9. Kapitola
2. 1. 2014
Devátá kapitola
DVA HADI MI ZACHRÁNÍ KRK Miluju New York. Můžeš se tu vynořit z podsvětí v Central Parku,
sehnat si taxi, jet po Páté avenue s obřím pekelným psem, který kluše
vzadu, a nikomu na tom nepřijde nic divného.
Jistě, pomohla tomu mlha. Lidé paní O’Learyovou asi neviděli,
nebo ji považovali za velký, hlasitý a přátelský náklaďák.
Riskoval jsem a máminým mobilním telefonem podruhé zavolal
Annabeth. Jednou jsem to už zkusil z tunelu, ale dostal jsem se
jenom do hlasové schránky. Na to, že jsem byl v mytologickém
středu světa, tam měli kupodivu dobrý signál, ale nechtěl bych vidět
mámin účet za tenhle roamingový hovor.
Napodruhé to Annabeth zvedla.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. „Dostala jsi můj vzkaz?“
„Percy, kdes byl? Skoro nic jsme se z toho nedozvěděli! Byli
jsme starostí bez sebe!“
„Povím ti to pak,“ slíbil jsem, i když jsem netušil, jak jí to
vysvětlím. „Kde jsi?“
„Jsme už na cestě, jak jsi chtěl, jsme skoro v tunelu QueensMidtown.
Ale co máš v plánu, Percy? Nechali jsme tábor prakticky
nechráněný a bohové přece nemůžou –“
„Nech to na mně,“ přerušil jsem ji. „Uvidíme se na místě.“
Zavěsil jsem. Ruce se mi třásly. Nevěděl jsem, jestli je to ještě po
té koupeli v řece Styx, nebo ze strachu z toho, na co jsem se chystal.
Pokud tohle nevyjde, nezachrání mě ani nezranitelnost. Skončím
rozmetaný na kousky.
Bylo pozdě odpoledne, když mě taxi vyložilo u Empire State
Building. Paní O’Learyová poskakovala sem a tam po Páté avenue,
olizovala taxíky a očichávala stánky s hot dogy. Nikdo ji zřejmě
neviděl, ale když se k někomu přiblížila, vyhnul se jí a zatvářil se
popleteně.
Přivolal jsem si ji, jakmile u chodníku zastavily tři bílé dodávky.
Měly na sobě nápis Delfy – rozvoz jahod, což bylo krycí jméno pro
Tábor polokrevných. Nikdy jsem neviděl všechny tři dodávky
najednou na jednom místě, i když jsem věděl, že vozí táborovou
úrodu do města.
První auto řídil Argus, náš mnohooký šéf ochranky. Za volantem
dalších dvou seděly harpyje, což jsou dost nepříjemní démoni,
kříženci lidí a kuřat. Používali jsme je hlavně pro úklid tábora, ale v
dopravním ruchu ve městě si taky poradily.
Dveře se odsunuly. Vyhrnula se spousta táborníků a někteří po té
jízdě vypadali trochu zelení. Byl jsem rád, že jich dorazilo tolik:
Pollux, Silena Beauregardová, bratři Stollové, Michael Yew, Jake
Mason, Katie Gardnerová a Annabeth a s nimi většina jejich
sourozenců. Naposled vystoupil Cheirón. Koňskou půlku těla měl
nacpanou do kouzelného invalidního křesla, takže použil zvedací
plošinu. Arésův srub tu nebyl, ale nemínil jsem se tím nechat naštvat.
Clarisse je pitomá tvrdohlavá holka. Konec.
Spočítal jsem je: celkem čtyřicet táborníků.
Na vybojování války nic moc, ale stejně to byla největší skupina
polokrevných, jakou jsem kdy viděl pohromadě na jednom místě,
když nepočítám tábor. Všichni se tvářili nervózně a já věděl proč.
Vysílali jsme takovou polobožskou auru, že o nás musela vědět
každá nestvůra v severovýchodních Spojených státech.
Díval jsem se na ně – na všechny ty táborníky, které jsem znal
tolik let – a najednou mi do ucha zašeptal dotěrný hlas: Jeden z nich
je zrádce.
Ale nemohl jsem nad tím dumat. Byli to kamarádi. Potřeboval
jsem je.
Pak jsem si vzpomněl na Kronův ďábelský úsměv. Na přátele se
nemůžeš spolehnout. Vždycky tě zradí.
Popošla ke mně Annabeth. Byla oblečená do černých maskáčů,
nůž z božského bronzu měla připevněný na paži a přes rameno jí
visela brašna s laptopem. Mohla se okamžitě začít bít nebo surfovat
po internetu, podle toho, co bude třeba dřív.
Zamračila se. „Co je?“
„Co je co?“ nechápal jsem. „Díváš se na mě tak divně.“
Došlo mi, že jsem myslel na svou zvláštní vidinu, jak mě
Annabeth tahá z řeky Styx. „Ale, hm, nic.“ Obrátil jsem se ke zbytku
skupiny. „Dík vám všem, že jste přišli. Cheiróne, veďte nás.“
Můj starý učitel zavrtěl hlavou. „Přišel jsem vám jen popřát štěstí,
chlapče. A snažím se nechodit na Olymp, pokud mě nepovolají.“
„Ale jste náš vůdce.“
Usmál se. „Jsem váš trenér, váš učitel. To není totéž jako vůdce.
Vypravím se shánět další spojence. Možná ještě není pozdě
přesvědčit bratry kentaury, aby nám pomohli. A kromě toho, tys
povolal táborníky, Percy. Vůdce jsi ty.“
Chtěl jsem se bránit, ale všichni na mě napjatě hleděli, dokonce i
Annabeth.
Zhluboka jsem se nadechl. „Fajn, takže jak jsem říkal Annabeth
do telefonu, dneska se má stát něco zlého. Někdo tu nastražil nějakou
léčku. Musíme se dostat k Diovi a přesvědčit ho, aby ochránil město.
Pamatujte, nesmíme se nechat odmítnout.“
Poprosil jsem Arguse, aby dohlédl na paní O’Learyovou. Ani
jeden z toho nebyl zvlášť odvázaný.
Cheirón mi potřásl rukou. „Zvládneš to, Percy. Jen pamatuj na
svou sílu a dej pozor na své slabosti.“
Děsivě to připomínalo Achillovo varování. Pak mi došlo, že
Cheirón Achilla učil. To mě moc neuklidnilo, ale přikývl jsem a
zkusil se na něj sebevědomě usmát.
„Pojďme,“ zavelel jsem táborníkům.
Hlídač seděl za stolem ve vestibulu a četl si velkou černou knihu s
květinou na obálce. Když jsme se za řinčení zbraní a zbroje všichni
nahrnuli dovnitř, vzhlédl. „Školní výprava? Chystáme se zavírat.“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jdeme do šestistého patra.“
Změřil si nás. Měl bledě modré oči a úplně holou hlavu. Netušil
jsem, jestli je člověk, nebo ne, ale zdálo se, že si všiml zbraní, takže
ho asi mlha nemátla.
„Tady žádné šestisté patro není, chlapče.“ Odříkal to jako
naučenou repliku, které sám nevěří. „Běžte pryč.“
Naklonil jsem se přes stůl. „Čtyřicet polobohů přitahuje spoustu
nestvůr. Vážně chcete, abychom se vám tu potloukali po hale?“
Zamyslel se nad tím. Pak zmáčkl bzučák a bezpečnostní brána se
otevřela. „Pospěšte si.“
„A jistě nechcete, ať jdeme skrz detektory kovu,“ dodal jsem.
„Ehm, to jistě ne,“ souhlasil. „Výtah vpravo. Cestu asi znáte.“
Hodil jsem mu zlatou drachmu a prošli jsme dovnitř.
Rozhodli jsme se, že vyjedeme nahoru nadvakrát. Já se vypravil s
první skupinou. Ve výtahu hrála jiná hudba než při mé poslední
návštěvě – tentokrát stará disko píseň „Stayin’ Alive“ od Bee Gees.
Hlavou mi bleskla strašlivá představa Apollóna v kalhotách do zvonu
a v upnuté hedvábné košili.
Byl jsem rád, když dveře výtahu konečně cinkly a otevřely se.
Před námi vedla skrz mraky cesta z visutých kamenů na horu Olymp,
vznášela se dvě stě metrů nad Manhattanem.
Viděl jsem Olymp už několikrát, ale pořád mi bral dech. Na
svazích hory se zlatě a bíle leskly domy. Na stovce teras kvetly
zahrady. Klikaté uličky lemovaly koše na oheň, ze kterých se linul
voňavý kouř. A přímo na zasněženém vrcholu se tyčil hlavní palác
bohů. Vypadal majestátně jako vždycky, ale něco mi připadalo
špatně. Pak mi došlo, že je hora tichá – nezněla tu žádná hudba, hlasy
ani smích.
Annabeth si mě prohlížela. „Vypadáš… nějak jinak,“ usoudila.
„Kde jsi to vlastně byl?“
Dveře výtahu se znovu otevřely, přidala se k nám druhá skupina
polokrevných.
„Povím ti to pak,“ vymluvil jsem se. „Pojďme.“
Vydali jsme se po tom nebeském mostě do ulic Olympu.
Obchody byly zavřené. Parky zely prázdnotou. Na jedné lavičce
seděly dvě Múzy a brnkaly na planoucí lyry, ale bez velkého nadšení.
Osamělý Kyklop zametal ulici dubem vyrvaným ze země i s kořeny.
Nějaký drobnější bůžek nás zahlédl z balkonu, zalezl dovnitř a zavřel
okenice.
Prošli jsme mohutnou mramorovou branou se sochami Dia a
Héry po stranách. Annabeth se na vládkyni bohů zašklebila.
