřej mi štěstí.“
Podíval se na mě, vypadalo to, že se chce hádat. Původní plán byl
dostat se dovnitř a zase ven tak, aby nás nikdo neviděl. Ale bude
třeba improvizovat.
„Zlom vaz,“ zamumlal.
Vyrazil jsem ze dveří.
Ze schodů dusal půltucet telchinů. Proťal jsem je mečem, než stačili
vyjeknout. Stoupal jsem nahoru – kolem dalšího telchina, který se
tak lekl, že upustil svou svačinovou krabičku s malovanými čertíky.
Nechal jsem ho naživu – jednak kvůli tomu, že ta krabička byla
vážně super, a jednak proto, aby spustil poplach a poslal své
kumpány za mnou místo do strojovny.
Vrazil jsem dveřmi na palubu číslo šest a běžel dál. Ta hala s
kobercem kdysi vypadala určitě přepychově, ale po třech letech s
nestvůrami byly tapety, koberec i dveře do salonu samý škrábanec a
sliz, takže to tam připomínalo vnitřek dračího krku (ten znám
bohužel z vlastní zkušenosti).
Když jsem byl na Princezně Andromedě poprvé, držel můj starý
nepřítel Luke na palubě pro efekt pár turistů, popletených mlhou,
takže netušili, že plují na lodi plné nestvůr. Teď už jsem po
smrtelnících neviděl ani stopu. Nechtěl jsem se domýšlet, co se s
nimi stalo, ale jaksi jsem pochyboval o tom, že si směli jen tak sbalit
výhry z binga a vrátit se domů.
Dostal jsem se na promenádu, do velkého nákupního areálu, který
zabíral celý střed lodi, a zarazil jsem se na místě. Uprostřed volného
prostoru stála fontána. A v té trůnil gigantický krab.
Nemyslím „gigantický“, jako je ten obří aljašský královský krab,
kterého dávají v restauracích „sněz, co můžeš“ za sedm dolarů
devadesát devět centů. Myslím vážně gigantický, větší než fontána.
Ta nestvůra se tyčila tři metry nad vodou. Na krunýři měla modré a
zelené skvrny a klepeta delší než celé moje tělo.
Pokud jsi někdy viděl krabí tlamu, celou uslintanou, nechutnou a
chlupatou, s cvakajícími čelistmi, dokážeš si představit, že tahle –
veliká jako almara – nevypadala o nic líp. Zírala na mě slídivá černá
očka a já v nich rozeznal rozum – a nenávist. Fakt, že jsem syn boha
moře, mi u tohohle pana Obrkraba na oblibě nepřidal.
„Ffffff,“ zasyčel a z huby mu odkapávala mořská pěna. Vycházel
z ní smrad jako z popelnice nacpané rybími filety, které se týden
povalovaly na slunci.
Rozječely se poplašné sirény. Věděl jsem, že brzo budu mít
pořádnou společnost, ale musel jsem postupovat dál.
„Poslouchej, krabe.“ Sunul jsem se kolem kraje toho volného
prostoru. „Jenom tudy proběhnu, takže –“
Krab sebou bleskurychle mrskl. Vycupital z fontány, cvakal
klepety a šel přímo po mně. Vběhl jsem do dárkového obchodu a
rozrazil stojan s tričky. Krabí klepeto rozdrtilo výklad na kousky a
šmátralo po obchodě. Vyřítil jsem se zas ven, funěl jako lokomotiva,
ale ta přerostlá potvora se otočila a pustila se za mnou.
„Tamhle!“ ozval se hlas z balkonu nade mnou. „Vetřelec!“
Pokud jsem chtěl odvést pozornost, tak se mi to povedlo. Tady
jsem ale bojovat nechtěl. Jestli se nechám uvěznit uprostřed lodi,
bude ze mě krabí žrádlo.
Ten strašlivý korýš po mně vyrazil. Máchl jsem mečem a odsekl
mu špičku klepeta. Zasyčelo a začalo pěnit, ale krab nevypadal moc
zraněný.
Snažil jsem se vybavit si něco ze starých legend, co by mi s tím
stvořením pomohlo. Annabeth mi vyprávěla o obrovitém krabovi –
něco jak ho Hérakles rozdrtil nohou? Tak to by tady nešlo. Tenhle
krab byl trochu větší než moje tenisky Reebok.
Pak mě něco napadlo. Minulé Vánoce jsme s mámou zavezli
Paula Blofise do našeho starého srubu v Montauku, kam jsme jezdili
odjakživa. Paul mě vzal na lov krabů, a když jich nachytal plnou síť,
ukázal mi, že mají v krunýři skulinu, přímo uprostřed šeredného
břicha.
