Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milenec

23. 10. 2022

Toulám se ulicemi města. Je hluboká noc. Téměř nikdo tu není. Jen opilci se vrací z barů a hospod, které zavírají. Lehce sebou trhnu, když noční ticho prořízne zvon ohlašující další hodinu. Povzdechnu si a vyrazím zpátky na předměstí, kde bydlím v jednom z paneláků. Není to nic moc, jen malý byt 2+kk, ale mě to stačí. Proč taky mít větší, když nikoho nemám. Proto se vlastně toulám nocí. Nemůžu spát a doma není nikdo a nic, co by mě uspalo. Doufal jsem, že čerství chladný podzimní vzduch a procházka mi pomůžou. Mé kroky mě dovedou až před městský park. Váhavě se před ním zastavím. Mám to obejít a prodloužit si tím tak cestu nebo jít přes něj? Zapřemýšlím. Vlastně váhám dost dlouho, protože park je v noci dost nebezpečný. Nejednou se tam stal nějaký zločin. Kousnu se do rtu, a nakonec se vydám přes park. Je už dost pozdě a nějaký zločinec tu bude asi těžko číhat. Navíc, kdyby mě přepadl, tak by si těžko něco vzal. Mám s sebou jen klíče od bytu.

Jdu už hodnou chvíli, když za sebou zaslechnu kroky. Za chůze otočím hlavu, abych viděl za sebe, ale nikdo tam není. Zamračím se a podvědomě přidám. Kroky se po chvíli ozvou znovu. Už se neotáčím, jen znovu přidám. Do konce parku je to ještě nějaký ten kus cesty. Zrychlí se mi dech, když zaslechnu, jak se kroky přibližují. Okamžitě se rozeběhnu, abych byl z parku co nejdříve pryč. Otočím hlavu za sebe, abych dotyčného konečně spatřil, ale znovu tam nikdo není. Otočím ji tedy zpět před sebe. Uprostřed cesty stojí nějaký muž a kouká na mě. Snažím se zastavit běh, ale je pozdě. Vrazím do něj. Muž mě obejme, abychom spolu nespadli. On to ustál, i když jsem do něj vrazil takovou rychlostí.

„Omlouvám se.“ Vyderu ze sebe udýchaně. Pousměje se.

„Nic se neděje, proč jste utíkal?“ Zajímá se. Nutno podotknout, že mě stále drží kolem pasu.

„Mohl byste mě už pustit?“ Namítnu místo odpovědi na jeho otázku. Váhavě to udělá a poodstoupí ode mě. Prohlédnu si ho, zatímco se snažím vzpamatovat. Je vyšší než já. To není nic neobvyklého. Měřím sotva sto sedmdesát centimetrů. Delší vlasy na ramena mu rámují pohledný obličej. Na sobě má tmavé kalhoty a kabát. Víc nevidím, protože je tma. V parku moc světel není. Muž se znovu usměje.

„Proč jste utíkal?“ Zopakuje svou otázku. Chvíli ji nechám vyset ve vzduchu.

„Jen tak.“ Pokrčím rameny, protože jsem nic kloudného nevymyslel.

„Aha.“ Přijde jeho inteligentní odpověď.

„Bojíte se?“ Nadhodí. Zamračím se na něj.

„Ne.“ Odseknu a chci ho obejít. Nedovolí mi to. Zastoupí mi cestu a chňapne mě po paži, aby mě zastavil.

„Co to děláte?! Okamžitě mě pusťte!“ Zavrčím a snažím se osvobodit. Dělá jakoby si mé snahy snad ani nevšiml. Přitáhne si mě k sobě a druhou rukou mě obejme kolem pasu. Bráním se samozřejmě, jenže je to jako jít pěstí proti skále. Má snaha s ním evidentně nehne. Nechá mě se chvíli bránit a když už ho to přestane bavit, přitiskne mi nějaký kapesník na ústa a nos. Snažím se to nevdechnout, ale je to marné. Po dlouhé chvíli mě obestře tma.