„Nesnáším ji,“ zamumlala.
„Proklela tě nebo co?“ zeptal jsem se. Loni si Annabeth Héru
znepřátelila, ale od té doby o tom neřekla ani slovo.
„Zatím jenom trochu,“ odpověděla. „Její posvátné zvíře je kráva,
že?“
„Přesně tak.“
„Takže to ona je na mě posílá.“
Snažil jsem se udržet vážnou tvář. „Krávy? V San Francisku?“
„Jistě. Obyčejně je nevidím, ale všude mi nechávají dárečky – na
našem dvorku, na chodníku, na chodbách ve škole. Musím si dávat
pozor, kam šlapu.“
„Koukejte!“ vyjekl Pollux a ukázal na obzor. „Co je tohle?“
Všichni jsme ztuhli. Po večerním nebi se k Olympu hnala modrá
světla jako drobné komety. Vypadalo to, že se slétají z celého města
a míří přímo k hoře. Jakmile se dostala blíž, zhasla. Několik minut
jsme je pozorovali. Nevypadalo to, že nějak škodí, ale stejně to bylo
divné.
„Jako infračervené paprsky,“ zamumlal Michael Yew. „Zaměřují
nás.“
„Pojďme do paláce,“ pobídl jsem je.
Síň bohů nikdo nehlídal. Stříbrozlaté dveře byly otevřené
dokořán. Naše kroky se odrážely ozvěnou, když jsme vcházeli do
trůnní místnosti.
Jistě, „místnost“ není to pravé slovo. Bylo to tam veliké jako
stadion Madison Square Garden. Vysoko nahoře na modrém stropě
zářila souhvězdí. Kolem krbu stálo dvanáct obřích trůnů,
uspořádaných do tvaru písmene U. V jednom rohu se ve vzduchu
vznášela koule vody, velká jako dům, a v ní plaval můj starý
kamarád Ophiotaurus, napůl kráva, napůl had.
„Búúú!“ pozdravil nadšeně a plaval kolem dokola.
Přes všechny ty vážné věci, co se děly, jsem se musel usmát. Před
dvěma lety jsme se dost dlouho snažili zachránit Ophiotaura před
Titány a já si ho docela oblíbil. Zdálo se, že mě má taky rád, i když
jsem ho původně považoval za holku a pojmenoval ho Bessie.
„Ahoj, kamaráde,“ řekl jsem mu. „Starají se o tebe dobře?“
„Búúú,“ odpověděl Bessie.
Vydali jsme se k trůnům a ozval se ženský hlas: „Zdravím tě,
Percy Jacksone, setkáváme se znovu. Ty i tví přátelé jste tu vítáni.“
Hestiá stála u krbu a šťouchala klacíkem do plamenů. Měla na
sobě stejné prosté hnědé šaty jako předtím, ale teď to byla dospělá
žena.
Uklonil jsem se. „Paní Hestie.“
Moji přátelé udělali to, co já.
Hestiá si mě měřila červeně zářícíma očima. „Vidím, že jsi svůj
plán zvládl. Vzal jsi na sebe Achillovu kletbu.“
Ostatní táborníci si mezi sebou začali mumlat: Co to říkala? Co s
Achillem?
„Musíš být opatrný,“ varovala mě Hestiá. „Získal jsi na té pouti
mnoho. Ale pořád jsi slepý vůči nejdůležitější pravdě. Možná by se ti
hodil malý náhled.“
Annabeth se na mě podívala a šťouchla do mě. „Co… o čem to
mluví?“
Hleděl jsem bohyni do očí a v hlavě se mi vynořila scéna: viděl
jsem temnou uličku mezi skladišti z červených cihel. Nad jedněmi
dveřmi visel nápis Železárny Richmond.
V šeru se krčili dva polokrevní – asi tak čtrnáctiletý kluk a
dvanáctiletá holka. S leknutím mi došlo, že ten kluk je Luke. Dívka
byla Thalia, Diova dcera. Díval jsem se na výjev z doby, kdy byli na
útěku, než je objevil Grover.
Luke si nesl bronzový nůž. Thalia měla oštěp a svůj děsivý štít
Aegis. Oba vypadali hladoví a hubení, měli vyplašený pohled
divokého zvířete, jako by byli zvyklí na věčné útoky.
„Jsi si jistý?“ zeptala se Thalia.
Luke přikývl. „Něco tu je. Cítím to.“
Z uličky to zarachotilo, někdo tam práskl kovovým plátem.
Polokrevní se kradli dál.
Na nákladní rampě byly navršeny staré bedny. Thalia a Luke se k
nim blížili s napřaženými zbraněmi. Plát vlnitého plechu se chvěl,
jako by za ním něco bylo.
Thalia pohlédla na Luka. Tiše odpočítal: Jedna, dvě, tři! Pak
oderval plech a zpoza něj vyrazila malá holka s kladivem.
