20. Kapitola
2. 1. 2014
Dvacátá kapitola
DOSTÁVÁME SENZAČNÍ ODMĚNY Lukovo tělo odnesly tři sudičky osobně. Neviděl jsem ty staré dámy
celé roky, od té doby, kdy v mých dvanácti letech přestřihly vlákno
života u stánku s ovocem u silnice. Tehdy mě vyděsily a děsily mě i
teď – tři ďábelské báby s pytli pletacích jehlic a vlny.
Jedna z nich se na mě podívala, a i když nic neřekla, život mi
doslova proběhl před očima. Najednou mi bylo dvacet. Pak jsem se
dostal do středního věku. A zestárl jsem a zeslábl. Opustila mě
všechna síla, uviděl jsem vlastní náhrobek a otevřený hrob, rakev,
spouštěnou do země. Celé to trvalo necelou vteřinu.
Je konec, prohlásila.
Sudička zvedla kus modré vlny – a já věděl, že je to stejná, jakou
jsem viděl před čtyřmi lety, to vlákno, které před mýma očima
přestřihly. Tehdy jsem myslel, že je to můj život. Teď jsem si
uvědomil, že je Lukův. Ukazovaly mi život, který bude třeba
obětovat, aby se všechno napravilo.
Sebraly Lukovo tělo, už zabalené v bílozeleném rouchu, a vydaly
se s ním z trůnního sálu.
„Počkat,“ zastavil je Hermés.
Bůh poslů měl oblečené klasické bílé řecké roucho, sandály a
přilbici. Křídla na ní se mu při chůzi třepetala. Kolem hole se mu
vinuli hadi George a Martha a syčeli: Luke, chudák Luke.
Myslel jsem na May Castellanovou, jak sama v kuchyni peče
sušenky a chystá sendviče pro syna, který se už nikdy nevrátí domů.
Hermés odhalil Lukovu tvář a políbil ho na čelo. Pronesl pár slov
ve starořečtině – poslední požehnání.
„Sbohem,“ zašeptal. Pak pokývl a nechal sudičky odnést synovo
tělo.
Když odcházely, myslel jsem na velké proroctví. Verše mi teď
dávaly smysl. A duši hrdiny pak čepel prokletá rozetne. Ten hrdina
byl Luke. Prokletá čepel, to znamenalo nůž, který dal kdysi dávno
Annabeth – prokletí vzniklo tím, že Luke porušil slib a zradil přátele.
Jedinou volbou v ten poslední jeho den… To byla má volba. Záleželo
na tom, jestli mu nůž dám a uvěřím stejně jako Annabeth, že ještě
dokáže všechno napravit. Navěky Olymp je spasen, či vyhlazen. Tím,
že se obětoval, zachránil Olymp. Rachel měla pravdu. Nakonec jsem
opravdu nebyl tím správným hrdinou. Byl to Luke.
A pochopil jsem ještě něco: Když se Luke ponořil do řeky Styx,
musel se soustředit na něco důležitého, co ho přidrží u smrtelného
života, jinak by se rozpustil. Já viděl Annabeth a měl jsem pocit, že
on taky. Představil si tu scénu, kterou mi ukázala Hestiá – sebe
samotného za starých dobrých časů s Thalií a Annabeth, když jim
sliboval, že budou rodina. Jakmile Annabeth ublížil v boji, otřáslo to
s ním tak, že si na svůj slib vzpomněl. Díky tomu převládlo jeho
smrtelné svědomí a porazilo Krona. Jeho slabé místo, jeho Achillova
pata, nás všechny zachránilo.
Annabeth se vedle mě podlomila kolena. Přidržel jsem ji, ale
vyjekla bolestí. Došlo mi, že jsem ji chytil za poraněnou ruku.
„Ach, u všech bohů,“ lekl jsem se. „Annabeth, omlouvám se.“
„To nic,“ vydechla a omdlela mi v náruči.
„Potřebuje pomoc!“ křikl jsem.
„Já to zařídím.“ Přistoupil k nám Apollón. Jeho ohnivá zbroj tak
zářila, že se na ni málem nedalo podívat, a ve slunečních brýlích a s
tím dokonalým úsměvem vypadal jako manekýn v bojové zbroji.
