POSVÁTNÁ KRÁSA VĚSTONICKÉ VENUŠE

Byl pátek, 4. prosince 2015, kdy jsem vyrazil na Moravu pro poslední poselství Kamene Boží Moudrosti. Po svém nedávném upírském dobrodružství jsem si vybral jednu velmi slavnou dámu, jejíž láska je prý ohromná jako voda Novomlýnské přehradní nádrže, čímž snad můj „KBM“ dokáže projít zkouškou vody. Potom bych se už nemusel obávat ani Potopy světa.

Pozdě večer jsem vyrazil do Prahy, abych ušetřil čas a získal tak více denního světla na toulání se Pálavou. Z tohoto důvodu jsem měl dostatek času na tiché rozjímání na starém Pražském Wilsonově nádraží. I když jsem moc dobře věděl, že změním směr a pojedu raději Slunci vstříc naproti, než se ho snažit dohonit a skončit v temnotě. Holt už je jiná doba – úspěch se nachází na západě, ale moudrost pouze na východě.

Pokračoval jsem tedy nočním vlakem do Brna, kde si udělal malou klidnou procházku okolo velkolepé katedrály Petrov, kde jsem tiše doufal za úspěch dnešního dne. Vždyť jsem šel Bohu naproti. Pokračoval jsem tedy dále do Vranovic, kde jsem si musel udělat nečekanou nucenou zastávku a čekat na další spoj. Využil jsem tedy čas na malou rozcvičku na rozchození a pak vyrazil dál do Popic. Odsud jsem již spatřil mohutnou tří vrcholovou horu, která vystupovala s šedivých mlžných mraků. Vydal jsem se tedy dál silničkou přes věstonické vinice do Strachotína a pak suchou nohou přes velkou vodu do Dolní Věstonice. Když jsem byl v polovině velké vody, tak se obloha začala protrhávat a nad horou vyšlehly první ranní sluneční paprsky. Zajímavá nevídaná podívaná, která mi zvedla náladu, že jsem se sem celou noc netrmácel zbytečně a čeká mne snad i dobrá viditelnost.

Nakonec jsem již uviděl Věstonickou věžičku, za níž v dálce zářil Dívčí hrad prosvícen sluneční energií, jakoby byl v plamenech. Na náměstí jsem se zastavil u Jana Nepomuckého. Byl však tady menší, než jak jsem ho vídával v jiných městech a vesnicích, protože zde klečel na kolenou, jakoby mi říkal: „Ten kdo je malý a nižší, tak vidí víc, než ten, kdo chce být větší a vyšší.“ Udělal jsem dobře, že jsem nikdy netoužil po kariéře, a nechtěl být podnikatelem, manažerem nebo ředitelem, protože jsem si našel něco lepšího a zajímavějšího.

Krátce na to jsem se rychle ubytoval a vyrazil dál vzhůru cestou necestou kolem již spících vinic k Dívčímu hradu, který mi byl jediným ukazatelem, než jsem se dostal na značenou trasu. V lesích pod hradem jsem spatřil „tři lesní panny“, jak se rychle mihly houštím a opět rychle zmizely.

Vystoupal jsem k hradu, nad nímž byla stále šedivá obloha. Hledal jsem zde malé tiché místečko pro malý duchovní rituál a našel jsem ho až na konci hrádku v podobě čtvercového okénka, do něhož jsem položil svůj Kámen Boží Moudrosti. Jakmile na něj zasvítily sluneční paprsky, tak mraky se na příkaz Boží vzdálily od Pálavského pohoří k severu, jihu, západu i východu, přičemž se objevilo zčistajasna blankytně modré nebe. Prosincové slunce hřálo stejně jako v babím létě. Pokračoval jsem tedy dál na nejvyšší bod – horu Děvín, kde jsem našel tajnou chodbu, vedoucí až do dolnověstonického kostelíku. Cestou jsem prošel šesti místnostmi, v nichž se ukrývaly nesmírné poklady v šesti truhlách:

1. V železné truhle plné železa
2. V bronzové truhle plné bronzu
3. V měděné truhle plné mědi
4. V stříbrné truhle plné stříbra
5. Ve zlaté truhle plné zlata
6. V diamantové truhle plné diamantů

Pochopil jsem, že všechny tyto poklady nemůže nikdo unést, a že si může vybrat pouze jeden předmět ze všech drahocenností.

Uvažoval jsem tedy dál:

1. Železo zrezne a rozpadne se.
2. Bronz je příliš křehký, dá se zlomit.
3. Měď je příliš měkká, lze ji přestřihnout.
4. Stříbro je moc studené a ledové.
5. Zlato je moc horké a ohnivé.
6. Diamanty jsou tvrdé a průhledné, čisté a nezničitelné, a proto vydrží nejdéle.

Stejně tak je to i se vztahy spojené se slavnou Věstonickou Venuší:

1. 10 let – železná láska
2. 20 let – bronzová láska
3. 30 let – měděná láska
4. 40 let – stříbrná láska
5. 50 let – zlatá láska
6. 60 let – diamantová láska

Cesta životem dvou lidí, muže a ženy, Slunce a Luny, bývá jako dlouhá plavba po moři se spoustou jasných i bouřlivých dnů. Nezáleží na tom, kam doplují jejich fyzická těla, ale naopak jak daleko se dostanou jejich duše.

Mnoho vztahů ztroskotává hned na začátku, během třech důležitých životních desetiletích, a pouze málokdo se dostane na konec cesty a manželství získá hodnotu diamantu. Pouze tyto vztahy se zachrání a přežijí, ostatní se utopí v moři zapomnění.