Jediný problém byl, jak se k tomu nevábnému břichu dostat.
Mrkl jsem na fontánu, pak na mramorovou podlahu, kluzkou tam,
kudy prošel krab. Zvedl jsem ruku, soustředil se na vodu a fontána
explodovala. Voda vytryskla všude kolem, stříkala tři patra vysoko,
smáčela balkony a výtahy a výlohy obchodů. Krabovi to bylo fuk.
Měl vodu rád. Zaútočil na mě z boku, chňapal a syčel a já se pustil
přímo do něj: „HRRRR!“
Těsně předtím, než jsme se srazili, jsem sebou praštil na zem jako
v baseballu a sklouzl po vlhké podlaze přímo pod to stvoření. Bylo to
jako zajet pod sedmitunové obrněné auto. Krabovi stačilo, aby si
dřepl, a byl by mě rozmačkal na kaši, ale než mu došlo, co se děje,
bodl jsem ho Anaklusmem do mezery v krunýři, pustil jílec a
vysunul se zpod zadku nestvůry.
Otřásla se a zasyčela. Oči se jí rozpustily. Krunýř zrudl a vnitřek
se vypařil. Prázdná skořápka se zhroutila na zem.
Neměl jsem čas obdivovat se svému dílu. Hnal jsem se k
nejbližším schodům, zatímco nestvůry a polobohové všude kolem
pokřikovali rozkazy a tasili zbraně. Já měl prázdné ruce. Anaklusmos
byl kouzelný a dřív nebo později se mi zas objeví v kapse, ale zatím
trčel někde pod zbytky toho kraba a já neměl čas si ho jít vytáhnout.
Ve výtahové hale na palubě číslo osm mi zkřížily cestu dvě
drakény. Od pasu nahoru to byly ženy se zelenou šupinatou kůží,
žlutýma očima a rozeklanými jazyky, od pasu dolů měly místo nohou
dva hady. Svíraly kopí a sítě se závažím. Ze zkušenosti jsem věděl,
že tyhle nástroje umějí používat.
„Copak ssse nám to sssem přihnalo?“ zasyčela jedna. „Dáreček
pro Krona!“
Neměl jsem náladu hrát si s klubkem hadů, ale přímo před sebou
jsem měl stojánek s modelem lodě a nápovědou NACHÁZÍTE SE ZDE.
Urval jsem model ze stojanu a hodil ho na první drakénu. Dostala
lodí přímo do obličeje, zhroutila se na zem i s ní. Přeskočil jsem ji,
chňapl kopí její kamarádky a opřel se do něj. Praštila sebou do
výtahu a já uháněl dál k přídi lodě.
„Chyťte ho!“ zaječela.
Zavyli pekelní psi. Kolem obličeje mi prosvištěl šíp a zabodl se
do stěny schodiště, obložené mahagonovým dřevem.
Nevadilo mi to – chtěl jsem odlákat nestvůry od strojovny a dát
Beckendorfovi víc času.
Když jsem vybíhal po schodech, hnal se dolů nějaký kluk.
Vypadal, že se právě probudil, teprve si natahoval zbroj. Vytasil meč
a zaječel „Za Krona!“, ale znělo to spíš vyděšeně než vztekle. Nebylo
mu víc než dvanáct – asi tolik jako mně, když jsem se poprvé dostal
do Tábora polokrevných.
To pomyšlení mě nepotěšilo. Tomuhle klukovi vymývali mozek,
cvičili ho, aby nenáviděl bohy a bil se, protože se narodil napůl jako
Olympan. Kronos ho využíval, ale ten kluk to nechápal a považoval
za nepřítele mě.
Rozhodně jsem mu nemínil ublížit. Na tohle jsem zbraň ani
nepotřeboval. Vyrazil jsem proti jeho výpadu, chytil ho za zápěstí a
praštil s ním o stěnu. Meč mu vypadl z ruky.
Pak jsem udělal něco, co jsem neplánoval. Byla to nejspíš
hloupost. Jasně, ohrozilo to naši misi, ale nemohl jsem si pomoct.
„Jestli chceš zůstat naživu,“ zavrčel jsem na něj, „tak okamžitě
vypadni z téhle lodi. A řekni to dalším polobohům.“ Pak jsem ho
strčil ze schodů, až se po nich svalil dolů.
Stoupal jsem dál.
Přepadly mě zlé vzpomínky. Chodba se táhla kolem bufetu: tudy
jsme se prosmýkli s Annabeth a mým nevlastním bratrem Tysonem
před třemi lety při mé první návštěvě.
