Noviny a zpravodajství nás obklopují vysloveně na každém kroku. Není proto divu, že se kolem těchto činností tvoří spousta otázek, které nám již v dnešní době pomáhá vysvětlit spousta publikací na toto téma. Ne na všechno ovšem existuje jasná definice a přímá odpověď. Jak zprávy v televizi tak tištěné zprávy vznikají a zpracovávají se pomocí lidské duševní práce, proto neexistuje naprosto přesný recept na to, jak by měla zpráva vypadat, jaké jazykové prostředky by měla obsahovat a jak velké množství vážnosti či povznesenosti informace by měla vyzařovat.

Pro to, aby vůbec taková zpráva mohla vzniknout je zapotřebí sehnat a zpracovat určité informace přímo od zdroje. Zde se dostáváme k problému, kterým se zabývá mnoho psychologů, sociologů a profesionálů z praxe, kteří vytvářeli a vytváří jakýsi etický kodex, který by měl předejít konfliktům v souvislosti se získáváním informací a také toho, jak s těmito informacemi dále nakládat.

Stále častěji se dozvídáme, kolik celebrit – a nejen jich – podává trestní oznámení na novináře, kteří zneužili poskytnuté informace, určitým způsobem je převrátili naruby nebo se jejich informace projevily jako naprosto smyšlené. V této souvislosti se vždy ptám sama sebe, jestli ve světě žurnalistiky může uspět pouze člověk, který (možná rád) zneužívá informace, nebojí se lhát a podobně. Samozřejmě, asi zde neuspěje člověk, který přijde se sklopenou hlavou a do zprávy či interview napíše do puntíku vše, co mu ta či ona osoba řekne, ale je vůbec možné stát se slušným novinářem, kterému mohou věřit jak lidé, pro které píše, tak lidé, o kterých píše? Není to krásný pocit napsat něco, co informuje lidi v naší společnosti a přitom vědět, že jim to mohu tímto způsobem sdělit bez jakýchkoliv výčitek okolí či výčitek svědomí, protože jsem se chovala podle toho jak mi to mé svědomí, se kterým jsem se narodila, dovolilo? Možná bych se jednou od někoho chtěla dozvědět, že to tak opravdu fungovat může.

Právě proto bych se ráda hlouběji ponořila do teorie o etickém kodexu novináře. Možná s přáním toho, že zde najdu odpověď na svou otázku a že mezi řádky vyjmenovaných pravidel, které se ne každému mohou lehce dodržovat, naleznu něco víc než „suchou“ teorii.

1. Žurnalista a žurnalistika

Na začátek si pojďme říci něco ke vzniku novinářského povolání a jeho úplně původním snahám.

Toto povolání, jak je již známo, se začalo samostatně formovat a ustalovat v průběhu 19. století. „Novinář bývá v současné době v otevřených společnostech zpravidla definován jako jedinec, který je vybaven profesionálními dovednostmi.“[1] Pomocí těchto dovedností by měl z neustálého a věčného toku informací vybírat ty podstatné a utvářet z nich zprávy, přičemž musí rozeznat co je důležité a co nikoliv. Svými zprávami by mělo být zřetelné, jaký má informace vliv a jaké má důsledky pro jednotlivce nebo společnost. Důležité také je vyjádření informace a jejího kontextu jasně a pochopitelně pro „obyčejného“ člověka.

Zajímavé je, že „označení povolání novinář není v řadě zemí chráněno a každý se může označit za novináře. Toto pojetí vychází z teze zakotvené ve většině ústav demokratických zemí, že každý má právo svobodně vyjadřovat a šířit své názory slovem, písmem a obrazem.“[2]

Vývoj novinářství popisuje Dietr Paul Baumert ve svých etapách:

- předžurnalistická etapa – cca do roku 1500

- dopisovatelská žurnalistika – 16. - 18. století

- spisovatelská žurnalistika – 18. - 19. století

- redakční žurnalistika nebo redakčně-technická žurnalistika, kde už můžeme mluvit o elektronickém zpracování textů.

Dnes již používáme také termín on-line žurnalistiky.

