7. Kapitola
4. 1. 2014
VII
J A S O N
Jakm ile Jason uviděl ten dům, věděl, že je s ním konec.
„A jsme tady!“ oznámila Drew vesele. „Hlavní budova,
ústředí tábora."
Nevypadala nijak hrozivě, prostě čtyřpatrové sídlo, omítnu
té světle modrou barvou s bílým lemováním. Na verandě, která
se táhla kolem celého domu, stála křesla, karetní stolek a prázd
né kolečkové křeslo. Zvonkohry ve tvaru nymf se otáčely a mě
nily se na stromy. Jason si dovedl představit, že by sem jezdili
staří lidé na letní prázdniny, posedávali na verandě, popíjeli
švestkový džus a hleděli na západ slunce. Ale přesto mu připa
dalo, že na něj okna zírají jako vzteklé oči. Široce otevřené dve
ře se tvářily, že ho chtějí spolknout. N a nejvyšším štítu se ve vě
tru otočila korouhvička v podobě bronzového orla a zamířila
přímo na něj, jako by ho chtěla varovat, aby se vrátil.
Každá molekula Jasonova těla mu hlásila, že je na nepřátel
ském území.
„Tady nemám co dělat,“ vydechl.
Drew se do něj zavěsila. „Ale jdi. Tady ti bude bezvadně,
zlato. Věř mi, už jsem viděla spoustu hrdinů."
Drew voněla jako Vánoce - zvláštní kombinací borovice
a muškátového oříšku. Jasona napadlo, jestli tak voní vždycky,
nebo je to jenom speciální parfém na svátky. Její růžová tužka
na oči ho vážně znervózňovala. Pokaždé, když zam rkala, mu
sel se na ni podívat. Možná právě o to jí šlo, předvést ty vřelé
hnědé oči. Byla pěkná, to jistě. Ale Jason z ní měl divný pocit.
Vyvlékl jí ruku tak jemně, jak jen dokázal. „Podívej, já si
moc cením —“
„To kvůli té holce?" ušklíbla se Drew. „Prosím tě, netvrď
mi, že chodíš s tou královnou Popelnicí."
„Myslíš Piper? N o ..."
Jason nevěděl, co říct. Měl pocit, že Piper dodneška nikdy
neviděl, ale připadal si kvůli tomu divně provinilý. Věděl, že tu
nemá co dělat. Neměl by se s těmi lidmi přátelit a rozhodně by
neměl s nikým z nich chodit. Ale stejně... Piper ho držela
za ruku, když se v tom autobuse probudil. Myslela si, že je jeho
holka. Tam na lávce byla statečná, jak bojovala s venty, a když
ji Jason ve vzduchu chytil a objímali se, nemohl se tvářit, že ho
nelákalo políbit ji. Ale to by nešlo. Nevěděl ani, kdo je. Ne
mohl jí takhle plést hlavu.
Drew obrátila oči k nebi. „Pomůžu ti s tím rozhodováním,
zlato. Mohl by sis polepšit. Kluk, který vypadá jako ty a má
takový talent!"
Ale nedívala se na něj. Hleděla na místo nad jeho hlavou.
„Cekáš na znamení," uhodl. „Jako to nad Leem."
„Co? Ne! N o... ano. Teda, podle toho, co jsem slyšela, jsi
dost silný, že? Budeš v táboře důležitý, takže počítám, že se
k tobě rodič brzo přihlásí. A já bych to moc ráda viděla. Chci
být s tebou na každém kroku! Takže ten bůh je tvůj otec nebo
matka? Řekni mi, prosím, že máma ne. Nechci, abys byl Afro-
dítino dítě.“
„Proč ne?“
„Pak bys byl můj nevlastní bratr, hlupáčku. Nemůžeme
chodit s někým z vlastního srubu. Br!“
„Ale copak nejsou všichni bohové příbuzní?" nechápal Ja
son. „Nejste tu všichni bratranci a sestřenice?"
„Ty jsi ale roztomilý! Zlato, ta božská strana rodiny se nepo
čítá, jen rodič. Někdo z jiného srubu - klidně. Takže kdo je
tvůj božský rodič - mám a nebo táta?“
Jason jako obyčejně odpověď neznal. Vzhlédl, ale žádné
znamení se mu nad hlavou neobjevilo. A korouhvička na střeše
hlavní budovy pořád mířila na něj a bronzový orel zářil, jako
by chtěl říct: Zmiz, chlapče, dokud můžeš.
Pak uslyšel na přední verandě kroky. Vlastně to byl klapot
kopyt.
„Cheiróne!" zavolala Drew, „tohle je Jason. Je moc prima!"
