47. Kapitola
4. 1. 2014
L eo si nejdřív pomyslel, že přední sklo bombardují kameny.
Pak mu došlo, že jsou to kroupy. N a okrajích skla se objevila
nám raza a výhled mu blokovaly obrazce jinovatky.
„Ledová bouře?“ houkla Piper přes motor a vítr. „V údolí
Sonoma má být takhle zima?“
Leo si nebyl jistý, ale něco na té bouři mu připadalo úmysl
né, škodolibé - jako by se do nich pustila schválně.
Jason se rychle probral. Přilezl dopředu a chytil se jejich se
dadel, aby nabral rovnováhu. „Blížíme se k cíli.“
Leo měl moc práce s pákou, aby odpověděl. Řízení heli
koptéry najednou nebylo jen tak. Začínala reagovat pom alu
a trhaně. Celý stroj se v ledovém větru otřásal, nejspíš nebyl
určený na létání v chladu. Řízení odmítalo spolupráci, začína
li ztrácet výšku.
Zem pod nimi vypadala jako temná pokrývka ze stromů
a mlhy. Před nimi se tyčil hřeben kopce a Leo trhl pákou, tak
tak se vyhnul vrcholkům stromů.
„Tam hle!“ křikl Jason.
Otevřelo se před nimi malé údolí s mlhavým obrysem bu
dovy uprostřed. Leo zam ířil přímo k ní. Všude kolem bylo vi
dět záblesky světla, které Leovi nepříjemně připomněly lasery
na Midasově pozemku. N a okraji mýtiny se lámaly a vybucho
valy stromy. Mlhou se pohybovaly siluety. Vypadalo to, že se
bojuje všude.
Posadil helikoptéru na zmrzlé pole asi pětatřicet metrů
od domu a vypnul motor. Už se chystal, že si oddechne, když
uslyšel hvizd a uviděl tmavý obrys, valící se na ně z mlhy.
„Ven!“ zaječel Leo.
Vyskočili z helikoptéry a taktak se dostali zpod vrtulí, když
zemí otřáslo mohutné PRAÁASK, srazilo Lea na zem a posy
palo ho ledem.
Rozechvěle se zvedl a viděl, že helikoptéru Bell 412 právě
rozmačkala největší sněhová koule na světě - chumel sněhu,
ledu a hlíny, velký jako garáž.
„N ení ti nic?“ Doběhli k němu Jason a Piper. Oba vypadali
v pořádku, až na to, že byli celí od sněhu a bahna.
„N e.“ Leo se oklepal. „Myslím, že té pilotce dlužíme heli
koptéru."
Piper ukázala na jih. „Bojuje se tam.“ Pak se zamračila.
„N e... je to všude kolem.“
Měla pravdu. Zvuky boje se ozývaly po celém údolí. V tom
sněhu a mlze se to nedalo poznat, ale zdálo se, že boj zuří
v kruhu kolem Vlčího domu.
Vysněný dům Jacka Londona se tyčil za nimi - mohutná
ruina z červených a šedých kamenů a hrubě osekaných trámů.
Leo si dokázal představit, jak vypadal, než shořel - jako kom
binace srubu z polen a hradu, něco takového, co by si postavil
dřevorubec miliardář. Ale v té mlze a mokrém sněhu ta zříce
nina vypadala opuštěně a strašidelně. Leo ochotně věřil, že ty
ruiny jsou prokleté.
„Jasone!“ zavolal dívčí hlas.
Z mlhy se vynořila Thalia, bundu celou od sněhu. V ruce
měla luk a skoro prázdný toulec. Běžela k nim, ale zvládla je
nom pár kroků, pak z bouře za ní vyrazil šestiruký obr s napřa
ženou palicí v každé ruce.
„Pozor!“ zaječel Leo. Vyrazili jí na pomoc, ale Thalia si po
radila. Udělala přemet, během té gymnastické otočky založila
šíp a přistála v kleku. Obr dostal stříbrný šíp přímo mezi oči
a rozpustil se na hromadu hlíny.
