Vzpomínky partyzánky Věry ze skupiny Bohuš
Vzpomínky partyzánky Věry se skupiny Bohuš
Skupina sedmi lidí, později známá pod názvem BOHUŠ. Jejích úkol byt jasný jako operativní agenturní rozvědka čtvrtého ukrajinského frontu zajišťovat zprávy z území obsazeného nepřítelem připravovat cestu po železnici Sovětské armádě útočící na Ostravu, Olomouc, Gottwaldov.. .
a velitele Bohuše Uličného, Jána irašku, Jána Valaštiaka, Viktora Pantěiejeviče. Ivana Naljugu, Fomu Sčebetareva i radiotelegrafistku Věru Volkovičovou Čekala spousta práce,
i mnoho utrpení, probdělých nocí a někdy i strachu.
Obrovskou pomoc poskytovali partyzánům především místní obyvatelé. V dubnu pětačtyřicátého pro ně rodina Burešových vybudovala v lesích úkryt. Lidé jim nosili jídlo, oblečení a dokonce přivedli l německé „jazyky". „Jednou," vypráví Věra Ivanovna, lilo jako z konve, fouká! studený, nepříjemný vítr. Promzli jsme až do morku kostí, neměli oheň, ale velitelství naší armády od nás čekalo další zprávy. Vzala jsem si tedy stanici a odešla do Žlutavý. Richard Mach se svou ženou mě přivítali s otevřenou náručí. Když jsem odvysílala a chtěla odejít, objevili se Němci. Co dělat?! Machovi neztratili rozvahu. Schovali mě do vedlejšího pokoje, uložili do postele mezi jejich dva syny a přikryli peřinou. Fašisté prohledali celý dům. Když vstoupili do místnosti, uviděli jen dva malé chlapce."Jsou z nich již dospělí muži, ale na tuto událost, která dokázala formovat i jejich budoucí život, nezapomněli.
„Když jsem před pěti lety opět navštívila vaši zem, vedla má první cesta do těchto míst na Moravě. Byl květen, den osvobození, a oslav vítězství Sovětské armády nad hitlerovským fašismem jehož se zúčastnilo celé město. Najednou z davu vyběhli dva dospělí muži a volají-
Pamatujete si, jak jsme spolu za války spali ? „
- Pro mnohé vyzněla ta slova trochu podivně. Nezbylo nic jiného, než všechno popořádku vysvětlit"
BOHATÝŘI, JSTE ŽIVI!)
Bylo to 23. dubna pětačtyřicátého. Skupina Bohuš se chystala dobýt německý štáb. Věra seděla spolu s Nikolajem na stráží a jen tak pronesla: „Chtěla bych dnes zažít něco neobvyklého!" A pak to začalo. Nikdo si tenkrát nepomyslel, že vyřčená slova se stanou pravdou.
Kdosi vykřikl: „Soudruhu veliteli, zprava útočí Němci!" Les zasténal pod nárazy kulometných střel, zdálo se, jako by se otvíralo a zavíralo pekla Gejzíry hlíny se rozlétaly na všechny strany. Trestná výprava fašistů čítající přes dva tisíce vojáků se vrhla do boje proti několika partyzánům. „Měla jsem u sebe jen sedm nábojů, šest isem si připravila pro esesáky a ten poslední pro sebe," Zničit bunkr — tak zněl rozkaz fašistů, Věra se pustila do ničení šifer, Dojídala jednu za druhou, Bohuš Potíš se rozhodl vyhodit celý bunkr do povětří. „Nedělej to! Živé nás stejně nedostanou!"
Někdy stačí náhoda a kousek štěstí k záchraně životů. Kdosi z Němců přeběhl okolo úkrytu,zakopl o anténu vysílačky a vykřikl:,,Minové pole!“ A fašisté se najednou stáhli. Boj partýzánů s Němci trval přes tři hodiny. Tma se usadila v každém kousku lesa,když nastalo ticho. Střely umlkly a nad krajinou se rozprostřel bolestný klid. Hrdinové zranění seděli dál
v zemljance a nemohli uvěřit, že jsou živi. „Noc se zdála nekonečná. Najednou jsme uslyšeli kroky. Ve dveřích stál Ján Valaštiak a křičel do beztvaré díry, která nám ještě před několika hodinami sloužila jako úkryt: „Tak co, bohatýři, jste živi?!"
Pak následovaly dva nekonečné dny, kdy skupina partyzánů unikalo před pronásledováním zuřivých fašistů a jejich psy. Cesta horskými potůčky se zdálo nepřekonatelná, oči se klížily o zrazovaly mysl. Pokaždé, když je přemohl spánek, ozval se štěkot psů ... Museli jít dál. .. Až po dvou dnech Němci ztratili stopu. Byl konec štvanice!
HRDINOVÉ Z MORAVY
Partyzáni se vrátili do svých lesů. Ranění byli dopraveni do bezpečí. V Halenkovicích, v domě Anny Strnadlové, prožila Věra Ivánovna poslední dny války. Celá rodina se o ni starala, jak jen mohla. „Jednou někdo zabouchal na dveře," vzpomíná Věra Ivanovna, „a tak jsem rychle zaběhla do úkrytu.
K Anně ….
z městečka., celá vyděšená a uplakaná.
— Zastřelili nám Věru-partyzánku, všichni to u nás říkají. Chudáček Věrka, co jí to udělali. — Když jsem ji poslouchala, chtělo se m! plakat. Najednou jsem si uvědomila, jak mne tady v Napajedlech, ve Žlutavě a Halenkovicích mají rádi. A nejen mě, ale všechny partyzány. Udělali pro nás mnoho. Jsou to hrdinové
— rodina Strnadlových, Burešova, Machova, Balejova, sestry Dvořákovy,
Urbanovi nebo Janišovi, Bylo jich daleko víc. Mnohé jsem poznala až po válce, o mnohých jsme se nikdy nedozvěděli. Ale kdyby nebylo těch statečných lidí, kteří milovali a milují svou vlast, kteří nenáviděli a nenávidí fašismus, nikdy by se nám partyzánům — Čechům, Slovákům o sovětským občanům — nepodařilo to, co jsme dokázali."
OPĚT TAM KVETOU SEŘIKY
„Je konec války! Německo kapitulovalo! Ať žije Rudá armáda! Ať žije mír!" ~ hlásil svobodný Československý rozhlas. V několika minutách byla vesnice vzhůru nohama. Lidé vybíhali, objímali se, tancovali, zpívali, plakali... A Věra Ivánovna s nimi. Tam, na Moravě, mezi těmi skvělými lidmi začal pro ni opět nový, šťastný, mírový život.
Přepsáno z časopisu vydaného pravděpodobně v roce 1973 vystřižek od p. Kolařové ze Žlutav