Jason couvl, až málem zakopl. Zpoza rohu se vynořil muž
na koni. Jenže na koni neseděl - byl s ním srostlý. Od pasu
nahoru to byl člověk s kudrnatými hnědými vlasy a úhledně
zastřiženou bradkou. Měl na sobě tričko s nápisem Nejlepší
kentaur na světě a na zádech luk a toulec. Hlavu nesl tak vyso
ko, že se musel shýbat, aby se vyhnul světlům, a od pasu dolů
to byl bílý hřebec.
Cheirón se na Jasona nejprve usmál. Pak zbledl jako stěna.
„ T y .K e n ta u r o v i zahořely oči jako zvířeti zahnanému
do kouta. „Měl bys být mrtvý."
Cheirón nařídil Jasonovi - no, vlastně ho pozval, ale znělo to
jako příkaz — aby šel dál. Drew poslal zpátky do srubu, z čehož
velkou radost neměla.
Kentaur doklusal k prázdnému kolečkovému křeslu na ve
randě. Stáhl si luk a toulec a zacouval do křesla, jež se otevřelo
jako kouzelnická bedna. Cheirón do ní opatrně vstoupil zadní
ma noham a a soukal se do toho prostoru, který na něj byl moc
malý. Jasonovi zazněly v uších zvuky, jako když couvá kami
on -píp , píp, píp - a kentaurova zadní část těla zmizela. Křeslo
se složilo a vysunulo falešné lidské nohy přikryté dekou, takže
Cheirón působil jako normální smrtelník na invalidním vozíku.
„Pojd za mnou,“ nařídil mu. „D áme si limonádu.11
Obývací pokoj vypadal, jako by ho spolkl deštný prales.
Po stěnách a po stropě se vinula réva, což Jasonovi připadalo
trochu divné. Nečekal by, že se takhle rozroste uvnitř, a navíc
v zimě, ale tyhle keře přetékaly listy a hrozny rudého vína.
U kamenného krbu, ve kterém praskal oheň, stály kožené
gauče. V jednom rohu pípal a blikal prastarý automat s hrou
PacM an. Po stěnách visely nejrůznější masky - usměvavé
a zároveň zamračené řecké divadelní masky, masopustní škra
bošky, benátské karnevalové masky s mohutnými ptačími no
sy, vyřezávané dřevěné hlavy z Afriky. Réva se jim vinula ústy,
takže vypadaly, že mají listnaté jazyky. Některým trčely z oč
ních otvorů červené hrozny.
Ale nejpodivnější byla vycpaná hlava levharta nad krbem.
Vypadala úplně věrně a jako by Jasona sledovala. Pak zavrčela
a Jason málem vyskočil z kůže.
„N o tak, Seymoure,11 napomenul ji Cheirón. „Jason je pří
tel. Chovej se slušně.11
„Ta věc je živá!“ vyjekl Jason.
Cheirón zalovil v postranní kapse křesla a vytáhl balíček
psích sušenek. Jednu hodil levhartovi, ten ji chňapl a olízl si
pysky.
„M usíš tu výzdobu omluvit,” prohlásil Cheirón. „Všechno
je to dárek na rozloučenou od našeho bývalého ředitele, než ho
odvolali na Olymp. Myslel si, že tak na něj budeme vzpomínat.
Pan D. má zvláštní smysl pro humor.“
„Pan D.,“ opakoval Jason. „Dionýsos?“
„Hmm .“ Cheirón nalil limonádu, i když se mu trochu třásly
ruce. „C o se týče Seymoura, no, pan D. ho zachránil z nějaké
ho garážového výprodeje na Long Islandu. Víš, je to jeho posvát
né zvíře a pana D. zděsilo, že někdo mohl vycpat tak ušlech
tilého tvora. Rozhodl se, že mu daruje život, usoudil, že život
pověšené hlavy je lepší než žádný. Musím uznat, že je to pří
jemnější osud, než Seymourovi zajistil jeho předchozí majitel."
Seymour odhalil tesáky a začenichal do vzduchu, jako by
pátral po dalších sušenkách.
„Je to jenom hlava," nechápal Jason, „kam jde to jídlo?"
„Radši se neptej," zavrtěl hlavou Cheirón. „A posaď se, pro
sím."
Jason si dal limonádu, i když měl žaludek jako na vodě.
Cheirón se opřel ve svém křesle a pokusil se usmát, ale Jason
cítil, že se k tomu nutí. Oči toho starého muže byly hluboké
a temné jako studny.
„Takže, Jasone,“ začal, „řekl bys mi laskavě, odkud při
cházíš?"