Thalia se zvedla a vzala si šíp, ale hrot se ulomil. „To byl můj
poslední." Naštvaně nakopla hromádku hlíny. „Pitomý obr.“
„Ale zásah to byl slušný,” ocenil Leo.
Thalia si ho nevšímala jako obyčejně (což určitě znamenalo,
že ho považuje za stejně skvělého jako vždycky). Objala Jasona
a pokývla hlavou na Piper. „Právě včas. Mé Lovkyně udržují
kruh kolem dom u, ale každou chvíli nás přemůžou."
„O bři?” zeptal se Jason.
„A k tomu vlci — Lykáónovi pomocníci.11 Thalia si odfoukla
z nosu vločku sněhu. „A taky bouřkoví duchové —'"
„Ale my jsme je dali Aiolovi!“ nam ítla Piper.
„Který se nás pokusil zabít,“ připomněl jí Leo. „M ožná zase
pomáhá Gaie.“
„Já nevím," povzdechla si Thalia. „Ale nestvůry se znovu
tvoří skoro tak rychle, jak je stačíme zabíjet. Vlčí dům jsme
dobyly bez problému; překvapily jsme stráže a poslaly je přímo
do Tartaru. Ale pak se spustila ta divná sněhová houře. Začala
útočit jedna vlna nestvůr za druhou. A teď jsme tu v obklíčení.
Já nevím, kdo nebo co vede ten útok, ale myslím, že to naplá
novali. Je to léčka, jak zabít každého, kdo se pokusí zachránit
Héru.“
„Kde je?“ zeptal se Jason.
„Uvnitř,“ ukázala Thalia. „Zkoušely jsme ji osvobodit, ale
nedaří se nám rozbít klec. Chybí jenom pár minut, než zajde
slunce. Héra si myslí, že v tu chvíli se Porfyrión znovu narodí.
Navíc je většina nestvůr v noci silnější. Pokud Héru brzo neo-
svobodíme
Nem usela to ani doříct.
Leo, Jason a Piper se vydali za ní do rozvalin domu.
Jason překročil práh a zhroutil se.
„H ej!“ Leo ho zachytil. „Tak to ne, člověče. Co se děje?"
„To m ísto ...“ Jason zavrtěl hlavou. „Prom iň ... Všechno se
mi to vrátilo."
„Takže už jsi tady byl? usoudila Piper.
„O ba jsme tu byli," odpověděla Thalia. Tvářila se zachm u
řeně, jako by oznamovala něčí smrt. „Sem nás tehdy zavezla
máma, když byl Jason maličký. Nechala ho tady a řekla mi, že
je m rtvý A on prostě zmizel."
„D ala mě vlkům," ozval se Jason. „Chtěla to tak Héra. Dala
mě Lupě."
„Tohleto nevím," zam račila se Thalia. „K do je Lupa?“
Budovou otřásl výbuch. Venku se zvedl modrý mrak, jiskry
a kusy ledu se rozlétly kolem jako jaderný výbuch, který okolí
zahalil chladem místo žárem.
„Teď asi nebude vhodná doba na besedu," mínil Leo. „U kaž
nám bohyni."
Uvnitř se Jason zase vzpamatoval. Dům měl tvar obří pod
kovy a Jason je vedl mezi oběma křídly na dvůr s prázdným
jezírkem. N a dně, přesně jak popsal ze svého snu, vyrážely ze
dna dva kužely z kamene a kořenů.
Jeden byl mnohem větší - pevná temná masa, asi šest metrů
vysoká. Leovi připomínal kamenný pytel na mrtvoly. Pod ma
sou propletených kořenů rozeznal obrys hlavy, široká ramena,
mohutnou hrud a paže, jako by nějaký tvor vězel v zemi až
po pás. Ne, nevězel v zemi - vystupoval z ní.