Vyrazil jsem ven na hlavní palubu. Vlevo za přídí obloha temněla
z purpurové do černé. Mezi dvěma skleněnými věžemi s dalšími
balkony a restauračními palubami se leskl bazén. Celý hořejšek lodi
vypadal strašidelně pustý.
Stačilo mi dostat se na druhou stranu. Pak bych se mohl pustit po
schodišti dolů na plochu pro vrtulníky – na naše nouzové místo
srazu. S trochou štěstí se tam sejdu s Beckendorfem. Skočíme do
moře. Má vodní síla nás oba ochrání a ze vzdálenosti čtvrt míle
odpálíme nálože.
Byl jsem v půli cesty přes palubu, když jsem uslyšel hlas a ztuhl.
„Máš zpoždění, Percy.“
Na balkoně nade mnou stál Luke a na zjizvené tváři mu pohrával
úsměv. Měl na sobě džínsy, bílé tričko a vietnamky jako obyčejný
kluk z vysoké, ale jeho oči prozrazovaly pravdu. Byly z ryzího zlata.
„Čekal jsem tě celé dny.“ Zpočátku mluvil jako Luke. Ale pak
mu ve tváři zaškubalo. Celý se otřásl, jako by se napil něčeho vážně
hnusného. Hlas zněl najednou silněji, stařeji a mocněji – byl to hlas
Krona, vládce Titánů. Slova mě drásala po zádech jako ostří nože.
„Pojď, pokloň se přede mnou.“
„Jo, to určitě,“ odsekl jsem.
Od obou stran bazénu napochodovali laistrygonští obři, jako by
čekali jen na tuhle narážku. Každý byl dva a půl metru vysoký, měl
potetované ruce, kožený pancíř a palice s hroty. Na střeše nad Lukem
se objevili polobohové-lučištníci. Z protějšího balkonu seskočili dva
pekelní psi a vrčeli na mě. V několika vteřinách mě všichni obklíčili.
Byla to past – nemohli sem všichni nastoupit tak rychle, pokud by
nevěděli předem, že přijdu.
Vzhlédl jsem na Luka a vařil se ve mně vztek. Nevěděl jsem,
jestli v tom těle ještě pořád přežívá Lukovo vědomí. Možná to, jak se
mu proměnil hlas… nebo se snad jen Kronos přizpůsoboval novému
tělu. Usoudil jsem, že je to jedno. Luke byl pokřivený a zlý dávno
předtím, než ho ovládl Kronos.
V hlavě se mi ozval nějaký hlas: Nakonec s ním stejně musím
bojovat. Tak proč ne teď?
Podle velkého proroctví jsem měl dospět k rozhodnutí, které buď
zachrání, nebo zničí svět, až mi bude šestnáct. Zbýval jen týden. Proč
se do toho nepustit hned? Co záleží na jednom týdnu, pokud mám
vážně takovou moc? Mohl bych Krona zlikvidovat a skoncovat s tou
hrozbou hned tady na místě. Páni, s nestvůrami a bohy jsem se přece
už něco nabojoval!
Luke se usmál, jako by mi četl myšlenky. Ne, byl to Kronos.
Musel jsem na to pamatovat.
„Předstup,“ nařídil mi. „Jestli si troufáš.“
Dav nestvůr se rozdělil. Vyšel jsem do schodů a srdce mi bušilo.
Věděl jsem, že mě nikdo nebodne do zad, nechají mě projít. Ohmatal
jsem si kapsu a ucítil pero, jak v ní čeká. Otevřel jsem ho a
Anaklusmos vyrostl do podoby meče.
Kronovi se objevila v rukou zbraň – skoro dvoumetrový srp,
napůl z božského bronzu, napůl z oceli smrtelníků. Stačilo se na něj
podívat a nohy se mi proměnily v rosol. Ale než jsem si to stačil
rozmyslet, zaútočil jsem.
Čas se zpomalil. Myslím doslova zpomalil, protože Kronos tenhle
fígl dokázal. Připadalo mi, že se brodím sirupem. Ruce jsem měl tak
těžké, že jsem sotva udržel meč. Kronos se usmíval, máchal srpem
normální rychlostí a čekal, až se doplazím k vlastní smrti.
Pokoušel jsem se tomu kouzlu bránit. Soustředil jsem se na moře
kolem sebe – na zdroj své síly. Během let jsem se ho naučil slušně
ovládat, ale teď to vypadalo, že mě neposlouchá.
Urazil jsem další pomalý krůček dopředu. Obři se mi posmívali.
Drakény syčely smíchem.
Hej, moře, zaprosil jsem. Teď by se mi hodila pomoc.
