Tančili jsme holanďana - úryvky z knihy
Vánoce-ukázka 1
Vyskočil na Svoboďáku ze třináctky a namířil si
to do obchodního domu Rozkvět.
Poobědval patnáct deka výborného vlašáku a tři rohlíky, které zapíjel sodovkou.
Pestrobarevné paprsky neonů u schodů mu připomněly, že se blíží Vánoce.
Silvestr a hory. Ještě stačil koupit film v prodejně FOTO-KINO vedle cukrárny U
mamlasů a už viděl Marcelu, jak
vystupuje z tramvaje a jde k hodinám. U Dorotíka bude určitě Dan a zcela jistě i Honza a Radim
s Marcelou potřebovali být sami – volba proto padla na
Tomanovu cukrárnu a kavárnu, která
nesla nepoužívané jméno Nitra. Jen
zasedli v prvním poschodí k mramorovému stolku, už u nich stála
servírka v krátkých černých šatech se sněhobílou zástěrkou. Marcela si
dala kávu a indiánka, Radim čaj a máničku.
Vánoce-ukázka 2
Vánoce byly už za rohem. Čas pomerančů a
banánů.
Radim v černém zimníku se zdviženým límcem
spěchal z Poříčí přes Mendlák a pak po Pekařské do města. Kousek od
chodníku zahlédl umrzlého holuba ležícího u starých vrat ve sněhu. Ležel
s roztaženými křídly přímo pod klikou vrat. Jako by doletěl, ale už neměl
sílu si otevřít.
U Dorotíka se Radim zasunul na přistavenou
židli k obsazenému stolu, kde seděli Dan s Honzou a se Ctiborem.
Podle obličeje znal i některé jiné kluky. Rozehříval se čajem a myslel na
zmrzlého holuba. Vypil čaj a musel jít. Ve tři hodiny mu začínaly cvika na
Antonínské. Zblbneš z toho šprtání, smál se Dan. Nemusíš být všude, ne? – přidával se k Danovi Honza.
Ve škole Radim dlouho nevydržel. Omluvil se ze
cvičení z marxizmu a směřoval přes Českou k nádraží. Procházel kolem
vánočně vyzdobených obchodů na Svoboďák, kde si dal za korunu šedesát jahodový
koktejl v mléčném baru. Díval se na sgrafit kostnatých, ale spokojeně se
tvářících krav na čelní stěně jídelny a přemýšlel nad vyrovnaným a spokojeným
Radkem, se kterým se před chvilkou rozloučil. Radek má někoho rád. Jak asi
vypadá? Jak vypadá holka, kterou má rád nejchytřejší a nejinteligentnější
člověk, kterého zná? Koupil jí boty.
Dost drahý dárek. Vůbec o tom nemluvil, tak jako vůbec nemluví o ní.
Radim vypadl z jídelny a rozhlížel se po
výkladech svítících do mrazivé tmy. Upoutal ho rozruch před velkou výlohou
textilu na rohu Zámečnické ulice. Podle roje dívek přelévajícího se do obchodu
a zase ven usoudil, že v textilu něco dostali.
Protlačil se dovnitř a zjistil, co to ,něco‘ bylo. Byly to dívčí silonové
čepice s asi dvoucentimetrovým tupírovaným chlupem, které byly v tu
zimu velmi moderní a sháněly se ,pod pultem‘. Byly v krásných pastelových
barvách. Cena šedesát čtyři korun. Radim se posouval ve frontě a nakukoval do
své peněženky. Osmdesát korun a nějaké drobné. Šetřil si je na hory na
silvestra.
„Jaká barva to bude,“ ptala se ho prodavačka.
„Nevím,“ nejistě odpověděl Radim a cítil, jak
mu po těle vyskakují kapičky potu.
„Jaké má slečna vlasy?“ ptala se dál
prodavačka, „blond nebo tmavé?“
„Blond,“ vyhrkl Radim po krátkém zaváhání.
„A kabát?“
„Tmavě hnědý,“ řekl už bez váhání. Bylo
rozhodnuto.
„Tak bych vám doporučila tuhle oranžovou.“
Radim přikývl a vzal do ruky čepici, kterou mu
podávala.
„Velikost bude dobrá? Je to tady na tuhle
slečnu,“ dodala prodavačka, když viděla, že z Radima už nic víc nedostane
a ukázala na dívku chichotající se vedle Radima.