„Bůh léčitelství k vašim službám.“
Přejel rukou Annabeth po tváři a pronesl nějaké zaklínadlo.
Modřiny okamžitě zmizely. Šrámy a jizvy se ztratily. Ruka se jí
narovnala a ona si ze spánku vzdychla.
Apollón se usmál. „Za pár minut se vzpamatuje. To je zrovna tak
čas na složení poémy o našem vítězství: ‚Apollón a jeho přátelé
zachraňují Olymp‘. Dobré, ne?“
„Díky, Apollóne,“ usmál jsem se. „Hm, tu poezii nechám na
vás.“
Příštích pár hodin proběhlo jako rozmazaná skvrna. Vzpomněl
jsem si na slib, který jsem dal mámě. Zeus ani nemrkl, když jsem mu
přednesl tu divnou žádost. Luskl prsty a ujistil mě, že vršek Empire
State Building teď září modře. Většina smrtelníků se podiví, co to
znamená, ale máma pozná, že jsem přežil a Olymp byl zachráněn.
Bohové se pustili do opravování trůnního sálu, což šlo překvapivě
rychle, když se do toho dalo dvanáct supermocných bytostí. Grover a
já jsme se starali o raněné, a jakmile se spravil nebeský most, uvítali
jsme přátele, kteří přežili. Kyklopové vyprostili Thalii zpod spadlé
sochy. Belhala se o berlích, ale jinak vypadala dobře. Connor a
Travis Stollové to přežili jen s drobnými rankami. Zapřísáhli se mi,
že dokonce ani moc nerabovali město. Dozvěděl jsem se od nich, že
rodiče jsou v pořádku, i když na horu Olymp nesměli. Paní
O’Learyová vyhrabala Cheiróna zpod suti a odnesla ho do tábora.
Stollové vypadali, že se o starého kentaura trochu bojí, ale hlavně že
to přežil. Katie Gardnerová hlásila, že na konci bitvy zahlédla Rachel
Elizabeth Dareovou, jak vybíhá z Empire State Building. Rachel
vypadala nezraněná, ale nikdo nevěděl, kam zmizela, což mi taky
dělalo starosti.
Nika di Angelo na Olympu uvítali jako hrdinu i s otcem, přestože
měl Hádes navštěvovat Olymp jenom o zimním slunovratu. Bůh
mrtvých se tvářil ohromeně, když ho příbuzní poplácávali po zádech.
Pochybuju, že někdy zažil takové nadšené přijetí.
Do sálu vkráčela Clarisse a ještě se třásla z toho, jak trčela zmrzlá
v ledovém bloku. Arés zahřměl: „Tady je moje holka!“
Bůh války jí pocuchal vlasy a praštil ji do zad a prohlásil, že je
největším bojovníkem, jakého kdy viděl. „To zamordování drákona!
PŘESNĚ o tom mluvím!“
Vypadala, že ji to dostalo. Dokázala jen přikyvovat a mrkat, jako
by se bála, že ji otec začne mlátit, ale nakonec se začala usmívat.
Minula mě Héra a Héfaistos, a i když se Héfaistovi
nezamlouvalo, že jsem vyskočil na jeho trůn, mínil, že jsem zvládl
„docela parádní prácičku“.
Héra si pohrdavě odfrkla. „No, myslím, že už tebe ani tu holku
nezničím.“
„Annabeth zachránila Olymp,“ oznámil jsem jí. „Přesvědčila
Luka, aby zastavil Krona.“
„Hmmm.“ Héra se rozmrzele odvrátila, ale měl jsem pocit, že se
od ní nemáme čeho bát, aspoň na nějakou dobu.
Dionýsos měl pořád ovázanou hlavu. Změřil si mě od hlavy k
patám a zabručel: „No, Percy Jacksone. Vidím, že to Pollux přežil,
takže asi nejsi úplně na nic. To všechno jsi zvládl jedině díky mému
výcviku.“
„Ehm, ano, pane,“ souhlasil jsem.
