Hitlerův socialismus II/V
Rudolf Jung, muž od kterého Hitler opisoval
Železniční inženýr a za Československa i technický rada Rudolf Jung (1882-1945) byl za první československé republiky sudetským nacionálně socialistickým poslancem československého parlamentu (Jung se vrátil z Mnichova po několika měsících). Narodil se v Čechách a značnou část života zde strávil (pobýval ovšem i na Moravě, ve Slezsku, Vídni, Německu). Již v září roku 1913 Jung v Jihlavě předložil návrh nových ideových zásad Německé dělnické strany (DAP), delegáti ale většinu jeho tezí odmítli jako příliš radikálních a příliš blízkých marxismu! Jung se taktéž opíral o třídu, nejednalo se přímo o třídu proletářů, ale třídu všech lidí, kteří svou aktivní tvořivou prací vytvářejí bohatství společnosti. Německá dělnická strana tak měla být třídní stranou tvořivé práce. Za tohoto předpokladu Jung připouští i třídní boj [16g]. Viz i níže. Koncem první světové války Jung končil své projevy zvoláním: "Heil dem sozialem Alldeutschland!". Roku 1919 sepsal Jung a v Opavě vydal knihu "Národní socialismus" (Der nationale Sozialismus) [16h]. Přičemž tato kniha tedy vyšla o několik let dříve než Hitlerův známý "Mein Kampf". Později byl Jung předsedou československé Německé národněsocialistické strany práce. Mimochodem v době hospodářské krize vznikl i fenomén: "...příležitostné účelové spojenectví komunistické strany a národních socialistů. Jednalo se o spojenectví v malém měřítku, v nejžhavějších lokalitách a časových bodech politického zápasu, kdy se zájmy obou stran slévaly v jedno." Nicméně toto spojenectví nebylo preferováno ani vedením komunistů ani vedením národních socialistů. "Ale ani Jung a další nacističtí publicisté, tvrdící, že je od komunistů dělí 'celý svět', nepopírali, že se v některých otázkách postoje obou hnutí překrývají." [16i]. Do pozdějšího Henleinova sudetoněmeckého hnutí přešlo dle D. Kořeného dost voličů německé sociálně demokratické strany [16j].
Dle badatele Dušana Kořeného: “Socialismu, vyvozuje Jung, tak znamená ‘společnou práci, společnou vůli’, cílem socialistů musí být ‘výchova každého jednoho dílu našeho národního celku k zařazení se do celkovosti, nejsilnější výraz síly vůle při současném upozadění veškerého osobního egoismu’. Jedná se o morálku vyššího druhu, povznesenou nad přízemní morálku individualismu: Jedinec musí svá malicherná osobní přání podřídit celku.” [16k]. Člověk by řekl, že jsou-li přání jedince malicherná, budou i přání skupiny (nutně složené z jedinců) taktéž malichernými. Jung si to ovšem zřejmě nemyslel.
Jak již bylo zmíněno Jung přemýšlel třídně. Ovšem trochu jinak než Karel Marx. V hospodářském životě viděl Jung dvě třídy, a to třídu fyzické i duševní tvůrčí práce a vrstvu lidí bezpracného výdělku. Občany, kteří žijí z výdělku své práce je tak možné ve smyslu Jungovy definice nazvat jako dělníky. „Sudetští národní socialisté jsou tak ve svém sebechápání třídní stranou, stranou jedné třídy. Nepotírají jakékoliv soukromé vlastnictví, snaží se pouze o odstranění toho dílu soukromého majetku ve společnosti, který nebyl nabyt prací, poctovou tvorbou, a který poškozuje obecné zájmy. V tomto rozsahu se jedná o třídní boj.