„To bych taky rád věděl." Jason mu vypověděl celý svůj
příběh od chvíle, kdy se probudil v autobuse, až po nouzové
přistání v Táboře polokrevných. Neviděl důvod něco tajit
a Cheirón byl dobrý posluchač. Nijak nereagoval, jen poky
voval hlavou, aby ho povzbudil k dalšímu vyprávění.
Když byl u konce, napil se starý muž limonády.
„Aha,“ zabručel. „A jistě na mě máš otázky."
„Jenom jednu," připustil Jason. „C o jste tím myslel, když
jste řekl, že mám být mrtvý?"
Cheirón si ho starostlivě prohlížel, jako by čekal, že se na
jednou vznítí. „Chlapče můj, víš, co znamenají ty znaky na tvé
ruce? Barva trička? Vzpomínáš si na něco?"
Jason se podíval na cejch na předloktí: SPQR, orel, dvanáct
rovných čar.
„N e," přiznal. „N a nicsi nepamatuju."
„Víš, kde jsi?" zkoušel to Cheirón. „Víš, co je tohle za místo
a kdo jsem já?“
„Jste kentaur Cheirón," odpověděl Jason. „Podle mě jste ten
ze starých bájí, který cvičil řecké hrdiny jako třeba Hérakla.
Tohle je tábor pro polobohy, děti olympských bohů."
„Takže věříš, že bohové pořád existují?"
„Ano," přikývl Jason okamžitě. „Teda, nemyslím si, že je
máme uctívat nebo jim obětovat kuřata nebo tak, ale pořád
jsou tu, protože jsou pevnou součástí civilizace. Stěhují se ze
země do země, jak se přesouvá centrum moci — jako když pře
sídlili ze starověkého Řecka do Říma."
„Sám bych to neřekl líp“ Něco na Cheirónově hlase se změ
nilo. „Takže už víš, že bohové jsou skuteční. Ty jsi už byl určený,
v 3«
ze:
„Možná!,1 odpověděl Jason. „Jistý si nejsem."
Levhart Seymour zavrčel.
Cheirón čekal a Jasonovi došlo, co se právě stalo. Kentaur
přešel do jiného jazyka a Jason mu rozuměl a autom aticky
odpověděl stejně.
„Quis eram —“ Jason zaváhal a přinutil se mluvit anglicky.
„Co to bylo?“
„M luvíš latinsky," poznam enal Cheirón. „Většina polo-
bohů samozřejmě umí pár frází. M ají to v krvi, ale ne tolik
jako starou řečtinu. Nikdo neumí mluvit latinsky plynně bez
učení."
Jason se pokoušel pochopit, co to znamená, ale v paměti
mu chybělo moc dílků. Pořád měl pocit, že sem nepatří. Bylo
to špatné — a nebezpečné. Ale Cheirón mu aspoň nevyhrožo-
val. Vlastně to vypadalo, že má o něj starost, bojí se o jeho
bezpečí.
V Cheirónových očích se odrážel oheň, až mu nervózně
tancovaly. „Víš, učil jsem tvého jmenovce, původního Iásóna.
Měl těžký osud. Viděl jsem přicházet a odcházet mnoho hrdi
nů. Občas skončili dobře. Ale většinou ne. Pokaždé, když ze
mře některý z mých žáků, láme mi to srdce, jako kdybych ztra
til vlastní dítě. Ale ty - ty nejsi jako nikdo, koho jsem kdy učil.
Tvá přítomnost tady by mohla přinést pohromu."
„Díky,“ povzdechl si Jason. „Musíte být úžasný učitel."
„Je mi to líto, chlapče. Ale je to tak. Doufal jsem, že po tom
Percyho úspěchu —“
„Myslíte Percyho Jacksona. Toho přítele Annabeth, který se
ztratil."
Cheirón přikývl. „D oufal jsem, že po tom jeho úspěchu
ve válce s Titány a po záchraně Olympu se dočkáme trošky
klidu. Chtěl jsem si užít poslední triumf, šťastný konec a pak
se třebas tiše odebrat na odpočinek. Měl jsem vědět, že to
nevyjde. Blíží se poslední kapitola, stejně jako předtím. Nej
horší je teprve před námi.“
Automat v rohu udělal smutně píp-píp-píp, jako by PacMan
zrovna umřel.
„Jasně," ušklíbl se Jason. „Takže poslední kapitola, stejně
jako předtím, nejhorší teprve přijde. Zní to zajímavě, ale mů
žeme se vrátit k tomu, že mám být mrtvý? To se mi nelíbí."