Pan D. přikývl. „Jako poděkování za mé hrdinství mi Zeus zkrátil
trest v tom otravném táboře na polovinu. Takže mám jen padesát let
místo stovky.“
„Padesát let?“ Zkoušel jsem si představit, že se otravuju s
Dionýsem, dokud nezestárnu, pokud se toho ovšem dožiju.
„Moc se neraduj, Jacksone,“ napomenul mě a já si uvědomil, že
mi konečně přišel na jméno. „Pořád mám v plánu ti znepříjemňovat
život.“
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát. „Jasně.“
„Takže si rozumíme.“ Obrátil se a pustil se do spravování svého
trůnu z révy, spáleného ohněm.
Grover se držel u mě. Čas od času se neovládl a rozbrečel se.
„Spousta duchů přírody je mrtvých, Percy. Taková spousta.“
Objal jsem ho kolem ramen a dal jsem mu kapesník, aby se
vysmrkal. „Zvládls to parádně, člověče. Nakonec se přece jenom
vrátíme zpátky. Vysázíme nové stromy. Vyčistíme parky. Tví
kamarádi se převtělí do lepšího světa.“
Smutně popotáhl. „Asi… asi jo. Ale byla fuška dát je dohromady
už předtím. Pořád jsem vyděděnec. Skoro nikdo mě neposlouchal,
když jsem vykládal o Panovi. Copak mě poslechnou znovu? Odvedl
jsem je na porážku.“
„Poslechnou,“ ujišťoval jsem ho. „Protože ti na nich záleží. A o
přírodu ti jde víc než všem ostatním.“
Pokusil se usmát. „Díky, Percy. Snad… snad víš, že jsem fakt
pyšný na to, že jsem tvůj kámoš.“
Poplácal jsem ho po ruce. „Luke měl v jedné věci pravdu,
člověče. Jsi ten nejstatečnější satyr, jakého jsem potkal.“
Začervenal se, ale než stačil něco říct, rozezněly se rohy z lastur.
Do trůnního sálu vpochodovala Poseidónova armáda.
„Percy!“ vyjekl Tyson. Hnal se ke mně s otevřenou náručí.
Naštěstí se zas smrskl na běžnou velikost, takže jeho sevření
působilo, jako když do mě narazí traktor, ne celá farma.
„Ty nejsi mrtvý!“ radoval se.
„Nejsem!“ potvrdil jsem. „To je bezva, ne?“
Spráskl ruce a šťastně se rozesmál. „Ani já nejsem mrtvý. Jo!
Spoutali jsme Týfóna do řetězů. To byla psina!“
Dalších padesát Kyklopů ve zbroji za ním se rozesmálo,
pokyvovalo a plácalo se navzájem do dlaní.
„Vedl nás Tyson!“ zaduněl jeden z nich. „Je statečný!“
„Nejstatečnější ze všech Kyklopů!“ zahřměl další.
Tyson zrudl. „To nic nebylo.“
„Já tě viděl!“ přidal jsem se. „Byls super!“
Myslel jsem, že chudák Grover omdlí. Měl z Kyklopů smrtelnou
hrůzu. Ale obrnil se a vypravil ze sebe: „Ano. Ehm… třikrát hurá
Tysonovi!“
„HURRRÁÁÁ!“ zařvali Kyklopové.
„Nesežerte mě, prosím,“ pípl Grover, ale myslím, že ho nikdo
neslyšel.
Znovu zahoukaly rohy z lastur. Kyklopové se rozestoupili a do
trůnního sálu vešel můj otec v bojové zbroji. V rukou mu zářil
trojzubec.
„Tysone!“ zaburácel. „Výborná práce, synku. A Percy –“ Zatvářil
se přísně. Zahrozil mi a já se celou vteřinu bál, že mě zničí.
„Dokonce jsem ti odpustil, žes mi seděl na trůně. Zachránils
Olymp!“
Rozpřáhl ruce a sevřel mě do náruče. Trochu rozpačitě jsem si
uvědomil, že jsem se vlastně s tátou nikdy předtím neobjímal. Hřál
jako normální člověk a voněl po slané pláži a čerstvém mořském
vzduchu.