„Počkej!“ vyjekl Luke.
Ta holka měla rozcuchané světlé vlasy a flanelové pyžamo.
Nebylo jí víc než sedm, ale byla by Luka praštila, kdyby rychle
nezareagoval.
Popadl ji za zápěstí a kladivo se svezlo po cementu na zemi.
Ta malá holka se bránila a kopala. „Já už nechci nestvůry!
Zmizte!“
„To nic!“ Luke se ji snažil udržet. „Thalie, schovej ten štít. Děsíš
ji.“
Thalia poklepala na Aegis a štít se proměnil na stříbrný náramek.
„Koukej, nic se neděje,“ konejšila ji. „My ti nechceme ublížit. Jsem
Thalia. A tohle je Luke.“
„Nestvůry!“
„To nejsme,“ ujišťoval ji Luke. „Ale o nestvůrách víme všechno.
Taky s nimi bojujeme.“
Děvče pomalu přestalo kopat. Prohlíželo si Luka a Thalii
velkýma moudrýma šedýma očima.
„Vy jste jako já?“ zeptalo se podezíravě.
„Jo,“ přisvědčil Luke. „Jsme… no, to se těžko vysvětluje, ale
bojujeme s nestvůrami. Kde máš rodinu?“
„Moje rodina mě nenávidí,“ zavrčela ta holka. „Nechce mě.
Utekla jsem.“
Thalia a Luke se na sebe zadívali. Poznal jsem, že oba dobře
vědí, o čem ta malá mluví.
„Jak se jmenuješ, holčičko?“ zeptala se Thalia.
„Annabeth.“
Luke se usmál. „Hezké jméno. Teda, řeknu ti, Annabeth, jsi
pěkně divoká. Taková bojovnice by se nám hodila.“
Annabeth vyvalila oči. „Fakt?“
„Jasně.“ Luke obrátil v ruce nůž a podal jí ho rukojetí napřed.
„Jak by se ti líbila opravdová zbraň na zabíjení nestvůr? Tohle je
božský bronz. Funguje mnohem líp než kladivo.“
Asi není nejmoudřejší nabízet nůž sedmiletému děcku, ale když
jsi polokrevný, normální pravidla jsou na nic.
Annabeth sevřela rukojeť.
„Nože jsou jenom pro ty nejstatečnější a nejrychlejší bojovníky,“
vysvětloval Luke. „Nemají takový dosah a sílu jako meče, ale dají se
lehce schovat a dokážou objevit slabé místo v nepřátelské zbroji.
Chce to šikovného bojovníka, aby mohl používat nůž. A mám pocit,
že ty jsi dost šikovná.“
Annabeth na něj zbožně hleděla. „To jsem!“
Thalia se usmála. „Měli bychom jít, Annabeth. Máme bezpečný
úkryt u řeky James. Dáme ti oblečení a jídlo.“
„Vy… vy mě neodvedete zpátky k rodině?“ zeptala se.
„Slibujete?“
Luke jí položil ruku na rameno. „Teď patříš do naší rodiny. A
slibuju, že nedovolím, aby ti něco ublížilo. A nezklamu tě, jako nás
zklamaly naše rodiny. Dohodnuto?“
„Dohodnuto!“ vyhrkla Annabeth šťastně.
„A teď pojďme,“ pobídla je Thalia. „Nemůžeme tu trčet dlouho!“
Scéna se změnila. Ti tři polobohové se hnali lesem. Muselo to být
o pár dní později, možná i týdnů. Všichni vypadali zbití, nejspíš
prodělali pár bojů. Annabeth byla navlečená v novém oblečení – v
džínsech a o pár čísel větší vojenské bundě.
„Už jenom kousek!“ sliboval Luke. Annabeth zakopla a on ji vzal
za ruku. Thalia byla vzadu, máchala štítem a asi odháněla něco, co je
honilo. Kulhala na levou nohu.
Vyhrabali se na útes a shlédli na druhou stranu na bílý dům v
koloniálním stylu – dům May Castellanové.
„Tak jo,“ oddechoval těžce Luke. „Prostě se tam vkradu a seberu
nějaké jídlo a léky. Počkejte tady.“
„Luku, to myslíš vážně?“ žasla Thalia. „Přísahal jsi, že se tam
nikdy nevrátíš. Jestli tě chytí –“
„Nemáme na výběr!“ zavrčel. „Náš nejbližší úkryt vypálili. A ty
potřebuješ ošetřit tu ránu na noze.“
„To je tvůj dům?“ zeptala se Annabeth překvapeně.
„Býval to můj dům,“ zamumlal Luke. „Věř mi, kdyby to nebylo
třeba…“
„Je tvá máma vážně tak strašná?“ vyzvídala Annabeth. „Můžeme
ji vidět?“
„Ne!“ vyštěkl Luke.
Annabeth před ním couvla, ten vztek ji překvapil.
