Kapitola 7. - Ve hněvu je pravda
Věnováno čtenářům: Gypori, lia, Profesor, weras, grid, Vai a Mononoke
___________________________________________
Bylo před osmou. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na jiné tělo. Byl vyšší, jeho ruce pevnější a krok delší. Měl širší ramena i hrudník. Připadal si mnohem silnější, ale i ohebnější, což ho poměrně překvapilo. Nejdříve sám se svým novým tělem trochu zápolil, ale hned jakmile se mu podařilo navléknout na sebe temně černé oblečení, které vzal ve Snapeových pokojích, a zapnout tisíce knoflíčků, cítil se mnohem sebejistěji. Naposledy se prošel po místnosti nejvyšší potřeby, plášť se za ním s podivně dramatickým nádechem vlnil, a poté nebelvír pohlédl do velkého zaprášeného zrcadla. Jeho jizva byla pryč, z jeho vlastního pohledu mu přeběhl mráz po zádech. Onyxové oči na něj zíraly ze zrcadla a propalovaly ho zlobou. Po dlouhé době Harry na krátkou chvíli procitl ze spalující nenávisti. Když uděláš, co zamýšlíš, nebude cesty zpět. Pak znovu pohlédl na muže před sebou a plamen uvnitř něj se rozhořel ještě divočeji. Šest let jste ponižoval mě a mé přátele. Šest let jste mě zraňoval a nebál se urážet mé mrtvé rodiče, kteří padli za to, aby svět byl lepším místem pro ostatní. Ničím jsem se neprovinil a vy jste mě přesto od začátku trestal. Myslel jsem, že jste jiný. I přesto všechno jsem vám věřil. Ale spletl jsem se ve vás. Teď to budete vy, kdo bude přede všemi ponížen. Rozdíl mezi mnou a vámi je ale ten, že já jsem tentokrát v právu. Harrymu v hlavě jako ozvěna stále zněl Snapeův křik. S nádechem se otočil a pevným krokem vyrazil směrem k učebně lektvarů.
oooOOOooo
Když Harry rozrazil dveře učebny, nebelvírští i zmijozelští studenti šestého ročníku seděli už na svých místech. Jeho vlastní místo v lavici bylo prázdné, samozřejmě. Až teď si uvědomil, že pořádně nepromyslel, co přesně chce v hodině lektvarů udělat. V duchu si pořádně vynadal za to, že ho nenapadlo o tom přemýšlet. Ale teď na to nebyl čas. Odhodlaně se napřímil a za hrobového ticha kráčel ke své katedře. Ron s Hermionou seděli hned za Nevillem, na kterého zbyla první lavice. Viditelně se mu třásly ruce. Když kolem něj Harry procházel, jeho plachý spolužák sebou trhnul a omylem rozsypal své pergameny na poznámky po zemi. Ze zadní části učebny se ozval smích. Malfoy. Poznal by ho kdekoliv. Harrymu Nevilla bylo líto. Málem se ohnul, aby mu rozsypané listy pomohl posbírat. A v tu chvíli mu problesklo hlavou... proč vlastně ne? V mysli mu vytanulo nepřeberné množství vzpomínek na to, jak se Snape po jeho kamarádovi vozil. S pocitem absolutní satisfakce poklekl na koleno, posbíral všechny popadané pergameny a položil je ohromenému Nevillovi na stůl. Všechno ustrnulo. Jeho kamarád, stejně jako ostatní, nemohl vědět, že to ve skutečnosti není Snape, ale jejich nebelvírský spolužák. Harry si byl vědom toho, že všechny pohledy ve třídě teď mířily k němu. On však upínal pozornost pouze k Nevillovi. Byl chorobně bledý a pohled zarýval do hromádky pergamenů, znovu ledabyle položené na jeho lavici. Očekával salvu urážek a vypadal, že snad každou chvílí omdlí.
„Prosím, pane Longbottome,“ zazněl do ticha hluboký hlas, kterému chyběla jakákoliv špetka nenávisti či opovržení. Snad jako by byl naplněn klidem a mírnou laskavostí, kterou si nikdo z přítomných nedokázal v souvislosti s přísným profesorem lektvarů zařadit. Harry si dal záležet na každičké slabice toho, co právě vyslovil. Ta slova chutnala něčím úžasným. Vítězstvím. Spravedlností. Tak takové to bylo. Vyrovnat misky vah, které byly léta převáženy pouze k jedné straně. Mezi zmijozelskými to šokovaně zašumělo. Nejvíce hluku se ozývalo z míst, kde seděl světlovlasý student Zmijozelu s aristokratickými rysy.
