Ohrožené druhy zvířat
V dnešní době je opravdu mnoho ohrožených druhů zvířat, je nutno je chránit a zabránit pytláctví, dnešnímu myslivectví (v dnešní době jsou zabitá zvířata u myslivců trofeje, ale myslivci by měli chránit přírodu, zabíjet pouze přemnožené druhy...) a dalším sportům atd.
Vypíšeme vám tu postupně (snad) všechny druhy ohrožených zvířat (i mimo ČR).
Ohrožené a chráněné druhy zvířat v Česku podle vyhlášky 395/1992 Sb.se změnami dle 175/2006 Sb.:
Ve skutečnosti je ale v Česku ohrožených druhů mnohem víc, hlavně mezi bezobratlými. Např. v červeném seznamu je více jak 6 000 druhů...
kočka divoká
Kočka divoká je nejohroženější savec u nás (lidé ji považují za škůdce). Může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm. Hned na první pohled je vidět, že má tlustší srst i tělo, než kočka domácí. A to nejvíce v zimě. Také má větší hlavu s menšíma ušima a delšími fousky. Je zbarvený šedohnědě až šedožlutě. Má huňatější ocas, který by měl být kratší než polovina délky jejího těla a na konci má 3 až 4 pruhy. Má vynikající zrak a sluch, ale její čich je slabší než u psovitých šelem. Pištění myší slyší na velkou vzdálenost a ptáky zahledne až na 100m. Z přírody již prakticky vymizela, a to hlavně kvůli člověku. Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz. Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci.
medvěd hnědý
Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami a dlouhými drápy, velkou kulatou hlavou a dlouhou srstí. Barva se všeobecně pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Velikost kolísá dle množství potravy. Nejmenším poddruhem medvěd syrský a největším je medvěd kodiak. Je to všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné i živočišné stravy. Medvěd hnědý byl po několik desetiletích považován za krvelačného zabijáka. To bohužel vedlo k jeho tvrdému pronásledování a vybíjení. V současnosti medvědi hnědí v noci v některých lokalitách často navštěvují i města, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají odpadky, které se dají strávit. Na statky a farmy v některých zemích proniká až dodnes a včetně hospodářských zvířat zde konzumuje i jejich krmení.
netopýr:
brvitý, černý, velký, pobřežní
Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinutá z předních končetin. Vynikají akrobatickým letem o rychlosti 20–50 km/h. Netopýři se vyvinuli zhruba před 60 milióny let z primitivních hmyzožravců, předchůdců dnešních ježků a rejsků. Netopýři vidí černobíle. živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami. Netopýří radar neboli echolokace je způsob orientace, díky kterému mají tak úžasný let-vysílají ultrazvukové vlny a přijímají vlny odražené. Noční aktivita, zimní spánek.
plchovití:
plch lesní, plch zahradní, plch velký
Čeleď drobných hlodavců z podřádu veverkočelistných. Obsahuje 28 druhů v 10 rodech. V Česku se vyskytují 4 druhy. Jsou to malí dobře šplhající hlodavci, kteří jsou výborně přizpůsobeni k životu na stromech a keřích. Živí se převážně rostlinnou potravou (ovoce, oříšky a jiné plody), ale někteří loví ve větší míře i hmyz nebo drobné obratlovce. Jsou aktivní převážně v noci. Severněji žijící druhy – včetně těch z Česka – upadají do zimního spánku.
plšík lískový
Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) je malý hlodavec. Je také jediným zástupcem rodu Muscardinus. V České republice se jedná o nejhojnějšího zástupce čeledi plchovití, je obecně ohrožený. Dorůstá sotva 6 - 9 cm. Vzhledem k poměru těla má velmi dlouhý huňatý ocas (5,7 - 7,5 cm), který se v případě nebezpečí (plšíka chytí predátor za ocas), může stáhnout z kůže. Váží 17 - 20 g, těsně před hibernací se však jeho hmotnost pohybuje mezi 30 - 40 g. Výborný lezec a skokan. Je oranžovožlutého zbarvení s poněkud světlejší spodinou těla. Zajímavostí je, že plšíci lískoví jako jediní savci nemají slepé střevo, protože jejich potrava obsahuje málo celulózy.