2. Ideologie zpravodajské profese

Profese novináře má své vlastní hodnoty a jejich systém, ideje apod. „Novináři jako profesní skupina sdílejí sadu představ, které můžeme označovat za základ ideologie novinářství.“[3]Součástí této ideologie je hlavně to, že novináři mají své představy o společnosti a utvářejí si určité hodnoty a tyto hodnoty a návyky se odrážejí v jejich publikované práci.

„Podle Dana Berkowitze (1997) mezi tři základní složky novinářské ideologie patří:

- představa, že zprávy jsou něco hmatatelného „tam venku“ a dobří novináři vědí, kde je hledat

- představa, že zprávy přirozeně obsahují hodnoty, které z některých činí zaznamenání hodné a jiné nikoliv

- představa, že novináři mohou být objektivní ve vztahu ke světu, který pozorují a o kterém informují.“[4]

Jedna z věcí novinářské ideologie je objektivita, která vychází z hodnot, které si novináři již ani neuvědomují. Ideologie žurnalistiky také může obsahovat to, že je potřeba pátrat po chybách a nespravedlnostech, které se ve společnosti dějí, upozorňovat na bezpráví a tím dopomáhat k lepšímu chodu společnosti.

Novinářská ideologie proniká na několika úrovních. Jedna z nich je sledování konkurenčních médií a sledování jakým způsobem probíhá jejich práce, sledovat jejich strukturu a postupy, další z nich je plynulá a soustavná komunikace se spolupracovníky a ostatními organizacemi, kde se dozvídáme jak zpracovávat různá témata. A v neposlední řadě jsou to také oficiální porady, kde nadřízení hodnotí proběhlé situace a výsledky vykonané práce.

Zvláštní roli v utváření hodnot a samotné novinářské ideologie hrají velkou roli starší nebo zkušenější novináři, kteří za sebou mají dlouhou kariéru a za své působení si již vytvořili velké jméno. Proto se také často více podílejí na formování a udržování norem a hodnot této profese.

„Časté výměny názorů mezi jednotlivými redaktory na stejné hierarchické úrovni podporují ustanovení a upevnění novinářské interpretační komunity a ustavování a upevňování profesních norem. Právě tyto interpretační komunity jsou nositeli ideologie.“[5]

3. Etický kodex novináře

3.1. Když se řekne etika

„Etika – velké slovo s neméně velkým dosahem. Organizace, které se snaží dát svému oboru pravidla a jednotný řád, který by zlepšil orientaci na trhu a zkvalitnil poskytované služby, na svých setkáních často diskutují a definují různé etické kodexy a pravidla. Většina z nich je založena na zdravém rozumu, uznání a respektu práce druhých a jejich osoby. Přes veškeré snahy o zlepšení vztahů a image oboru se někdy stane, že novináři jsou obiněni z korupce, agentury a firmy z nečistého nátlaku na novináře či vypouštění nepravdivých informací. Tyto negativní faktory je třeba systematicky eliminovat a výchovou kvalitních PR pracovníků cíleně omezovat jakékoli snahy, které se s etikou neshodují.

Pokud se budeme všichni snažit pročistit ovzduší v komunikaci PR pracovníků a médií, budou výsledky práce všech mnohem výraznější a vzájemně prospěšné.“[6]

Přejděme k samotnému etickému kodexu. Pokud se podívám do různých publikací, tak zjistíme, že přesně psaná a všude platná pravidla, která jsou stejná slovo od slova na celém světě, v podstatě neexistují, každý má ale samozřejmě stejnou pointu, která je jasná a pochopitelná pro novináře i veřejnost.

Etickým kodexem se zabývali ministři států, kteří se zúčastnili na 4. evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků. Tato konference se konala v Praze v roce 1994. Na této konferenci bylo uznáno, že novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy např. ve formě etického kodexu.[7] Zajímavá skutečnost nebo poznatek je, že tyto kodexy chování mají být dobrovolně přijaty i uplatňovány. Každý novinář by si tedy měl být sám vědom toho, co je správné a co není a již v počátku by měl mít ujasněné hodnoty, které se jeho povolání týkají, čímž dojde k přirozenému pochopení těchto kodexů, které pak dobrovolně přijme a bude je dobrovolně uplatňovat. Bude tedy přesvědčený, že tyto kodexy jsou správné a přirozené. „Výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech.“[8] Zde se dostáváme k tomu, že etické kodex nejsou jednostranně pouze o tom, jak se má chovat novinář, jaké má povinnosti a závazky, ale také samozřejmě určuje jeho práva, jakožto jedné strany v rámci komunikace a spolupráce novináře a občanů.