„Pane Malfoyi, máte snad s něčím problém?“ vyštěkl Harry ostrým hlasem, který mu nepatřil, ale který zároveň tak bytostně poznával. Rezonoval mu v těle, tentokrát ne jako něco, čeho by se měl obávat, ale jako mocnou ochranu, kterou měl kdykoliv při sobě, a o kterou se mohl opřít, když potřeboval. Ten pocit byl nepopsatelný. Cítil se v tu chvíli neuvěřitelně. Neuvěřitelně spokojeně. Ta chvíle však trvala pouze krátce.
Malfoy se posměšně ušklíbl. „Ne, pane profesore.“ Poslední slovo vyplivl plavovlasý zmijozel s nechutí a opovržením. Harry nevěděl, že teď už všichni z koleje mistra lektvarů ví o tom, že Voldemort Snapea označil za zrádce. Ve skutečnosti ho to v ten moment ani nenapadlo. Sám ještě stále nevěděl s jistotou, proč se profesor vrátil ze setkání s Voldemortem v takovém stavu.
„Odebírám deset bodů Zmijozelu za vaši donebevolající drzost. Dávejte pozor, co vypustíte z úst, pane Malfoyi. Váš otec by jistě nebyl potěšen.“ Tentokrát to byla nebelvírská polovina třídy, ze které se ozval tichý šepot. Po zmínce o Malfoyově otci si však Harry uvědomil něco, na co před tím nepomyslel. Pokud je Snape pořád věrným smrtijedem, Voldemort se od staršího Malfoye nepochybně o chování mistra lektvarů k jeho synovi dozví. A nenechá to bez následků, tím si byl poměrně jistý. Harry se ředitelovi Zmijozelu chtěl pomstít. Ale takhle ne. Tohle by bylo už příliš riskantní. Nemohl si dovolit další přešlap, kterým by ohrozil boj proti Voldemortovi... a Snapea, jak si s nevolí přiznal. Vztek z něj vyprchal a nahradila ho nervozita smíchaná s úzkostí. Najednou nebyl tak odhodlaný a sebejistý, jako před chvílí. Prostě se budu soustředit na to, aby lektvary dál proběhly jako obvykle, pomyslel si. Žádné další strhávání bodů Zmijozelu. Věčně vytočený a podrážděný Snape, jednoduché zadání, zastavit výbuchy kotlíků, chodit po třídě. Strhávat body Nebelvíru. To zvládnu. Snad.
„Vaše eseje!“ nařídil Harry po krátké odmlce rázně, když stál za profesorským stolem. Všichni se začali pomalu zvedat a jeden po druhém se trousili k vyvýšené části třídy, aby položili na stůl své svitky. Nikdo nevypadal, že by měl odvahu prohodit jakoukoliv poznámku. Dobře. Harry v duchu děkoval Merlinovi, že si Snape dělal tak pečlivě přípravu na další hodiny, když našel dva pergameny popsané osnovami k dnešní dvouhodinovce. Mírně si oddechl. Tvář měl vyhlazenou do masky ledového klidu. Všechno bude fajn. Mávnul hůlkou a nechal křídu, aby na tabuli úhledným písmem napsala zadání k lektvaru na léčbu popálenin z dračího ohně.
„Dejte se do práce. V tichosti,“ zdůraznil a usedl ke stolu, aby si alespoň v rychlosti přečetl všechny profesorovy poznámky k dnešní hodině. Tak tohle bude ještě legrace, pousmál se Harry ironicky ve své hlavě. Snape mě zabije, až se tohle dozví, dodal pro sebe temně.
oooOOOooo
Vůbec si v první chvíli neuvědomoval, kde je. Malátně se otočil. V rukou mu běhalo nepříjemné štiplavé mravenčení. Asi z toho, že tak dlouho ležel v pokroucené poloze. Vyhrabal se z přikrývek a polštář poházených okolo, opřel se nohama o zem a promnul si kořen nosu. Bolela ho hlava. Nesnesitelně. Měl pocit, že jeho plíce drtí obrovská síla. Rozhodl se vstát. Chyba. Omylem porazil sklenici s flakónky ležící na jeho nočním stolku. Motala se mu hlava. Jeho hůlka se odkutálela ke vzdálené noze postele. Matně si vzpomínal na křik a pomalu mu začalo docházet, co se stalo. S vypětím sil popadl hůlku a přivolal si lektvar proti bolesti. Chvíli počkal, než se projeví první léčivé účinky a odebral se do koupelny. Sklonil se, opláchl si obličej a když se poté napřímil, spatřil svůj odraz ve zrcadle. Zíraly na něj podivně ledové oči. Temné kruhy pod nimi a vyzáblé líce křičely zvláštním tichým zoufalstvím. Vypadal strhaně a unaveně. Severus si vybavil poslední vzpomínku.