sysel obecný
Sysel obecný je jako všichni ostatní veverkovití zástupcem řádu hlodavců. Na rozdíl od příbuzné veverky je to hlodavec zemní. Dorůstá délky okolo 20 cm a dosahuje váhy 200-400 g. Má hustý, hnědavý a přiléhavý kožich. Sysel má velké oči, malé ušní boltce a krátký ocas. Jeho čtyřprsté přední končetiny jsou o hodně kratší než ty zadní. Je to denní zvíře, které žije především v jihovýchodní Evropě a Malé Asii, ale místa jeho výskytu zasahují až do Polska a České republiky, kam se rozšířil s nástupem zemědělství. Dříve to byl hojný škůdce, dnes se ale v české přírodě stává vzácností. Existují dvě teorie, proč se tak děje. První hovoří o úbytku přirozených ploch pro jeho výskyt, druhá teorie zastává myšlenku, že hranice výskytu druhů se přirozeně mění, a proto není nezvyklé, že zvířata dočasně nebo trvale zmizí.
tchoř stepní
Tchoř je šelma z čeledi lasicovití, velká 34-37 cm. Má světlé, převážně žlutavé zbarvení, které je patrné zejména na hřbetě a bocích. Oproti tomu jsou končetiny zahaleny do tmavého závoje kožichu. Okraje boltců a oblast kolem čenichu jsou bělavé. Délka ocasu je 12-17 cm. Váží necelý jeden kilogram.V České republice byl tchoř stepní objeven jako nový druh teprve ke konci 20. století, sídlí zde však velice dlouho. Nemá rád souvisle zalesněné pásy, a proto se jim raději vyhýbá. Vyskytuje se spíše na otevřených polích. Leckdy se také schovává mezi kamením nebo v roklích. Dává přednost čerstvě ulovené kořisti před mršinou. Často loví sysla obecného, proto také kopíruje jeho výskyt v Česku. Osvojuje si i nory syslů v jejich vlastních koloniích. V norách loví také hraboše, křečky, králíky (vyšlechtěná fretka tuto jeho vlastnost převzala a byla dříve používána k lovu divokých králíků). Požírá ale i brouky, někdy vyplení i ptačí hnízdo. V blízkosti vody loví ryby a žáby. Loví hlavně za soumraku a v noci. Přes den odpočívá ve své noře.
vlk (obecný)
Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN veden jako málo dotčený. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem. Hmotnost: 16–80 kg. Průměrná hmotnost severních vlků se pohybuje mezi 35–40 kg, jedinci nad 54 kg jsou neobvyklí. Délka těla: 100–170 cm, ocasu: 35–50 cm. Výška v kohoutku: 65–115 cm. Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist. Vlk dokáže ve svých čelistech vyvinout tlak až 100 kg na centimetr čtvereční, což je dvakrát více než německý ovčák. Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní. Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk. Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Rychlost běhu: 58 km/h. Jiné zdroje uvádějí maximální rychlost až 64 km/h. Vlk dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h do vzdálenosti až okolo 20 km. Rychlost se samozřejmě mění v závislosti na terénu a důvodu běhu. Denně může urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů (zaznamenané maximum je 200 km).