Najednou jsem ucítil prudkou bolest. Celá loď se naklonila na
stranu a nestvůry to srazilo na zem. Z bazénu se vyhrnulo patnáct
tisíc litrů slané vody a zalilo mě a Krona a všechny na palubě. Ta
voda mě posílila, zlomila časové kouzlo a já vyrazil.
Zaútočil jsem na Krona, ale pořád jsem byl moc pomalý. Udělal
jsem tu chybu, že jsem se mu podíval do obličeje – do Lukova
obličeje –, na toho kluka, který býval mým kamarádem. I když jsem
ho tolik nenáviděl, nedokázal jsem ho zabít.
Kronos s tím takové cavyky nedělal. Sekl srpem. Uskočil jsem a
to ďábelské ostří mě minulo o vlásek, vyseklo šrám v palubě přímo
mezi mýma nohama.
Kopl jsem Krona do prsou. Zavrávoral dozadu, ale byl těžší než
Luke. Připadalo mi, že jsem nakopl ledničku.
Kronos znovu máchl srpem. Zachytil jsem tu ránu mečem, ale
úder byl tak silný, že ho má čepel jen odklonila. Okraj srpu mi odsekl
rukáv trička a poškrábal ruku. Žádné vážné zranění, ale celý bok těla
mi explodoval bolestí. Vzpomněl jsem si, co jeden mořský démon
kdysi prohlásil o Kronově srpu: Opatrně, ty pitomče. Dotkneš se
toho, a ta čepel ti oddělí duši od těla. Teď jsem pochopil, jak to
myslel. Nešlo jen o to, že jsem krvácel. Cítil jsem, jak mě opouští
síla, vůle, celá má osobnost.
Zavrávoral jsem dozadu, přehodil si meč do levé ruky a zoufale
zaútočil. Čepel jím měla projet, ale odskočila mu od břicha, jako
bych narazil na pevný mramor. Taková rána se nedala přežít.
Kronos se rozchechtal. „Ubohý výkon, Percy Jacksone. Luke mi
říká, žes mu v šermování nikdy nestačil.“
Začínal jsem vidět rozmazaně. Věděl jsem, že nemám moc času.
„Luke si někdy neviděl na špičku nosu,“ odsekl jsem. „Ale aspoň to
byl jeho nos.“
„Škoda zabít tě už teď,“ dumal Kronos, „než se rozvine konečný
plán. Moc rád bych ti v očích viděl ten děs, až ti dojde, jak zničím
Olymp.“
„Tuhle loď na Manhattan nikdy nedostanete.“ V ruce mi tepalo.
Před očima mi tancovaly černé skvrny.
„A pročpak?“ Kronovi se zaleskly zlaté oči. Jeho tvář – Lukova
tvář – vypadala jako maska, nepřirozená a osvětlená zevnitř nějakou
ďábelskou mocí. „Možná spoléháš na toho svého kamaráda výbušninami?“
Podíval se k bazénu a zavolal: „Nakamuro!“
Davem se protlačil kluk v plné řecké zbroji. Levé oko měl
přikryté černou páskou. Jasně, znal jsem ho: byl to Ethan Nakamura,
syn bohyně Nemesis. Loni v létě jsem mu v labyrintu zachránil život
a ten syčák za to pomohl přivést Krona zpátky k životu.
„Úspěch, můj pane,“ zvolal Ethan. „Našli jsme ho přesně tam,
kde měl být.“
Tleskl a přivlekli se dva obři. Mezi sebou táhli Charlese
Beckendorfa. Málem se ve mně zastavilo srdce. Beckendorf měl
nateklé oko, tvář a ruce samý šrám, tričko skoro na cucky. Zbroj mu
sebrali.
„Ne!“ zaječel jsem.
Beckendorf se mi podíval do očí. Sjel si pohledem na ruku, uhodl
jsem, že mi chce něco naznačit. Hodinky. Ještě mu je nevzali. Ty
hodinky byly rozbuška. Můžu doufat, že jsou nálože pořád
aktivované? Nestvůry by je hned odpojily.
„Našli jsme ho uprostřed lodi,“ zahuhňal jeden obr. „Chtěl se
vplížit do strojovny. Můžem ho rovnou sežrat?“
„Za chvilku.“ Kronos se zamračil na Ethana. „Víš jistě, že ty
výbušniny nenastražil?“
„Mířil ke strojovně, můj pane.“
„Jak to víš?“
„Ehm…“ Ethan nervózně přešlápl. „Šel k ní. A přiznal se. Vak
má pořád plný výbušnin.“
Pomalu jsem tomu začínal rozumět. Beckendorf je ošidil. Když
mu došlo, že ho chytí, obrátil se, aby to vypadalo, že jde opačným
směrem. Přesvědčil je, že se do strojovny ještě nedostal. Řecký oheň
je možná pořád odjištěný! Ale to nám bude k ničemu, pokud se
nedostaneme z lodi a neodpálíme ji.