„Vypadněte! Hned. To znamená teď, právě nyní... Všichni pochcípají jako svině na porážce, stejně jako kdysi vaši rodiče... Všichni umřou vaší vinou!“
Na malou chvíli se mu zastavilo srdce. Mrknul. Jednou. Dvakrát. Rychlým krokem prošel ložnicí a nedbal na doznívající nevolnost a vratký krok. Rozrazil dveře do obývacího pokoje. Prázdný. Hledal všude. Potter tam nebyl. Kromě cestičky rozházených a rozbitých věcí po něm v komnatách nezůstalo vůbec nic. Vedla do laboratoře. Severus otevřel dveře. Prázdná. Pravděpodobně jediná nepoznamenaná místnost v jeho komnatách. Vše se zde zdálo být v pořádku. Téměř. Chvatně prošel obsah všech skříní a polic. Vše bylo na svém místě. Chyběla jen jediná věc. Malinký flakónek s nicneříkající průhlednou kapalinou uvnitř. Vlastně nicneříkající pouze, kdyby lahvičku hned po uvaření neoznačil a nebyl na ní zavěšený malý štítek s nápisem „Mnoholičný lektvar“. Až teď si mistr lektvarů uvědomil mírné pichlavé bolesti za uchem. Zorničky se mu rozšířily šokem. To neudělal. Chvatně se natočil bokem k nejbližší z vitrínek, odhrnul temné vlasy slepené potem stranou a pohlédl na svůj odraz ve skle. Na šíji, těsně nad linií, kde začínaly růst černé kadeře, bylo možné spatřit malé místo se zarudlou pokožkou. Chyběl mu malý chomáček vlasů.
oooOOOooo
Učebnou zaznělo prudké otevření dveří. Harry vzhlédl od těžkého mahagonového stolu. A svět se na chvíli zastavil. Snažil se překonat počáteční šok, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. Hleděl do smaragdových očí mladého nebelvíra s rozcuchanými vlasy a nepřehlédnutelnou jizvou na čele. Díval se na sebe. Mírně pomačkaný hábit, znak Nebelvíru, rudozlatá kravata, šedý svetr, kulaté brýle, ošoupaná tmavě šedá brašna na učebnice a pergameny. Mírně pokrčená ramena, koutky úst nepatrně stočené nahoru, vyhlazená tvář, pomalá chůze. Nic z toho ani zdánlivě nenapovídalo, že by to nebyl on. Přesto Harry dobře věděl, komu se právě dívá do očí. Byl tak vyvedený z míry, že nevěděl, co má říct. Nádech. Chvíle ticha. A potom, jakoby se ta slova sama začala projasňovat a zněla mu v hlavě tak, jak si je vždy od Snapea pamatoval. Chladná, nepřívětivá, uštěpačná. Ostrá tak, že by dokázala pořezat, ale také pevná a neústupná, jako absolutní pravdy, jako něco co bylo téměř hmatatelné. Až teď si Harry uvědomil, jakou děsivou sílu v sobě ten hlas měl.
„Ale, pan Potter se rozhodl poctít nás svou přítomností. Patnáct bodů z Nebelvíru za váš pozdní příchod.“ Harry v duchu zaúpěl, že sebral body své vlastní koleji. Snapeovi zaškubaly koutky. Zřejmě přesně věděl, na co právě myslí. V nebelvírovi to zase začínalo pomalu znovu vřít. Dobře věděl, že jakákoliv chyba by teď mohla mít katastrofální následky, ale nedokázal se ubránit tomu sžíravému pocitu uvnitř, který byl tolik let nucen potlačovat a ignorovat.
„Věřím, že i přes všechny vaše očividné kvality, které jste v průběhu let prokázal, váš mozek není dostatečně titěrný na to, abyste zůstal celou vyučovací hodinu stát ve dveřích,“ opakoval Harry s přesností na písmenka Snapeova slova z dřívějších vyučovacích hodin. Ticho. Mistr lektvarů v jeho těle se ani nepohnul. Změnu v jeho postoji prozrazovaly pouze pevně stisknuté čelisti.
„Nebo snad ano?“ nahodil na oko ledabyle Harry.
„Ne, pane.“ Snape mu opětoval pohled. Nebelvír neměl nejmenší ponětí, co má ředitel Zmijozelu v plánu.