Věž na druhém konci nádrže se zdála menší a volnější. Kaž
dý pletenec byl silný jako telegrafní tyč a mezi nimi tak málo
místa, že by Leo nejspíš neprostrčil ani ruku. Dovnitř ale viděl.
V té kleci stála tía Callida.
Vypadala přesně tak, jak si ji Leo pamatoval: tmavé vlasy
přikryté šálem, černé vdovské šaty, vrásčitá tvář s lesknoucíma
se děsivýma očima.
Neplanula ani nevyzařovala žádnou sílu. Vypadala jako
normální smrtelnice, prostě stará dobrá bláznivá chůva.
Leo skočil do nádrže a přiblížil se ke kleci. „Hola, tía. N ě
jaký problém?"
Založila si ruce na prsou a vztekle se nadechla. „Neprohlížej
si mě jako nějakou svou mašinu, Leo Valdezi. Vytáhni mě
odsud!"
Thalia se zastavila vedle něj a znechuceně si měřila klec —
nebo se tak možná dívala na bohyni. „Zkusily jsme všechno,
co nás napadlo, Leo, ale možná jsem to nedělala od srdce. Kdy
by to bylo na mně, prostě bych ji tu nechala trčet."
„Á áá, Thalia Graceová," zašklebila se bohyně. „A ž sc odtud
dostanu, budeš litovat, že ses narodila.”
„Nechte si to!“ vyštěkla Thalia. „Jste jenom prokletím pro
všechny Diovy děti, už celé věky. Poslala jste na mou kam arád
ku Annabeth stádo krav s průjmem —“
„Neprojevovala mi úctu!“
„Srazila jste mi sochu na nohy.“
„To byla nešťastná náhoda!"
„A navíc jste mi vzala bratra!" Thalii rozčileně přeskakoval
hlas. „Tady - přesně tady. Zničila jste nám život. Měli bychom
vás nechat Gaie!“
„N o tak,“ zasáhl Jason. „Thálie — sestřičko - já vím. Ale teď
na to není čas. Měla bys pomoct svým Lovkyním."
Thalia zaťala zuby. „Fajn. Kvůli tobě, Jasone. Ale jestli se mě
ptáš, ona za to nestojí."
Thalia se otočila, vyskočila z nádrže a vyrazila z domu.
Leo se obrátil k Héře s neochotným respektem. „Krávy
s průjmem?"
„Soustřeď se na klec, Leo," zavrčela. „A Jasone - ty jsi
moudřejší než tvoje sestra. Dobře jsem si vybrala svého šam
pióna."
„Já nejsem váš šampión, paní,“ odsekl Jason. „Pom áhám
vám jenom proto, že jste mi ukradla vzpom ínky a jste lepší než
ta druhá strana. Když o tom mluvíme, co se tam děje?"
Kývl ke druhé věži, která vypadala jako obří žulový pytel
na mrtvoly. Zdálo se to jenom, nebo od té doby, co se sem
dostali, vyrostla?
„Tam, Jasone," prohlásila Héra, „znovu ožívá král Gigantů."
„Fuj," vyhrkla Piper.
„Jistě," přikývla Héra. „Porfyrión, nejsilnější svého druhu.
Gaia potřebovala spoustu síly, aby ho probudila - mé síly. Celé
týdny slábnu a má podstata slouží k vybudování jeho nového
v l c<
„Takže jste takový inkubátor,“ hádal Leo. „N ebo hnojivo.“
Bohyně se na něj zaškaredila, ale Leovi to bylo jedno. Tahle
stará dám a mu znepříjemňovala život od dětství. Měl plné prá
vo se jí posmívat.
„Vtipkuj si, jak libo," prohlásila Héra úsečně. „Ale za sou
mraku bude pozdě. Gigant se probere. Nabídne mi možnosti:
buď si ho vezmu, nebo mě spolkne země. A vzít si ho nemůžu.