„Já… promiň mi to,“ vzpamatoval se. „Prostě jen počkejte tady.
Slibuju, že všechno dopadne dobře. Nic vám neublíží. Vrátím se –“
Les náhle osvítil jasný zlatý záblesk. Polobohové sebou škubli a
mužský hlas zaduněl: „Neměl ses vracet domů.“
Vidina zmizela.
Podlomila se mi kolena, ale Annabeth mě zachytila. „Percy! Co
se stalo!“
„Vidělas… vidělas to?“ ptal jsem se.
„Co jsem měla vidět?“
Podíval jsem se na Hestii, ale tvářila se jakoby nic. Vzpomněl
jsem si na něco, co mi řekla tam v lese: Pokud chceš porozumět
svému nepříteli Lukovi, musíš porozumět jeho rodině. Ale proč mi
ukazovala tyhle scény?
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zamumlal jsem.
Annabeth se zamračila. „Percy, vůbec jsi nebyl mimo. Jenom ses
podíval na Hestii a hned ses složil.“
Cítil jsem, jak se na mě všichni dívají. Nemohl jsem si dovolit
vypadat slabý. Ať ty vidiny znamenaly, co chtěly, musím se dál
soustředit na naši výpravu.
„Ehm, paní Hestie,“ oslovil jsem bohyni, „přišli jsme kvůli
naléhavé záležitosti. Potřebujeme si promluvit –“
„My víme, co potřebujete,“ ozval se mužský hlas. Otřásl jsem se,
protože to byl ten, který jsem slyšel ve své vidině.
Vedle Hestie se zamihotal a zhmotnil bůh. Vypadal tak na
pětadvacet, měl kudrnaté vlasy barvy pepř a sůl a trochu rošťáckou
tvář. Byl oblečený v letecké kombinéze vojenského pilota, na přilbě
a na černých kožených botách se mu třepetala křídla drobných
ptáčků. Pod paží držel dlouhou hůl, omotanou dvěma živými hady.
„Teď vás opustím,“ špitla Hestiá. Uklonila se letci a rozplynula
se jako dým. Chápal jsem, proč měla tak naspěch. Hermés, bůh
poslů, nevypadal moc přívětivě.
„Nazdar, Percy.“ Kabonil se, jako by byl na mě naštvaný.
Napadlo mě, jestli náhodou neví o té vidině, kterou jsem zrovna měl.
Chtěl jsem se zeptat, proč byl ten večer u domu May Castellanové a
co se stalo, když chytil Luka. Vybavil jsem si, jak jsem se s Lukem
seznámil v Táboře polokrevných. Ptal jsem se ho, jestli se někdy
setkal se svým otcem, a on se na mě kysele zašklebil a řekl Jednou.
Ale z Hermova výrazu jsem pochopil, že není vhodná doba na
vyptávání.
Nemotorně jsem se uklonil. „Vládce Herme.“
No jasně, ozval se mi v hlavě jeden z těch dvou hadů. Nás zdravit
nemusíš. My jsme jenom hadi.
Georgi, napomenul ho ten druhý. Buď slušný.
„Ahoj, Georgi,“ pozdravil jsem. „Ahoj, Martho.“
Přinesl jsi nám krysu? zajímal se George.
Georgi, nech toho, okřikla ho Martha. Má moc práce!
Tak moc, že nemůže donést krysu? podivil se George. To je ale
hrůza.
Rozhodl jsem se, že bude lepší si ho nevšímat. „Ehm, Herme,“
začal jsem. „Potřebujeme mluvit s Diem. Je to důležité.“
Hermés měl ocelově chladné oči. „Jsem jeho posel. Můžu mu
něco vyřídit?“
Ostatní polobohové za mnou nervózně přešlapovali. Nešlo to tak,
jak bylo v plánu. Možná kdybych zkusil s Hermem promluvit o
samotě…
„Lidi,“ obrátil jsem se k nim. „Co kdybyste se prošli po městě?
Zkontrolujte obranu. Zjistěte, kdo na Olympu zůstal. Já a Annabeth
se tu s vámi sejdeme za půl hodiny.“
Silena se zamračila. „Ale –“
„Fajn nápad,“ podpořila mě Annabeth. „Connore a Travisi, vy to
povedete.“
Oběma bratrům se zřejmě líbilo, že dostali svěřený tak důležitý
úkol přímo před otcem. Obyčejně nevedli nic jiného než přepady s
toaletním papírem. „Provedem!“ vyhrkl Travis. Vyhnali všechny z
trůnní místnosti a nechali Annabeth a mě s Hermem o samotě.