„Shodou náhod je v první lavici vedle pana Longbottoma poslední volné místo,“ ušklíbl se Harry. „Nepochybně budete rád dělat svému spolužákovi společnost. Jsem si jistý, že díky kombinaci vašich schopností nabudou slova jako žalostné a katastrofální nového významu.“ Čekal alespoň nějakou reakci, ale mistr lektvarů po něm hodil pouze nelibý pohled a strnule se usadil do první lavice. Harry viděl, jak Snape ignoroval všechny Hermioniny otázky a Ronovy tázavé pohledy. V duchu si povzdechl. Tohle jim později bude muset nějak vysvětlit. Místo toho, aby se znovu posadil za stůl, začal procházet učebnou s rukama za zády a kontroloval práce studentů. Alespoň tak to tedy na první pohled vypadalo. Ve skutečnosti věnoval veškerou svou pozornost nenáviděnému profesorovi. Seděl vedle Nevilla a právě zápolil s krájením jedné z přísad. Jeho jindy precizní práce nabyla spíše neohrabaného dojmu. Ještě si nezvykl na motoriku jiného těla. Podrážděně se mračil, když se ho nebelvír vedle něj na něco vyptával.
Harry musel neustále přemýšlet o událostech z předchozích dnů a hodin. Čím více na to myslel, tím rychleji v něm vztek narůstal. Nerozuměl tomu muži. Věděl, že Snape pracuje pro Brumbála. Ve svých snech už několikrát viděl, jak probíhá smrtijedské setkání. Voldemort byl bezcitná stvůra, která své stoupence jen využívala a vládla jim za pomocí jejich strachu. Harry v sobě nedokázal potlačit obdiv k mistru lektvarů, i když ho právě nenáviděl. Věděl, že i přesto, čím vším si musel procházet, mu nedocházela statečnost ani loajalita. Nebelvír stále nedokázal pochopit, čím se vůči tomu muži provinil. Z jeho nadávek už dávno věděl, že Snape nesnášel jeho otce. Věděl, že kvůli Voldemortovi a malým hadům ze své koleje musel i k němu chovat určitou averzi. Harry dokázal takovou hru z tohoto důvodu hrát. Dokázal se bránit proti profesorovým nadávkám v hodinách. Vnímal to jako něco, čeho se nemusel obávat. Prázdná slova, divadlo pro ostatní. Věděl, že Snape nebyl zrovna přívětivý člověk a valnou část z urážek směřovaných na něj pravděpodobně zakládal na pravdě, ale přes to se dokázal Harry přenést. To, co se včera stalo ve Snapeových komnatách, bylo však něco jiného. Snape nemusel nic hrát pro studenty Zmijozelu. Byli tam sami. Nemusel. A to, co řekl o jeho rodičích, které nebelvír miloval, i když neměl možnost s nimi být, bylo na Harryho až příliš. Zaplavila ho nová vlna hněvu. Tentokrát větší, děsivější. Cítil, jak jeho magie uvnitř něj s mocným praskáním hoří, jak se lačně vzpíná, divoká, a jeho emoce přerůstají v něco, co už dále nedokáže ovládat. V hloubi duše věděl, že je to špatně, že by měl odejít, než se stane něco, co už nepůjde vrátit zpět. Už před chvílí ale ztratil vládu sám nad sebou.
Jeho myšlenky utnul prudký hlasitý výbuch směsi v kotlíku, když do něj Neville vhodil hrstku něčeho, co se podobalo uschlým bobulím. Natáhl hůlku, ale než stihl zareagovat, Snape rychle směs zmrazil. Vypadala teď jako malá sopečná erupce zastavená právě v okamžiku, kdy láva výhružně trčela do všech stran. A Harry měl s konečnou platností cíl, na který překypěla všechna zlost a nespravedlnost, kterou za ta léta v sobě ukrýval i sám před sebou. S ostrostí se mu vybavila každičká vzpomínka na to, jak ho Snape ponižoval a urážel. A tak se nadechl a křičel.
