Pět důvodů pro centrální banky: jsou dobré?
[Napsal Karl-Friedrich Israel, 21. II. 2017, Mises.org]
V časech, kdy se diskutují reformy Federálního reservního systému otevřeněji než dříve, se zdá být vhodné se na prvním místě zamyslet také nad nejzákladnější myšlenkou, zda centrální banky jsou vůbec potřebné. V roce 1936 Vera C. Smithová (později Lutzová) publikovala svoji doktorskou disertaci "Zdůvodnění centrálních bank" sepsanou za vedení Friedricha A. von Hayeka na Londýnské ekonomické škole. Smithová zhodnotila ekonomické kontroverze okolo centrálního bankovnictví z 19. do raného 20. století ve Francii, Belgii, Německu, Anglii, Skotsku a Spojených států.
Smithová jasně ukázala, že centrální banky nejsou výsledkem přirozeného vývoje v bankovním sektoru, ale vznikají díky přízni vlády.
Jaká jsou tedy ospravedlnění pro centrální banky? Smithová identifikovala pět hlavních argumentů z ekonomického pohledu pro centrální banky. Ačkoliv Smithová psala s tím, že měla na mysli zlatý standart jako základ monetárního systému, je zajímavé se podívat na tyto argumenty s výhodou pohledu na zpět delšího než 80 let. Stal se některý z těchto argumentů silným nebo i přesvědčivým případem pro centrální bankovnictví?
Svoboda a vlastnictví od Ludwiga von Misese jako kniha
Poznámky k ekonomické kalkulaci a frakční bankovnictví jako podvod" jako kniha
První argument: rovnoměrná distribuce rizika
Tento argument praví následující. V systému volného bankovnictví, který může být stabilní jako celek, může být očekáváno, že jednotlivé banky čas od času padnou, právě tak jako existují bankroty v jiných sektorech ekonomiky. Nuže, když nějaká banka vydává bankovky ve větším množství, než jsou její rezervy, vystavuje se riziku bankrotu. Bankovky nicméně nezůstanou výhradně v rukou jejich bezprostředních klientů, kteří mají výhody z vydávání nekrytých bankovek, ale budou vyměněny s jinými stranami. Kdokoliv drží bankovky v okamžiku bankrotu, nese ztrátu. Zdá se být rozumné předpokládat, že riziko nebude v ekonomice rovnoměrně rozprostřeno. Zvláště ti jedinci, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu, méně schopní nést dodatečné náklady na rozlišování mezi bankovkami solventních a nesolventních bank, budou nejtvrději zasaženi. Proto je tu argument, že vláda by měla zavést nějakou uniformitu ve vydávání bankovek, stejně jako v distribuci rizika mezi účastníky trhu. To může být zaručené uvalením legálního monopolu, to jest vytvořením centrální banky.
Příslušné vyvrácení obhájců svobodného bankovnictví bylo v tomto ohledu zjištění, že když by monopolista vydávající bankovky skutečně rozšířil riziko na všechny zúčastněné rovnoměrněji, směřovalo by to k celkovému nárůstu rizika. To je rozhodně bod, který stojí za zvážení.
Druhý argument: Nadměrné vydávání bankovek a nadměrná expanze úvěrů
Historicky nejdůležitějším argumentem pro centrální banky byl argument o nebezpečí nadměrného vydávání bankovek a nadměrné úvěrové expanze. To může současníka překvapit jako něco paradoxního, ale argument zní takto:
Za svobodného bankovnictví bude existovat silný motiv pro jednotlivé banky, aby trvale snižovaly svoji diskontní sazbu a tím rozšiřovaly úvěry ve snaze získat tržní podíl. V jistém bodě tohoto procesu začnou zlaté rezervy z bank odtékat a banky by se musely zdržet další úvěrové expanze, aby ochránily svoje vlastní rezervy. To by vedlo k ekonomické krisi.
Argumentovalo se, že za svobodného bankovnictví by byly fluktuace v peněžní a úvěrové zásobě mnohem prudší, což implikuje větší nestabilitu ekonomiky jako celku. Centrální banka by sloužila k účelu zabránění nadměrného vydávání bankovek a úvěrové expanzi stejně jako z toho vyplývajícím mezihrám inflačních a deflačních epizod.
Tento argument se hlavně zakládá na negativní odpovědi na otázku, zda by vzájemná kontrola mezibankovního zúčtování mohla úspěšně zabrániti kritickému množství komerčních bank sklidit krátkodobé výnosy z provádění nadměrné expanze. Už Smithová zjistila historické příklady konkurenčních systémů vydávání bankovek ze Skotska, Kanady a Suffolku (Massachusetts), které naznačující, že ve skutečnosti zde může být úspěšný odrazující vliv ohledně expanze nekrytých peněžních prostředků jednotlivými bankami. [To neznamená, že je toto odrazení vždy úspěšné, pokud nejde tedy o systém s plnými rezervami - viz dále, pozn. překladatele].