Zaplatil, strčil čepici do aktovky a spěchal
ven. Byl zpocený jako myš. Bože, co blbnu? Co když se jí to nebude líbit? A
jsem teď švorc! Budu muset vybrat stovku ze spořitelny. Vůbec si najednou
nedovedl vybavit, jak přesně ta čepice vypadá. Zahnul na Kapucínskou, zastavil
se pod lampou a vyndal čepici z aktovky. Prohlížel si ji pod světlem.
Líbila se mu. Oddychl si. Dal ji zpět a spěchal na nádraží.
Na Štědrý den probíhalo všechno podle známého
scénáře. Zdobení stromku, balení dárků a čekání na zlaté prasátko, které se
mělo objevit jako odměna za to, že se člověk postí. Přesto se Radimovi do
obvyklého štědrodenního scénáře vloudilo něco, co ho znervózňovalo. Odbíhal do
svého pokojíku a otevíral šuplík, ve kterém byla chlupatá oranžová čepice.
Balil ji až nakonec.
Radim okouněl doma, pak se šel projít se psem
zasněženou zahradou, zkoušel číst knížku. Myšlenky mu stále utíkaly
k dárku v šuplíku. Proč jen nezůstal ve škole na tom marxizmu? Proč
lezl do toho zatracenýho kšeftu?
Vydržel to do čtvrt na pět. Hodil na sebe černý
kabát, oznámil, že za chvíli bude zpět a vyběhl do prosněženého šera. Pod
kabátem měl ukrytý měkký dárek ve vánočním papíru převázaný zlatou nití.
Zastavil se u Staňkových dveří.
Chvíli zaváhal a pak zazvonil.
Z pootevřeného okna vykoukla dívčí hlava a zase se schovala. Zuzka,
pomyslel si Radim. Hned nato se okno otevřelo a vyklonila se z něho
Marcela.
„Promiň, vím, že to není vhodné teď na Štědrý
večer, ale můžeš na chvilečku dolů?“
„Hned jsem dole,“ řekla Marcela a rychle
zavírala okno.
Musela brát schody po dvou. Byla jen
v triku s dlouhým rukávem a v domácích kalhotách. Oběma rukama
si spravovala vlasy a křenila se na Radima. Ten vytáhl balíček zpoza kabátu.
„Něco ti u mne nechal Ježíšek,“ řekl hned a podával dárek Marceli, jako by ho
pálil v ruce.
„Ty ses zbláznil,“ s předstíranou výčitkou
řekla Marcela a táhla Radima do chodby. „Ale co teď? Vždyť já pro tebe nic
nemám! Proč jsi mi nic neřekl?“
„No víš, já jsem to nevěděl, já jsem to to …
dostal,“ blekotal Radim a díval se, jak Marcela dárek rozbaluje. „Vlastně
nedostal, ale koupil jsem to omylem. Třeba se ti to vůbec nebude líbit.
Potřeboval jsem čepici, ale náhodou jsem vlezl do dámského obchodu, no a …“
„Jéžiši, ta je krásná,“ nadšeným vypísknutím
přerušila Radimovo blábolení a obracela čepici v rukách. „Děkuji, je fakt
senzační,“ zářila radostí Marcela a skočila Radimovi kolem krku. „Jsi můj
nejlepší kamarád. Jsem ráda, že tě mám.“ Radim ucítil na tváři slzu. Nevěděl,
co má říct, tak mlčel. Navíc ucítil tlak za kořenem nosu. „Musím jít, čeká na
mne kapr.“
Pustila ho a rozběhla se do haly. „Počkej, hned
jsem zpátky,“ volala za běhu. Trvalo jí to asi minutu. Otevřela dlaň a
v ní měla na svázaných tkaničkách malé, asi třícentimetrové figurky
Hurvínka a Máničky. „Koupila jsem ti to už před léty, když jsem byla o
prázdninách s našima v Praze. Styděla jsem se ti to dát. Tihle dva už
spolu kamarádí dlouho a pořád si spolu rozumí.“
„Budu to mít jako symbol našeho kamarádství,“
řekl Radim a bral si figurky z Marceliny dlaně. Naklonila se k němu a
dala mu pusu.
„Hezké Vánoce, Radime. A už běž.“
„Hezké Vánoce, holčičko. A veselého silvestra!“
Pohladila ho po rukávu, který mizel ve tmě, a
zavřela za ním dveře.