Kapitola 1. - Obyčejná nudná noční procházka
Zalapání po dechu. Harry se prudce posadil a vylovil zpod polštáře tmavou hůlku. Nádech, výdech, nádech, výdech... opakoval to stále dokola, dokud se jeho tep alespoň trochu nezpomalil. ,,Je to dobrý, nic se neděje. Jenom sen, hloupý sen. Jsi v bezpečí nebelvírské věže. Nepanikař,“ šeptal sám sobě zběsile zatímco se tiše překulil dolů z postele a snažil se rukama vyšmátrat boty. Ještě kousek. Opatrně se nohama zasunul dál pod lůžko.
,,Sakra!“ zaklel vytočeně, když bota odskočila od jeho ruky. Nějaký vtipálek si musel dát práci a seslat na jeho boty dlouhotrvající posuvné kouzlo. Podlaha pod odskakující botou zlověstně vrzala, a tak to po pár pokusech vzdal. Prudce se napřímil. Ozvala se ohlušující rána a zapraskání. Harry ucítil štiplavou bolest na zátylku. Tolik ke snaze nedělat moc hluku.
,,Příliš brzy,“ ušklíbl se sám sobě. Opatrně vysunul hlavu zpod postele a ostražitě zabloudil očima po nebelvírské ložnici. Zdálo se to být v pořádku. Nikdo se neprobudil. Místností se ozývalo jen Ronovo hlasité chrápání a hluboké oddechování ostatních. Bolest hlavy se vrátila, a tak si Harry začal rukama třít bolestivé místo v neposedné, rozcuchané kštici. Posadil se zpátky na postel. Až teď si uvědomil, že nemá brýle. I přesto viděl ve tmě překvapivě docela dobře. Ulehl přes peřiny, unaveně nechal upadnout hlavu na polštář a myslel na rodiče.
Jaké by to asi bylo, kdyby mohl vyrůstat s nimi, kdyby byli tady? Jaké by to bylo smět se na prázdniny vrátit domů, na místo, kde by byl milován a kde by se mohl cítit úplný? Harry si vzpomněl na tetelivý pocit štěstí prostupující tělem, když poprvé spatřil své usmívající se rodiče v zrcadle z Erisedu. Hned po něm následoval všeprostupující smutek, když zjistil že je to jen neskutečný, vzdálený obraz. Bylo to, jakoby mu najednou srdce spadlo na ztrouchnivělou, špinavou zem, vyválelo se v prachu a nenávratně zůstalo ležet. Harry si povzdechl. Cítil se prázdný a unavený. Ještě chvíli ležel a potom to vzdal. Rychle se vytáhl do sedu, prohrábl vlasy a nasadil si brýle. Neobratně se nasoukal do černých kalhot a navlékl přes sebe mikinu. No co, když nemůže spát, půjde alespoň navštívit Dobbyho a třeba dostane i něco malého na chuť. Vytáhl se na nohy a se zarputilým výrazem v obličeji se vydal do tichých bradavických chodeb.
---oooOOOooo---
Severus se z posledních sil přemístil. Bradavické štíty, krok vpřed. Byl v bezpečí. Roztřásly se mu nohy, klesl na kolena. Pot ledově stékal v malých potučcích po krku a vsakoval se do potrhaného límce černého pláště. Mistr lektvarů sňal z obličeje stříbrnou, matnou smrtijedskou masku s výhružnými, spletitými vzory. Malátně uchopil hůlku a nechal zmizet temný přehoz pocákaný krví. Masku zahodil pod kořeny velkého platanu a zahalil ji skrývacím a matoucím kouzlem tak, aby byla připravená na daší setkání. Mráz se zahryzával do těla. Několik zakrvácených, bodných ran mezi žebry se dožadovalo pozornosti. Temně rudé drápky bolesti každou vteřinou šplhali dál a znásobovali pichlavé utrpení. Severus se s námahou postavil a pod trpkým trhnutím v břiše bolestivě zasykl. Prodce vydechl, znovu mávl hůlkou. Spravil potrhaný hábit, dopnul knoflíčky, vyčistil pot i krev. Donutil rány přestat krvácet. Na nic dalšího však jeho síly nestačili. Pomalu se vydal k malému vchodu hned vedle velké brány do hradu. Jedna noha, druhá. S každým krokem byly nohy i tělo těžší. Střídavě se mu zatmívalo před očima a z periferního vidění zbyl jen mlžný opar. Konečně dorazil k tlustým dubovým dveřím, opřel o ně velkou, štíhlou dlaň. Obranná kouzla zmizela, když magie rozpoznala člena učitelského sboru školy. S tichým cvaknutím dveře povolili.