Třetí argument: Věřitel poslední instance
Dalším dobře známým argumentem je argument věřitele poslední instance. Idea je, že centrální banky by mohly zmírnit ekonomické krise, které mohou nastat v jakémkoliv systému, protože mají zákonná privilegia a silnější důvěru veřejnosti v bankovky centrálních bank. Když jsou komerční banky přinuceny stahovat svoje půjčky ve snaze ochránit svoje rezervy, když klienti chtějí ve vzrůstajícím počtu vyplatit bankovky kovovými penězi, centrální banka by mohla zakročit a zabránit deflační spirále, protože bankovky centrální banky by byly akceptovány bez otázek. V nejhorším případě může být vyplácení zastaveno. Centrální banky by tak mohly zabránit nedostatku likvidity a možná horšímu ekonomickému úpadku.
Příslušný protiargument pochází mimo jiných i od Ludwiga von Misese, který upozornil, že samotná existence aktivního věřitele poslední instance bude začleněna jako východisko do rozhodování komerčních bankéřů a bude je ponoukat ve větší míře k tomu brát na sebe větší rizika a vlastně udržovat nižší reservní poměr. Proto to zvýší křehkost celého systému.
Navíc, všechny tyto tři problémy, které jsme doposud zvažovali, mají velmi jednoduchý kořen, jmenovitě bankovnictví částečných rezerv. Bankovnictví 100 % rezerv, jak bylo navrženo mnoha ekonomy, včetně Fishera, Friedmana, některými rakušany, stejně jako moderními advokáty Vollgeld ve Švýcarech a Německu, by je vyřešilo všechny. Nu, ještě jsou tu dva zbývající argumenty, které jsou zvláště důležité pro moderní dobu.
Za čtvrté: Centrální banky jako prostředek spolupráce
Čtvrtý argument tvrdí, že centrální monetární autority v jakékoliv měnové oblasti by byly potřebné, aby mohla být umožněna spolupráce s ohledem na rozhodování v oblasti monetární politiky. Bank for International Settlements (BIS) založená roku 1930 není posledním výplodem pokusu ohledně spolupráce a harmonizace. Nicméně je to na prvním místě samotná existence centrálních bank, která skýtá možnost monetární politiky. Otázkou je, jaký druh monetární politiky by měl být implementován, což nás dovádí k závěrečnému argumentu.
Pátý argument: Racionální měnová politika
Poslední argument získal pozornost v době po první světové válce a je pro nás dnes nejdůležitější. Tradičně bylo cílem měnových reformátorů zavedení automatického mechanismu přizpůsobení do finančního systému. Podle pátého argumentu, nicméně by bylo přínosné sledovat aktivní a racionální monetární politiku kontrolováním objemu hotovostních rezerv a úvěrů, řízenou "vědeckými kritérii". Centrální banka by byla nepostradatelná pro implementaci těchto politik. Hlavními nástroji politiky by byla diskontní sazba a operace na otevřeném trhu.
Opuštění klasického zlatého standartu a zavedení nekryté měny vlastně dalo více moci do rukou centrálních bankéřů a podpořilo názor, že centrální banky by měly vědomě manipulovat peněžní zásobou. Jakýkoliv argument nebo vědecké kritérium, které požaduje monetární expanzi o jisté velikosti je přinejmenším implicitně také argumentem pro nekrytou měnu, a fortiori pro centrální banky.
První kritérium, které bylo představeno jako vědecké, bylo kritérium cenové stability. Měnová zásoba by měla být rozšiřována tempem, kterým roste ekonomika tak, aby zůstala cenová hladina konstantní. Nicméně jak poukázala Vera Smithová toto kritérium "bylo pochybné v teorii a právě tak nešťastné v praxi."
Moderní makroekonomie, která se vyvinula po publikování práce Smithové, odůvodňovala monetární expanzi dokonce ještě dále argumentací pro stabilní tempo růstu inflace namísto cenové stability. Nu, opět žádná studie nebyla doposud představena, tak aby na ni mohlo být pohlíženo jako na důkaz o celkových ekonomických přínosech inflace. Zejména žádná studie neukázala, že problém morálního hazardu, zvětšující se systematické riziko, perversní redistribuci bohatství od chudších k bohatším a nestabilní inflační boomy jsou jakýmkoliv způsobem kompenzovány potencionálními přínosy expanzivní monetární politiky centrální banky.
Že existují přínosy centrálního bankovnictví pro určité skupiny, je dosti zřejmé. Leland Yeager ve svém úvodě edice Smithové knihy pro "Liberty Fund" poukázal, že je racionální předpokládat, že centrální banky jsou dnes ceněny, mezi jinými věcmi, proto, že poskytují prestižní a komfortní pracovní místa pro ekonomy. Nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší.
Pod čarou
Je opravdu žádoucí míti racionální monetární politiku, jestliže něco takového musí vůbec být. Kdo by mohl něco namítat proti racionalitě? Nicméně, žádný ekonom neprezentoval přesvědčivý důkaz pro úmyslnou politickou implementaci měnových přizpůsobení a stimulů. Centrální banky zůstávají výtvorem politické moci, než výtvorem ekonomických úsudků.