Když se odtáhl, laskavě se na mě usmál. Bylo mi fajn a přiznám
se, že mi ukápla slzička. Myslím, že jsem si do té chvíle nepřipustil,
jak jsem byl posledních pár dní vyděšený.
„Tati –“
„Pssst,“ zarazil mě. „Žádný hrdina se neubrání strachu, Percy. A
tys předčil všechny hrdiny. Dokonce ani Hérakles –“
„POSEIDÓNE!“ zaburácel nějaký hlas.
Zeus už seděl na trůně. Zlostně si mého otce měřil přes sál,
zatímco dovnitř vcházeli ostatní bohové a usazovali se. Přišel
dokonce i Hádes, seděl na obyčejné kamenné židli pro hosty u krbu.
Nico se se zkříženýma nohama uvelebil na zemi před ním.
„No, Poseidóne?“ zabručel Zeus. „Jsi snad moc povýšený na to,
aby ses připojil k naší radě, bratře?“
Myslel jsem, že se Poseidón naštve, ale jenom se na mě podíval a
zamrkal. „Bude mi ctí, vládce Die.“
Myslím, že zázraky se dějí. Poseidón došel ke svému rybářskému
trůnu a olympská rada začala.
Zatímco mluvil Zeus – vedl dlouhou řeč o statečnosti bohů a tak
dále –, vešla Annabeth a postavila se vedle mě. Na někoho, kdo před
chvílí omdlel, vypadala dost dobře.
„Přišla jsem o moc?“ zašeptala. „Zatím nás tu nikdo nechtěl
zabít,“ odpověděl jsem tiše.
„To je dneska prvně.“
Vyprskl jsem, ale Grover do mě šťouchl, protože se na nás Héra
zakabonila.
„Co se týče mých bratrů,“ prohlásil Zeus, „jsme vděční –“
odkašlal si, asi mu ta slova nešla na jazyk, „– ehm, vděční za pomoc
Hádovi.“
Vládce mrtvých pokývl. Tvářil se nafoukaně, ale podle mě si to
právo vysloužil. Poplácal svého syna Nika po ramenou a ten se
šťastně rozzářil jak ještě nikdy.
„A samozřejmě,“ pokračoval Zeus, i když vypadal, jako by mu
doutnaly kalhoty, „musíme… ehm… poděkovat Poseidónovi.“
„Pardon, bratře, neslyšel jsem dobře,“ ozval se Poseidón. „Cos to
říkal?“
„Musíme poděkovat Poseidónovi,“ zavrčel Zeus. „Bez kterého…
by bylo těžké –“
„Těžké?“ opakoval Poseidón nevinně.
„Nemožné,“ opravil se Zeus. „Nemožné porazit Týfóna.“
Bohové souhlasně mumlali a na uznání zabušili zbraněmi.
„A pak,“ pokračoval Zeus, „nám už jen zbývá poděkovat našim
mladým polobožským hrdinům, kteří tak statečně bránili Olymp – i
když mám v trůnu pár důlků.“
Nejprve předvolal Thalii, protože byla jeho dcera, a slíbil jí
pomoc při získávání nových Lovkyň.
Artemis se usmála. „Vedla sis dobře, má velitelko. Jsem na tebe
pyšná. Žádná Lovkyně, která zahynula v mé službě, nebude
zapomenuta. Jsem si jistá, že se dostanou do Elysia.“
Podívala se významně na Háda.
Pokrčil rameny. „Nejspíš.“
Artemis se do něj zabodla pohledem ještě víc.
„Dobře,“ zavrčel Hádes. „Trochu to popostrčím.“
Thalia zářila pýchou. „Děkuji vám, má paní.“ Uklonila se bohům,
dokonce i Hádovi, pak odkulhala a postavila se vedle Artemis.
„Tyson, syn Poseidóna!“ vyvolal Zeus. Tyson vypadal dost
nervózně, ale šel se postavit doprostřed rady a Zeus zabručel.