Probudím se v nějaké posteli. Opatrně se posadím a lehce sebou trhnu, když se ozve zvuk řetězu. Podívám se na nohy. Jednu nohu mám přivázanou ke sloupku postele. Řetěz je dost dlouhý, abych mohl chodit. Chvíli se vzpamatovávám, než slezu z postele a za zvuku řetězu se snažím dostat z místnosti. Bohužel není tak dlouhý, abych se dostal ke dveřím. Prohrábnu si vlasy. Co teď? Rozhlédnu se kolem sebe. Stojím před dveřmi, hned vedle je obrovská postel s nebesy a malým stolkem, na kterém stojí rozsvícená lampička. Hned naproti mně je obrovské okno, které je teď zatažené. Naproti posteli stojí obrovský krb, ve kterém hoří oheň. U stolku si všimnu nějakých dveří. Lehce se zamračím, přejdu k nim a vezmu za kliku. Kupodivu jsou otevřené. Vejdu dovnitř. Nahmatám vypínač a rozsvítím. Okamžitě se místnost zalije světlem, ale musím chvíli mrkat, abych zahnal mžitky před očima. Je to nádherná koupelna. Je sice menší, ale to nevadí. I tak se do ní vešel sprchový kout, malé umyvadlo a záchod. Kupodivu řetěz mi v tom nebrání. Umyju si ruce a vyjdu z koupelny, kde zhasnu a zavřu dveře.

Otočím se zpět k posteli a strnu v půli kroku. Na ní sedí zřejmě ten muž, který mě unesl. Jeho tvář je velmi pohledná bez jediného kazu. Nejvíce mě ale zaujmou jeho oči a ústa. Oči jsou jako dvě tmavé studně, v nichž se lze utopit, pokud si nedáte pozor. Na rozdíl ode mě. Mé jsou medově hnědé. A ústa tak plná a červená. Ty jsem ještě na muži nikdy neviděl. Zamračím se na něj. Ten prevít se uculí.

„Vítej doma, zlatíčko.“ Zavrní. Zavrčím jako divoké zvíře.

„Co po mě kruci chcete! Unesl jste mě!“ Zařvu na něj. Zasměje se.

„Ale no tak, zlatíčko. Ty bys se mnou dobrovolně šel?“ Uculí se ten…. No nebudu sprostý. Vstane z postele a přejde ke mně. Couvnu, až zachrastí řetěz. Muž mě pohladí po tváři.

„Máš tak krásné oči, miláčku.“ Zavrní a nahne se ke mně, jako kdyby mě chtěl políbit. Uhnu a napnu se. Muž se narovná.

„Však mě budeš prosit.“ Zašeptá až se otřesu. Nikdy!

„Posaď se.“ Kývne k posteli.

„Promluvíme si.“ Polknu, ale projdu kolem něho a posadím se. Posadí se ke mně na postel a vezme mě za ruku. Napnu se, ale nechám ji v jeho sevření. Chvíli se dívá na naše spojené ruce.

„Omlouvám se, že jsem tě unesl, ale musel jsem. Sleduju tě už dlouho.“ Zamrkám a dívám se na něj dost šokovaně.

„Prosím? Jak sledujete? Proč?“ Nechápavě. Nadechne se.

„Je to na dlouhé povídání a tolik času dneska nemáme.“ Pohladí mě palcem po dlani.  Kývnu a zašklebím se na něj.

„Jsem Adrian.“ Pousměje se.

„Já vím.“ Zamračím se na něj. Uchichtne se.

„Můžeš mi říkat Markus.“ Mrkne na mě.

„Za chvíli ti donesou něco k jídlu. Byl bych rád, kdyby ses nepokoušel utéct a ani se sluhů na nic nevyptával.“ Stisknu volnou rukou prostěradlo, až mi zbělají klouby.

„Proč? Co tu jako mám celé dny dělat?“ Prsknu. Znovu se usměje a pohladí mě po tváři.

„Nic neví a mají zakázáno s tebou mluvit. Pokud budeš něco potřebovat, řekni jim to, oni to udělají, ale nepočítej s tím, že ti pomůžou utéct.“ Nahne se ke mně a políbí mě na tvář.

„Uvidíme se večer, zlato.“ Vstane a odejde.

„Co ten řetěz?“ Zastavím ho otázkou. Otočí se ode dveří, které jsou už pootevřené.

„To, aby ses o ten útěk vážně nepokusil. Nerad bych tě hledal po všech čertech.“ Mrkne na mě a odejde. Praštím vztekle pěstí do matrace, ale moc to nepomůže. Nejradši bych mu ten ksicht zmaloval. Parchant jeden. Prý to se dozvíš co nejdřív. Zavrčím, lehnu si do postele a obejmu polštář. Probudí mě nějaký muž, který mi třese ramenem. Rozespale se posadím a podívám se na něj.

„Máte tu jídlo.“ Oznámí mi a odejde. Zmateně zamrkám a chvíli nevím, kde jsem. Potom si však rozvzpomenu. Má nálada se dostane do bodu mrazu. Vstanu z postele, dojdu si do koupelny, kde se trochu opláchnu. Pak se vrátím do pokoje a usadím se k prostřenému stolu, který tu předtím nebyl. Sním jen trochu. Ve zbytku se jen tak rýpu a posunuju to po talíři, než uznám, že to nemá cenu a vrátím se k posteli. Na stolku je položená kniha. Hmátnu po ni, uvelebím se na posteli a pustím se do čtení. Sice je to nějaká odborná publikace o historii, ale jsem tak znuděný, že mi to ani nevadí.

