František Chrudimský: Kdy bude u nás dobře?
Všichni si jistě dobře vzpomínáme, že když se současná vládnoucí klika ve službách vlastizrady a plánovité likvidace našeho národa před 12 lety drala k moci, byl jí k tomu dobrý kde kdo a cokoliv. Křiklouny z ulice (řečeno jejich dnešní terminologii) počínaje a nejrůznějšími svatými konče. Vzpomeňme jen na jakousi „v pravý čas“ oprášenou legendu, že v naši zemi bude dobře až tehdy, kdy dojde k svatořečení bl. Anežky České, umně načasované těsně před spuštěním této sametové šaškárny, která sehrála u poněkud naivnější části naší populace svou nezanedbatelnou úlohu. Zamíchal se do toho i svatý Václav s jeho chorálem „Svatý Václave, vévodo české země“, ve kterém stejní blouznivci viděli hned spojitost s jiným Václavem, narychlo dovezeným z nějaké podhorské chalupy spolu s celým štosem jeho, již léta připravovaných a „smysluplných“ proslovů, i když svým zjevem (a nejen jim) spíš připomínal Zikmunda. Pak stačilo ještě coby blanické rytíře – pár studentíků opatřit papundeklovými brněními a meči stejné provenience a image jakoby „shůry požehnané“ celé této cirkusové estrády byl dokonalý. A tak, zatímco se z televizní obrazovky stále více ozývalo jakési dosud neslýchané ráčkování, servilně adresované sudetským Němcům a na Hradě se proháněly koloběžky, v kostelích o sto šest znělo děkovné Te Deum a lidé byli v očekávání brzkého vyplnění tohoto proroctví s úsměvem na rtech odhodláni si „dočasně“ utáhnout opasek až na tu nejposlednější dírku.
Avšak od svatořečení už uplynulo 12 let a zázrak se jaksi nekoná, pokud tím ovšem nemáme na mysli vskutku zázračný vzestup na peněžních kontech nejrůznějších mafiánů, vlastizrádců či jiných prostitutek. Místo po neustálém utahování opasku kolem pasu mnozí již vážně uvažují utáhnout si jej raději kolem krku – k nepochybné radosti současných mocných, kteří by je však zcela jistě neopomenuli, ještě před tímto jejich krokem, navštívit doma s volební urnou a hlasovacím lístkem pro ČSSD, ODS, ANO, KDU - ČSL a jiné strany. Jejich cynismus a výsměch do očí poctivým lidem této země nezná totiž žádných mezí, jak o tom svědčí jejich současná prohlášení. Už to, že se ještě vůbec odvažují předstoupit před veřejnost s opakováním stále stejné písničky a lidé tomu jen pasivně přihlížejí, ba mnohdy i dokonce vážně uvažují jim znovu dát svůj hlas, snad nejvýmluvněji svědčí o žalostném morálním úpadu a duševní degeneraci této části naší populace. Jak jinak by totiž šlo nazvat, kdyby někdo opětně dobrovolně pozval do svého příbytku na kafe zloděje, který mu před nedávnem byt „vybílil“, aby si mohl odnést ještě zbylé vkladní knížky? V každé normální zemi, kde platí, všude ve světě běžné, jasné a civilizované zákony, by takový zloděj ihned po svém činu skončil tam, kam patří – za mřížemi. Zde však nejde, jako v tomto přirovnání, pouze o nějakou zlodějnu, ale přímo o zločin vlastizrady! Zločin, kdy by bylo pochopitelné, aby ti, kteří se jej dnes a denně dopouštějí, se spolu se svými přisluhovači skrývali rozptýleni někde po lesích před trestem, který je za vlastizradu jediným možným. Ale oni se nám místo toho sebevědomě klidně promenují před očima na obrazovkách, nechávají se fotografovat na titulní stránky novin, či dokonce v nadživotní velikosti na bilbordech! Stále povýšenecky nás považují za národ Švejků, neschopného jakéhokoliv odporu, který se pod tíhou jimi uměle ztěžovaných životních podmínek ještě více přihrbí, ještě více se bude bát, ještě víc se jim bude pochlebovat z obavy před ztrátou toho mála, co dosud mají. Zatím jim tato cynická kalkulace s naší poněkud nešťastnou národní povahou vychází.
Ovšem tak, jak každý jedinec se musí během svého života zbavovat svých škodlivých povahových rysů, které by mu bránily obstát v tvrdé konkurenci každodenního života, nejinak je tomu v případě každého národa jako celku. Ztráta hrdosti, cti, pasivní trpění ponížení a s tím spojená neschopnost odporu, jsou z hlediska národa stejné prohřešky proti neměnnému přirozenému řádu věcí, jako alkoholismus či narkomanie v životě každého jednotlivce. A jak takový prohřešek obvykle končívá, netřeba snad připomínat. Ostatní národy budou s námi jednat vždy jen podle toho, do jaké míry budeme hrdi na svou vlast, do jaké míry budeme sami sebou svébytným národem, který se sklání jen před svou vlajkou, hymnou a památkou těch, kteří za vlast obětovali své životy. Zatím však příslušníci jiných zemí škrtí naše policisty a chovají se tak, jako Angličané v minulém století v koloniální Indii. Zatím, avšak zanedlouho, nedokážeme-li se vzepřít a vzít konečně osud této země do svých rukou, tou kolonií v pravém slova smyslu skutečně budeme. Možná, že někdo bude spokojen, dáli mu břichatý Němec marku, až jej doveze ve své rikše k nevěstinci, aby se „pobavil“ s českými a moravskými děvčaty, možná, že některé naší služce bude stačit, když ji „gnädige Frau“ udělí v neděli před hosty pro pobavení zazpívat českou písničku…
My však nikdy nepřipustíme, aby se tak stalo! Máme spolu s ostatními poctivými lidmi, kteří mají rádi svojí vlast a jsou ochotni jí bránit, dostatek odhodlání a síly znovu dát tuto zemi po bezuzdném a dosud nevídaném pustošení opět do pořádku. Nebudeme při tom šálivě oprašovat nějaké svaté s jejich legendami a spoléhat se na zázraky, nýbrž nabízíme každému poctivou práci pro naši vlast. Jiné cesty není a ani být nemůže! Pak teprve bude naše zem opět „ráj to na pohled“. Avšak to až tehdy, kdy v čele našeho státu konečně stanou takoví lidé a disidenti, jakými jsou Petr Cibulka, Václav Prokůpek či Ondřej Hýsek!
František Chrudimský, Klamoš u Chlumce n. C.