“ [16l]. Je nasnadě, že takovéto vymezení musí chtě nechtě soukromé vlastnictví silně zasahovat a staví na umělém a arbitrárním vymezení toho, co je záslužná a nezáslužná práce, kterýžto omyl se datuje přinejmenším do dob Adama Smithe. Kořený o Jungových představách píše: „Samotná kategorie tvorby je součástí dualismu, v němž protikladnou pozici zaujímá mamon. Cílem mamonismu je podřídit třídu tvůrčí práce nadvládě financí, uvrhnou ji do otroctví peněz. Proti tvůrci (Schaffer) staví Jung chamtivce (Raffer), socialismus je protikladem materialismu. Zástupci třídy bezpracného výdělku, nomádi velkoměsta, ‘této pouště moderní doby‘, všechno své myšlení a konání podřizují touze zneužít poctivou práci co nejvíce ke svému prospěchu, dosaženému bez tvůrčí námahy. Mamonismus stále zvyšuje světovou průmyslovou produkci, stále více lidí tak dostává do svých tenat a zbavuje je možnosti věnovat se tvůrčí práci.“ [16m]. Jungovou představou bylo, že: „Stále rychleji se otáčející kola velkoprůmyslu likvidují malé, skutečně tvůrčí výrobce, kteří se vypracovali z práce svých rukou a kteří vůči konkurenci velkých podniků, akciových společnosti a nadnárodních trustů, nabízejících stejné výrobky za levnější cenu, nemají šanci. A protože je naprostá většina průmyslu v područí několika velkých bank, padá tvorba malého, poctivého podnikatele, ukotveného ve svém národním prostředí, za oběť nenárodnímu, zdánlivě anonymnímu kapitálu. Vznikají umělé monopoly, neodpovídající přirozenosti tvůrčí práce, a celý svět se stává vykořisťovanou kolonií nadnárodních financí.“ [16n]. Do jisté míry lze toto přirovnat k Marxově představě o stále rostoucí akumulaci kapitálu a koncentraci a vykořisťování: "A tak Marx dochází k závěru, že čím je produktivita práce vyšší, tím větší je relativní početnost průmyslové rezervní armády. Důsledkem vzestupu společenského blahobytu je tudí vzestup oficiální chudoby. 'To je absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace.'...". [16o]. Kapitalismus tak dle Marxe vede k pokračujícímu zbídačení či zchudnutí proletariátu. Doslova píše: "Z toho vyplývá, že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká." [16p].
N. N. Taleb k tomu napsal: teorie preferenčního napojení nepočítají s tím, že vítěze někdo vytlačí. Jde o teorie vycházející z marxistické představy, že nástroje vykořisťování samy sebe posilují, že silní budou ještě silnější, zároveň se však stačilo rozhlédnout kolem sebe, aby člověk spatřil, jak tito obři padají jako mouchy, z 500 amerických největších firem z roku 1957 dle přehledu konzultantské firmy Standard and Poors jich o 40 let později patřilo do téže skupiny 74, jen pár z nich se vytratilo ze scény vlivem fúzí; postavení ostatních se oslabilo nebo přímo zkrachovaly [16r]. Dokonce i v rigidních systémech státních privilegií jako jsou dotace, cla, licence, standarty kvality a jiná omezení konkurence, které zvýhodňují některé provládní podnikatele, dochází k politickým zvratům, které brání setrvalé akumulaci kapitálu v několika málo rukách, byť je tato akumulace snadnější.
Jung podobně jako Marx přehlédl to, že valná část průmyslu vyráběla zboží masové spotřeby pro obyčejné lidi, stejně jako to, že je to právě zahraniční dodavatel, který konkuruje domácím producentům, kteří díky volnému mezinárodnímu obchodu nemohou libovolně šroubovat své ceny. Masová výroba tak zvyšovala nabídku zboží, a tím pádem stlačovala na trhu jeho cenu. Oproti cechovní středověké výrobě, která většinou sloužila jen vyšší a střední vrstvě, moderní průmyslová výroba slouží především nižším vrstvám společnosti. Zajímavé je, že Jung si vypomáhá ve své kritice tehdejší společnosti příklady ze středověku, který dle Kořeného vychází v Jungových srovnáních středověku s tehdejší dobou jako zlatý věk [16s].