Po nějaké době se otevřou dveře a vejdou sluhové. Odnesou zbytky jídla, nechají mi tu pití a odejdou.

„Počkejte!“ Zastavím je. Ten poslední se zastaví a podívá se na mě.

„Víte, hm….potřeboval bych se osprchovat, ale není tu žádné jiné oblečení.“ Nadhodím. Sluha se jen otočí ke krbu, přejde k němu a ukáže mi další dveře. Lehce se zamračím. Do koupelny se dostanu, ale na druhou stranu pokoje, kde je krb ne. Řetěz to nedovolí.

„Ale já se tam nedostanu.“ Namítnu. Sluha kývne, vejde do těch dveří a donese mi čisté oblečení. Poděkuju mu a nechám ho odejít. Prohlédnu si, co mi donesl. Jsou to tmavé na první pohled pohodlné kalhoty a bílá košile. No jo, ale tady vyvstává jeden podstatný problém. Mám řetěz kolem kotníku. Nemůžu si sundat kalhoty. Zaúpím a padnu zpátky na postel. Sluhové se tu objeví až k večeru. Znovu mi prostřou. Zaklapnu knihu a dojdu za zvuku řetězu ke stolu. Bez chuti se pustím do jídla. Jsem asi tak v polovině večeře, když se objeví můj věznitel. Nutno podotknout, že se již setmělo a sluhové zatáhli závěsy u okna. Usměje se na mě a posadí.

„Dobrý večer.“ Pozdraví mě.

„Dobrý.“ Odpovím mu bez nějakého zápalu či zájmu. Dojím a odložím příbor. Markus se zamračí.

„Dojez to.“ Pobídne mě.

„Nemám chuť.“ Odtuším a vstanu. Markusova ruka najednou vystřelí a chytne mě za zápěstí.

„Dojez to.“ Zavrčí. Trhnu sebou, jak jeho stisk zabolí.

„Nemám chuť ani hlad.“ Odtuším.

„Nejsem tvůj otrok, abych poslouchal tvé rozkazy.“ Zavrčím. Když mi může tykat on, proč ne já, že. Markus sebou trhne a pustí mě.

„Omlouvám se, sluhové říkali, že si nedojedl ani oběd. Mám jen o tebe starost.“ Sjedu ho pohledem.

„Tak mě zatraceně pusť.“ Zavrčím.

„Mimochodem, když si mi uvázal tak pitomě ten řetěz, nemůžu si sundat kalhoty.“ Suše ho upozorním. Podívá se na mé nohy a kývne.

„Posaď se.“ Dojdu k posteli a posadím se. Markus vytáhne mé nohy na postel a odepne mi řetěz. Bohužel se raduju předčasně. Řetěz připevní tak, abych si mohl sundat kalhoty. Zašklebím se na něj. Uchichtne se.

„Adriane, co kdybych ti řekl, že jsme milenci?“ Najednou zvážní.

„Poslal bych tě k psychiatrovi. Do té noci, kdy si mě unesl, jsem tě neznal.“ Odtuším. Vyhoupne se na postel, lehne si podél mě a obejme mě. Napnu se a čekám, co bude dál.

„Pamatuješ si něco před třemi lety?“ Nadhodí. Pozvednu obočí.

„Co tě to tak zajímá?“ Zavrčím.

„Pamatuješ si svou rodinu?“ Doráží dál. Zavrčím, jak se mi to nelíbí.

„Nebo to, kde jste spolu žili? Pamatuješ si své kamarády, svou školu, kdes vyrůstal?“ Dál na mě útočí otázkami. Zrychlí se mi dech a je mi najednou do pláče. Otočím od něj tvář. Markus mě však nenechá a otočí mou hlavu zpátky k sobě. Pohladí mě po tváři.

„Neplakej, zlato.“ Zašeptá a přitiskne si mě k sobě.

„Jsem tady, s tebou.“

„Nemám nikoho. Jdi pryč.“ Odtáhnu se od něj, spustím nohy na zem a posadím se. Ucítím, jak mě pohladil po zádech.

„Máš mě, i když si to nepamatuješ.“ Zašeptá. Trhnu sebou, jako kdyby mi dal facku.

„Jdi pryč.“ Gratuluju si, že se mi nezlomil hlas. Markus si povzdechne, ale ucítím, jak se postel zhoupla a kroky pryč.

