Všichni máme jizvy
Krátká povídka z fandomu seriálu In The Flesh. Volně navazuje na konec druhé (a zatím poslední) série. Přeji příjemné čtení a připojuji krátké video ze seriálu,
Lucem
„Kierene... co to... ?“ Další slova mu uvázla na jazyku, když ho spatřil v odrazu zrcadla. Z oříškově hnědých očí se mu proudem hrnuly slzy. Tváře měl mírně zarudlé a vatičkou se snažil zoufale odstranit krycí pěnu z tváře. Žádná tam už dávno nebyla. Simon to viděl. Takže tohle je ten den. Uzdravil se. On se uzdravil.
„Kierene,“ vydechl Simon téměř neslyšně. Vykročil k němu. Jedna noha, druhá. Zezadu ho jemně objal, téměř jako by se ho bál sám dotknout. Sklonil tvář ke krku mladíka před sebou. A nepatrně, jako by Kieren byl z toho nejkřehčího porcelánu, přejel svými rty po jeho šíji, až se dotkl neposedných pískových kadeří. Zesílil objetí. Nakonec ho otočil tváří k sobě. Kierenův obličej neustále brázdily slzy a s příchutí absolutna pomalu odkapávaly na zem. Simon pozvedl obě ruce a dlaněmi přiměl Rena podívat se na něj. Bože, je tak nádherný. Usmál se. Kdyby mohl, také by plakal.
„Simone... já...nechci to. Nechci... Ne, když ty...“ vzlyk. „Nechci být zdravý, Simone. Už teď to nenávidím. Proč cítím a ty ne? Proč mám hlad a žízeň, proč je mi zima, když ty nemůžeš cítit nic z toho?!“ Tlumeně křičel do jeho košile. „Proč se tohle děje... proč...“ Musel od Kierena odvrátit tvář. Nechtěl, aby viděl to, co se mu právě odráželo ve tváři. On by to poznal. Věděl to. A tak ho prostě znovu objal. Plavovlasý mladík se ukryl v jeho objetí a naříkal.
„Ach, ty hlupáčku... Šššš. Tiše,“ zašeptal a mírně ho kolébal v náručí. „To je v pořádku... Kierene? ...Kierene, podívej se na mne.“ Oříškové oči se zvedly a vyhledaly jeho, ledově bílé. „Miluji Tě.“ Mladíkovy se bezmocně zatřásla brada, prudce se nadechl. Simon se pomalu sklonil k jeho rtům, nyní rudým jako jablko ze samotného Edenu. Zastavil se milimetry před nimi. Téměř. Zaváhal. Odmítneš mne? Teď, když nejsme stejní? Když jsem tak jiný, tak... chladný. Život mi již dávno neproudí žilami. To, co je nyní pro tebe životně důležité, já nepotřebuji. To, co sám právě cítíš, jsem dávno zapomněl. To, po čem bytostně toužíš, ti nedokáži dát. Odejdeš? To je v pořádku... to nic.. Ale Kieren neřekl ani slovo. Jen překonal vzdálenost několika milimetrů a jemně pohladil Simonovy rty svými. Když ho políbil, nebyla v tom touha. Jen děsivá, surová něžnost. Ty pocity byly neskutečné. Smutek, frustrace, zoufalá potřeba, něha. A láska. Neuvěřitelně silná, všepohlcující, bezpodmínečná. A Kieren se pokusil ji všechnu vložit do těch několika prostých pohybů. Laskal svými rty ty Simonovy, jako by na tom závisel celý jeho svět. A také závisel.
Když se mu Kieren opět podíval do očí, nedokázal od něj znovu odtrhnout pohled. Byl tak krásný. Bledá, chladná pokožka, tmavé, lesklé vlasy. A oči. Tak dokonale ostré. Jako by jedním pohledem dokázaly proniknout na dno vaší duše. A zároveň tak unavené. Skrýval se za nimi bezedný žal. Kieren to věděl.
„Pojď,“ Simon ho popadl za ruku a spěšně ho vedl do ložnice. Rychle strhal z Kierena všechno obleční a jemně ho položil na postel. Sám si zul pouze boty a klekl si nad něj. A teprve potom se zastavil. Najednou nevěděl, co má dělat. Zaváhal. Kieren po chvíli zvedl ruce a začal pomalu rozepínat jeho bílou košili.
„Ne, Kierene... to ne... mám... “
„To je přece v pořádku, Simone. Všichni máme jizvy... pamatuješ?“ Košili odhodil na zem a položil ruce zpět na postel. Upřel pohled na bledou hruď nad sebou. Nadzvedl se a políbil chladnou pokožku v prohlubni nad klíční kostí. Simon fascinovaně hleděl na Kierenovo obnažené tělo. Na to jak se jeho svaly napínaly, když se pohnul, jak se zvedal jeho hrudník, když dýchal, jak se pod prvním náznakem chladu jeho tělo nepatrně zatřáslo. Rukou hmátl k nohám a přetáhl přes sebe i Kierena dosud nepoužívanou přikrývku. V pomalých kruzích hladil jeho pružné tělo. Sklonil se k jeho krku a pomalu si prolíbával cestu přes žebra až k podbřišku. Každým polibkem cejchoval mladíkovo tělo. Můj. Kieren zasténal pod intenzitou toho, co cítil. Simon ustrnul v pohybu. Víc. Chci slyšet víc. Vrátil se k jeho rtům a opatrně se položil na jeho tělo. Svou nohu vklínil mezi jeho kolena. Cítil Kierenovo vzrušení.Vzduch jako by byl naplněný elektřinou. Odtrhl se od něj a upřel pohled do jeho hnědých očí zastřených touhou. Teprve potom se pohnul. A díval se. Díval se, jak se Kierenova tvář podbarvuje dosud neprožitou touhou a vzrušením. Simon byl tím pohledem naprosto okouzlen. A tak na Renovo tělo přenesl celou svou váhu a pomalu, v odvěkém rytmu, se otíral o jeho vzrušení. Kieren zatínal ruce do matrace a hrdelně sténal. Jakmile dosáhla jeho rozkoš vrcholu, zatmělo se mu před očima. Tlumeně vykřikl Simonovo jméno. Jeho tělo ochablo. Zdálo se, že to byly věky, než konečně dokázal znovu otevřít oči.
„...Simone?“ vyhledal bledý obličej.
„Ano, Kierene...?“
„Nikdy tě neopustím.“