Zcela marxistické je pak Jungovo pojetí odcizené práce: „Řemeslnický tovaryš středověku byl se svou prací duchovně a duševně spjat, byla jeho výtvorem, kouskem jeho samotného. Moderní průmyslový dělník již radost tvůrce nezná. I výsledný produkt se tak stává anonymním, sériovým předmětem, zhotoveným bez radosti, bez osobního vztahu.“. Největší tragika moderní doby ale spočívala ve ztrátě tvůrčí radosti, o kterou dělníka připravil stroj. V tom dle Junga spočívá tragika dělníkova života, to z něj více než nejistota činí vyděděnce, vykořeněnou bytost, proletáře, obraného o největší lidské štěstí. Tato nezměrná nouze pak může být zmírněna prý jedině znárodněním velkých podniků, disponujících zejména monopolem nad nerostnými surovinami – tedy jejich převedením do vlastnictví obcí (obecní socialismus), zemí či státu – a především postupným zvyšováním podílu zaměstnanců na zisku společností s více vlastníky [16t]. Karel Marx napal: "Za kapitalistického systému se všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce uskutečňují na úkor individuálního dělníka... mrzačí dělníka v necelého člověka, degradují ho na přívěšek stroje, stupňují úmornost práce a tím ji zbavují obsahu, odcizují dělníkovi duchovní potence pracovního procesu v téže míře, jak se do pracovního procesu zařazuje věda jako samostatná síla." [16u]. Zdá se jakoby Jung aspoň částečně ovládal marxistickou teorii. Samozřejmě Jung nepočítal (podobně jako Marx) s tím, že by nové státní či obecní podniky rozbili stroje v znárodněných fabrikách.
Jung v souvislosti s požadavkem na podíl ze zisku píše i o podnikových radách, které mají sloužit k dosažení nerušené tvorby a rozkvětu a k postupné „demokratizaci“ hospodářského života. Ovšem, závodní rady nesmějí být zainteresovány pouze na zisku daného podniku, jejich rozhodování musí být vedeno pocitem zodpovědnosti vůči celku a zájmům celé národní ekonomiky.“ [16v]. V tomto by se dal hledat nesmělý počátek k centrálnímu plánování. Mezi národy Jung předpokládal existenci konkurence - soutěž jednotlivých státních ekonomik, vedoucí nezbytně k vzájemnému potírání [16x]. Z takové formulace vane duch hry s nulovým součtem, která je nejen v rozporu s Ricardovou teorií komparativních výhod, ale i všeobecným nárůstem dělby práce a tvůrčí podnikatelské energie při zapojování dalších a dalších států do mezinárodní dělby práce. V rámci národa pak měl národ následovat svého vůdce: "Lid Vůdce potvrdí všeobecnou a přímou aklamací, bude jej následovat, protože ucítí, že jej prostě 'následovat musí', neboť v něm 'doutná božská jiskra'. Vůdce bude prvním služebníkem obce, všechny své síly věnuje 'službě národního blaha' a jeho titul bude vévoda." [16y]. Takováto zpola romantická a zpola blouznivá představa se v zásadě v osobě Adolfa Hitlera, za kterým stála velká většina Němců, později skutečně naplnila, akorát místo vévodského titulu stačil pouze titul Führer.
Jung se zabýval i penězi. Dle Kořeného: "Jung uznává důležitost peněz za účelem výměny zboží. Mají-li však peníze tomuto účelu dostát, musí se jejich hodnota zboží co nejvíce blížit. Pokud je hodnota měny vyšší než hodnota směnovaného zboží, vymykají se peníze z racionální kontroly, stávají se svým vlastním pánem a sebestředným diktátorem trhu, tedy svým vlastním samoúčelem. Aby tomu nežádoucímu jevu bylo zabráněno, je třeba zakázat vázání hodnoty peněz na drahé kovy, které ve skutečnosti nevytvářejí jejich hodnotu (které dokonce o sobě nemají vůbec žádnou hodnotu, kromě hodnoty spekulace, tedy bezpracného úroku), a zajistit jejich trvalý oběh. Nabídka zboží a množství obíhající měny musejí být drženy v rovnováze, jediné krytí peněz musí spočívat v reálně vykonané práci, v tvůrčích výkonech jednotlivců, a nic tedy nebrání tomu, aby peníze obíhaly pouze v papírové podobě. Začínají-li ceny stoupat, je třeba část peněz stáhnout, pokud naopak ceny klesají, je třeba množství obíhajících peněz zvýšit. Za tímto účelem požaduje Jung zřízení státního měnového úřadu." [16z]. Zvláštní