TAJEMSTVÍ VELKÉHO MISTRA

V sobotu, 11. července 2015, nastal den, kdy jsem se na popud čarodějnického tajemství z Jeseníků vypravil za dalším dobrodružstvím. Tentokrát do Husince, hledat aspoň maličkost – drobný symbol Mistra Jana Husa. I když už všechno spálil velký oheň času, ale možná ještě něco povstane z popele jako bájný pták Fénix. Vystoupil jsem ve stanici Husinec z vlaku, ale k mému překvapení jsem musel ještě skoro hodinu pokračovat po silnici pěšky k rodné obci Velkého Mistra.

Šel jsem tedy cestou Mistrovou tam, kam mne volal hlas srdce a svědomí, abych stejně jako On uvedl svůj život s vnitřním přesvědčením. Zkrátka statečně stát při poznané boží pravdě a nezůstat ani na chvíli v prostých lidských lžích a pozemské lhostejnosti. Nesl jsem si Husův prvorepublikový památník z roku 1925. S pevnou vírou, že mi ukáže správné značky na stezce Světa.

Konečně jsem došel k městečku, které stále nese Slávu Mistra Jana Husa – mučedníka, který si své nevšední moudré vědomosti a nesmrtelnou lásku nebeskou raději svěřil velkému ohni i na základě vlastní oběti těla, čímž je ukryl do temnoty podvědomí. Ke stříbrnému poháru, kde září pouze malé hvězdičky – tajná drobná znamení jen pro zasvěcené.

Když jsem však před duchovní branou města spatřil strážce Jana Nepomuckého, tak jsem věděl, že už budu mít klíč od startu Husovy cesty – klíčové znamení. Stačilo se mi jen zadívat na jeho prsty na rukou položené v místě Janova srdce:

„Chraň své tajemství obezřetně a prozíravě, ale i odhodlaně a statečně. Moudrost spočívá v tom tyto dva rozdílné protiklady vyrovnat.“

Pokračoval jsem dál na náměstí se sochou Mistra Jana Husa držící velkou zavřenou knihu. Velké tajemství, které ukrývá ve svých rukách a hlubokém srdci, tak musí zůstat nutně ukryto ve velkých a statečných srdcích, které nepodlehnou ani zkoušce ohně! Kdo tuto knihu dokáže otevřít a umí správně číst ve Svatém Písmu, tak porozumí Slovům Boha. Tak držte, prosím, Velký Mistře, Velké Tajemství pevně, ať se nedostane do nepovolaných rukou. Aby na věky zůstalo Povýšeno Svatým Křížem a mělo tak jeho mocnou duchovní ochranu.

Prohlédl jsem si Husův rodný domek a ze zahrady se zadíval na střechy husineckých domů, nad nimiž se vypíná prostá věž kostela Povýšení Svatého Kříže. Uvědomil jsem si, že každý člověk potřebuje domek, střechu nad hlavou, ale kostel budeme potřebovat jednoho dne úplně všichni, aby nás převezl jako „Noemova Archa“ na druhý břeh. Křesťanská víra musí nutně zůstat nejpevnější vírou Evropy jako nejhlubší srdce Světa, aby mohla vyzařovat nebeskou i pozemskou lásku ke třem velkým kontinentům, a třeba i k tomu čtvrtému nejmenšímu, a přitom zůstala neutrální a svobodná.

Vydal jsem se dál stezkou směrem k Prachaticím. Naposledy jsem se z lesní vyhlídky zadíval na Husinec a pomyslil si:

„Raději než chtít spasit svět a bojovat pouze s větrnými mlýny, tak bych raději šel pást husy. Husa se zdviženou hlavou hledí hrdě a vznešeně k nebi, ale vždy zůstane jen pozemským ptákem, který nikam nedolétne ani vysoko nevzlétne. A navíc husa domácí, je symbolem domova, národa a vlasti. Takový chtěl být Jan Hus – nebeský kněz a pozemský učitel.“

„Přál bych si položit alespoň malý základ duchovního obrození. Avšak tak, aby se neztratily pozemské hodnoty a dva trojúhelníky byly opět vyrovnaně spojené.“

S tímto svým přáním jsem pokračoval až k zelené rozkvetlé louce nacházející se nad Husineckou přehradou. Prostá zahrada s obyčejným lučním kvítím a vodní hlubokou moudrostí, tak takový by měl být člověk, který touží proniknout do tajů Svatého Písma, jeho podstaty a objevit Boží Pravdu našeho Světa.

Pokračoval jsem dál silničkou k Prachaticím a v hlavě se mi honila otázka:

„Jestli Češi porozumí Srdci Velkého Mistra. Budou tvrdí jako Germáni nebo prostí jako Slované? V obojím je velká síla. Avšak pokud zůstanou moudří jako Židé, pak mohou najít ztracený mír v srdcích, čímž se vyrovnají oba neslučitelné protiklady jako šesticípá hvězdička.“

Prachatice

Seběhl jsem z kopce do města až k městským hradbám a zamířil jsem k hlavní bráně.  I zde mne dnes již podruhé vítal duchovní strážce Jan Nepomucký a objevil jsem tu hned dva tajné symboly, které jsem zanedlouho našel i v kostele:

„Zapečetěný dopis a kleště“

Zapečetěný dopis ukrývá důležitou zprávu, informaci či poselství, které je ovšem tajné a svěřeno jenom adresátovy, který může rozlomit pečeť.

Vyžaduje to však kleště, jimiž se dá pečeť rozštípnout a tajemství rozlousknout, odhalit. Je k tomu důležitá fyzická síla, ale zároveň i vnitřní mírnost. Kleště se lehce drží a zároveň rázně energicky vše přestříhnou. Tímto způsobem se nejlépe chrání Boží Tajemství. Umět ho pevně a něžně držet, a pak ve správný okamžik energicky rozlomit. Člověk k tomu potřebuje Samsonovu sílu – ani příliš velkou, ale ani příliš malou. A pak už jen stačí být na cestách a mít toulavou hůl, dobré boty a klobouk jako Svatý Jakub.

Zbývá už jen zůstat jako moudrá a vyrovnaná Bohyně Athéna, která drží zlatý meč a stříbrné rovnoramenné váhy:

„Dvě pravdy jsou jako dva meče bojující proti sobě každý za cizí lež, a proto ani jeden není Escalibrem – vzácným mečem a Boží Pravdou. Jedině On je božskou zbraní bojující za vyšší hodnoty, které pocházejí od Boha. Je to meč míru a ovládnout ho může jen člověk nejpokornější.“

Nakonec jsem si vyšlápl na Prachatickou kostelní věž a rozhlédl se po okolní krajině:

„I když se rok po roce, během celých staletích, společnost lidí mění vzhledem k civilizačnímu pokroku, ale velká boží podstata tohoto zázračného Světa zůstává stále stejná.“

V srdci mi však nejvíce utkvěla prachatická žlutá růže vyzařující do okolí povzbuzující růžovou auru, záři. Radost a úsměv probouzí lásku – pozemskou i nebeskou.

Děkuji, Velký Mistře

Zpracováno v Táboře, dne 1. září 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz