1. Kapitola
Byl slunečný den. Slunce svítilo na zamrzlý sníh a pomalu ho rozpouštělo. Paprsky, které zabloudily do pokoje oknem, zašimraly Sophii na tváři a probudily jí. Sophie zamrkala, zbavila se posledních snových úvah a protáhla se. Vstala a začala hledat znovu ztracené bačkory, které jak věděla (nebo si alespoň myslela) nechala hned vedle postele. Hele, našla jednu, zahrabanou pod papírama do školy. Začala se rozhlížet po druhý a uviděla jí pod džínama, které měla včera na sobě na mejdanu u Davida. Obula se, znovu se protáhla a šla po schodech dolů se nasnídat. Když běžela kolem pohovky, tak do ní nakopla, ještě si na ní totiž nezvykla.Sakra, pomyslela si, proč? Pohovku kupovali minulý týden, kdy přestalo sněžit a začalo jaro.
Slunce se prodralo i do jídelny a její matka už chystala snídani, která se skládala z lívanců a marmelády. Zamračila se. Kde je nutela? Řekla si. Vždyť ta tu musí být. Mamka si jí všimla a uviděla jak se mračí, tak otevřela komoru, kterou mají hned za kuchyní, a vytáhla její oblíbenou skleničku nutely. Hned jak to Sophie viděla, rozzářila se a začala se zase usmívat.
„Dobré ranko, mamko. Že je dnes krásný den? Myslím že už začíná jaro,“ řekla hned jak vstoupila do kuchyně. „A můžu jít ven? Mám totiž sraz s Davidem.“
„Už zase? A nebyla si s ním včera? A předevčírem? A přepře…“
„Ano, ano, dobře mamko, chápu, ale můžu?“ zkusila to zase. Včera s ním sice byla, ale nebyla, byla u něj doma na párty. To ale mámě říct nemohla. Je ráda když jí alespoň
párkrát pustí večer ven až do noci a tak si to nemůže zkazit tím, že jí bude vyprávět o párty.
„Včera si přišla… vlastně dneska si přišla až ve dvě, myslíš že tě pustím zase s Davidem? No… tak dobře, ale na oběd se vrať domů,“ povolila nakonec matka.
„Dobře a v kolik bude oběd? A co bude k obědu? A můžu pozvat Davida?“
„Bude ryba s bramborama, v půl jedný asi a… pozvat ho? No… tak jo,“ v to ani nedoufala, ale je ráda..
„Díky, mamko. Jsi ta nejlepší,“ nemá ráda, když se jí musí takhle vnucovat, hlavně když to chce udělat. Zatím ale neví jak. „Už bude ta snídaně? Mám strašný hlad. Máme jahody? Já si je chci dát s nutelou.“
„Vlastně, ty lívance jsou pro taťku, ale nutelu si můžeš dát s toastama a jahody bohužel nemáme, ještě není sezóna,“ usmála se. Sophie se trošku zklamala, ale nedala to na sobě znát, máma ani nepoznala, že z normálního úsměvu se stal nucený.
„Dobře, už jsou hotový toasty?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Ano broučku, už jsou hotový,“ odpověděla. Sophie proběhla kuchyní do jídelny a cestou vzala od mámy nutelu a hotový toasty, který jí podávala a posadila se na svoje oblíbené místo, hned vedle okna.
“Dobré ráno prcku,“ pozdravil jí její brácha Nick, který má pokoj na druhý straně baráku. Kéž by jsme se nemuseli potkávat u snídaně a oběda a večeře, pomyslí si Sophie, ale nahlas řekne jen:
„Dobrý mamute,“ usměje se. „Nazdar Minie, jak ses vyspala?“ otočí se na svou mladší sestru.
„Špatně, v noci jsi mě vzbudila, jak si šla domů,“ odpoví Minie a ukradne mámě jeden lívanec. Zase, pomyslí si, zase jí to prochází, jí to vždycky projde, tady je vidět, koho mají nejradši. Rychle se nají a vypadne do svého pokoje.
„Počkej Sop, ještě si musíme promluvit o tom pozdním příchodu vče… vlastně dneska,“ volá za ní matka, ale ona už je na schodech a běží do pokoje. Rychle zchodila tílko a šortky, ve kterých spala, a běžela do koupelny, kde se pro jistotu zamkla, kdyby za ní mamka běžela nahoru. Nesnášela, když jí někdo chodil do koupelny, zatímco se ona koupala. Zašpuntovala vanu a nastavila si co nejteplejší proud vody. Vždycky se koupala v horký vodě a sprchovala se studenou, dělalo jí to dobře na pokožku. Voda začala téct a ona otevřela skříňku, kde si vzala balíček žiletek a jednu vyndala. Dělala to takhle každý ráno, tento zlozvyk už má totiž hodně dlouho, asi tak dva roky. Přítel David to o ní ví a snaží se jí to rozmluvit, ale ona nemůže přestat, prostě nemůže. Uchopila opatrně žiletku dvěma prsty a… v tom se ozvalo klepání. Lekla se a žiletku málem upustila, ale naštěstí jenom málem. Rozhodla se klepání ignorovat, žiletku položila na své zápěstí a… klepání se ozvalo znova.
„Sophie si tam? Soop,“ ozval se David. Co on tu dělá? Pomyslela si.
„Dave? Co tu děláš?“ ozvala se skrz zavřené dveře a žiletku opatrně položila na kraj umyvadla. Otočila se a si vzala župan, který visel na zdi. Když se zapnula, odemkla a poté otevřela dveře. Za dveřmi ale nestál David, ale brácha Nick, který držel diktafon a znovu to přehrál.
„Sophie si tam? Soop,“ a u toho se začal řechtat, když viděl, jak se tváří.
„Měla bys vidět, jak vypadáš a…“ zamračil se a vešel do její koupelny. „Ty se řežeš? Ukaž mi zápěstí.“ Otočil se na ní a v ruce držel její žiletku, kterou položila jen tak na umyvadlo, když si myslela, že to je Dave. Sakra, sakra, sakra, jak by to mohl být Dave? Vždyť máme sraz až v deset. „To nedělej Sop, to vážně nedělej, můžeš skončit v nemocnici. Já to vim protože…“ Vyhrnul si rukáv své kostkované košile a ukázal jí zápěstí. „Koukej. Je lehký začít, ale horší přestat. Ty si to asi nepamatuješ, ale když mi bylo čtrnáct, tak jsem kvůli tomu byl v nemocnici. Vážně s tim přestaň,“ dodal Nick.
„Ty se o mně vůbec nestarej a vypadni odsuď, to je moje koupelna,“ řekla Sophie a vyhazovala Nicka ven ze své koupelny.
„Nepůjdu, dokud mi neslíbíš, že přestaneš,“ když viděl, že se k tomu nemá tak dodal: „Nebo to řeknu mámě,“ dodal, ale bylo na něm vidět, že to nemyslí vážně.
Protože Sophie nebavilo, jak tam tak stojí, řekla: „No tak jo, já přestanu,“ a když viděla, jak na ní kouká, dodala: „Slibuju! A teď vypadni z mý koupelny,“ a začala ho strkat směrem ven.
Když byl venku, tak se zase zamkla a vzala žiletku, která mezitím spadla na zem. Začala, uvažovat o Nickových slovech ale než došla k názoru, že dnes to neudělá, tak zjistila, že její ruka sama jede a rozřízla si zápěstí a krev začala kapat na zem, protože zapomněla dát ruku nad umyvadlo. Sakra. Vzala žíněnku, která ležela na vaně, a začal krev stírat. Počkala deset minut, než jí krev přestala téct, otřela podlahu a vlezla do vany, která se jí zatím naplnila.
Ááá, to je úleva. Ponořila se až po ramena a v tom jí došlo, že si nevzala gumičku do vlasů, takže se jí namočily. No co, umyju si i vlasy, stejně chci vypadat před Davem co nejlépe. Potopila se tedy celá a užívala si teplou vodu. Vynořila se, namočila houbičku, kterou pořád držela v ruce, a začala si smívat krev, která jí mezitím přischla k k zápěstí. Vzala do ruky šampon a začala si mýt hlavu. Neuvědomila si ale, že na zápěstí má řeznou ránu, tak jí to začalo pálit a ona hned tu pěnu smyla. Opět ruku ponořila do vody a ruka jí při tom začala pálit, ale už ne tak hodně. Rychle s odrbala a opláchla se přímo ledovou vodou. To teď potřebuji, usmála se. Stoupla si a málem uklouzla, ale chytla se včas skříňky a tak se udržela. Sestoupila z vany na kobereček a zabalila se do měkoučkého ručníku, jejího oblíbeného. Rohem zavadila o zápěstí a ušklíbla se. Druhým ručníkem si začala utírat vlasy a když je pořádně vysušila, vzala si kartáček a vyčistila si zuby. Zazubila se na sebe do zrcadla a rozhodla, že jsou zuby čisté a nikde nevidí ani mikroskopickou částečku dnešní snídaně.