vrápenec velký a malý
Vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum) je netopýr z čeledi vrápencovitých. V Evropě se jedná o největšího zde žijícího vrápence. Dosahuje hmotnosti 17-32g, délky těla (LC) 57-71mm, věku až 30 let. Echolokace probíhá na frekvenci (77-84 kHz). Tvarem zavěšeného těla připomíná a podkovu, podle níž získal jméno například v chorvatštině (potkovnjak) a dalších jazycích. Vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros, Bechstein, 1800) je kriticky ohrožený druh netopýrů ČR. Populace tohoto v minulosti hojného netopýra jsou v ČR na hranici rozšíření tohoto druhu a mnohé populace jsou navíc izolované od ostatních. Výrazný pokles početnosti je registrován po celé Evropě a vrápenec malý je z tohoto důvodu považován za celosvětově ohrožený druh. Má hmotnost 3-9g. Hlavní část potravy vrápence malého tvoří noční motýli a dvoukřídlí.Příčinami rychlého poklesu početnosti je zejména rušení v letních a zimních úkrytech a jejich ubývání a pravděpodobně zvýšená chemizace životního prostředí insekticidy a zřejmě i globální klimatické změny.Ochrana spočívá především v zajištění klidu na zimovištích a místech letních kolonií.
křeček polní
Křeček polní (Cricetus cricetus), též křeček obecný, je evropský druh křečka z podčeledi Cricetinae. Je obyvatelem otevřené kulturní krajiny. Vyskytuje se v nížinách, kde se jeho výskyt v současné době obnovuje, zatímco z vrchovin a pahorkatin prakticky vymizel. V Česku je chráněný zákonem jako silně ohrožený druh. Bývá zaměňován se syslem, od něho se však liší pestrou srstí. Křeček polní je výrazně větší, než křeček zlatý chovaný jako domácí mazlíček, jeho váha dosahuje 150-600 g, délka 215–340 mm. Má zavalitější tělo, krátké končetiny a kratičký, řídce osrstěný ocas. Má pestré zbarvení. Na hřbetě mívá žlutohnědý až rezavě hnědý pruh s načernalými konci delších chlupů, na břiše bývá naopak tmavohnědý až černý. Hlava bývá nahoře rezavá, po stranách, za ušima a na čenichu bývají bílé nebo nažloutlé skvrny stejně jako na předních končetinách. Relativně hustou srst obměňuje jednou ročně. Typickým znakem jsou dobře vyvinuté lícní torby. Samci mívají v době rozmnožování nápadně zvětšené boční kožní žlázy. Potrava: Zrní, semena, zelené rostliny, hmyz a jeho larvy, ale i mláďata ptáků.
bobr evropský
Bobr evropský dosahuje hmotnosti až 30 kg. Po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo je porostlé velmi hustou černohnědou srstí o hustotě až 300 chlupů na mm2. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zadních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, což umožňuje využití zubů jako nástrojů i ve vodě. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Výměšky zvláštní žlázy impregnují srst. Pod vodou vydrží až 20 minut. Chápavé přední končetiny díky pátému částečně protistojnému prstu usnadňují především stavbu obydlí. Potrava: byliny, větvičky a lýko. Bobr evropský je chráněn jak českou (zákon č. 114/1992 Sb., silně ohrožený druh), tak evropskou (Směrnice 92/43/EEC o stanovištích, příloha II a IV) i mezinárodní legislativou (IUCN Red List, málo dotčený druh - LC - least concern; Bernská úmluva, příloha III).
myšivka horská
Myšivka horská (Sicista betulina) je jediným zástupcem z čeledi tarbíkovitých na našem území. Je považována za pozůstatek fauny z doby ledové. Jde o vzácného savce žijícího většinou ve vyšších polohách. V ČR i v celé Evropě je chráněná jako silně ohrožený druh Bernskou úmluvou. Délka těla dosahuje 5-7cm, hmotnost 5-13g. Ocásek je téměř o polovinu delší než tělíčko. Myšivka je na první pohled nápadná tmavým podélným pruhem od špičky ocásku až po oči. Srst je jinak zbarvena okrově, na bříšku šedavě. Zadní končetiny jsou mohutněji vyvinuté než přední (ne však tak výrazně jako u tarbíků) a mají pět prstů. Na předních končetinách jsou prsty pouze čtyři. V tlamičce mají před přední stoličkou navíc jeden zakrnělý zub. Horní ret není rozštěpen jako u myši. Je to všežravec. Živí se travními semeny, bobulemi nebo drobným hmyzem.