Mistr lektvarů se snažil co nejtišeji projít úzkou chodbou ke schodišti, odkud by mohl pokračovat do sklepení. Opatrně sešel z několika malých schodků a přitom se přidržoval stěny. Ruce se mu nezastavitelně třásly. Magické pochodně matně osvětlovaly vysoké schodiště a spletité chodby. I přesto však všude panovalo přítmí a hluboké ticho, občas přerušené chrápáním či povzdechnutím některých z obrazů. Severusovi se zdály být i ty nejtišší zvuky podivně ostré. Znenadání se mu zhoupl žaludek. Rukou jen matně nahmatal okraj zábradlí pohyblivých schodů a tak tak se zachytil. Mírně se zakymácel, z úst mu začala opět vytékat temně rudá tekutina. Jedna kapka, druhá. Vpíjely se do spár studených dlaždic. Před očima se mu zatmělo.
---oooOOOooo---
Vlastně by to byla docela obyčejná, nudná noční procházka. Po obyčejné tmavé bradavické chodbě. Do obyčejné, v přízemí umístěné kuchyně, kde pracovali prachobyčejní skřítkové. Až na ten malý detail. U úpatí schodů ležela černě oděná postava se zablácenýma botama a podivně zvrácenou hlavou do strany s obličejem zabořeným do tvrdé podlahy. O pár stop dál nevinně ležela odkutálená, černá hůlka. Harry se zatajeným dechem a neblahou předtuchou tiše seběhl schody. Opatrně obešel dlouhé, shrbené tělo a poklekl k hlavě muže. Bylo šero, a tak rozzářil svou hůlku jemným světlem. Mírně pozvedl bezvládné tělo nahoru. Z bledého obličeje sklouzlo několik pramínků temných, spocených vlasů, když se hlava muže zvrátila dozadu. Severus Snape. Muž, kterého Harry právě držel v náručí byl Severus Snape. Nenáviděný profesor lektvarů, který Harrymu denodenně ztrpčoval život, bezcitně urážel jeho otce, strhával body Nebelvíru, zesměšňoval jeho přátele a vůbec se vymykal všem standartům normálního lidského bytí. Alespoň si to Harry myslel. Teď ale neviděl nic než unaveného, zraněného a děsivě nehybného mistra lektvarů, kterému z úst stékaly po malých krůpějích rudé kapky krve a padaly vedle temné, zaschlé skvrny na podlaze. Bezmocný.
„...profesore? Profesore!“ mumlal Harry nepřítomně a přitom ostražitě třásl ramenem mistra lektvarů. „Snape!“ sykl znovu, tentokrát už mírně vyděšeně. Stiskl pevné rameno a upínal všechnu naději k ruce, kterou se snažil nahmatat tep na krku muže. Slabý. Úlevně vydechl. Není mrtvý, není, opakoval si stále dokola. Harry bez váhání vyslovil inkantaci patronova zaklínadla a sledoval jak zářivě bílý dvanácterák míří do ředitelny.
„...Pottere...“ tiché vydechnutí. Harry okamžitě podepřel profesora, nadzvedl ho a naklonil se nad jeho hlavu, aby slyšel. Nic se nedělo. Vyděšeně pohlédl do strnulého, bledého obličeje. Oči byly zavřené a ústa stejně nehybná jako před chvílí. Možná se mu to jen zdálo, možná...
„...dvacet bodů...“ prudký nádech „z ...ebelvíru ...za o..o...uštění ložnice... p..p..po večerce,“ profesorovi se z úst vyřinula další krev, sípavě se snažil popadnout dech.