Ještě takhle sedím dlouho, než se zvednu, vezmu si čisté oblečení a odejdu do koupelny. Svléknu se a pustím si sprchu. Vejdu dovnitř a opřu se o kachličky. Proč měl tolik otázek? Co si nepamatuju? Proč si to nepamatuju? Z očí se mi spustí slzy, a i když se snažím sebevíc, nejde to. Nevzpomenu si. Jen se mi rozbolí hlava. Vzlyknu a po chvíli se svezu na zem, stočím se do klubíčka a pláču. Zatraceně, to do toho musí šťourat? Pláču už docela dlouho, když se najednou otevřou dveře od sprchy, voda se zastaví a mě vytáhnou nějaké ruce ven.

„Pšt, neplakej, zlato.“ Zašeptá mi do ucha a přitiskne si mě k sobě. Nechám se a tulím se k němu. Jeho vůně mě kupodivu uklidňuje. To, že je to Markus snad nemusím říkat. Zabalí mě pak do ručníku a odnese do pokoje. Posadí mě na postel a odejde do těch dveří vedle krbu. Vrátí se po chvíli s nějakým oblečením. Utře mě a oblékne. Opatrně mě položí do postele. Přikryje mě dekou a lehne si ke mně. Obejme mě. Aniž bych chtěl v jeho přítomnosti se uvolním a zavřu oči. Jedna jeho ruka mě objímá kolem pasu a ta druhá se probírá mými vlasy. Je to tak příjemné, že za chvíli usnu.

Probudím se až druhý den ráno. Jsem sám. Na chvíli zavřu oči, abych zahnal slzy. Krucinál, co se to děje? Jsem zmatený, vyděšený a stýská se mi bůh ví proč po Markusovi. Já už tomu fakt nerozumím. Zřejmě mi někdo vymazal vzpomínky a odvedl od Markuse. Ale proč? Zoufale si prohrábnu vlasy. Dobře, takže to vezmeme popořadě. Zřejmě jsem byl před třemi lety s Markusem. Někdo mi vymazal vzpomínky? Jak? Zaúpím, jak se mi znovu rozbolí hlava. Najednou se otevřou dveře a vejdou sluhové. Prostřou stůl k snídani. Jeden mi donese notebook a můj telefon? Zamrkám a zírám na něj. Podá mi to a odejde. Okamžitě si to vezmu. Uznám, že nejdřív bude lepší snídaně. Převléknu se do oblečení, co mi donesl sluha včera. Umyju se v koupelně a posadím se k jídlu. Už v lepší náladě se najím a okamžitě si zalezu do postele. Otevřu telefon a zarazím se. Tohle není můj současný telefon, ale nejspíš ten, co jsem měl před třemi lety. Projíždím fotky a další věci. Na fotkách je tenhle pokoj a nejspíš další pokoje v tomhle domě. Na některých jsem nahý v různých sexuálních pozicích. Zrudnu a raději z nich vyjedu. Prohlédnu kontakty. Jsou tam čísla na mou rodinu a přátele. Zhluboka se nadechnu a odložím ho na stolek.

Vezmu si do ruky notebook. Otevřu ho. Naběhne hladce, ale je zaheslovaný. Chce pin. Chvíli přemýšlím, než zadám číselný kód. Trefím se napodruhé. Naběhne mi základní obrazovka s fotkou. Nemusím říkat, že jsem na ni já v nějakém postroji, přivázaný s rukama nahoře, roubíkem v ústech a roztáhlýma nohama. Šokovaně na ni koukám. No má úcta. Pustím se do prohlížení počítače. Jsou tam psané povídky plné sexu, fotky, na kterých jsem já a buď sám nebo s nějakým jiným mužem. A ne, není to Markus. Pak najedu na videa. Po prvním, které pustím, zjistím, že je to všechno porno. Domácí porno. Podle hlasu za kamerou zjistím, že to všechno točil Markus. Nechával mě užívat si s jinými muži. Proč si to nepamatuju? Zamračím se. Po dalším videu si musím sáhnout do kalhot a vyřešit malý problém v nich.

Po další hodině se najednou otevřou dveře. Trhnu sebou a zavřu notebook. Vejdou sluhové a odnesou zbytky jídla a nádobí. Znovu mi tu nechají jen něco k pití. Jenže tentokrát se za posledním dveře nezavřou. Vejde jiný sluha, ale tenhle je oblečený nějak podivně. Je v podivném červeném obleku. Prohlédnu si ho důkladněji. Je stejně vysoký jako já. Má rozcuchané krátké hnědé vlasy a hnědé oči. Kolem krku má obojek se cvoky. A přes ten oblek je vidět vypracovaná postava a ozdoby v bradavkách. Přejde ke mně, klekne si k posteli a vztáhne ruce k mému poklopci. Zamračím se. Sluha mi rozepne kalhoty a chce sáhnout dovnitř. Zastavím ho a posadím se.