los evropský
Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jedná se o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, cca před 80.000 lety. Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.Dospělý samec (býk): váha 220–450 kg (výjimečně i přes 500 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm.Losice: celkově menší, váží 275–375 kg. Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě. Jejich nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroří losího býka může vážit až 20 kg a dosáhnout rozpětí 160 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.
rejsek horský
Rejsek horský (Sorex alpinus) je drobným zástupcem čeledi rejskovití (Soricidae), obývajícím především horské polohy. Hlava s tělem měří 60–80 mm, ocas 53–71 mm, hmotnost 5-14 g. Tlama se dopředu zašpičaťuje. Špičky zubů jsou tmavě červené. Středně velký druh s poměrně dlouhým ocasem a velkými zadními tlapkami. Celé tělo má jak na hřbetě, tak i na bocích a na břiše jednobarevný černošedý tón, čímž se liší od ostatních našich rejsků. Další rozlišení je u zubů, první spodní stoličku má dvouhrotovou, jiní rejsci mají zub jednohrotový. Ocas je krátce osrstěný, dvoubarevný a minimálně stejně dlouhý jako hlava a tělo. Mláďata jsou světlejší. Obývá horské oblasti Evropy od Pyrenejí přes Alpy a pohoří střední Evropy po Karpaty a Balkán. Vyskytuje se především v horských oblastech v hustých travních porostech, lesích, ale i v oblastech nad hranicí lesa. Vyhledává vlhká místa a jehličnaté lesy ve výškách mezi 200–2500 m n. m. Podobně jako rejsek obecný. Samice vrhá jednou až dvakrát ročně zhruba pět mláďat.
vydra říční
(Omlouvám se, že je tu tolik obrázků vydry, ale já jsem prostě neodolala :D :3)
Vydra říční (Lutra lutra) je známá lasicovitá šelma a jediný druh vydry vyskytující se na území České republiky. Všeobecně je rozšířená v Evropě, Asii a severní Africe, kde ji můžeme spatřit poblíž stojatých i tekoucích vod, občas se dostane až do moře nebo oceánu, přičemž však požaduje pravidelný přístup k sladké vodě. Vydra říční je velká lasicovitá šelma (hmotnost: 3-10kg, délka těla: 57-80cm, délka ocasu: 27-55cm) s protáhlým, štíhlým tělem, krátkými končetinami s plovacími blánami a svalnatým, zužujícím se ocasem. Má krátkou světle až tmavě hnědou srst s bílou spodinou. Přítomnost vydry říční můžeme zaznamenat i podle trusu protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší. Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života. Je vysoce teritoriální a žije na území mnohdy větším jak 30 km, které si značí trusem. Velikost teritoria je značně proměnlivá a závisí na množství potravy a kvalitě vod. Své teritorium si však střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají. Vydra je skvělý plavec a potápěč a ve vodě může vydržet i déle jak 5 min, přičemž může uplavat až 400 m. Na lov se ve většině lokalitách vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho vydřích predátorů. Za jeden den zkonzumuje vydra říční velké množství potravy. Živí se přitom především vodními živočichy, zvláště pak rybami, občas i měkkýši, obojživelníky, drobnými savci nebo mladými vodními ptáky.
rys ostrovid
Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a náleží mezi druhy chráněné Bernskou konvencí. Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit. Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací náležících ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica. Rys ostrovid je největší evropskou kočkovitou šelmou, s délkou těla až 120 cm, délkou ocasu až 25 cm, výškou v kohoutku až 70 cm a hmotností až 35 kg (pouze samci, samice jsou menší). Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, obvykle si s mrtvou kořistí nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá 1–2 kg masa, výjimečně až 3,5 kg. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá (v Česku prakticky vůbec, neboť na to zde není dost hustá populace šelem, na Slovensku občas ano).
.....................................................................................................................................
ještěrka zední
Ještěrka zední (Podarcis muralis Laurenti, 1768) je kriticky ohrožený druh plazů České republiky. Vyskytuje se v západní, jižní a střední Evropě, západní Asie, v ČR je k zastižení pouze na dvou lokalitách a to, ve Štramberském krasu (350-500 m n.m.) v obci Štramberk. Jedná se o stabilní populaci asi 150 jedinců a v bývalém vápencovém lomu. Dorůstá okolo 20cm, zbarvení je značně variabilní. Převládá hnědá barva s výrazným síťováním, samci mají výrazněji zbarvené a sytější břicho., většinou s černými skvrnami. Ještěrka zední obývá slunné, ale zároveň vlhčí okraje listnatých lesů, skalnaté svahy kopců, zarostlé skalky a hromady kamenů, náspy silnic a železnic, ale i přehradní hráze. Lze ji zastihnout i na chemicky neošetřovaných vinicích, zříceninách hradů a polorozbořených zídkách, kde se ráda vyhřívá. Živí se hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami. Sama má celou řadu nepřátel, mimo jiné i některé druhy herpetofágních užovek. Samečkové jsou silně teritoriální a na jaře mezi sebou drsně bojují. Při bojích ztrácejí ostražitost a dají se snadno polapit. Páří se v květnu. V červenci samičky snášejí do jamek v zemi 3-9 vajíček, z nichž se po několika týdnech líhnou mláďata. Patrně jde o naši nejmrštnější ještěrku. Nejenže dokáže lézt téměř po kolmých stěnách, ale díky poměrně dlouhým nohám dokonce i výborně skákat. Zimuje jen krátce a dokonce je zdokumentováno, že v příznivějším klimatu na jihu Evropy nemusí hibernovat vůbec.
ještěrka zelená
Ještěrka zelená (Lacerta viridis, Laurenti, 1768) je největší ze čtyř druhů ještěrek České republiky, dorůstá délky až 40 cm. Její výskyt je omezen na nejteplejší oblasti země. Ještěrka zelená obývá lokality stepního až lesostepního charakteru (teplé křovinaté stráně, železniční náspy, kamenité okraje vinic, opuštěné lomy, zanedbané zahrady, sady apod.), musíme tato místa chránit, protože ještěrka zelená se hůře adaptuje změně biotopu. Synapticky se vyskytuje s ještěrkou obecnou (Lacerta agilis), slepýšem křehkým (Anguis fragilis) a s některými užovkami. Dospělí jedinci jsou převážně zeleně zbarvení, samci mají v době rozmnožování tyrkysově zbarvené hrdlo. Mladí jedinci mohou být světle hnědí. Samice jsou zbarveny odlišně – jsou hnědavé až zelené, s tmavšími skvrnkami podél dvou žlutavých podélných pruhů po stranách hřbetu. Břicho mají bělavé. Zimní úkryt opouštějí při 18°C. V období páření žije samec společně se samicí několik týdnů, jeden samec sdílí prostor s několika samicemi, s nimiž se páří. Mladí samci nemají svoje teritorium, proto přebíhají mezi teritorii starších samců, pokoušejí se spářit, obvykle jsou ovšem vyhnáni domácími samci. Délka gravidity se udává mezi 23 až 48 dny. Snůška se klade do vlhčích míst, 6 - 21 cm pod povrch.