formulace o tom, že hodnota měny je vyšší než hodnota směnovaného zboží nedává žádný smysl, protože objektivní hodnota zboží je dána jejich cenou vyjádřenou právě v penězích na trhu. Při směně musí samozřejmě ten, kdo chce prodat zboží hodnotit peníze výše než zboží, které prodává, ale to je pro směnu nutné, protože jinak se tato neuskuteční. Jung zde má zřejmě s ohledem na to, co říká dále, zřejmě na mysli deflaci, kdy cena peněz vyjádřená ve zboží roste (vůči minulosti) a majitelé peněžních zůstatků bohatnou. Té se je zřejmě dle Junga nutné postavit čelem pomocí peněžní inflace (nárůst množství peněz v oběhu), čemuž ovšem vázání na komoditu v podobě drahých kovů brání. Jung tím (toku 1919) předznamenává budoucí keynesiánskou monetární hospodářskou politiku. Představa, že drahé kovy nemají ve skutečnosti žádnou hodnotu je absurdní anebo, že by Jung hodil zlato či stříbro třebas do řeky jako nehodnotné věci? Zbytek citace ukazuje na snahu udržovat stabilní kupní sílu peněžní jednotky (vůči nějakému arbitrárně danému koši zboží a služeb) a podobá se dnešní praxi. Státní měnový úřad představuje dnešní státní centrální banky. Krytí peněz tvůrčí prací v podstatě znamená to, že za peníze lze koupit nějaké zboží a služby, které jsou prací vyprodukovány na trhu. Ovšem to vůbec v realitě neznamená, že peníze mohou být automaticky vyměněny za toto zboží a služby. Nejde zde o krytí podobné zlatému standartu a směna může být odmítnuta. Navíc je jasné, že samotná práce nedokáže vyprodukovat vůbec nic, ale potřebuje k produkci půdu (včetně surovin) a většinou i kapitál. Ovšem dle Junga celý západní svět, všechny evropské státy jsou otroky kapitálu a dlužníky nadnárodních bank [16A].
Jung se většinou při svých parlamentních rozpravách v Československu zabýval Rudolf Jung otázkami národnostními (ať skutečným tak smýšleným útlakem Němců v Československu). Ale občas udělal výjimku a hovořil i o socialismu. 25. listopadu 1930 na schůzi Československého parlamentu například uvedl: "Mírové diktáty z r. 1919, nadvláda peněz nad prací, s tím spojené poplatnictví pracujících lidí, jsou koncem vývoje, který počal 1789 francouzskou revolucí a který učinil liberalismus ve všech možných obdobích vůdčí myšlenkou střední, jižní a západní Evropy. Tato celá stavba se musí dříve zhroutiti, než nastane změna a zlepšení. Ústup od liberalismu počal. Počal nejprve v Itálii. Zdůrazňuji výslovně, že mezi fašismem italským a našim národním socialismem jsou dalekosáhlé, podstatné rozdíly. Onen jest italská forma obrody, národní socialismus německá. Vždyťmy jsme ti, kdož zdůrazňují rozdíly mezi národy, ne jako sociální demokraté, kteří se dívají na vše stejně. Jest však příznačné, že tato Itálie jest jedním z hlavních odpůrců mírových smluv, a že znova a znova poukazuje na potřebu jejich revise. Stejně i Rusko, které ovšem náleží ke zcela jinému myšlenkovému okruhu. I náš národ však, vykořisťovaný a trpící pod mírovými diktáty, patří k frontě odpůrců mírových diktátů a do fronty těch, kteří usilují o jejich revisi. Které jsou příčinou celé dnešní sociální bídy. (Posl. Krebs [německy]: Ať Čechové nevěří, že jsou svobodný národ! Jest to směšné! Banky a bursovní kapitál zde vládne, ne parlament! Jest to fraška, lež, kterou namlouvají vlastnímu národu!) Zcela správně. Viděli jsme ostatně, jak nesmírný vliv má bankovní kapitalismus. (Posl. Knirsch [německy]: Vládne Živnostenská banka!) Živnostenská banka ovládá stát a ostatní se musí prostě podříditi. Strany tak zvané parlamentní demokracie nikdy to nepochopí, jsou a zůstanou politiky splnění, ať již v Německé říši, v Rakousku nebo v Československu. Teprve to obrodné hnutí, ke kterému my se hlásíme, které chápe národ a stát jako organicky vzniklé celky, uvolní cestu nutnému vývoji. Bojuje-li naše ohromně vzrostlé bratrské hnutí v říši proti Versaillím a proti Youngovu plánu a tím za osvobození německého dělníka z pout hospodářského a politického poddanství, chce tím učiniti náš národ rovným mezi rovnými." [16B].