„Můj pane,“ spustila Annabeth. „Kronos se chystá napadnout
New York. Jistě jste to čekali. Má matka to určitě předvídala.“
„Tvá matka,“ zavrčel Hermés. Poškrábal se žezlem na zádech a
George a Martha zamumlali Au, au, au. „Nevytahuj na mě svou
matku, slečinko. Kvůli ní jsem vlastně tady. Zeus nechtěl, aby někdo
z nás opustil přední linii. Ale tvá matka ho v jednom kuse otravovala:
‚Je to léčka, odvedení pozornosti, bla bla bla.‘ Chtěla se vrátit sama,
ale Zeus nepřipustil, aby ho v boji s Týfónem opustil jeho stratég
číslo jedna. A tak samozřejmě poslal mě, abych si s vámi promluvil.“
„Ale tohle je léčka!“ stála na svém Annabeth. „Copak je Zeus
slepý?“
Na nebi zaburácel hrom.
„Být tebou, dávám si pozor na pusu, holka,“ varoval ji Hermés.
„Zeus není slepý ani hluchý. Nenechal Olymp úplně nechráněný.“
„Ale tady ta modrá světla –“
„Ano, ano. Já je viděl. Nějaká rošťárna té nesnesitelné bohyně
kouzel Hekaté, to se vsadím. Ale možná jste si všimli, že to ničemu
neškodí. Olymp má silnou kouzelnou ochranu. Kromě toho Aeolus,
vládce větru, poslal své nejmocnější pomocníky, aby hlídali pevnost.
Nikdo než bohové se k Olympu ze vzduchu nedostane. Srazilo by ho
to z oblohy.“
Zvedl jsem ruku. „Hm… a co ta teleportace a zhmotnění, jak to
dokážete?“
„To je taky způsob cestování vzduchem, Jacksone. Velice rychlý,
ale bohové větru jsou rychlejší. Ne, pokud chce Kronos na Olymp,
bude muset se svou armádou napochodovat skrz celé město a vyjet
výtahem! Dokážeš si ho při tom představit?“
Když o tom tak mluvil, znělo to vážně dost absurdně – hordy
nestvůr, které jedou výtahem po dvaceti a poslouchají Stayin’ Alive.
Ale stejně se mi to nelíbilo.
„Třeba by se vás mohlo vrátit aspoň pár,“ navrhl jsem.
Hermés netrpělivě zavrtěl hlavou. „Percy Jacksone, ty to
nechápeš. Týfón je náš největší nepřítel.“
„Myslel jsem, že je to Kronos.“
Bohovi zaplály oči. „Ne, Percy. Za starých časů to byl Týfón, kdo
málem přemohl Olymp. Je manželem Echidny –“
„S tou jsem se setkal v Oblouku,“ zamumlal jsem. „Nic
příjemného.“
„– a otcem všech nestvůr. Nikdy nesmíme zapomínat, jak málo
chybělo, a zničil nás všechny; jak nás ponížil! Tehdy za starých časů
jsme byli mnohem mocnější. Teď nemůžeme čekat pomoc od
Poseidóna, protože bojuje vlastní válku. Hádes si lelkuje ve své říši a
Démétér a Persefona mu pomáhají. Potřebujeme veškerou zbývající
sílu, abychom čelili tomu bouřkovému gigantovi. Nemůžeme se
rozdělit, ani čekat, než se dostane do New Yorku. Musíme s ním
bojovat hned. A děláme pokroky.“
„Pokroky?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Málem zničil St. Louis.“
„Ano,“ připustil Hermés. „Ale zničil jenom půlku Kentucky.
Zpomaluje. Ztrácí sílu.“
Nechtěl jsem se hádat, ale znělo to, že se Hermés snaží přesvědčit
sám sebe.
Ophiotaurus v rohu smutně zabučel.
„Prosím, Herme,“ ozvala se Annabeth, „říkal jste, že má matka
chtěla přijít. Neposlala nám po vás nějaký vzkaz?“
„Vzkaz,“ zamumlal a zapitvořil se: „‚Bude to bezva práce,‘
slibovali mi. ‚Nenadřeš se. Spousta uctívačů.‘ Pche. Nikdo nestojí o
to, co říkám já. Všichni mají zájem jenom o vzkazy jiných.“
Hlodavci, zadumal se George. Já mám zájem o hlodavce.
Psst, okřikla ho Martha. Nás zajímá, co chce Hermés říct. Že
ano, Georgi?
No jasně. Můžeme se už vrátit do té bitvy? Chci zas přepnout do
laserového režimu. To je psina.
„Ticho, vy dva,“ zavrčel Hermés.
Bůh se podíval na Annabeth, která na něj kulila velké šedivé oči,
jak nejlíp uměla.
„Pche,“ ulevil si Hermés. „Tvá matka říkala, abych vás varoval,
že jste v tom sami. Musíte udržet Manhattan bez pomoci bohů. Jako
bych to nevěděl. To by mě teda zajímalo, proč je zrovna ona bohyní
moudrosti.“
„Ještě něco?“ zeptala se Annabeth.
„Říkala, že máte zkusit plán dvacet tři. Prý budeš vědět, co to
znamená.“
Annabeth zbledla. Zřejmě to věděla, a nelíbilo se jí to.