užovka podplamatá
Užovka podplamatá (Natrix tessellata) je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natricinae a rodu Natrix. Tento druh hada se u nás vyskytuje poměrně málo, lokality většinou nepřesahují 400 m.n.m.Tito hadi se dorůstají 130 – 150 cm, avšak na našem území zřídkakdy přesáhnou délky 100 cm. Tělo je pokryté výraznými kýlnatými šupinami, hřbetní zbarvení bývá olivově šedé, zelenavé, hnědé až oranžové s tmavými, šachovnicovitě uspořádanými skvrnami. Za hlavou mají tmavou skvrnu ve tvaru V (viditelná více u mláďat). Břicho mají bělavé až červené s černými šachovnicovitými skvrnami. Často se vyskytují melaničtí jedinci (převaha černého zbarvení). Je vázána na vodní prostředí, obývá břehy větších řek (např. Vltava, Sázava, Ohře, Berounka, Ploučnice, Rokytná, Svratka, Jihlava, Dyje) nebo okolí vodních nádrží (např. Brněnská a Vranovská přehrada, kaskádové nádrže na Vltavě a přehrada Nechranice). Byly zaznamenány i nálezy na stojatých vodách, např. rybník Pohořelice, staré koupaliště v Moravském Krumlově a zatopený lom v Ejpovicích. Zdržují se hlavně na místech s příkrým svahem, členitým a dobře prosluněným terénem. Synopticky žije hlavně s užovkou obojkovou. Zimoviště opouští užovka podplamatá obvykle v polovině dubna. Často zimují společně. Po době zimování vyhledávají tepla slunná místa. V době po zimování se tito hadi také páří, od poloviny května, kdy se přestávají pářit, se rozlézají k vodním tokům. Koncem června kladou samičky vejce do tlejících rostlinných zbytků nebo do dutin mezi kameny.. Mláďata se líhnou koncem srpna až v září, k prvnímu krmení pak dochází až příští jaro. Po vylíhnutí mláďata drží při sobě.
užovka stromová
Užovka stromová či užovka Aeskulapova (Zamenis longissimus) je nejedovatý had z čeledi užovkovitých a podčeledi Colubrinae (pravých užovek). Zatímco na Slovensku žije tato užovka hojně, Česká republika leží na samém okraji areálu výskytu. U nás se vyskytují v Poohří (izolovaný výskyt mimo souvislý areál, není doloženo, že tu nebyli hadi vysazeni, avšak poslední testy DNA dokazují, že jde relikty původního rozšíření východní linie), Podyjí, na hranici se Slovenskem a dříve i v okolí Brněnské aglomerace. Je to velká štíhlá užovka, která obvykle dosahuje kolem jednoho metru délky, občas lze ale zahlédnout i dvoumetrového exempláře. Je to tedy náš nejdelší had. Nejdelší jedinec měřil 225 centimetrů. Těchto délek však dosahuje v jižnějších oblastech svého rozšíření, u nás bývá skutečně mnohem menší. Šupiny má hladké ve 21 až 28 řadách kolem těla (častěji spíše méně). Břišní šupiny má dobře přizpůsobené k lezení po stromech. Hlava je protáhlá, nezřetelně odlišitelná od krku. Má poměrně dlouhý ocas. Zbarvení mívá různorodé, od žluté, hnědé, přes šedou až po černou barvu. Po celém těle mívá drobné skvrnky. Břicho je světlejší, většinou žluté, někdy až bílé. Mláďata mívají za hlavou bíložluté půlměsíčky, takže je někdy zaměnitelná s užovkou obojkovou. U nás se vyskytuje na stanovištích lesostepního charakteru, spíše na místech situovaných na jihovýchod nebo jihozápad. Jsou to často křovinaté stráně, opuštěné kamenolomy a sady, staré zdi a zídky, okraje pastvin, louky, příkopy u cest a silnic. Často se vyskytuje i v opuštěných budovách nebo méně frekventovaných hospodářských stavbách (garáže, kůlny, půdy, skládky dřeva apod.), občas se vyskytují překvapivě i na severních či severozápadních svazích při úbočí hor a vlhkých údolí. Užovka stromová hraje velkou roli v mytologii, stala se tak symbolem lékařů celého světa. Podle pověsti roku 293 př. n. l. zasáhla starověký Řím velká epidemie neznámé nemoci (pravděpodobně cholery). Zahnal ji římský bůh lékařství Aesculap, který přišel právě v podobě tohoto hada. Římané užovkám z vděčnosti postavili chrámy a začali je v nich chovat. Užovky stromové se objevují na jaře, začátkem května. Jsou aktivní ve dne, ale byly zpozorovány i za soumraku, zvláště v době letních veder. Užovka stromová velmi obratně šplhá a výborně plave, do vody však málokdy vstupuje. Mláďata loví ještěrky, dospělci se pak živí hlavně hlodavci a ptáky, příležitostně vybírají ptáčata a vejce z hnízd na keřích a nižších stromech. Naproti svému názvu se tyto užovky pohybují převážně po zemi.