Etické kodexy byly přijaty v řadě evropských demokratických zemí. Tím, že se snaží dostat do souladu práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů, se předchází tomu, aby se tyto dvě strany dostávaly do konfliktu. Tok informací, který se dennodenně točí po celém světě a lidé ho přijímají a nakládají s ním určitým způsobem, by nemohl plynně fungovat, kdyby pravidelně a záměrně jedna ze stran nebrala v potaz tyto kodexy – ať už vědomě či podvědomě. Tyto dvě strany by byly v neustálém konfliktu a troufám si říci, že by to mělo, pokud by se to dělo v nějaké extrémní míře, pro společnost a pro celý svět velice špatný dopad. Informace, které by unikaly do společnosti by nebyly tak věrohodné, často by byly zkreslené, protože novináři by se dostali pod tlak společnosti a v jistém případě i naopak, nefungoval by zde spolehlivý přísun informací. Podobných důsledků může být spousta a přemýšlení na toto téma by jistě zabralo velkou řádku hodin. Ovšem, každý si můžeme představit sám pro sebe, jak důležité jsou pro nás informace o dění ve světě, v politice apod. Co vůbec pro mnoho lidí znamená výpadek internetu nebo zavřený obchod s novinami. Všichni potřebujeme informace, potřebujeme si je předávat a konzultovat je. Pro to, aby se tak mohlo dít, je opravdu zapotřebí vzájemná tolerance a dodržování jistých pravidel, čímž se vracíme zpět k hlavní myšlence etických kodexů, kterou je vzájemné respektování novinářů a občanů.

V České republice existuje Syndikát novinářů České republiky, který na základě různých dokumentů ze zahraničí i z České republiky, vypracoval „Etický kodex novináře“. Tento kodex je závazný pro všechny členy Syndikátu novinářů, ale zároveň vyzývá k dobrovolnému dodržování jeho pravidel úplně všechny české novináře bez ohledu na to, zda v členství figurují či nikoliv.

„Etický kodex novináře přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25. 11. 1999.“ [9]

3.2. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace

„Občané demokratického státu bez rozdílů svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práva a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky.“[10]

Toto občanské právo je novináři splňováno v podstatě jejichčinností. Jsou zavázáni a mají odpovědnost za to, že informace, které vypustí směrem k veřejnosti jsou včasné, pravdivé, nezkreslené a také úplné. Prostřednictvím těchto informací si občan utváří obraz o různých skutečnostech a každý občan má tedy právo na objektivní pohled.

Zde je také několik pravidel, které tedy musí novinář splňovat, aby mohl plnit toto právo:

- zveřejnit pouze informace, které mají známý původ, v opačném případě je povinen doplnit tyto informace o nezbytné výhrady

- respektovat pravdu – již není podstatné jaké důsledky to může samotnému novináři přinést, musí vyhledávat informace, které budou prospěšné všeobecnému zájmu

- neomylně musí rozlišovat fakta od svých vlastních názorů a postojů, s čímž také souvisí neodvracení se od pravdy, a to ani v komentáři a dávat tak najevo svou zaujatost

- hájit svobodu tisku i jiných médií

- nesmí podlehnout jakémukoli nátlaku na zveřejnění nepravdivé nebo jen částečně pravdivé informace

- nesmí využívat ostatních lidí k získávání informací nepoctivými prostředky. V tomto ohledu se nepoctivost poměřuje z pohledu veřejného zájmu na publikování té či oné informace

3.3. Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice

„Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita.“[11]

Veřejnost má důvěru k tomu, že informace, které se k ní dostávají jsou pravdivé a přesné. U někoho je tato důvěra samozřejmě větší, u někoho menší, ale stále platí, že pokud se k nám dostane nějaká informace, všichni se podle ní určitým způsobem řídíme a chováme nebo si utváříme názory. Proto je také potřeba mít stále větší jistotu, že informace, které se k nám dostávají, prošli rukama profesionálních žurnalistů, kteří mají přehled o tom, co se děje a kteří své povolání zvládají bez větších zádrhelů a pochybení.