„Co to děláte?!“ Zavrčím. Usměje se, ale nepromluví. Vykroutí svou ruku z mého sevření a vytáhne můj penis z kalhot.

„Nechte toho.“ Znovu zavrčím a odeženu ho od sebe. Chci schovat svůj penis zpátky, ale nenechá mě. Než ho zvládnu znovu odehnat, vezme ho do úst. Překvapeně vydechnu. Sluha zavrní a začne mě zručně zpracovávat. Podlehnu mu a nechám ho, ať si dělá, co chce. Přivede mě k vrcholu a všechno spolyká. Udýchaně se na něj dívám.

„Proč?“ Sluha se pousměje.

„Jsem Vám kdykoliv k dispozici, pane.“ Skloní hlavu.

„Vypadni!“ Zavrčím. Sluha se na mě zmateně podívá.

„Řekl jsem vypadni!“ Zopakuju mu to. Sluha vstane, ukloní se a odejde.

Prohrábnu si vlasy a zamračím se. Pořád mám podivný pocit, že je mi tohle všechno vnucováno. Abych to všechno uvedl na pravou míru. Měl jsem před třemi lety nehodu. Nevzpomínám si na nikoho a na nic, co se stalo před tou dobou. Upravím se, vstanu a přejdu k oknu. Stisknu si kořen nosu. Má nehoda proběhla i ve zprávách. Vím jen, že někdo poslal zprávu, jak se jmenuju, kdy jsem se narodil, ale to bylo všechno. Žádná rodina ani přátele se nikdy ať už do nemocnice nebo pak za mnou do nového bytu, nepřišla podívat nebo se zeptat, jak mi je. Má šance, jak se odsud dostat, je hrát tu jeho hru. Promnu si spánky, jak mi znovu rozbolí hlava. Otočím se od okna, přejdu k posteli a lehnu si. Zavřu oči a snažím se prospat, jenže bolest hlavy začíná být opravdu k nesnesení. Od té nehody trpím migrénami. Zaúpím, dojdu zatáhnout alespoň tu půlku u mé postele a znovu si lehnu.

Zaznamenám, že se vrátili sluhové s obědem a pak ho byli sklízet. Ale bolest je tak velká, že mám zavřené oči, hlavu pod dekou, abych byl ve tmě a stejně mi bolí jak čert. Nemůžu ani usnout. Jsou to dlouhé hodiny, či minuty, nevím. Najednou ucítím ruku na zádech.

„Adri?“ Ozve se hlas Markuse. Zmučeně zasténám, jak mi jeho hlas rezonuje lebkou. Opatrně mě vytáhne zpod deky. Bráním se, ale s tou bolestí toho zmůžu opravdu málo.

„Co se děje?“ Všimne si zřejmě mého výrazu.

„Migréna.“ Zvládnu zasténat. Okamžitě mě pustí zpátky do postele, zaznamenám zhasnutí lampičky a hlavního světla, pak mi přistane opatrně mokrý hadr na hlavě. Je příjemně studený. Jen zamručím poděkování. Stále mám zavřené oči. Markus si ke mně lehne a přitáhne si mě k sobě. Natočí mě tak, abych neviděl světlo z krbu. Jen si povzdechnu a kupodivu rychle usnu. Probudím se nejspíš uprostřed noci žízní. Zaznamenám, že je někdo vedle mě, ale neřeším to. Potichu se dojdu napít a do koupelny. Vrátím se zpátky do postele. Dotyčný si mě přitulí zpátky do náruče.

„Jak ti je?“ Zašeptá známí hlas.

„Trochu líp.“ Přiznám.

„Jak dlouho je máš?“ Pohladí mě Markus po tváři.

„Od té nehody.“ Odpovím mu v polospánku.

„Prý jsi vyhodil Karla.“ Nadhodí najednou. Zatvářím se jako kdyby mě boleli zuby.

„To je ten prostitut?“ Opovržlivě. Markus se zachichotá.

„Vybral sis ho sám.“ Namítne. Odtáhnu se od Markuse.

„Já si nikoho nevybíral, Markusi. Nevím, jestli jsme se znali před tím, ale jedno vím určitě. Tohle nejsem já. Já nejsem děvka, co si to rozdává s každým!“ Zaúpím, jak mi zabolí hlava.

„Pomalu, zlato.“ Obejme mě a znovu si mě přitulí k sobě.

„Myslíš ty videa a fotky?“ Pomalu kývnu hlavou. Aby bylo jasno, prostor osvětluje jen skomírající oheň v krbu, takže přikývnutí musí vidět.