„Pokračujte.“
„A to poslední,“ Hermés se podíval na mě. „Mám říct Percymu:
‚Pamatuj na řeky.‘ A hm, něco, že se máš držet dál od její dcery.“
Nevím, kdo z nás zrudl víc, jestli to byla Annabeth, nebo já.
„Děkuji vám, Herme,“ kývla Annabeth. „A já… já chtěla říct… s
Lukem je mi to líto.“
Bohova tvář ztvrdla, vypadala jako vytesaná z mramoru. „Tohle
jsi měla nechat být.“
Annabeth nervózně couvla. „Pardon?“
„PARDON to nezachrání!“
George a Martha se zkroutili kolem žezla, které se zatřpytilo a
proměnilo se na něco, co podezřele připomínalo elektrický bodec na
dobytek.
„Mělas ho zachránit, když jsi měla šanci,“ obořil se Hermés na
Annabeth. „Jsi jediná, kdo to mohl udělat.“
Pokusil jsem se dostat mezi ně. „O čem to mluvíte? Annabeth
přece nic –“
„Neobhajuj ji, Jacksone!“ Hermés obrátil bodec proti mně. „Ona
ví přesně, o čem mluvím.“
„Možná byste to měl vyčítat sám sobě!“ Měl jsem držet pusu, ale
myslel jsem jen na to, jak ho odpoutat od Annabeth. Celou tu dobu
nebyl naštvaný na mě. Měl vztek na ni. „Možná, že kdybyste
neopustil Luka a jeho mámu…“
Hermés napřáhl bodec. Začínal růst, až byl tři metry vysoký. Tak
to je konec, pomyslel jsem si.
Ale zatímco se připravoval udeřit, George a Martha se připlazili a
zašeptali mu něco do ucha.
Hermés zaťal zuby. Sklonil bodec na dobytek a ten se proměnil
zpátky na hůl.
„Percy Jacksone,“ zaburácel, „musím tě ušetřit, protože jsi na
sebe vzal Achillovu kletbu. Nyní jsi v rukách sudiček. Ale už nikdy
se mnou takhle nemluv. Netušíš, kolik jsem toho obětoval, kolik –“
Hlas se mu zlomil a bůh se zas scvrkl do lidské velikosti. „Můj
syn, má největší pýcha… má ubohá May…“
Zněl tak zničeně, že jsem nevěděl, co mám říct. Před chvilkou se
nás chystal napadnout, a teď vypadal, že potřebuje ukonejšit.
„Podívejte se, vládce Herme,“ zkusil jsem to. „Omlouvám se, ale
potřebuju to vědět. Co se stalo May? Říkala něco o Lukově osudu a
ty její oči –“
Hermés se do mě zabodl pohledem a hlas mi selhal. Výraz na
jeho tváři ale nebyl vztek. Byla to bolest. Hluboká, neskutečná
bolest.
„Teď vás opustím,“ vypravil ze sebe. „Musím bojovat.“
Začal zářit. Odvrátil jsem se a odstrčil i Annabeth, která byla
pořád ještě ztuhlá šokem.
Hodně štěstí, Percy, zašeptal had Martha.
Hermés se rozsvítil jako supernova. A pak zmizel.
Annabeth seděla v nohách matčina trůnu a brečela. Chtěl jsem ji
nějak utěšit, ale nevěděl jsem jak.
„Annabeth,“ konejšil jsem ji, „ty za to nemůžeš. Nikdy jsem
neviděl, že by se Hermés tak choval. Myslím… nevím… asi se cítí
provinile kvůli Lukovi. Hledá, na koho by to svedl. Nevím, proč na
tebe tak vyjel. Nezasloužila sis to.“
Annabeth si otřela oči. Hleděla na krb, jako by to byla její
pohřební hranice.
Nervózně jsem přešlápl. „Teda, nezasloužila, že ne?“
Neodpověděla. Na paži měla připevněný nůž z božského bronzu
– ten nůž, který jsem viděl v Hestiině vizi. Za celé ty roky mi
nedošlo, že to byl dar od Luka. Mnohokrát jsem se jí ptal, proč
bojuje raději nožem než mečem, a nikdy mi neodpověděla. Teď už
jsem to věděl.
„Percy,“ vzdychla si. „Jaks to myslel s tou Lukovou matkou? Ty
ses s ní setkal?“
Neochotně jsem přikývl. „S Nikem jsme ji navštívili. Byla
trochu… jiná.“ Popsal jsem jí May Castellanovou a tu divnou chvíli,
když se jí rozsvítily oči a blábolila o synově osudu.