I zde tedy musí novinář dodržovat určitá pravidla, a to:

- nést odpovědnost za výsledky jeho činnosti

- nesmí přijímat žádné hodnotné dary, které by měly souviset s uveřejnění např. nepravdivé informace, nebo naopak se zatajením některé z informací

- nesmí zneužívat své profese novináře k podpoře reklamy a nepřijímat ani žádnou odměnu ve spojitosti s publikování reklamy

- nezneužívat výsad k uspokojování soukromých potřeb

- nepřijímat peníze ve veřejné službě

3.4. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií

Tento fakt mluví jasně za vše. Čím méně nežádoucích odezev od veřejnosti se na média dostává, tím lépe si utváří vlastní prestiž a z pohledu veřejnosti pak také autoritu apod.

Aby toto mohlo být splněno, je novinář povinen dalších několika věcí:

- nic neomluví nepřesnost informace, novinář je zde od toho, aby podával přesné a jasné informace, je to jeden ze základních úkolů, který je velice podstatný

- každé pochybění musí být ihned ověřeno a napraveno

- respektovat a být si vědom soukromí osob, které nemohou za každých okolností odpovídat za své výpovědi (děti apod.)

- musí si být vědom, že lži, záměrné překrucování informací a pomluvy jsou nejhorší profesionální chyby

- novinář musí s informacemi zacházet tak, aby nedostal dotčené osoby do nesnází a těžko řešitelných situací

- nesmí využívat informací, které získal pro zveřejnění, ještě dříve, než budou vůbec zveřejněny

- nesmí vzbudit dojem ani vytvářet takový námět, který by měl v sobě diskriminační prvky

- zakazuje se plagiátorství

3.5. Další etické aspekty

Etické aspekty jsou různé, velkou roli v tom hraje typ etiky, protože každý žurnalista využívá a uznává jinou. V praxi se často kritizují tyto nedostatky:

- Novináři si někdy vymýšlejí zdroje i samotné informace. „Proto je někdy nepravdivý výrok, podle zdroje, který si nepřál být jmenován.“[12]

- Dále je nepoctivé zveřejnňování informací z jiných médií bez uvedení jejich autorů. Toto je ukázka plagiátorství. Je však nutné vědět, že ani uvedení zdroje nemusí být vždy dostačující, zde hraje roli věrohodnost. Všechny zprostředkované informace je dobré prověřovat také z dalších nezávislých zdrojů. Jedině tak nejlépe zjistíme jak jsou naše zdroje, média či novináři nezávislí a seriozní.

Anonymní zdroje jsou také stálým problémem. Takové texty snižují věrohodnost informací i samotného média či novináře.

- „Etické není zamlčování zpráv, které se nezamlouvají vydavatelům nebo redaktorům konkrétních médií“[13]

3.6. Požadavky na chování médií

Společnost je spojená s médii jakýmsi očekáváním, jelikož média (i novináře) můžeme chápat jako sociální instituci. V návaznosti na očekávání se nám nabízí také hodnocení jejich chování. Toto chování médií označujeme jako „media performance“. Je samozřejmé, že toto hodnocení a očekávání je spojeno také s určitou dobou, proto jsou tyto hodnoty v každém období a vývoji jiné. Takové požadavky označujeme jako normativní, i když nemají podobu norem, jejichž nedodržení může stát vynucovat v podobě sankcí.

V každé společnosti jsou požadavky jiné. Jsou ovlivňovány historickými, kulturními a politickými podmínkami, ale společný mají např. princip svobody projevu a princip společenské odpovědnosti.