„Bohužel ti to nemůžu vysvětlit, chlapče. Přísahal jsem při
řece Styx a při všech posvátných věcech, které bych nikdy...“
Cheirón se zamračil. „Ale ocitl ses tady, a to je porušení stejné
přísahy. Ani to by nemělo být možné. Nerozum ím tomu. Kdo
by takovou věc udělal? Kdo
Levhart Seymour zaskučel. Ztuhl s napůl otevřenou tla
mou. Automat nechal pípání. Oheň přestal praskat a jeho pla
meny připomínaly rudé sklo. Masky shlížely mlčky na Jasona
groteskníma hroznovýma očima a vyplazovaly listové jazyky.
„Cheiróne?" zeptal se Jason. „Co se to —“
I starý kentaur ztuhl. Jason vyskočil z gauče, ale Cheirón
jen zíral do jednoho místa, pusu otevřenou v půlce věty. Oči
hleděly bez mrknutí. H rud se mu ani nepohnula.
Jasone, ozval se nějaký hlas.
Na okam žik si myslel, že to řekl levhart. Seymourovi vy
stoupal z tlamy bílý dým a Jasona napadlo něco příšerného:
duchové bouře.
Vylovil z kapsy zlatou minci. Rychle ji vyhodil a ona se pro
měnila v meč.
Dým se zformoval do podoby ženy v černém hávu. Tvář
zakrývala kapuce, ale oči zářily ve tmě. Přes ramena měla
přehozený plášť z kozí kůže. Jason netušil, jak poznal kozinu,
ale věděl, že je to důležité.
Ty bys zaútočil na svou patronku? vyčetla mu ta žena. Její
hlas zněl Jasonovi v hlavě jako ozvěna. Skloň ten meč.
„K do jste?“ chtěl vědět. „Jak jste —“
Máme málo času, Jasone. Mé vězení hodinu od hodiny sílí.
Trvalo mi celý měsíc, než jsem sebrala dost energie a provedla jen
to malé kouzlo s pouty. Podařilo se mi dostat tě sem, ale teď mi
zbývá málo času a ještě méně síly. Možná je to naposled, kdy s tebou
můžu mluvit.
„Vy jste ve vězení?" Jason usoudil, že meč radši neskloní.
„Podívejte se, já vás neznám a moje patronka nejste.”
Znáš mě, stála na svém. A já tě znám od tvého narození.
„N epamatuju si to. Nepam atuju si nic.“
Jistěže ne, přisvědčila. I to bylo nutné. Kdysi dávno mi tvůj
otec dal tvůj život jako dar, aby si mě usmířil. Pojmenoval tě
Jason, po mém oblíbeném smrtelníkovi. Patříš mně.
„lá k to teda ne,“ rozhořčil se Jason. „Já nepatřím nikomu.“
Nastal čas, abys splatil dluh, pokračovala. Najdi mé vězení.
Osvoboď mě, nebo jejich vládce povstane ze země a já budu zničena.
Nikdy nedostaneš zpátky své vzpomínky.
„To má být hrozba? Vy jste mi ty vzpom ínky sebralaV1
M áš čas do soumraku slunovratu, Jasone. Čtyři krátké dny.
Nezklam mě.
Tem ná žena se rozplynula a dým vjel zpátky do levhartí
tlamy.
Čas roztál. Seymourovo zavytí se proměnilo na kašel, jako
by spolkl kuličku chlupů. Oheň ožil a zapraskal, automat se
rozpípal a Cheirón dořekl: kdo by si dovolil tě sem přivést?”
„Nejspíš ta žena z k o u ře n ad h o d il Jason.
Cheirón překvapeně vzhlédl. „Neseděl jsi předtím ... proč
jsi vytasil meč?“
„Nerad vám to říkám," prohlásil Jason, „ale myslím, že váš
levhart zrovna spolkl bohyni."
Vylíčil Cheirónovi tu návštěvu ve zmraženém čase, temnou
postavu z páry, která zmizela v Seymourově tlamě.
„N o, páni," zamumlal Cheirón. „To vážně hodně vysvětluje."
„Tak proč taky nevysvětlíte hodně mně?" postěžoval si Ja
son. „Prosím."
Než mohl Cheirón něco říct, ozvaly se venku na terase kro
ky. Přední dveře se rozletěly, dovnitř vrazila Annabeth s něja
kou další, zrzavou holkou a mezi sebou vlekly Piper. Hlava jí
bezvládně visela, byla v bezvědomí.
„C o se stalo?" skočil k nim Jason. „Co je s ní?"
„Héřin srub," zalapala po dechu Annabeth, jako by celou
cestu běžely. „Vize. Je to zlé."
Ta zrzka vzhlédla a Jason viděl, že brečí.
„M yslím ..." Zhluboka se nadechla. „M yslím, že jsem ji za
bila"