„Tobě ale chutná, viď, hochu?“ zamumlal. „Tysone, za tvou
statečnost ve válce a za vedení Kyklopů jsi jmenován generálem
vojsk Olympu. Od nynějška povedeš své druhy do války, kdykoli to
budou bohové potřebovat. A dostaneš nový… hm… jaká zbraň by se
ti líbila? Meč? Sekera?“
„Klacek!“ vyhrkl Tyson a ukázal svou zlomenou palici.
„Dobře,“ přisvědčil Zeus. „Opatříme ti nový, hm, klacek. Ten
nejlepší, jaký je k mání.“
„Hurá!“ vyjekl Tyson a všichni Kyklopové zajásali a plácali ho
po zádech, jakmile se k nim vrátil.
„Grover Underwood, satyr!“ zavolal Dionýsos.
Grover nervózně předstoupil.
„Ale jdi, přestaň si žvýkat tričko,“ napomenul ho Dionýsos.
„Nadávat ti namouduši nebudu. Za tvou statečnost a obětavost, bla,
bla, bla, a protože máme bohužel volné místo, považují bohové za
vhodné jmenovat tě členem Rady kopytnatých starších.“
Grover se na místě poroučel k zemi.
„No paráda,“ povzdechl si Dionýsos a několik najád vyrazilo
Groverovi na pomoc. „Zkrátka, až se probere, řekněte mu někdo, že
už nebude vyděděnec a že všichni satyrové, najády a další duchové
přírody s ním budou ode dneška jednat jako s vládcem přírody se
všemi právy, privilegii a poctami, bla, bla, bla. A teď ho prosím
odtáhněte pryč, než se probere a začne nám tu lízat paty.“
„JÍÍÍDLO,“ zasténal Grover, když ho najády vlekly pryč.
Počítal jsem, že se dá dohromady. Probudí se jako vládce přírody
v péči partičky krásných víl. V životě se stanou i horší věci.
Athéna zavolala: „Annabeth Chaseová, má dcera.“
Annabeth mi stiskla ruku, popošla dopředu a klekla si u
matčiných nohou.
Athéna se usmála. „Ty, má dcero, jsi překonala všechna
očekávání. Nasadila jsi důvtip, sílu a odvahu, abys ubránila toto
město a naše mocenské pozice. Neuniklo nám, že Olymp je… no,
vzhůru nohama. Vládce Titánů napáchal spoustu škod a ty bude třeba
opravit. Mohli bychom samozřejmě nasadit kouzla a vybudovat to
přesně tak, jako to bylo. Ale bohové cítí, že by se město dalo
vylepšit. Využijeme tuto situaci jako příležitost. A ty, dcero moje, ta
vylepšení navrhneš.“
Annabeth k ní vzhlédla celá bez sebe. „Má… má paní?“
Athéna se suše usmála. „Jsi přece architektka, ne? Studovala jsi
postupy samotného Daidala. Kdo jiný by měl přestavět Olymp a
udělat z něj památník, který vydrží celé věky?“
„Myslíte… že si můžu vymyslet, co budu chtít?“
„Co se ti zlíbí,“ potvrdila bohyně. „Navrhni nám město na
věčnost.“
„Pokud sem dáš dost mých soch,“ dodal Apollón.
„A mých,“ přidala se Afrodíta.
„Počkat, mých taky!“ houkl Arés. „Parádně veliký sochy s
obříma děsnýma mečema a –“
„Dobře!“ přerušila ho Athéna. „Ona to pochopila. Vstaň, dcero
má, oficiální architektko Olympu.“
Annabeth se zvedla jako v transu a vrátila se ke mně.
„Máš co dělat,“ zašklebil jsem se na ni.
Pro jednou jí došla řeč. „Já… já budu muset začít plánovat…
Sehnat si papíry a hm, hromadu tužek –“
„PERCY JACKSON!“ oznámil Poseidón. Mé jméno zadunělo
sálem.
Všechny řeči utichly. Síň zmlkla až na praskání ohně v krbu.
Všechny oči se upíraly na mě – dívali se na mě bohové, polobohové,
Kyklopové, duchové. Došel jsem doprostřed trůnního sálu. Hestiá se
na mě povzbudivě usmála. Měla teď podobu holčičky a vypadala
šťastná a spokojená, že zas sedí u svého ohně. Její úsměv mi dodal
kuráž jít dál.