Tyto požadavky dané společnosti jsou uplatňovány na úrovních mediálního systému:

- „mohou se vztahovat k mediálnímu systému jako celku (v liberálně-demokratických společnostech je např. významným normativním nárokem spojovaným mimo jiné s médii již zmíněný „princip svobody slova“

- mohou se vázat ke statusu média (v českém prostředí nabyl např. hodnoty normativního požadavku princip tzv. veřejnoprávnosti)

- mohou být spojovány s určitým typem média (např. na tištěná média jsou kladeny podstatně menší nároky, pokud jde o jejich zábavnost, než na elektronick média)

- mohou se vázat k určitému typu mediálního obsahu (např. ke zpravodajství a publicistice nebo k reklamě, popř. k tzv. mediálnímu násilí).“[14]

Normativní požadavky jsou tedy úzce spjaty s formou společnosti, ve které jsou uplatňovány. Mimo normativních požadavků je zde ještě veřejný zájem. Ten vychází z toho, že média zastávají ve společnosti specifickou funkci a mohou být užitečná. Tedy sama společnost má zájem na tom, aby média naplnila tuto užitečnost. Tato užitečnost je vnímána jako schopnost médií podporovat správný chod společnosti.

Veřejný zájem můžeme rozlišit na několik variant podle toho, z čeho vychází, např. z většinového názoru, společného názoru, veřejného zájmu. To se řídí buď podle celé společnosti nebo jedinců ve společnosti, v posledním případě je postaven na normativním principu, který vychází z určité ideologie.

„Liberálnědemokratické společnosti často vycházejí z představy, že je ve veřejném zájmu, aby média vykonávala jakousi kontrolní funkci vůči státu (popř. Vůči silným ekonomickým hráčům), a to především neovlivňovaným, „nezávislým“ prezentováním informací (zpráv) a názorů (komentářů).“[15]

4. Zvláštnosti profese redaktora

Můžeme říci, že právě redaktor je ten, který svou individualitou vybírá a zpracovává informace do zpráv. Na vytváření každé zprávy se tak podílejí hodnoty, vzdělání a zkušenosti každého jednoho konkrétního redaktora.

Pracovníky zpravodajství se stávají absolventi spektra různých oborů, protože ve většině zemí, jak už bylo uvedeno výše, se může stát novinářem prakticky kdokoliv. Toto povolání nevyžaduje žádné specifické oprávnění nebo licenci. Na jednu stranu se tím rozšiřuje výběr témat pro zprávy, které si pak může společnost přečíst, na druhou stranu je však potřebné, aby velké množství nebylo bráno jako něco, co může nahradit nasazení, serioznost a novinářský um. „Negativním rysem takovéto otevřenosti novinářské profese může být skutečnost, že začínající redaktoři, kteří neprošli profesním vzděláváním, nejsou obeznámeni se základy novinářské etiky, profesními normami nebo s posláním a rolí médií v demokratické společnosti.“[16] Podobné „hrozby“ se proto musí řešit následnými kontrolami výsledků práce, následnými opravami a sledování práce svých kolegů nebo podstoupení různých školení.

Zřejmě nejvíce specifická žurnalistická schopnost, která dává této profesi znak odlišnosti poukazujeme na schopnost vybírat a prezentovat informace podle rozmanitosti publika a čtenářů. „Podle Kunczika ale ani přesto nelze ve spojení s žurnalistickou profesí mluvit o zvláštní žurnalistické kompetenci, protože techniky odhalování, psaní a editace mohou být po určitém tréninku praktikovány jakýmikoli talentovanými lidmi.“[17] Nejdůležitější v profesi redaktora tedy není získané vzdělání, ale spíše přístup a zpracování informací, jejich zdrojům a co největší počet kontaktů z této oblasti.

Redaktoři často přecházejí k jiným povoláním, jako je např. tiskový mluvčí, PR agentury apod., proto se dá říci, že tato profese je jakýmsi mostem nebo spojovníkem k dalšímu vývoji a jiným zaměstnáním. Opačný přechod již tak častý není, ale také se s ním setkáváme.