Zchodí ze sebe župan a kouká se na svoje nahé tělo. Chtělo by to zhubnout, říká a přejíždí si rukou neviditelné špeky. Toto je vždycky moment, kdy začne dělat dřepy a kliky, ale dneska má naspěch, už je devět hodin, a tak jenom vezme fén a začne si foukat vlasy. Vlasy měla suchý a znovu se podívala do zrcadla, afro, pomyslela si, proč musím mít afro. Vytáhla fén ze zásuvky a dala tam místo něj žehličku na vlasy. Dala si vlasy do culíku a nechala vždy jeden pramen odspoda volný, který vyžehlila. Takto postupovala až si nakonec vyžehlila všechny vlasy, dodělala ještě pár detailů a byla hotova. Žehličku taky vyndala ze zásuvky a uklidila oboje do skříňky, kde potom vyndala make-up a řasenku s oční tužkou. Podívala se na svůj obličej do zrcadla a začala počítat nové pupínky. Devět…deset…jedenáct, jedenáct nových pupínků. Ve skutečnosti měla pleť dokonalou. Namaluje si oči a obličej, vezme si na sebe župan a vyjde z koupelny se obléct. Co si vezmu na sebe? Na džíny je moc teplo, ale na minikraťasy nemám nohy. No co, vezmu si kraťasy, Davevovi se líbím tak jako tak. Usměje se a sundá ze sebe zase župan a ze skříně vyndá oblečení, které si chce vzít na sebe. Vezme si kraťasy a k tomu top, který dostala od Davea k Vánocům. Oblékla se, vzala si kabelku s peněženkou a pitím a šla. Na schodech se ještě narychlo podívala na své zápěstí, jestli nepotřebuje náplast nebo tak něco, ale ta by přitahovala ještě víc pozornosti a tak se na to vykašlala.
Seběhla schody a znovu nakopla pohovku. To je znamení, že nemám jít do kuchyně, pomyslela si a obrátila se, aby běžela k jejich botníku. Botníkem nemyslím jenom nějakou skříňku nebo polici, myslím botník. Ano, celou místnost plnou bot. Tuto místnost měla Sophie ze všech nejradši (možná i víc než svůj pokoj). Samozřejmě byla většina bot jejích, takže si tu místnost prakticky přivlastnila. Měla bych si koupit ňáký boty, mám jich málo. Rozhlédla se a přemýšlela jaký boty si vzít, ale čas to rozhodl za ní. Sakra,půl desátý, musím jít. Podívala se na hodinky a poté se rozhlédla po místnosti, kde popadla první boty, ale nevzala si je, nešly by jí k tričku a tak vzala druhý boty, ale ty zas nešly k jejímu účesu. Sakra, vážně si musím koupit další boty. Otočila se a obula si třetí boty, ale hned je zula, protože byly bráchovy. Sakra, už fakt potřebuj… v tom zazvonil její mobil a ona okamžitě pustila myšlenku a zvedla telefon s domněním, že volá Dave.
„Haló?“ ozvala se do telefonu.
„Haló?“ odpověděl neznámý hlas.
„Kdo je tam?“
„Kdo je tam?“ odpověděl zase hlas. Sophie se začala bát. To je snad vtip, tady nejsme ve filmu Vřískot. A to poslední řekla nahlas.
„Tady nejsme ve filmu Vří…“
„Jaký je tvůj oblíbený horor?“ nenechal jí dopovědět hlas.
„Haha, velmi vtipný, ale já vím, že si to ty Dave,“ ale hlas se jí při tom třásl a srdce chtělo pomalu vyskočit z hrudi.