Žije. A strhává body Nebelvíru. Je to dobrý, pomyslel Harry. Konečně se vzpamatoval, natáhl se po Snapeově hůlce, strčil si ji do kapsy. V hlavě se rozpomínal na všechna léčivá kouzla, která znal. Moc jich nebylo. Nejdříve vyčistil všechnu krev z podlahy i ze Snapea. Tělo mistra lektvarů bylo doslova poseté bodnými a řeznými ranami. Harry se dal do série ozdravných, povzbuzujících a znecitlivujících kouzel. Po několika lehkých švihnutích hůlkou zkontroloval výsledek. Lepší. Ale stále tak zatraceně málo, povzdechl si. Musí to stačit. Co teď? Čekat na ředitele? Neměl by tady už dávno být? Tak tedy ošetřovna? Matně si vzpomínal, že na těžce raněné by se nemělo používat žádné běžné vznášecí, ani fixační kouzlo. Proč? Nevěděl. Nebude to riskovat. Znovu shlédl na velké tělo pod sebou, opatrně ho zvedl a s námahou si silné ruce mistra lektvarů přehodil přes ramena. V duchu děkoval za všechny tréninky famfrpálu, při kterých málem vypustil duši a za svou o trochu více urostlejší postavu, kterou by se ještě před rokem nemohl chlubit. Stále však pochyboval o tom, že jeho o něco větší vytrvalost a síla bude natolik dobrá, aby dokázal vynést na zádech jedno těžké tělo přes sedm pater pohyblivých schodů až na ošetřovnu. Povytáhl si Snapeovu pravou paži výš. Profesorova bezvládná hlava mu klesla na rameno. Harrymu se po prvním schodu podlomilo koleno a nebezpečně se zakomíhal. Bokem se opřel o zábradlí a rukama chytal sklouzávajícího Snapea. Takhle to nepůjde.
---oooOOOooo---
Severus pod sebou cítíl teplé, námahou oddechující tělo. Ruce byly bez citu, motala se mu hlava. Nemohl pohnout ani prstem. Bodavou bolest a ran si neuvědomoval. Viděl rozmazaně a snažil se bojovat proti tomu, aby nezavřel znovu oči. Mžoural kolem sebe. Viděl rozmazaně. Ostrá, malá světélka kolem, všude jinde tma. Na tváři ho šimraly cizí, rozcucháné a upocené vlasy. Jeho vlasy visely bezvládně směrem dolů a odkapávaly z nich narůžovělé kapky. Pot smíchaný s krví. Brada se opírala o příjemně měkkou látku. Mudlovský kus oblečení. Šedavá mikina. Na levé straně pečlivě vyšitý znak Nebelvíru. Nezaměnitelná vůně smíchaná s mocnou, jiskřící magií. Znal ji. Znal... Kde jen ji cítil?
Hodina lektvarů. Malé dítě s rozcuchanými vlasy, kulaté brýle, drobný nos, velké vyděšené oči. Jako čistý smaragd. Na čele ostrá, rudá jizva. Chlapec, který přežil. Nálepka, které už se nikdy nezbaví. Stejně tak jako se já nezbavím té své. Každý máme své místo. Každý hrajeme svou roli. „Pan Potter... Naše nová celebrita...“ cedím úsečně přez zuby. Ach Lily. Kéž bys ho jen mohla vidět...
Vyhublý chlapec s jizvou na čele. Běží po chodbě s náručí plnou učebnic, zraněná ruka omotaná obvazem se zdráhavě opírá o učební materiály. Hoch očividně nestíhá. Jedna noha přišlápne hábit, tlumený výkřik se rozezní prázdnou chodbou. Knihy padají všude kolem, lehký vánek smýká vypadenými listy po chodbě. Jako ve zpomaleném filmu sleduji Harryho nešikovný pád. Před nedávnem zlomenou rukou napřed. Jak jinak. Je to přece Potter. Továrna na malé katastrofy, která mi denodenně ztrpčuje život. Chodbou se ozve tupé žuchnutí. Tedy téměř. „Pottere! Co to tady pro Merlina vyvádíte?!“ Rukou ho rychle vytahuji zpět na nohy. Zmatený. Vypadá to, že mě ani nezaregistroval. Zraněná ruka zůstala nedotčena. Alespoň v rámci mezí. Dobře. „Nemáte snad být už dávno v učebně?“ vyštěknu znovu. „...ano, pane,“ kuňkne malý chlapec téměř neslyšně. „Odebírám deset bodů Nebelvíru. A teď ať už vás tady nevidím, vy malý ničemo!“ Roztřeseně sbírá ze země všechny učebnice. V očích zvláštní lesk. Strach? Možná. Ale tam vzadu, v hloubi duše. Hněv a křivda. Ano. Tak je to správně. V pořádku. Tak to má být. Lily... Kéž mi jednou odpustíš.
