Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Prokůpek (Nestraník): Braň pravdu!

Mistr Jan Hus se narodil asi roku 1371 v Husinci u Prachatic a dne 6. Července 1415 slovy Tomáše G. Masaryka „podstoupil smrt mučednickou“. Vystudoval na Univerzitě Karlově, kde se stal mistrem svobodných umění (1396), bakalářem teologie (1404), děkanem artistické fakulty (1401) a rektorem univerzity (1409). Byl vysvěcen na kněze (1400) a v letech 1402 až 1412 působil jako hlavní kazatel v kapli Betlémské (v kostele bez farních práv kázal česky). Se souhlasem arcibiskupské konsistoře promlouval i na shromážděních synodiálních kněží. Kvůli kritice poměrů v katolické církvi i ve společnosti v čase, kdy působili dva a později až tři kladbami se navzájem stíhající papežové zpustlého života byl Hus vypuzen na venkov a pak povolán před církevní koncil v Kostnici. Bez možnosti obhajoby byl prohlášen kacířem a zavražděn upálením.

            Hus hlásal, že církev je světskou institucí, věrohodnou do té míry, pokud je zároveň mystickou „nevěstou Kristovou“. Takovou v té době nebyla a tedy o papežích nelze podle Husa hovořit jako o Kristových náměstcích. Byli mu spíše náměstky Antikristovými. Hus navázal na české reformní hnutí, zejména na dílo Milíče z Kroměříže (po 1320 – 1374). Znal dílo anglického posmrtně za kacíře prohlášeného reformátora Johna Wycliffa (kolem 1325 – 1384), avšak stoupencem jeho učení o remanenci (chléb při mši zůstává chlebem) se nestal. Vystupovat proti církevnímu majetnictví: „Psi se o kost rvou – vezmi kost a přestanou“. Hus zdůrazňoval povinnost stále hledat pravdu, kterou spatřoval ve shodě se svými etickými principy v Kristu a v Bibli: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ Individuálním hledačstvím pravdy a odhodlaností chránit ji do všech důsledků se stal příkladem i pro moderní dobu.

            Své poznání uložil Hus v řadě spisů, zejména v latinských De simonia (O svatokupectví) a De ecclesia ( O církvi) a v Postile, v česky psaném výkladu evangelijních podobenství. Zasloužil se o reformu českého pravopisu, jejíž základ trvá i dnes.

            Ve dnech 15. –18. Prosince 2000 se na papežské Lateránské universitě v Římě konala vědecká konference o Mistru Janu Husovi. Měla být slovy kardinála Miloslava Vlka projevem „úsilí římskokatolické církve o očištění historické paměti církví a zhojení bolestných ran minulosti a sblížení věřících, hlásícím se k různým křesťanským vyznáním“! Preláti římanství chtějí svévolně očišťovat nikoliv paměť jenom své církve, ale všech ostatních křesťanských církví! Přitom historici mají přisluhovat jako mastičkáři! Vědecké poznání má být znevolněno účelem, potřebami jedné církve! Účel má posvětit prostředky! Několikrát bylo zneužito opravdu vědecké poznání, míněním, že Hus byl vydán na smrt z respektem k tehdy platnému procesnímu právu, jakoby nebylo známo, že toto „právo“ soudců se dodržovalo při nejhorších zločinem minulosti, počínaje Mistrem Janem Husem, přes Jáchyma Ondřeje Šlika a dalších 26 představitel českých stavů na Staroměstském náměstí v Praze 21. Června 1621 až po Rudolfa Slánského, Záviše Kalandru, Miladu Horákovou a další oběti z doby nedávné! Vrcholem římského setkání měla být tato jako „omluva“ chápána slova papežujícího Jana Pavla II: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu!“ Tyto slova jsou obrácena nikoliv k českému národu, k legitimním dědicům obětí zločinného římsko-katolického běsnění. Jsou jenom subjektivním vyjádřením nejvyššího preláta, které se potomků obětí jeho církve netýkají. Mistr Jan Hus zůstává pro římskokatolické preláty kacířem, jeho zavraždění legálním aktem.

            Husovým životem začíná husitská až moravskobratrská reformace. Navzdory protireformačnímu „temnu“ pokračovala v českém národním obrození. Vyvrcholila vznikem demokratického Československa a jeho více než sedmdesátiletým trváním. Pokračuje v dnešních zápasech o demokracii a sociálně spravedlivou společnost.