„Sakra, tebe je těžký napálit,“ ozval se normální hlas Dava a Sophie se přestala třást a bát a její srdce se zklidnilo.
„Omg Dave, proč to děláš? Víš, že nesnáším, když mě někdo děsí,“ odpověděla, ale byla ráda. Ani doopravdy netušila, jestli to Dave je nebo ne.
„Tak kde seš? Kdy příjdeš?“ optával se Dave.
„Cože? Ale vždyť je…“ podívala se na hodinky. „půl desátý teprv a sraz máme až v deset ne?“ alespoň v to doufala, občas se jí stalo, že zapomněla v kolik má kde být.
„To sice ano, ale já už sem hotov a nemůžu se dočkat až…“
„Sophie? Už ses obula? Trvá ti to dlouho.“ Zavolala na ní matka s tím, že si má pospíšit.
„Ano mami, za chvíli budu,“ odpověděla Sophie. „Co si říkal?“ ozvala se do telefonu, kde jí Dave ještě stále říkal na co vše se nemůže dočkat. „Hele já už musím končit, jestli chceš, abych to stihla do těch deseti,“ řekla a zavěsila, než stihl Dave něco říct.
Popadla už čtvrtý boty a vyrazila. V polovině cesty se zarazila, když si všimla svých bot. Sakra, to byla asi její oblíbená nadávka, proč jsem si vzala ty co se mi nehodí k tričku? Zeptala se sama sebe. Vzala si totiž ty první boty co popadla. Aspoň štěstí, že jsem si nevzala ty bráchovy. Pomyslela si a usmála se. Ale usmívat se přestala a místo toho se otočila a běžela domů. Dorazila skoro k domu, když si pomyslela, že ty boty jí sluší a že si je nemusí přezouvat. Otočila se tedy znovu a znovu vyšla za Davidem.
Došla před barák Dava a bylo deset minut po desáté. Zazvonila a podívala se nahoru do třetího patra. Asi po minutě se tam objevila tvář, ale nebyla Davidova. Byla…
„Ahoj Sop, už jsem myslel, že nepřijdeš,“ otevřel Dave dveře a podržel jí je, aby mohla vejít. „Co to máš za boty? Vždyť ti nejdou k tričku,“ řekl jí ze srandy Dave, když vešla.
„No jo, že já ti to říkala, už nikdy ti nebudu vyprávět o botách a jak se maj s čím nosit,“ zula se a odkopla boty do rohu. „Ahoj Dave. Chyběl si mi,“ a odejmula ho.
„Ty mě taky,“ zašeptal jí do ucha a políbil jí. V tu chvíli někdo stál na schodech a tiše je pozoroval. Oni se pustili a tichý pozorovatel se vytratil k sobě do pokoje.
„Vždyť jsme se vče… vlastně dneska…“ usmála se, když si vzpomněla na matku, „viděli, jak si můžeme chybět?“ naklonila se k němu, že ho znovu políbí, ale on jí zastavil.
„Pojďme ke mně do pokoje, tam budeme mít soukromí,“ usmál se a dal jí pusu na čelo. Vzal jí za ruku a vedl jí po schodech, po kterých už spolu šli mnohokrát. Na konci schudů se na sebe otočili, že se políbí, ale vyrušila je Dava matka.
„Ahoj Sophie, dlouho sem tě u nás neviděla, nedáte si něco moje zlatíčka?“ Sophiino jméno vyslovovala divně, jakoby Sopí.
„Ne mami, nic si nedáme, akorát jdeme ke mně do pokoje.“ A naznačil jí tak, aby je nechala být. Nebo to alespoň Sophie doufala, že to naznačil.
„Ok, kdyby jste něco potřebovali, stač..“
„Ano, ano, mami, mi ti řeknem, tak pojď Sop,“ a vzal jí za ruku a odváděl ji do svého pokoje. Po pár krocích jí vzal kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Takže šli bok po boku, a to doslova, k němu do pokoje. Bohužel je zase viděl tichý pozorovatel.
Komentáře
Přehled komentářů
zchodila - má to být shodila
Zchodí -to samý
odejmula - asi obejmula ne?
Pro Marky
(Gandalf, 26. 2. 2014 8:29)