Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Zcela náhodně jsem narazil na podobné kvazilibertariánské území jako mnou dříve popsaný Neutrální Moresnet a italská Cospaia. Tentokrát šlo dokonce o území, které bylo po dlouhou dobu součástí Českých zemí a nalézalo se nedaleko Liberce a Varnsdorfu. Jde o městečko Schirgiswalde (česky Šerajov a hornolužicky Šěrachow, někdy označované také jako saské Monako či i San Marino). K tomuto území, které je dnes již skoro zcela zapomenuté, ovšem nenajdeme mnoho informací, a pokud už se něco najde, tak je to v němčině. Bezstátí v Schirgiswalde mělo panovat od roku 1809 do roku 1845 a mělo jít o vrchol v dějinách města. K roku 1809 mělo městečko asi 1500 obyvatel.

Mattias Lukl z Nosislavy je prý významným současným anarchokapitalistou a jeho názory se těší v komunitě okolo Martina Urzy-Brejchy velké pozornosti. Před časem Lukl publikoval na webu Mises.cz článek o stejnopohlavních sňatcích. A zde vychází kritika tohoto článku.

Nástup italského fašismu v roce 1922 v Itálii měl různé důvody. V této stati se zaměříme především na podíl socialistů a komunistů, kteří k nástupu Benita Mussoliniho a jeho lidí k moci také svým ne zrovna zanedbatelným dílem přispěli. Ve své knize "Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi" píše Erik von Kuehnelt-Leddihn, že v prvé řadě za popularitu vděčili fašisté začátkem 20. let 20. století komunistům a socialistům, kteří uvrhli zemi do nepopsatelného zmatku vedoucího téměř k naprostému kolapsu. Docházelo k jedné stávce za druhou. Komunistické bandy okupovaly továrny, paralyzovaly komunikace, zakládaly místní sověty a opovrhovaly ústřední vládou. Podobně Milan Nakonečný ve své knize "Český fašismus" píše, že první světová válka přinesla Itálii hospodářskou krisi, sociální bídu a poválečné zklamání, a tyto neutěšené poměry vedly k radikalizaci socialistického hnutí, projevující se četnými stávkami, nepokoji a příklonem k bolševické revoluci v Rusku. Začalo to velkým socialistickým shromážděním v prosinci 1918 v Bologni a vyvrcholilo to násilným obsazováním továren a velkostatků. Itálii hrozila bolševická revoluce a vláda umírněného socialisty G. Giolittiho nebyla s to vyvést zemi z této kritické situace. Dne 23. března 1919 byly v Miláně založeny první bojové formace Fascio di combattimento, které se hned zapojily do boje proti socialistům a rychle se šířily po celé Itálii. 

Johny bleskově tasil kolt a vypálil několik dobře mířených ran směrem ke svým protivníkům. Rozpoutala se divoká přestřelka. Vzduch byl cítit spáleným střelným prachem a plnil se dýmem…. Tak nějak si člověk představuje divoký západ. No, ve Vídni by se hlavní hrdina mohl jmenovat jinak. Třeba Ahmed nebo Mustafa. Místo koltu by se použila pistole anebo útočná puška, mačeta či dělbuchy. Vše ostatní by mohlo být v podstatě stejné. Poklidná atmosféra starosvětské Vídně je už pár let ta tam. Franz Josef I. by se asi nestačil divit, co se v jeho někdejším sídelním městě děje. Pokusil jsem se na následujících řádcích přiblížit některé významné pistolnické a jiné příběhy, které se odehrály ve městě na krásném modrém Dunaji. 

Jedním z nejstarších vládních zákoníků je tzv. zákoník starobabylonského krále Chammurapiho. Před králem Chammurapim žili lidé tak, že byl člověk člověku vlkem a panoval chaos. Pak přišel tento moudrý vladař a sjednal právo a pořádek a lidem dal zákoník. Není sice úplně jasné, jak se díky chaosu mohla vůbec zrodit nějaká civilizace a z ní nějaké starobabylonské království, ale to přece vůbec nevadí. Státotvorný akt byl vykonán. Anebo tomu tak nebylo?

Kniha čili nový počin z nakladatelství Lukáše Lhoťana "Základy Islámu a jejich výklad" pojednává o základních ideových oporách islámské ortodoxie a je tvořena dvěma částmi, a to jednak ze spisu imáma ibn Hanbala (780-855) "Základy sunny" a za druhé spisu imáma al-Barbahárího (867-941) "Výklad suny." Důležité je také uvést, že spis ibn Hanbala je nutné chápat jako vyznání víry ortodoxního islámu, kdy šlo o reakci na (středověkou) muslimskou racionalistickou filosofii (tzv. mutazilité)

Válka ve velkém stylu na východní Ukrajině sice přestala, možná ovšem jen dočasně, ale drobné konflikty se zde pořád vyskytují. Nejistota ohledně dalšího vývoje zůstává poměrně velká. V tomto článku se budu snažit nastínit názory Ludwiga von Misese z jeho knihy "Liberalismus" na secesi území a aplikovat je na řešení problému na východní Ukrajině. Jak je známo, obývají východ Ukrajiny Rusové, někteří už odedávna, další přišli později do stepí na jihu a přístavů, a jiní až v době sovětské industrializace. Vedle industrializace zde šlo i o sovětskou rusifikaci. K roku 2001 je na Ukrajině uváděno 8.33 milionu Rusů, což bylo 17.3 % obyvatel Ukrajiny. K rodnému jazyku jako ruštině se hlásilo roku 2001 dokonce 29.6 % obyvatel. Zdá se také, že někteří Ukrajinci (dříve zvaní Malorusové) jsou tzv. rusofilní. Část Rusů (kolem jednoho milionu) a jejich stoupenců ovšem dnes žije v již odtrženém Krymu.

Dva čtenáři mne před pár dny informovali, že na Fóru Svobodného přístavu se objevily před časem nějaké pomluvy ohledně mé osoby. Údajně jsem měl nadávat někomu nebo onomu a já nevím co dále. Což má být doloženo zfalšovanými důkazy, ve kterých je dokonce špatně, vedle řady pravopisných chyb, uvedeno i moje jméno. A jsem prý socialista apod.

Osoba T. G. Masaryka je u nás považována za demokrata par excellance. Masaryk je pokládán za vzor demokratického politika a je považován docela oprávněně za velkého zastánce demokracie. Ovšem jeho skutečné názory na demokracii zase tak jednoznačné nejsou. Masaryk byl skutečně dosti pro demokraticky orientován, ale stejně tak dobře by se dal označit za skeptického demokrata. Podívejme se na některé jeho názory stran demokracie blíže.

Nicméně mezi Západem a Ruskem si vyvinula nezdravá dynamika nad aktivitami toho druhého v ruském „blízkém okolí.“ Putinovy pokusy bránit ruské nároky na sféru vlivu ve své bývalé říši jsou nahlíženy zeměmi NATO a Evropské unie jako agresivní. NATO se potom pokouší posílit Pobaltské země anebo Polsko ze strachu před ruskou agresí, na což je pohlíženo jako na agresi ze strany Moskvy, která poté jedná, to se zdá opět jako agresivní a tak dále. Tento cyklus je samo se obnovující a potencionálně nebezpečný. Války se stávaly, i přesto, že je žádná strana nechtěla. Ze své strany, USA a NATO by toho měly činit tak málo, jak jen možné, aby přispívaly k danému problému. To se týká zvláště vyzbrojování Ukrajiny a trvání na tom, že Ukrajina má budoucnost v NATO.