Na schůzi parlamentu ze dne 15. října 1931 pak pravil: "Přítomnost nutí k velkým státním svazkům. Ale Panevropa není vyvrcholením tohoto díla, neboť k tomu jsou rozpory příliš veliké. Takové rozpory jsem právě ukázal. Panevropa není nic jiného, než zvěčnění nadvlády Francie nad Evropou. Ale tato vláda musí býti zlomena, poněvadž jest pramenem všech politických běd a jednou z hlavních příčin hospodářské a sociální bídy v Evropě. Ale nikoliv zlomiti válkou - musíme stále takové věci zdůrazňovati, ačkoliv by měly býti všeobecně známé. Válka není na našem programu, také nikoliv, jak bych rád výslovně konstatoval, na programu našeho říšskoněmeckého bratrského hnutí - nýbrž odpoutání měny od zlata. Pak může Francie seděti na svých pytlích zlata a vyhladověti, nebo začíti rozumně a poctivě pracovati. Anglie již, aspoň prozatím, doufejme, že trvale, učinila tento počátek. Ale to není poslední, nýbrž první krok, neboť cílem musí býti odstraniti kapitalistickou soustavu, která se zakládá na nadvládě peněz nad prací a která stále více dokazuje svou neschopnost a nedá se již zreformovati. Racionalisace byla posledním a nepovedeným pokusem reformy, který pohltil šílené peníze a uvrhl velmi mnoho lidí do bídy a nezaměstnanosti, ačkoliv nevedl k úspěšné změně." [16C]. Tyto citace stejně tak dobře mohly vyjít v nějakém bolševickém tisku nebo někde u Jana Kellera.
Za Hitlera Rudolf Jung zastával středně významné posty v nacionálně socialistické hierarchii. Někdejší parlamentní bouřlivák bojující proti mamonismu, moci peněz a vyjadřující vůči principu a mentalitě spoření a samoúčelného hromadění peněz světonázorové výhrady zásadního charakteru, se dokonce nakonec ujal i vedení čtvrtého největšího spořitelního ústavu Velkoněmecké Říše - Pražské spořitelny s povděkem, byť svůj nástup zprvu podmiňoval platem 300 tisíc protektorátních korun ročně, doplněných služebními požitky ve výši 24 tisíc (později 51 tisíc) korun a exkluzivně vybranou vilou [16D]. Jung se nakonec dočkal pádu nacionálního socialismu a po válce spáchal sebevraždu v československém vězení.
Podobnosti s marxismem
Jistý vliv marxismu v Hitlerově levicovém myšlení je možný vidět na jeho přeceňování práce. Ve zbrojovce Borsigwerke uvedl k narůstajícímu problému nedostatku pracovní síly, tolik typickému v socialistických hospodářstvích, která vzácnou prací plýtvají, že: "Jen práce tvoří novou práci. Zlato práci netvoří. Jen práce tvoří hodnoty a jimi jsou odměňováni lidé, kteří sami opět chtějí pracovat. Co jeden vytvoří, to poskytuje druhému předpoklady k jeho životu a tím k jeho práci." [17]. O produktivitě práce a blahobytu společnosti rozhoduje však především vybavenost dané ekonomiky kapitálovými statky (a zásoba použitelných vynálezů) a svoboda tyto statky užívat. Mezi zeměmi: "...rozdíly nejsou dány osobní neznalostí či méněcenností. Rozdíl je v dostupnosti a množství kapitálových statků. Jinými slovy, množství investovaného kapitálu je v přepočtu na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích vyšší než v zemích rozvojových." [18]. Sto průměrných Američanů tedy především díky vyšší vybavenosti jejich práce kapitálem vyprodukuje mnohem více než sto stejně průměrných Indů či Afričanů. Netřeba dodávat, že kapitálové statky se získávají především tím, že lidé (a především Hitlerem nenávidění kapitalisté) spoří, a že investice do těchto statků slibují zajímavé zisky [19]. Sama práce navíc musí být nakonec vždy nutně použita k přetváření produktů přírody.