Všechny nás to zničí. A až zemřeme, probudí se Gaia “
Leo se zamračil na obrův kužel. „Nem ůžem e to odpálit ne
bo tak něco?"
„Beze mě na to nemáte sílu,“ zavrtěla hlavou Héra. „To už
rovnou můžete zkoušet odpálit horu.“
„To už jsme dneska udělali," poznamenal Jason.
„Jen si pospěšte a dostaňte mě ven!“ žádala Héra.
Jason se poškrábal na hlavě. „Leo, dokážeš to?“
„Já nevím." Leo se snažil nepanikařit. „Krom ě toho, jestli je
bohyně, proč se neprolomí ven sam a?"
Héra vztekle přecházela po kleci, starořecky klela. „Zapoj
mozek, Leo Valdezi. Vybrala jsem si tě proto, že jsi chytrý. Když
je bohyně uvězněná, její síla je na nic. Tvůj vlastní otec mě jed
nou chytil do zlatého křesla. To bylo ponižující! Musela jsem ho
prosit - prosit, aby mě osvobodil, a omluvit se, že jsem ho srazila
z Olympu."
„To zní fér,“ uchechtl se Leo.
Héra mu věnovala božský ďábelský pohled. „Sleduju tě
od té doby, kdys byl dítě, synu Héfaistův, protože jsem věděla,
že mi v tuto chvíli můžeš pomoci. Pokud někdo najde způsob,
jak zničit tenhle hnus, jsi to ty.“
„Ale tohle není stroj. Je to, jako by Gaia vystrčila ruku ze
země a ...“ Leovi se zatočila hlava. Připomněl se mu verš pro
roctví: Výheň a holoubek vězení zprostí Héru.
„Počkat. Vážně mám nápad. Piper, potřebuju, abys mi po
mohla. A bude to chtít čas.“
Vzduch se pronikavě ochladil. Teplota klesla tak rychle, že
Leovi popraskaly rty a dech se změnil na páru. Stěny Vlčího
domu pokryl mráz. Dovnitř vtrhli ventové - ale místo okřídle
ných mužů měli podobu koní s temnými bouřkovými těly
a hřívami, které sršely blesky. Některým trčely z boků stříbrné
šípy. Za nimi následovali rudoocí vlci a šestirucí obři.
Piper vytasila dýku. Jason popadl ze dna bazénu zmrzlé
prkno. Leo sáhl do opasku, ale byl tak otřesený, že vylovil ple
chovku mátových pastilek. Rychle je tam zastrčil zpátky, než si
toho někdo všimne, a vytáhl kladivo.
Jeden vlk popošel dopředu. Vlekl za nohu sochu velikosti
člověka. Na kraji nádrže otevřel tlamu a pustil sochu, aby ji
všichni viděli - byla to ledová socha dívky, střelkyně s krátký
mi vlasy jako hřebíky a překvapeným výrazem ve tváři.
„Thalie!“ Jason se k ní vrhl, ale Piper a Leo ho stáhli zpátky.
Země kolem Thálie už začínala mrznout. Leo měl strach, že
kdyby se jí Jason dotkl, možná by umrzl taky.
„K do to udělal?" zaječel Jason. Tělo mu praskalo elektři
nou. „Osobně ho zabiju!“
Odněkud zpoza nestvůr uslyšel Leo dívčí smích, jasný
a chladný. Vynořila se z mlhy ve sněhově bílých šatech, na
dlouhých černých vlasech jí seděla stříbrná korunka. Měřila si
je hlubokýma hnědýma očima, které se Leovi v Québeku zdá
ly tak krásné.
„Bon soir, mes amis,“ pozdravila Chioné, bohyně sněhu. Vě
novala Leovi chladný úsměv. „Říkal jsi, že potřebuješ čas, synu
Héfaistův? Bohužel, čas je přesně to, co nemáš.“