Nejdřív jsem se poklonil Diovi. Pak jsem poklekl u otcových
nohou.
„Vstaň, můj synu,“ pobídl mě Poseidón.
Rozpačitě jsem se zvedl.
„Velký hrdina musí být odměněn,“ ohlásil Poseidón. „Je tu
někdo, kdo by popřel, že si to můj syn zaslouží?“
Čekal jsem, že se někdo ozve. Bohové se nikdy na ničem
neshodli a spousta jich mě pořád nesnášela, ale neprotestoval ani
jediný.
„Rada je jednotná,“ konstatoval Zeus. „Percy Jacksone, dostaneš
od bohů jeden dar.“
Zaváhal jsem. „Jakýkoli dar?“
Zeus vážně přikývl. „Já vím, o co si řekneš. O největší dar ze
všech. Ano, pokud ho chceš, je tvůj. Bohové tento dar smrtelnému
hrdinovi neudělili už mnoho staletí, ale – pokud si to přeješ, Persee
Jacksone – stane se z tebe bůh. Nesmrtelný. Věčný. Celou dobu
budeš sloužit jako zástupce svého otce.“
Hleděl jsem na něj jako spadlý z nebe. „Ehm… bůh?“
Zeus obrátil oči ke stropu. „Zřejmě ne bůh bystrosti. Ale je to tak.
Celá rada se shoduje na tom, že tě můžu udělat nesmrtelným. Pak se
s tebou budu muset otravovat navěky.“
„Hmm,“ zamyslel se Arés. „Tak to bych z něj mohl nadělat
fašírku, kdy by se mi zlíbilo, a on by příště zas přilezl pro další
nakládačku. To beru.“
„Já to také schvaluji,“ přikývla Athéna, ale dívala se na
Annabeth.
Ohlédl jsem se. Annabeth se snažila koukat se jinam. Byla bledá
jako stěna. Vzpomněl jsem si, jak mi bylo přede dvěma roky, když
jsem si myslel, že chce složit přísahu Artemis a stát se Lovkyní.
Vyděsil jsem se k smrti, že o ni přijdu. Ona teď vypadala úplně
stejně.
Pomyslel jsem na tři sudičky a na to, jak jsem viděl ubíhat svůj
život. Tomu všemu bych se mohl vyhnout. Žádné stárnutí, žádná
smrt, žádné tělo v hrobě. Můžu zůstat navždycky teenager v nejlepší
kondici, silný a nesmrtelný, můžu sloužit otci. Získal bych moc a
věčný život.
Kdo by tohle odmítl?
Pak jsem se zas podíval na Annabeth. Vzpomněl jsem si na
přátele z tábora: na Charlese Beckendorfa, Michaela Yewa, Silenu
Beauregardovou, na spoustu ostatních, kteří nepřežili. Pomyslel jsem
na Ethana Nakamuru a na Luka.
A věděl jsem, co mám dělat.
„Ne,“ oznámil jsem.
Rada zmlkla. Bohové se na sebe zamračili, jestli se nepřeslechli.
„Ne?“ opakoval Zeus. „Ty… odmítáš náš štědrý dar?“
V hlase mu zněl nebezpečně ostrý tón, jako bouře, která se chystá
vypuknout.
„Jsem velice poctěn a tak,“ ujistil jsem je. „Nechápejte mě
špatně. Jenom… mám ještě před sebou spoustu života. Nerad bych
skončil jako druhák ze střední.“
Bohové se do mě zabodávali pohledy, ale Annabeth si tiskla ruce
na pusu. Oči jí zářily. A to mi všechno jaksi vynahrazovalo.
„Ale dar chci,“ pokračoval jsem. „Slibujete, že mi mé přání
splníte?“
Zeus se nad tím zamyslel. „Pokud to bude v našich silách.“
„To bude,“ ujistil jsem ho. „A není to ani těžké. Ale potřebuji,
abyste přísahali při řece Styx.“
„Co?“ vyjel na mě Dionýsos. „Ty nám nevěříš?“
„Někdo mi jednou řekl,“ podíval jsem se na Háda, „že mám
vždycky vyžadovat slavnostní přísahu.“
Hádes pokrčil rameny. „Za to můžu já.“
„No dobře!“ zavrčel Zeus. „Jménem rady přísaháme při řece
Styx, že ti splníme tvou rozumnou žádost, bude-li to v našich silách.“
Ostatní bohové něco zamumlali na souhlas. Zaduněl hrom, až se
trůnní sál otřásl. Dohoda byla stvrzena.