Hitler chtěl, podobně jako komunisté, vytvořit beztřídní a i jinak zglajchšaltovanou společnost. V projevu k osmému výročí převzetí moci ze dne 30. ledna 1941 uváděl, že nacionálně socialistický program po sociální stránce zněl: "Vytvořit německou národní pospolitost, překonat všechny třídní a stavovské předsudky, vychovávat německého člověka k pospolitosti, bude-li nutné, zlomit odpor těch, kdož se této pospolitosti nechtějí podrobit. Po hospodářské stránce pak zněl: vybudovat německé národní hospodářství, které uznávajíc význam soukromé iniciativy přeci jen podrobuje a podřizuje celý hospodářský život všeobecným zájmům." [20]. Tato citace nemůže nechat nikoho na pochybách, že pro realizaci Hitlerových dobrodějných cílů bylo nutné použití násilí. Zároveň je patrné, že soukromá iniciativa neměla být úplně potlačena, čímž například situace připomínala komunistické NDR v 50. a 60. letech 20. století, kdy zde působily zejména ve spotřebním průmyslu soukromé firmy [21]. Časem však tato skutečnost přestávala být v nacionálním socialismu pravdou - viz dále. Je také zcela zřejmé, kdo měl hrát v hospodářství prim. K tomu ještě jedna fýrerova citace: "Zvolili jsme tím cestu, ležící mezi dvěma extrémy. Zprvu jsme již propadli jednomu extrému, totiž liberálnímu, individualistickému, jenž stavěl individuum do středu nejen úvah, nýbrž také veškerého jednání. Na druhé straně byla teorie lidstva jakožto univerzálního pojmu. Mezi těmito dvěma extrémy byl nás ideál: Národ, ve kterém spatřujeme duševní i tělesnou pospolitost, kterou chtěla a vytvářela Prozřetelnost; v ní kotvíme a jedině v ní můžeme hájit svou existenci… Tak vznikl nacionálněsocialistický myšlenkový svět, který znamenal překonání individualismu, ne snad v tom smyslu, že oklešťuje individuální schopnosti anebo ochromuje iniciativu jednotlivce, nýbrž jen v tom smyslu, že nad individuální svobodou a nad každou iniciativou jednotlivce stojí společný zájem, že tento společný zájem je činitelem regulujícím, určujícím a brzdícím, v případě nutnosti však také rozkazujícím." [22]. Čili jedinec je svobodný do té míry, pokud se chová přesně v souladu se společným (tj. fýrerovým a NSDAP) zájmem. To je "úžasná" míra svobody. A významný prvorepublikový ekonom pofesor Karel Engliš se k německému nacionálnímu socialismu vyjádřil takto: "Německý socialismus se neliší od marxismu ani ve své kritice kapitalismu ani ve svém pojetí třídního boje." [22a].
Dle historika Petra Placáka nacistický mýtus chtěl podobně jako mýtus komunistický spojit národ (lid) v jedno společenství, ve kterém by nebylo žádných vertikálních ani horizontálních společenských či jiných přehrad [23]. Tentýž autor cituje k Hitlerově touze vytvořit zglajchšaltovanou společnost, že árijská rasová společnost měla nakonec odsoudit k zániku všechny národy včetně Němců [24]. K Hitlerovu rovnostářství se ještě vrátíme.
[16h] Tamtéž, s. 120 a 121.
[16i] Tamtéž, s. 142.
[16j] Tamtéž, s. 144.
[16k] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 20.
[16l] Tamtéž, s. 22.
[16m] Tamtéž, s. 23.
[16n] Tamtéž, s. 23.
[16o] Wheen, s. 76.
[16p] Tamtéž, s. 77-78.
[16r] Taleb s. 236-237.
[16s] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 25-26.
[16t] Tamtéž, s. 23.
[16u] Wheen, s. 79.
[16v] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 24.
[16x] Tamtéž, s. 24.
[16y] Tamtéž, s. 26.
[16z] Tamtéž, s. 25.
[16A] Tamtéž, s. 25.
[16B] 85. schůze poslanecké sněmovny. Úterý 25. listopadu 1930 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/085schuz/s085001.htm.
[16C] 143. schůze poslanecké sněmovny. Čtvrtek 15. října 1931 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/143schuz/s143001.htm.
[16D] 143. schůze poslanecké sněmovny. Čtvrtek 15. října 1931 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/143schuz/s143001.htm.
[17] Hitler-Projevy, s. 336.
[18] Mises-Svoboda, s. 83. Podobně s. 90.
[19] Srovnej s Ibid, s. 83-84.
[20] Hitler-Projevy, s. 389.
[21] Szobi, s. 163-167.
[22] Hitler-Projevy, s. 387.
[22a] Kuenhelt-Leddihn, s. 201.
[23] Placák, s. 69.
[24] Ibid, s. 48.