Chvilku jsem poseděl v prosincové trávě a zahleděl se na Dolní Věstonici i na obrovské modré vodní hladiny skrývající hluboké tajemství Potopy Světa. Pokračoval jsem však dál z nejvyššího bodu k západní části Pálavy s výhledem na Syrotčí hrádek a zapadající magické sluníčko, které bývá v temné prosincové době opravdovým zázrakem. Došel jsem až ke skále Martinka, kde tajná chodba posvátnou věstonickou horou končila zavalená obrovským kamenem. Vyšel jsem z tajné chodby, opravdu existuje, opět na denní světlo a její vchod jsem raději zase dobře zamaskoval, aby ji jen tak někdo neobjevil a už vůbec ne její obrovské poklady.

Sešel jsem do Horní Věstonice, zacinkal na místní kouzelný zvoneček a následně se přesunul do Dolní Věstonice, kdy se právě rozsvítila kostelní věž i stromeček. Nastala tak tma a noc. Šel jsem tedy brzy spát po dvaceti čtyřech hodinách a věděl jsem, kam své tajemství ukryji – na zítřejší posvátné místo.

RAJHRAD

Druhý den brzy ráno jsem si sbalil věci a vyrazil opět na vlak do Popic. Přešel jsem suchou nohou velkou vodu a ani jsem se neotáčel. Nemělo by to smysl. Věstonická hora zmizela v mlze a s ní i diamantové tajemství. Všude byla jen voda – dole i nahoře. Po hodince jsem doběhl na nádraží a odjel do Rajhradu, kde na mne čekala milá společnost – kolega, s nímž jsem putoval po starověkém Řecku, a který mi byl duchovním průvodcem po Rajhradském chrámu. Nebyl tedy žádný problém odemknout stará rozvrácená a zrezivělá vrátka k duchovnímu tajemství s hodnotou diamantu, které hledá jen málokdo.

Zvenku jsem se zadíval nahoru na Pannu Marii – královnou nočního nebe a moudrou vládkyní hvězd. I když není vybavena přirozeným zlatým světlem, tak raději zůstává v ústraní, temnotě a samotě – v hluboké rozjímavosti, a právě v tomhle je její síla! Bůh jí dává Světlo, ale také jí bere, ale tím svou duchovní moc neztrácí, ale naopak získává, posiluje se v ní. Její srdce je zrazováno ostrým mečem, hrubými slovy, tvrdou arogancí a zlými myšlenkami. Sice jí to ničí, uzavírá, ale opět otevírá. Spojuje se v Ní zářivé denní zlato a chladné noční stříbro. Jsou v ní tak dva neslučitelné protiklady – výška a hloubka. Tím bývá stejně silná jako samotný Bůh, čímž dokáže neomylně číst ve Svatém Písmu a tajemné řeči hvězd. Pouze diamanty jsou symbolem čistých duší a nesmrtelné lásky, a proto jsou nejvzácnější, ukryté v hluboké temnotě jako hvězdičky. Vyžaduje to však duchovní mocnou sílu i prostou poustevnickou samotu. Dotkl jsem se své malé šesticípé hvězdičky a vstoupil do tichého chrámu. K odemknutí tajných vrátek stačí mít jen správný klíč.

Zastavil jsem se u známé sošky Panny Marie s děťátkem, přičemž jsem zauvažoval, proč zde nikdy není muž? Zda se opravdu jedná o ženu? A jestli dítě je kluk nebo holka? Anebo se v ní skrývá ještě hlubší tajemství? Třeba panenské neposkvrněné početí!

Z principu rodiny zde muž musí chybět, protože výchova dítěte zhruba do patnácti let ovlivňuje matka svou pozemskou láskou, zatímco muž má dítě vzdělávat prostřednictvím lásky nebeské. Vdechnou mu duši v době přibližně od patnáctého roku života, kdy už je dítě schopno rozumně myslet a přijímat myšlenky – duševní potravu, nejen fyzickou. Jenomže takový reálný a duševní růst člověka bývá na světě velmi vzácný. Většinou dětem Otec s Matkou způsobí v životě chaos v jejich neomylném boji mezi pozemskou a nebeskou láskou – výchovou a vzděláním.

Pokračoval jsem dál a hledal něco neobvyklého – našel jsem „orlí hnízdo“. Tajemství se tedy ukrývá v nějakém hnízdě – vysoko v horách a blízko k nebi. Tam se nejspíš budou ukrývat dva kouzelné prstýnky  - zlatý a stříbrný se dvěma malými diamanty – nejvzácnějším drahokamem a univerzálním pokladem.

Zadíval jsem se na hlavní oltář a spatřil tři kruhy:

1. Zlatý symbolizovaný Sluncem.
2. Stříbrný symbolizovaný Měsícem.
3. Diamantový s dvanácti Hvězdami.

Mohl jsem se už jen tiše usmívat, protože jsem věděl, že Tajemství Světa nezanikne a že bude zachráněno před velkou vodou, Potopou. Nezbylo mi tedy nic jiného, než Rajský hrad opustit a vydat se na cestu domů. Odvážel jsem si poslední svitek s poselstvím Kamene Boží Moudrosti a byl jsem moc šťastný, že mi bylo Bohem umožněno prožít za čtyři roky neobvyklé duchovní dobrodružství, že jsem našel klíč k Velkému Tajemství a že jsem tajuplný dlouhodobý alchymistický proces přežil a neztratil jsem svou osobnost, duši a srdce.

Zpracováno v Táboře, dne 21. prosince 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz