SLIM Team

Je tu sobota, doma sám a roupů plný pytel. Jak s touto sobotou naložit? Počasí venku nic moc, ani psovi se ven nechce. Pravda je, že jsem už od večera koketoval s myšlenkou jít trasu pouhých 68km z Lovosic do Ústí nad Labem, což byla taková nějaká kratší varianta denního běhu či pochodu. Někteří si to dávali už od pátečního rána a celkově odšlapali 170 km. Vstával jsem po páté ráno, Simču hodil k vlaku a rovnou na nádraží se zaregistroval. Registrace byla totiž přímo v hospůdce na nádraží ČD v Lovosicích a to od 6:00-10:00 hodin. Viděl jsem už cestou některé účastníky jak se proplétají ulicemi Lovosic. Kolem nádraží se jich také hemžilo spoustu, ovšem to byla většina těch, kteří už za sebou měli noční etapu 48 km, která startovala v pátek ve 22:00 večer. Vyfasoval jsem podrobný itinerář trasy, tabulku kam zaznamenávat jednotlivé kontroly a také čip. Ten jsem tedy pípnul, což znamenalo, že jsem odstartoval a tedy vyrazil. Hned venku jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na mého kamaráda Garmina, kterého jsem zapl až teď a počkal až si najde své kamarádíčky satelity. Na štěstí to netrvalo dlouho a mohli jsme vyrazit. Bylo chladno a ještě tma, čelovku jsem nechal doma, přece jen ten kousek to okolí tady znám a za chvíli snad bude svítat. Přiběhl jsem pod Lovoš, kde mě čekalo první stoupání. Běžel jsem jak jen to šlo, ale hned jak jsem odbočil pod stromy, zjistil jsem, že je zde přece jen dosti kamení a zvolnil do rychlé chůze. Příjemné bylo sledovat čelovky jak stoupaly směrem k vrcholu. Po chvilce jsem zdolal vrchol, přišel ke kontrole označené "K," ale co tady? Čekal jsem nějakou živější kontrolu v podobě člověka, razítko nebo něco. Jediné co jsem po tmě našel byla tužka. Odkřížkoval jsem si teda kontrolu číslo 14 a mazal dále po trase, která vedla pěkně dolů směrem na Boreč. Z kopce jsem předběhl asi tři dobrodruhy a po přeběhnutí silnice seběhl a zase mírně vyběhl do Režného Újezdu kde byla tajná kontrola a také občerstvovačka. Zde jsem si vzal mysli tyč a pokračoval na Boreč. Tady potkávám borce co jsou na té delší variantě, prohodili jsme několik slov a rozloučili se s tím, že se uvidíme později. Pronesli, že už asi těžko. Na Borči jsem odškrtl další kontrolu a druhou stranou se vydal na Košťálov. Opět kolem té tajné kontroly, kde jsem dostal opět značku, že jsem tudy proběhl. V obci Boreč jsem za krátkou chvíli a bavím se s dalším spolubojovníkem, kterému po chvíli utíkám, což nebyla dobrá volba. Trasa pokračovala po žluté, kterou jsem po chvíli ztratil a ne a ne najít kudy tudy. Proběhal jsem to křížem krážem, ale nezadařilo se. Potkávám se tady s ještě jedním závodníkem, který měl stejný problém. Odhadl jsem tedy směr, kterým jsem myslel, že je zřícenina hradu Košťálov a vyrazil tím směrem. Trochu mě to naštvalo, ale nedá se nic dělat. Po chvíli, asi patnácti minutách, proplétáním se kamením a trnitým lesem jsem se konečně dostal přímo pod hrad, paráda. Zde jsem se zeptal dalšího závodníka jestli nebloudil, prozradil, že ano, ale potkal jiného s GPS a zorientovali se rychle. Nějak si vybíhám nahoru a vidím jak se proti mně řítí ti dva co jsme se loučili na Borči... Z Košťálova si to mířím rovnou na Děkovku a nějaký hrádek tady. Začínal jsem mít hlad a žížu a pěkně na mě doléhala nějaká krize. Zima mi také byla. Na konci Sutomi jsem předběhl tu dvojici, se kterou jsem se už tak trochu znal. Pod Hrádkem v Děkovce trhám aspoň jablko a běžím kam mě trasa vede. Jéé, občerstvovačka, a zároveň kontrola, bezva! Trochu popíjím a vyběhnu na Hrádek, zase dolů, další pití, doplnil jsem vodu a směřuji k Lipské hoře, potom Milešovka... O Lipské hoře se mi ani psát moc nechce. Bláto, bláto, bláto a zase bláto, zřejmě jsem si měl vzít lyže. No, celkem nářez, za to úplně nahoře to vypadalo moc hezky. No, už je za mnou, zaplať pánbůh. Za