5. Vliv individuálních vlastností novináře

Všechny názorové postoje se promítají do konečné podoby zprávy. I přes veškerou snahu, byť vydařenou, se nemůže do úplný míry odpoutat od svého názorového a hodnotového rámce. Ovlivnit zprávu může také samotné redaktorovo vnímání sebe samého a jeho role, jeho politické a náboženské názory. Může se sám vnímat jako pouhý pozorovatel nebo naopak aktivní obránce sociálních hodnot.

Následujícím faktorem může být i příslušnost k určité sociální skupině, což může zvýšit zájem redaktora o určitá témata i způsob vyhledávání informací a rozdílnost zdrojů. Také je samozřejmě rozhodující aspoň v určité míře, rod redaktora. Rozdíl je zejména ve vyhledávání informací – ženy častěji vyhledávají zdroje informací rovněž u žen.

5.1. Výzkum Americký novinář

„Američtí badatelé Weaver a Wilhoit (1986) se pokusili v osmdesátých letech 20. století rozsáhlým reprezntativním výzkumem America Journalist zmapovat, kdo jsou američtí novináři. Využili telefonického dotazování více jak jednoho tisíce novinářů a zjistili například skutečnost, že téměř polovina všech novinářů (45 %) je ve věku 25-34 let. Mezi novináři převládali muži, kteří tvořili přibližně dvě třetiny novinářů zatímco ženy jen jednu třetinu. Největší podíl redaktorek byl přitom zaznamenán u týdeníků (přibližně 42 %). Devadesát procent amerických novinářů byli běloši, což byl podíl přibližně o 10 % vyšší než v celé americké populaci. Z hlediska vzdělání výzkum odhalil, že přibližně tři čtvrtiny novinářů měly absolvovanou vysokou školu a celkem 40 % vystudované přímo zaměření na žurnalistiku. Nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných novinářů se vyskytoval u zpravodajských agentur a zpravodajských týdeníků. Zároveň se ukázalo, že čím větší médium (z hlediska počtu redaktorů), tím větší podíl vysokoškolsky vzdělaných novinářů. Nejvíce novinářů s vystudovanou žurnalistikou se uchytilo v televizních redakcích (63 %), poměrně silný výskyt měli také v denících (56,3 %). Naopak nejméně novinářů s vystudovanou žurnalistikou zaměstnávaly zpravodajské týdeníky (26 %).

Při zkoumání politických názorů novinářů se projevoval mírný sklon k levici. Výzkum také ukázal, že novináři čtou každý týden mnohem více deníky a spotřebovávají jiné mediální obsahy než ostatní lidé.

Autoři výzkumu se zaměřili i na otázku, jaké svobody se redaktorům dostává při výběru a zpracování jednotlivých událostí: 60 % novinářů tvrdilo, že má téměř úplnou svobodu rozhodovat, jaké události budou zpracovávat do zpráv. Potvrdilo se také, že novináři získávají celkem intenzivní zpětnou vazbu od svých kolegů. Asi 40 % novinářů poukázalo na pravidelnou reakci kolegů na jejich práci, zatímco od nadřízených byla zpětná vazba méně častá – 35 %. Zpětná vazba od nadřízených se nejvíce projevovala u rdií (49 %) a nejméně u týdeníků (28 %). Mezi největší pozitiva novinářské práce respondenti řadili možnost pomáhat lidem (61 %), a samostatnost (57 %), kterou redaktorská práce umožňuje.

Typický americký novinář byl ve věku kolem 31 let s osmiletou pracovní zkušeností. Zároveň se ukázalo, že většina novinářů ve věku kolem 45 let tuto profesi opouští. Výše výdělku novinářů nejčastěji závisela na velikosti redakce a délky novinářovy praxe.“[18]

Použitá literatura:

BARTOŠEK, Jaroslav - DAŇKOVÁ, Helena. Žurnalistika a škola

1. vyd. Frýdek-Místek: Ing. Václav Daněk, 2008. ISBN 978-80-254-3020-0

JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost

1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2003. ISBN 80-7178-697-7

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství

1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2006. ISBN

VĚRČÁK, Vladimír – GIRGAŠOVÁ, Jana – LIŠKAŘOVÁ, Renata. Media Relations

1. vyd. Praha: Ekopress, s. r. o., 2004. ISBN 80-86119-43-2