Famfrpálový zápas. Kapky deště bez ustání bubnují o pláštěnky studentů sedících na lavičkách. Potter se bezhlavě žene za zlatonkou. Jakoby na tom závisel celý jeho život. Prolétá kolem tribun a věží. Těsně nad hlavami přihlížejících. Jeho mokrý nebelvírský plášť se mi otířá o tvář. Nestíhám uhnout. Mizí v mracích. Bouřka je čím dál děsivější. Zlověstně se blýská. Dlouhé vteřiny ho obecenstvo bez dechu vyhlíží. Z temných oblak se noří postava v rudém plášti. Padá dolů. Bez koštěte. Potter. Mrtvolně bledá tvář, v širokých očích hrůza. Ani nemrká. Studenti i učitelé vstávájí. Někteří nezadrží vyděšený křik. Všechno se ve mně svírá. Křečovitě drtím hůlku v ruce. Nemohu, nemohu tady přede všemi... Albus sesílá kouzlo. Tvářím se lhostejně.
Cedric Digorry. Mrtvý. Většina studentů nezadržuje slzy. Potter kráčí ze smutečně vyzdobené velké síně. Nohy napjaté, paže silné, záda rovná, hruď pevná. Hlava zdvižená. V obličeji klidný výraz. A oči. Smaragdové oči slibují pomstu. Kdy se to stalo? Kdy se z dítěte stal dospělý? Kdy se malý chlapec s očima plnýma strachu stal válečníkem? Smrt blízkých s námi dělá mnohé. Byl vůbec někdy dítě? Jistěže ne. Vždy to byl Onen chlapec, který přežil. Chlapec, který spasí lidstvo. Jak jsem to jen mohl přehlížet... Jen se dívej. Dívej se, Lily. Jak je silný. Jak pokaždé vstává, když ho život srazí zpět na kolena. Jak naivně a odvážně se snaží zachránit každičkou duši před smrtí. Jakoby nevěděl, že každá válka chce své oběti. A bere, nikoho se neptá. Jen se dívej. To je tvůj...
---oooOOOooo---
„Ha...rry...“ za uchem se mu ozvalo tiché zasípání. Harry se zastavil, ztuhl. Noha vykročená na sotva desátém výběžku dlouhého schodiště. To slovo ho zasáhlo jako rána. Přestal dýchat. Ticho. Mrknul. Jednou, dvakrát. Rychle chytil Snapea za rameno a opatrně ho spustil dolů ze zad. Jeho ochablé nohy musel nechal ležet na schodech. Podepřel mu hlavu a tělo.
„Pane...? Profesore?“ těkal očima po ledově průsvitné tváři mistra lektvarů.
„...skle...pe...ní...“ vydal ze sebe Snape šeptem trhaně. Více říkat nemusel. Ani nemohl. Z úst se mu vyřinula další krev. Harry zaváhal. Znovu zabodl oči do nikdenekončícího schodiště a poté se obrátil zpět k malému, temnému průchodu do sklepení naproti bytelným dveřím do velké síně. Snape se rozkašlal, oči zastřené bolestí. Bylo rozhodnuto. Nebelvír rychle vytáhl hůlku, seslal kolem sebe zastírací kouzlo a silencio. Znovu vyčistil podlahu a rány profesora. Brumbál. Potřebuje Brumbála. Hned.
„Kde k sakru je?!“ zaklel tiše. Snape jakoby každou vteřinou vážil o polvinu více. Harry se zaťatými zuby sevřel jeho tělo v náručí a rozběhl se do sklepení. Nohy se mu podlamovaly, ruce se třásly. Rychleji. ...Nezklamu, nepustím. I Vy jste mě držel.
„Pottere! …....“ Konec druhého ročníku. Vůně bylinek. Uštěpačný hlas. Silná ruka svírá přes plandavý hábit mou tenkou paži. Ostře vnímám každý detail podlahy a ruku omotanou obvazem visící několik centimetrů nad zemí. Zvláštní.
„…....už dávno v učebně?“ vyštěkne hlas patřící profesoru Snapeovi. Vypadal vyšší než obvykle. Jako dravec tyčící se nad kořistí. Na něco se ptal?
„...ano, pane,“ odtuším potichu.
„Odebírám deset bodů Nebelvíru .......“ Ruka mizí, neodvažuji se znovu vzhlédnout.
Zrovna tahle podivná vzpomínka utkvěla v Harryho hlavě. Hloupé, že právě Snape byl první a zatím i poslední, kdo ho zvedl, když padal. Náhoda? Možná... Tak či tak, čas splatit dluh.