Annabeth se zamračila. „To nedává smysl. Ale proč jste za ní
šli –“ Vykulila oči. „Hermés říkal, žes na sebe vzal Achillovo
prokletí. Hestiá to tvrdila taky. Ty… ty ses vykoupal v řece Styx?“
„Neodváděj řeč.“
„Percy! Ano, nebo ne?“
„Hm… tak trochu.“
Pověděl jsem jí příběh s Hádem a Nikem a to, jak jsem porazil
armádu mrtvých. Vynechal jsem vidinu, jak mě tahala z řeky. Tomu
jsem pořád moc nerozuměl a bylo mi trapně, jen jsem si na to
vzpomněl.
Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tušíš ty vůbec, jak to bylo
nebezpečné?“
„Jinak to nešlo,“ namítl jsem. „Je to jediný způsob, jak se postavit
Lukovi.“
„Myslíš… di immortales, jasně! To proto Luke neumřel. Šel k
řece Styx a… Ach ne, Luku, cos to udělal?“
„Takže si už zase děláš starosti o Luka,“ zavrčel jsem.
Hleděla na mě, jako bych zrovna spadl z nebe. „Co?“
„Zapomeň na to,“ zabručel jsem. Uvažoval jsem, jak to Hermés
myslel s tím, že Annabeth Luka nezachránila, když měla šanci.
Určitě mi něco neřekla. Ale v tu chvíli jsem neměl náladu se
vyptávat. Další její zážitky s Lukem bylo to poslední, co jsem chtěl
slyšet.
„Hlavní je, že ve Styxu neumřel,“ prohlásil jsem. „Ani já. Teď se
s ním musím utkat. Musíme ubránit Olymp.“
Annabeth mi pořád pátrala ve tváři, zřejmě se pokoušela poznat
nějaké rozdíly od té doby, kdy jsem si zaplaval ve Styxu. „Asi máš
pravdu. Moje máma říkala –“
„Plán dvacet tři.“
Zahrabala v batohu a vytáhla Daidalův laptop. Když ho spustila,
zazářil na vršku modrý symbol delty. Otevřela pár souborů a začetla
se do nich.
„Tady to je,“ vydechla. „U všech bohů, máme spoustu práce.“
„Nějaký Daidalův vynález?“
„Spousta vynálezů… a nebezpečných. Pokud matka chce, abych
ten plán použila, určitě si myslí, že je to hodně zlé.“ Podívala se na
mě. „A co ten její vzkaz pro tebe: ‚Pamatuj na řeky‘? Co to
znamená?“
Zavrtěl jsem hlavou. Jako obvykle jsem neměl tušení, co mi
bohové říkají. Na které řeky jsem to měl pamatovat? Na Styx? Na
Mississippi?
V tu chvíli vběhli do trůnního sálu bratři Stollové. „Tohle musíte
vidět,“ hlásil Connor. „Hned.“
~ ~ ~
Modrá světla po nebi už nelétala, takže jsem zpočátku nechápal, v
čem je problém.
Ostatní táborníci se shromáždili v parčíku u úpatí hory. Shlukli se
u zábradlí a shlíželi dolů na Manhattan. Zábradlí lemovaly turistické
dalekohledy, do kterých se hodí zlatá drachma, a člověk si může
prohlížet město. Táborníci obsadili všechny.
Podíval jsem se na město. Viděl jsem ho odsud jako na dlani –
řeku Hudson a East River, které obtékaly Manhattan, mřížku ulic,
světla mrakodrapů, temný pás Central Parku na severu. Všechno
vypadalo normálně, ale něco bylo špatně. Cítil jsem to v kostech, než
mi došlo, co to je.
„Já… nic neslyším,“ podivila se Annabeth.
V tom byl ten problém.
I z té výšky jsem měl slyšet hluk města – miliony lidí,
chvátajících sem a tam, tisíce aut a vozidel, hukot obrovské
metropole. Když žiješ v New Yorku, ani si to neuvědomuješ, ale
pořád to tam je. Dokonce ani uprostřed noci není v New Yorku klid.
Jenže teď byl.
Připadalo mi, že můj nejlepší kamarád najednou padl mrtvý k
zemi.
„Co to udělali?“ vyjekl jsem napjatě a vztekle. „Co to udělali
mému městu?“
Odstrčil jsem Michaela Yewa od dalekohledu.
V ulicích pod námi se zastavil všechen dopravní ruch. Chodci
polehávali na chodnících nebo se schoulili u dveří. Nebylo vidět
žádné stopy po násilí, žádné trosky, nic takového. Vypadalo to, že se
všichni lidé v New Yorku najednou rozhodli nechat toho, co právě
dělali, a schrupnout si.
„Jsou mrtví?“ zeptala se užasle Silena.
Sevřela se ve mně ledová pěst. V uších mi zazněl verš z
proroctví: Vše kolem upadne do spánku hlubiny bezedné. Vzpomněl
jsem si na Groverovu historku o tom, jak potkal v Central Parku boha
Morfea. Máš štěstí, že si šetřím síly na tu hlavní akci.
„Nejsou mrtví,“ odpověděl jsem. „Morfeus uspal celý Manhattan.
Invaze začala.“