„Požádal jsem tě o to. Nebyl si proti. Byli jsme spolu už dlouho a začali jsme se pomalu odcizovat. Chtěl jsem zachránit náš vztah. Ti muži, co byli s tebou, byli do jednoho prověřeni. Nemusíš mít strach.“ Pohladí mě po zádech.

„Proč až teď?“ Nadhodím po chvíli přemýšlení.

„Nemohl jsem tě najít, zlato.“ Zamračím se.

„Vážně? Tak to lžeš.“ Odtuším a odtáhnu se od něj. Povzdechne si.

„Nemám televizi a noviny nečtu, zlato.“ Vysvětlí mi. Lehce se zamračím. Je pravda, že já to taky nesleduju, ale člověk se tomu prostě nevyhne.

„Proběhlo to celostátní televizí. I to, kde jsem.“ Zavrčím. Povzdechne si.

„Proč chodíš až večer?“ Napadne mě najednou. Ani nevím proč. Markus se pousměje.

„Jsem zaměstnaný člověk, Adri. Musím pracovat.“ Pozvednu obočí.

„Až do večera?“ Kývne hlavou.

„Ano, až do večera.“ Zavrní, nahne se ke mně a poprvé mě políbí. Zaskočí mě, a tak se neodtáhnu, ale zasténám, jak mnou projede osten vzrušení.

„Vzrušovalo tě to?“ Zašeptá mi do rtů.

„Co?“ Zmateně zamrkám.

„Ty videa a fotky. Vzrušovalo tě to?“ Zavrní. Zrůžovím, ale kývnu hlavou.

„Jo.“ Přiznám. Znovu si ukradne mé rty a tentokrát se odtáhne až, když mi dochází dech. Položí mě na postel a prsty začne rozepínat košili. Vztáhnu ruku k té jeho, ale zadrží mi ji.

„Vzrušuje mě, když jsi nahý a já ne.“ Zavrní. Kousnu se do rtu, ale nechám ho. Místo toho mu pomůžu s knoflíčky na mé košili. Usměje se a skloní se k mé již odhalené hrudi. Začne mě tam líbat a kousat. Zasténám a hladím ho přes oblečení po zádech. Jen zamručí a vysvlékne mi košili úplně. Pak mi rozepne kalhoty a také je svlékne. Lehne si mezi mé nohy, aniž by přestal s polibky na mém těle. Sténám a snažím se to všechno vstřebat. Markus najednou vezme můj penis do ruky. Podívám se na něj. Zkontroluje, jestli ho sleduju, a pohltí ho úplně celý. Zasténám a padnu hlavou zpátky. Jsem tak zaměřený na jeho ústa na mém penisu, že si nevšimnu prstů ve mně. Všimnu si toho, až když jsou tam tři prsty a co chvíli jimi narazí na tu kouzelnou uzlinku ve mně. Pokaždé vykřiknu a prohnu se. Markus pustí můj penis ze svých úst a vytáhne se k mým. Políbí mě. Oplatím mu polibek a nechám ho do mě vstoupit. Nebudu lhát. Bolí to. Hrozně. Jako kdybych to dělal poprvé, i když vím, že to tak není. Markus chvíli počká, abych si na něj zvyknul, než se ve mně začne pohybovat. Sténám a vycházím mu vstříc. Ve chvíli, kdy cítí, že bude, vezme můj penis a začne ho mnout v rytmu přírazů. Vyvrcholíme společně.

Udýchaně se na mě svalí. Obejmu ho a chvíli takhle setrváme, než ze mě vyjde. Svůj penis zandá zpět do kalhot a zapne je. Trochu zmateně se na něj dívám. Markus si lehne ke mně a obejme mě. Kousnu se do rtu.

„Proč se nechceš svléct?“ Nadhodím. Markus se uchichtne a políbí mě na spánek.

„Odpočívej, poklade.“ Zavrní. Zavrtám se do jeho náruče a raději se v tom už nepitvám. Jsem unavený a hlava mě ještě trochu bolí. Po chvíli ucítím jeho ruku na čelisti, jak mi opatrně dává hlavu stranou. Jeho dech se přiblíží k mému krku a začne mě tam jemně líbat. Jen zavrním a zajedu svou rukou do jeho vlasů. Jenže pak tam ucítím zuby. Bolí to jak čert. Vykřiknu a chci ho od sebe odehnat, ale jsem najednou slabí jak moucha. Po pár nekonečných vteřinách mě obestře tma.