____________________________
Milí čtenáři,
doufám, že se kapitolka líbila. Komentáře a reakce velmi ocením. Děkuji za čtení a budu se na vás těšit zase při příští kapitole,
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
Povídka se mi líbí velice, velmi pěkně a čtivě napsaná. Je tam to správné napětí, co člověka nutí chtít víc, takže se těším na pokračování:-)
:)
(Emily, 28. 11. 2014 21:46)Som nadšená, že vzniká ďalšia úžasná poviedka s párom Severus a Harry! Začiatok je veľmi zaujimavý a nútilo by to čítať ďalej, len bohužial zatiaľ nie je čo. :) Veľmi sa mi páči, že si opísala Harryho tak dospelého a teším sa na to, kedy sa spolu začnú dávať dokopy. Ale to asi dosť predbieham udalosti. :D Veľmi sa teším na pokračovanie. Ďakujem! :-*
Sľubný začiatok
(Mononoke, 26. 11. 2014 21:18)
Vojny si žiada obete, nestará sa o to, kto to bude.
Začiatok vidím veľmi sľubne. Obe strany stojace proti sebe vybrali bojovníkov. Kocky sú hodené.
:-)
(bacil, 25. 11. 2014 22:56)
Tak jsem objevila úžasnou povídku. Jsem nadšená :-D ještě že chodím na Daily Slash :-D
Začátek je fantastický :-) moc se těším na pokračování :-)
...
(Jackson, 25. 11. 2014 7:36)Práve si si zíslala ďalšiu fanynku... Netrpezlivo čakám na ďalšiu kapitolu.
Re: ...
(Lucem, 25. 11. 2014 21:58)Velmi děkuji. Osobně velmi obdivuji všechny slovensky mluvící za to, že čtou v češtině:-) Mě nikdy nechytilo čtení ve slovenštině, i když je to krásný jazyk.
====
(weras, 25. 11. 2014 19:20)Takové povídky mám nejraději,když mohu začít a dočíst do konce.Jinak první díl a je v něm všechno. Napětí a něco co se dá vyčíst jen těžko,ale ono to tam je.Mohu říct,že jsem z první kapitoly nadšená a moc se těším na pokračování. Nebude až za měsíc,že ne? Velký dík!!!!!
Re: ====
(Lucem, 25. 11. 2014 21:53)Děkuji, doufám, že si udržím tempo a povídka nikdy pro vás nebude nudná či unavující. To je asi snem každého malého pisálka:-)
Pěkný začátek...
(pajka, 24. 11. 2014 21:26)První kapitolka se mi moc líbila, doufám, že nepřestaneš psát po několika kapitolách :-(. Vypadá to opravdu zajímavě! Máš nějakou představu o rozsahu povídky a tempu přidávání?
Re: Pěkný začátek...
(Lucem, 25. 11. 2014 21:48)Velmi děkuji tobě i všem ostatním za hezké komentáře. Představu o rozsahu povídky zatím nemám. Je to má první povídka, takže jsem zatím přemýšlela raději o něčem ne příliš dlouhém (vždy mohu psát dál, když se na to budu cítit). Tempo přidávání - pokusím se jednou za týden. Uvidím, jak mi to půjde a podle toho případně upravím interval přidávání. Pracuji na tom kdy to jde:-)
...
(Rowana, 25. 11. 2014 18:18)Hmm, vypadá to zajímavě. První kapitola minimálně budí zvědavost, co se stalo a co bude dál. :-) Dobrý začátek.
Prevít
(Bobina, 25. 11. 2014 17:07)Za ty body bych mu svou hulkou polechtala ty řezné rány nebo bych ho nechala párkrát upadnout na schodech,
...
(Abequa, 25. 11. 2014 2:14)Wau... tak to jsem zvědavá jak se tohle bude rozvíjet dál... první kapitola je opravdu skvělá, tak doufám, že s tím nesekneš... už aby tady byla co nejdříve další kapitolka :-)
...
(Profesor, 24. 11. 2014 23:29)Super kapitola. Zdá se, že budu mít povídku ráda. Je velmi sugestivní. Kapitolu jsem prožívala s nimi.
Úplně taju
(SORA 77, 24. 11. 2014 18:39)Úplně taju při čtení týhle povídky. Je prostě super a nemůžu se dočkat další kapitoly. Skončej spolu, že jo?!
:-)
(Achája, 30. 11. 2014 12:31)