zmije obecná
Zmije obecná (Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Je jediným jedovatým hadem České republiky. Je to sice nejrozšířenější had na světě, ale v ČR je kriticky ohrožená, stejně jako v mnoha dalších zemích je přísně chráněna. Ze zmije ovšem nemusíme mít žádný strach-její jed je vysoce účinný na malé hlodavce, ovšem má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti a staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 miligramů, nicméně zmije obecná ho má sotva 10 miligramů, a navíc při jednom uštknutí neuvolní více než jednu třetinu jedu. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu. U druhu zmije rozlišujeme 2 až 3 poddruhy. Jde o zmiji obecnou (Vipera berus ssp. berus) a zmiji obecnou bosenskou (Vipera berus ssp. bosniensis)-tato se také dřívě dělila na horskou a nížinnou. Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 60-75 cm , samci však maximálně 60 cm. Dožít se mohou 20 až 25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Na území ČR se můžeme setkat s černou (morpha prester) a červenou formou (morpha chersea). Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička (všechny naše užovky mají zorničky kulaté). Šupiny zmijí jsou výrazně kýlnaté ve 21 řadách kolem těla. Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci (nejčastěji myši a hraboši), obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce. Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Zaskočena se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky. Zmije bývá často uváděna jako typický vejcoživorodý živočich, ve skutečnosti ale v jejím případě jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí, neboť vejce jsou u ní během pobytu v těle vyživovány primitivní placentou typu chorio-allantois. Právě tato adaptace hraje nesmírně důležitou úlohu v mimořádné odolnosti tohoto druhu vůči chladnému klimatu. Jedna samice porodí obvykle 5-20 mláďat, resp. snese odpovídající počet vajec, z nichž se mláďata hned klubou (v našich podmínkách se tak děje na přelomu srpna a září).Mláďata jsou 9-20 cm dlouhá. Nástup na zimní hibernaci nastává v našich podmínkách v říjnu.
Připravuje se...
Komentáře
Přehled komentářů
Where is admin?
I'ts important.
Regards.
How to use Google
(Davidduari, 24. 12. 2022 22:02)That means you'll get the idea some stylish features and suffer with access to additional channels where you can gain visibility, without having to make mother wit of some complicated, handbook migration process. https://googlec5.com
cheap cialis cialiswithdapoxetine.com
(buy cialis usa, 12. 11. 2021 18:27)
https://cialiswithdapoxetine.com/ buy cialis online
What is a healthy blood pressure
(AIdoraSerhoott, 8. 10. 2018 8:17)
Torsion bras de quelqu'un est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang par de vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/generique-cialis-canada/
Arrive at Your Blood Pressure Checked
(AFrisaMeeksLes, 30. 7. 2018 1:00)
Torsion bras de quelqu'un est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre coeur bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-belgique-prix/
Děkujem :)
(Aneta a Áňa, 14. 1. 2014 18:49)Jé děkujem moc, snad se to i pro někoho bude hodit :))
super!!
(vydrisek, 13. 1. 2014 20:04)Teda to je nadherny!!!takhle krasne a prehledne to najdu jen tu!!:)
Where is Administration ochrana-zvirat-ana-aneta.estranky.cz ??
(Irinpxe, 3. 6. 2023 9:32)