 

Udýchaně se posadím a zmateně se dívám po svém pokoji. Hlavou mi víří vzpomínky na celý můj život. Prohrábnu si vlasy. Byl to jen podivný sen, ne? Sáhnu si na krk a ucítím dvě ranky na krku. Markus si zase vzal trochu krve. Pokrčím rameny a chci vstát, když mě zarazí řetěz na mé noze. Že by to nakonec nebyl sen? Ta představa mě dost vyděsí. Být bez svého upíra tři roky? Tři dlouhé roky bez Markuse. Jeho lásky a přítomnosti? Dokud nepřijde noc, nic nevyřeším. Usoudím. Dojdu si na záchod, osprchuju se a obléknu. Pak už jen čekám. První přijdou sluhové s jídlem. Neptám se jich, mají zakázáno mluvit s milenci upírů. Většina je tu totiž nedobrovolně. Najím se a mé čekání započne od znovu. Ani kniha či notebook mě nemůžou zabavit na tak dlouho, abych přestal přemýšlet. Markus přijde až těsně po západu slunce. Vstanu, když vejde. Přejde ke mně a políbí mě. Oplatím mu polibek.

„Dobrý večer.“ Promluví. Kývnu mu na pozdrav.

„Dobrý večer. Můžeš mi to vysvětlit?“ Pozvedne obočí.

„Co máš na mysli?“ Povzdechnu si.

„Markusi, já myslel, že tohle už máme dávno za sebou.“ Ukážu na řetěz. Markus se na mě hodnou chvíli dívá.

„Co si pamatuješ jako poslední?“ Opatrně se mě zeptá. Nakrčím čelo. Zní podivně.

„Tu tvou eskapádu s tvým stvořitelem. Nechtěl, abychom byli spolu.“ Markus se na mě dívá s rozšířenýma očima. Pak mě prudce obejme.

„Ty si vzpomínáš.“ Zalapám po vzduchu.

„Markusi! Udusíš mě!“ Okamžitě mě pustí.

„Omlouvám se, zlato. Ale jsem tak šťastný.“ Dost zmateně se na něj dívám.

„Tři roky nás držel od sebe. Před půl rokem jsem se konečně dostal z jeho vězení a zabil ho. Pak jsem se tě vydal hledat. Jenže udělal něco s tvou pamětí. Nevzpomínal sis na nic.“ Zaúpí. Pohladím ho po tváři.

„Vzpomínám si na dost věcí, třeba si mi slíbil trojku s tím chlápkem, kterého jsi tuhle dotáhl kvůli potravě.“ Odtuším. Zasměje se.

„Myslíš Karla. Je na tebe natěšený, miláčku. Byl smutný, když si ho poslal pryč.“ Zavrní a políbí mě. Nakrčím čelo. Vzpomínám si na to dost matně.

„Kdybych věděl, že na to, aby sis vzpomněl stačí sex a mé kousnutí, udělal bych to už dávno.“ Zavrní najednou. Pozvednu obočí.

„Jak to, že ti to trvalo tak dlouho?!“ Vyčiním mu. Uchichtne se.

„Posaď se.“ Bez řečí to udělám, protože mu věřím. Věřím, že mi neublíží. Sundá mi řetěz z nohy. Já se zatím natáhnu přes postel a prsty si začnu rozepínat košili. Markus se narovná a pozoruje mě.

„Na co máš chuť?“ Zazní jeho otázka. Vím, na co se ptá. Jaký druh sexu dneska budeme provozovat.

„Chci tě tvrdě. Jsem přeci jen tvůj mazlíček.“ Zavrním a už teď jsem vzrušený na doraz. Markus se jen usměje a zazvoní na jeden ze zvonečků, které má vždycky po kapsách. Následně na to se otevřou dveře a sluhové dotáhnou různé důtky, rákosky, pouta a další hračky. Markus za nimi zamkne dveře a já se nahý postavím.

„Pojď ke mně, mazlíčku.“ Zavrní. Nahý k němu přejdu a nechám si zapnout obojek kolem krku a k němu pak vodítko. Dovede mě ke sloupkům postele a přiváže mi ruce. Zároveň s tím zapne kameru hned naproti mně na stolku. Druhá kamera je připevněna na sloupku postele a zabírá můj penis a zadeček. Markus vezme můj vzrušený penis a nasadí mi na něj kroužek.

„Uděláš se, až ti to dovolím.“ Zavrní mi do ucha, až se otřesu. Nasadí mi roubík a vezme rákosku. Její zvuk, jak jí zkouší, znám moc dobře, a hlavně tu bolest. Zasténám, když mě s ní uhodí.