„Chci, abyste ode dneška pořádně uznávali děti bohů,“ spustil
jsem. „Všechny děti… všech bohů.“
Olympští bohové se rozpačitě zavrtěli.
„Percy,“ ozval se otec, „co tím přesně myslíš?“
„Kronos by nepovstal, kdyby nebylo spousty polobohů, kteří měli
pocit, že je rodiče opustili,“ vysvětloval jsem. „Měli vztek, připadali
si opuštění a naštvaní a měli k tomu důvod.“
Diovi se rozšířily vladařské nosní dírky. „Troufáš si obviňovat –“
„Už žádné neurčené děti,“ nedal jsem se zastavit. „Chci, abyste
slíbili, že se ke svým dětem přihlásíte – ke všem svým polobožským
dětem – dřív, než jim bude třináct. Nezůstanou ve světě samy
napospas nestvůrám. Chci, aby byly určeny a přivedeny do tábora,
aby mohly pořádně trénovat a přežít.“
„Počkej, počkej chvíli,“ přerušil mě Apollón, ale já už byl
rozjetý.
„A drobnější bohové,“ sypal jsem ze sebe. „Nemesis, Hekaté,
Morfeus, Janus, Hébé – ti všichni si zaslouží všeobecnou amnestii a
srub v Táboře polokrevných. Jejich děti by se neměly ignorovat. A
mělo by být odpuštěno i Kalypsó a dalším mírumilovným příbuzným
Titánů. A Hádes –“
„Ty o mně mluvíš jako o drobnějším bohu?“ zahřměl Hádes.
„Ne, můj pane,“ vyhrkl jsem rychle. „Ale vaše děti by se neměly
opomíjet. Měly by mít v táboře srub. Nico vám to dokázal. Žádní
neurčení bohové se už nebudou mačkat v Hermově srubu a uvažovat,
kdo jsou jejich rodiče. Dostanou vlastní sruby, pro každého boha. A
už žádný pakt Velké trojky. Stejně to nefungovalo. Nesmíte se
zbavovat silných polobohů.
Budeme je naopak trénovat a přijímat. Všechny děti bohů budou
vítané a bude se s nimi nakládat s úctou. To je moje přání.“
Zeus si odfrkl. „Už jsi skončil?“
„Percy,“ promluvil Poseidón, „žádáš mnoho. Moc se
opovažuješ.“
„Dovolávám se vaší přísahy,“ pokrčil jsem rameny. „Vás všech.“
Vysloužil jsem si spoustu tvrdých pohledů. Zvláštní bylo, že se
ozvala zrovna Athéna: „Ten chlapec má pravdu. Nechovali jsme se
moudře, když jsme své děti ignorovali. V této válce se to projevilo
jako strategická slabost a málem nám to přineslo zkázu. Percy
Jacksone, já jsem o tobě pochybovala, ale možná –“ podívala se na
Annabeth a pak se ušklíbla, jako by ta slova chutnala kysele, „–
možná jsem se mýlila. Navrhuji, abychom plán toho chlapce přijali.“
„Ufff,“ odfrkl si Zeus. „Pouhé dítě nám bude radit, co máme
dělat. Ale myslím…“
„Všichni jsou pro,“ přerušil ho Hermés.
Všichni bohové zvedli ruce.
„No, tak… děkuju,“ pokývl jsem.
Obrátil jsem se, ale než jsem stačil odejít, zavolal Poseidón:
„Čestná stráž!“
Okamžitě předstoupili Kyklopové a udělali dvě řady od trůnů až
ke dveřím – uličku pro mě. Postavili se do pozoru.
„Sláva ti, Persee Jacksone,“ zahřměl Tyson. „Olympský hrdino…
a můj velký bratříčku!“