Milešovem, asi po kiláčku jsem doběhl někoho v červené větrovce, po chvilce jsem pochopil, že je to nějaký cizinec a prohodili jsme pár slov anglicky. Nahoře v hospůdce jsme dostali čočkovou polévku, která trochu zahnala hlad, koupil jsem lahvinku coca coly, protože voda nebyla ani jí nebylo kde doplnit. Naházeli jsme to do sebe a s cizincem v červené bundě vyrazili dále. On se vydal špatným směrem, tak jsem na něj křiknul a pokračovali jsme zase společně. Ovšem po chvíli jsem ho musel opustit, příroda volala. Opět jsem ho doběhl při přeběhu hlavní silnice a pokračovali jsme společně dost daleko, přes kletečnou, kde se opět pořadatelé vyřádili. Trať vedla přes všechny ty kameny a kamínky přímo nahoru, mazec. Sem tam smeknutí, občas se noha zasekla mezi kameny, ale jako nápad fakt dobrý, byl jsem rád, že jsme pryč. Potom jsme seběhli na nějakou lesní cestu a pokračovali přes potok směrem na Dubice, kde měla být čipová kontrola v restauraci. V seběhu u kolejí na Radejčín dobíhám nějakého dalšího běžce, který byl na prvním místě, ovšem na trati 68 km, kterého jsem vylekal, neboť se děsně lekl, že běžím také stovku a předběhl bych ho. Uklidnil jsem ho, že jen 68 kiláčků. V Radejčíně jsem vyžebral v jednom domku na nádraží opět vodu a pokračoval dále. Kousek od nádražíčka je rozhledna, kde byla další kontrola, ano, kdo netuší až nahoře. Není to žádná Ajfelovka, ale po těchto kilácích v nohách to bylo výživné. Potom jsem opět doběhl toho prvního a ten mi prozradil a vyzvídal jestli nevím kdo je hned za mnou a jak daleko. Popsal jsem mu cizince v červené bundě a ten mi řekl, že je to nějaký mistr v ultra z Maďarska. Celkem jsem čučel, že je za mnou. Povzbudil jsem prvního, ať maká a drží tempo, že jej určitě nedostihne, což se také nakonec stalo. Další kontrola u Mojžíšova kříže, krásné místečko a teď už konečně Dubice. Zde jsem opět chvíli tápal a navíc se zde hlásila bolest pravé nohy více a více. Restauračku jsem po nějaké době našel a rád si zhltal vývar a doplnil do lahve vodu. Chvíli jsem se zdržel a kousek od restaurace vidím onoho Maďara jak přibíhá k restauraci. Teď už jen Dolní Zálezly a jsem skoro v cíli a znám to tam, bezva! Jasně, do Zálezel to problém nebyl, ale trasa vedla přes Chvalov a to jsem opravdu neznal. To vám je nahoru, ještě kousek nahoru a pak o kousek výš, než se sem člověk dostane. No, ale přežil jsem to, odškrtl kontrolu a hurá směr Vaňov. Ovšem opravdu cestou, která ač byla značena turistickými značkami, bylo jasné, že tudy nechodí ani zvěř. Bylo to uprostřed svahu po listí a blátě, super zážitek, vážně. Po chvíli jsem ve Vaňově a já měl takové bolesti nohy a hlad a žížu, že ač se to stydím napsat, sebral jsem ze země asi dvě jablíčka, sice trochu nahnilá a spolykal je a cestou jsem dokonce žebral po pocestných něco k jídlu. Kousek do cíle a takový pech... Také Maďar mě dostal a to mě celkem mrzelo. Měl jsem co dělat a díky bolesti se nedalo ani moc běžet. Hurá, vodopád a poslední kontrola, teď už jen přes Větruši do cíle. Ani nevím jak jsem se dotrmácel až sem, rozběhl jasem se a běžel až do cíle, o kterém jsem ani nevěděl kde vlastně je. Jen přibližně. Dorazil jsem něco málo pod deset hodin, což mi připadá potupné, naběhal a nachodil 75 kiláčků. Na konec jsem zjistil, že trasa byla opravdu celkem náročná a dosti mě znavila, ten hlad, únava, žízeň a zima udělala své. V cíli jsem se ohřál a po chvíli hurá na vlak a domů do tepla. 

Trasa až na jedno místo skvěle značena, organizátoři srdcaři, bezva. Je to jen vedlejší závod, takže výsledky nikde, proto ani nevím přesný čas a umístění, o které mi nejde (i když by mě aspoň čas zajímal...). Užil jsem si sobotu a výborně! Ač jsem místy nadával, byl jsem rád a spokojen bylo to parádní a příště to musím jít celé, je to vážně zážitek k nezaplacení. Každopádně to chce nabalit více jídla, to chybělo.