„Byl si moc zlobiví kluk, mazlíčku. Musím tě potrestat.“ Souhlasně zasténám a vyšpulím na něj zadeček. Jen se zasměje a znovu mě uhodí. Vyplatí mi jich patnáct, než je spokojený. Pak uslyším zvuk, jak si rozepnul poklopec. Natěšeně zasténám. Ano, chci jeho penis. Jsem jeho malá děvka. Ukázal mi slasti sexu s ním a já se ho nemůžu nabažit. Pronikne do mě, aniž by mě připravil a zasténá.

„Jsi tak horký, miláčku, a těsný.“ Zavrní mi do ucha. Začne se ve mně pohybovat, aniž by mi dal čas zvyknout si na jeho penis. Vlastně jsem to takhle chtěl. Miluju to. Sténám a vycházím mu vstříc. Po chvíli do mě vyvrcholí, ale mě kroužek v tom samém zabrání. Jen zasténám na protest. Zasměje se.

„Ne, ne, zlatíčko. Byl jsi moc zlobivý.“ Zašeptá. Vyjde ze mě a pokračuje v mém pomalém mučení slastí a bolestí. Trvá nejméně tři hodiny, než mi dovolí vyvrcholit. Je to tak silné, až se mi zatmí před očima.

„V pořádku, zlato?“ Pohladí mě po tváři a odváže. Sundám si roubík a kývnu hlavou.

„Jo.“ Usměju se. Políbí mě a vypne kamery. Je sexy, jak tu pobíhá v rozepnuté košili a kalhotech, ze kterých mu povlává jeho penis. Olíznu si rty. Všimne si toho a usměje se.

„Chceš si osvěžit jeho chuť?“ Zavrní. Vzruší mě to.

„Že se vůbec ptáš.“ Zavrním hlasem plným vzrušení. Usměje se a posadí se. Dojdu k němu, kleknu si a vezmu jeho penis do úst. Zasténám blahem. Jeho chuť mi chyběla. Markus se najednou nahne nade mě a prstem vnikne do mého zadečku. Zasténám a vyjdu mu vstříc. Také zasténá. Pomalu zpracovávám jeho penis ústy. Sténá. Najednou svůj prst vytáhne a nahradí ho vibrátorem. Zapne ho na plné obrátky. Zasténám. Ten vibrátor totiž simuluje i pohyb skutečného penisu. Makrus vyvrcholí jako první. Spolykám všechno a pustím ho. Chci pohnout s tím vibrátorem, ale stačí Markusův pohled, abych to nedělal. Najednou se otevřou dveře a vejde nějaký muž v červeném oblečku. Pozvednu obočí.

„To je Karl. Chci, aby si s tebou hrál.“ Odpoví mi na nevyřčenou otázku. Matně si ho pamatuju, jak mi vykouřil penis a já ho pak poslal pryč. Kývnu hlavou, vstanu z podlahy, na které jsem do teď klečel, a opřu se o stůl, který je nejblíž. Karl dojde ke mně, vezme vibrátor a začne s ním ve mně pohybovat. Zvládám jen sténat. Karl ho po chvíli vytáhne a nahradí ho svým penisem. Rozhodně si nestěžuju. Pohybuje se ve mně a já mu vycházím vstříc, abych se napichoval na jeho penis. Najednou se celý vytáhne, aby do mě vrazil současně jak svůj penis, tak ten vibrátor. Vykřiknu a prohnu se. Markus si jen natočí mou hlavu a políbí mě. Po chvíli oba vyvrcholíme. Karl ze mě vyjde a vytáhne i ten vibrátor. Markus mu ho vezme, stáhne mu ten obleček, mimochodem, pod kterým nemá vůbec nic, a vibrátor mu strčí bez přípravy do zadečku. Zavrním a společně s Markusem si z něj uděláme hračku. Skončíme po dalších třech hodinách, kdy Karl odejde z posledních sil. Markus mě osprchuje a zavrtá se se mnou do postele.

„Víš, žes dost vyváděl?“ Nadhodí ve chvíli, kdy už usínám.

„Kvůli čemu?“ Zavrním v polospánku.

„Kvůli těm videím a fotkám.“ Políbí mě na spánek. Uchichtnu se.

„Máš štěstí, že už jsem si vzpomněl.“ Vesele.

„Jo, to mám, ohromné.“ Zašeptá podivným hlasem a víc si mě přitiskne k sobě. Nemusím říkat, že i mě se stýskalo. Miluju ho a vím, že on miluje mě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(Daf, 2. 12. 2022 11:43)

ale přijde mi, že v podstatě je to stejný příběh jako Hračka. Originalita je zkrátka zkrácena, škoda.

Pěkné

(Daf, 2. 12. 2022 11:43)

ale přijde mi, že v podstatě je to stejný příběh jako Hračka. Originalita je zkrátka zkrácena, škoda.