„Pottere, vy neschopný idiote, copak jste tak zabedněný, že nedokážete pochopit význam slov napsaných na tabuli? Nebo tam snad přes své šeredné brýle nedohlédnete? Či snad neumíte číst? Pravda, vzhledem k vašim předchozím výsledkům by mne to ani nepřekvapovalo. Jakým zklamáním byste asi byl pro své rodiče. Vsadím se, že se právě obrací v hrobě. Počkat, váš otec byl vlastně úplně stejný ignorant, jako jste vy. Přes všechnu svoji aroganci si neviděl ani na špičku nosu. Možná, že právě proto nedokázal ochránit ani vaši matku, když to potřebovala. Jeho zbabělost je očividně dědičná. Jste stejný, jako byl kdysi on. Sobecký, namyšlený spratek. Díky Merlinovi, že toho vaše matka nedožila!“ Harry nemohl popadnout dech. Svět se kolem něj točil, všechny barvy mu splývaly. Matně si uvědomoval hrobové ticho kolem. Stál před Nevillovou lavicí a zíral do Snapeových smaragdových zorniček. Zatmívalo se mu před očima, musel na chvíli opřít o lavici. Vzápětí se znovu narovnal.
„Konec hodiny, všichni ven!“ vyštěkl do třídy a sledoval, jak si bledí studenti bryskně hážou věci do tašek a mizí ze dveří do chodeb hradu. Když Hermiona zatahala mistra lektvarů přeměněného do mladého nebelvíra za hábit, pokynul jí, aby s Ronem šla napřed. Jakmile zmizely za rohem a jejich kroky utichly, ředitel Zmijozelu mávnul hůlkou a zavřel tmavé dubové dveře vedoucí do učebny.
„Pane Pottere,“ promluvil podivně opatrně Snape.
„Vy jste ještě tady? Copak jste nerozuměl? Ven!“
„Harry, poslouchej...“
„Copak vy jste mě někdy poslouchal? Vypadněte! Hned. To znamená teď, právě nyní, potřebujete ještě další synonyma?!“
Neposlouchal, Harry. Zato ty mě ano. Velmi pozorně. A tak odešel.
Komentáře
Přehled komentářů
Hurá pokračování a nádherné. Přelétla jsem to jedním dechem. Teď si budu muset všechno přečíst ještě jednou. Díky. Díky. Díky.
Na hodine
(Mononoke, 13. 3. 2016 18:47)
Na hodine po vzájomnej výmene tiel,
stalo sa zlo, väčšie ako väčšina ziel.
Tradičné urážky z úst Majstra elixírov nezneli pre väčšinu divne,
vybuchla mágia leva, zatiaľ sa krutosť prejavila iba slovne.
:-O
(Marta, 13. 3. 2016 13:04)Pěkně drsná kapitola. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Jsem ráda, že jsi se vrátila ke psaní. Už jsem nedoufala :-) Děkuji
:-)
(Achája, 28. 2. 2016 11:25)Óoo, jsem ráda, že se zase pokračuje:-) Výměna rolí je tedy pěkně ostrá, to si budou mít hodně co vysvětlovat. Těším se na další kapitoly:-)
wau!
(pajka, 25. 2. 2016 0:01)Skvělé! Naprosto úžasná kapitola. A navíc originální námět, nevzpomínám si na žádnou povídku, kdy by Snape okusil svou vlastní medicínu. Když jsi uveřejnila minulou kapitolu, věděla jsem, že si musím nejprve přečíst vše od začátku, ale bála jsem se, že to bude zbytečné a já pak budu čekat rok na další :-(. Teď už jsem ale neodolala a rozhodně nelituji. Moc se mi líbí styl Tvého psaní, všechno se čte jedním dechem. Jen doufám, že teď už budeš přidávat pravidelně, zvlášť, když jsi to usekla v tak zajímavém momentu. Moc se těším na další vývoj!
:))
(Maxë, 23. 2. 2016 20:31)Parádní! Přečetla jsem jedním dechem, moc se těším na další! :)
...
(Profesor, 23. 2. 2016 12:55)
No teda. Tohle je dobrá a pěkně silná kapitola. Překvapilo mě, že Harry po malém antisnapeovském začátku velmi dobře vklouzl do své role. Severus pak už neměl šanci.
Jak se tohle může srovnat?
Ooo
(83s4, 22. 2. 2016 20:12)Pekne a som prekvapena ako to pokracuje. Necakala som to. Tolko emocii. Dakujem a tesim sa na pokracovanie.
====
(weras, 22. 2. 2016 8:18)
Tak toto je originál! S tímto jsem se ještě v žádné povídce nesetkala.Harry sice občas nedomýšlí,ale tady se mu podařilo ukázat profesorovi situaci z druhé strany. Doufám,že tady nastane tzv. lámání chleba.Jsem opravdu zvědavá na pokračování.Díky za tuto kapitolu,moc se mi líbila!!!
...
(Vai, 21. 2. 2016 23:29)ó zajímavý konec, tak když už se to tak pěkně rozjíždí doufám, že mu to dá ještě vyžrat :D
Avalon
(Kapitola 7, 28. 9. 2016 19:31)