Kronos zaváhal.
Sežer mu tu historku, modlil jsem se. Ruka mě bolela tak
příšerně, že jsem se málem neudržel na nohou.
„Otevřete mu ten pytel,“ rozkázal Kronos.
Jeden obr strhl Beckendorfovi z ramen vak s výbušninami.
Nakoukl dovnitř, zavrčel a převrátil ho dnem vzhůru. Nestvůry
zpanikařily a jedna přes druhou couvaly. Kdyby byl pytel vážně plný
nádob s řeckým ohněm, vyletěli bychom všichni do povětří. Ale
vypadlo z něj jenom pár plechovek broskví.
Slyšel jsem, jak Kronos oddechuje, snaží se ovládnout vztek.
„Nechytili jste tohohle poloboha,“ zaduněl, „náhodou poblíž
lodní kuchyně?“
Ethan zbledl jako stěna. „Ehm –“
„A neposlali jste náhodou někoho, aby vážně
ZKONTROLOVAL STROJOVNU?“
Ethan v hrůze couval, pak se obrátil na patě a rozběhl se.
V duchu jsem zaklel. Zbývalo nám jen pár minut, než nestvůry
bomby zneškodní. Znovu jsem zachytil Beckendorfův pohled a
doufal jsem, že pochopí mou němou otázku: Kolik času?
Spojil prsty a palec a udělal z nich kruh. Nula. Časový spínač
neměl žádný odklad. Kdyby se mu povedlo zmáčknout tlačítko
rozbušky, loď by vyletěla do vzduchu okamžitě. Nedostaneme se od
ní tak daleko, abychom to mohli odpálit. Nestvůry nás dřív zabijí,
vyřadí ty výbušniny, nebo obojí.
Kronos se ke mně obrátil a spokojeně se šklebil. „Musíš omluvit
mé neschopné pomocníky, Percy Jacksone. Ale na tom nezáleží. Teď
máme tebe. Celé týdny jsme věděli, že přijdeš.“
Natáhl ruku, na které mu visel drobný stříbrný náramek s
přívěskem ve tvaru srpu – symbolu vládce Titánů.
Kvůli té ráně na ruce mi to moc jasně nemyslelo, ale zamumlal
jsem: „Komunikační prostředek… špion v táboře.“
Kronos se uchechtl. „Na přátele se nemůžeš spolehnout. Vždycky
tě zradí. Luke se o tom tvrdě poučil. Teď zahoď meč a vzdej se mi,
nebo tvůj kamarád umře.“
Polkl jsem. Jeden obr měl ruku kolem Beckendorfova krku.
Nebyl jsem ve stavu, abych ho mohl zachránit, a i kdybych pokusil, umřel by dřív, než bych se k němu dostal. Umřeli bychom
oba.
Beckendorf mi naznačil pusou jediné slovo: Běž.
Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem ho jen tak opustit.
Druhý obr se pořád přehraboval v plechovkách broskví, a znamenalo, že levou ruku měl Beckendorf volnou. Pomalu ji zvedl k hodinkám na pravém zápěstí.
Chtěl jsem vyjeknout NE!
Pak od bazénu zasyčela jedna drakéna: „Co to tam chyssstá? Co
to má na zápěssstí?“
Beckendorf pevně zavřel oči a položil ruku na hodinky.
Neměl jsem na výběr. Hodil jsem mečem jako oštěpem Kronovi. Neškodně se mu odrazil od prsou, ale vládce Titánů aspoň lekl. Protlačil jsem se davem nestvůr a seskočil z boku lodi – vodě o třicet metrů níž.
Slyšel jsem, jak to hluboko v lodi zarachotilo. Nestvůry na mě
shora ječely. Kolem ucha mi prosvištělo kopí. Do stehna se zabodl šíp, ale neměl jsem ani čas uvědomit si tu bolest. Ponořil jsem
se do moře a přiměl proudy, aby mě odnesly daleko, daleko pryč sto metrů, dvě stě metrů.
I z té dálky výbuch otřásl celým světem. Zátylek mi sežehla
horká vlna. Princezna Andromeda vybuchla z obou stran, mohutná
ohnivá koule zeleného plamene se vznesla k nebi a všechno spolkla.
Beckendorfe, pomyslel jsem si.
Pak jsem ztratil vědomí a klesal jako kotva na dno moře.