Jesenicko v roce 1938

Mgr. Martin Ivan

   S úvahami o výstavbě pohraničního opevnění se na generálním štábu československé armády začalo již v roce 1932. Po roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se tyto aktivity zintenzívnily. Velení armády muselo rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. Zvažovaly se dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizovaných jednotek, která by se přesouvaly dle potřeby. Proti tomuto řešení hovořila nízká úroveň motorizace, nedostatečná kapacita automobilního průmyslu a závislost na dovážených pohonných hmotách. 

   Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly podél celé ohrožené hranice. Tuto variantu podporoval dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna, pracovní příležitost pro nezaměstnané ale i terén v západní části republiky, který mimo pohraničního pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Kromě toho protáhlý tvar ČSR vytvářel riziko rozdělení země náhlým útokem vedeným ze severu, protože Německo tehdy sahalo až k Ostravsku. Systém stálého opevnění doporučila i spojenecká Francie, která budovala vlastní opevnění, tzv. Maginotovu linii. 

   Rozhodnutí o výstavbě opevnění však neznamenalo rezignaci na motorizaci a modernizaci armády. Armáda začala zavádět lehké tanky. V roce 1935 byla reorganizována na pružnější sborový systém. (Severní Moravu a Slezsko měl bránit IV. armádní sbor.) V roce 1937 byly vytvořeny čtyři rychlé divize s tankovými a motorizovanými jednotkami. Pohraniční opevnění mělo zadržet protivníka na hranicích, zajistit provedení mobilizace a krýt přesuny armády a její případný ústup do východní části republiky.

   Československé opevnění vycházelo z francouzských moderních fortifikací, ale v řadě technických řešení svůj vzor předčilo. Přípravné práce byly zahájeny již v roce 1934. V roce 1935  bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v Praze, které mělo výstavbu opevnění řídit. Dozor nad výstavbou v jednotlivých stavebních úsecích byl svěřen Ženijním skupinovým velitelstvím (ŽSV). Opevňování v oblasti Králického Sněžníku, Hrubého a Nízkého Jeseníku spadalo pod ŽSV I.    

   Plány výstavby opevnění se postupně vyvíjely a několikrát měnily. Původně se počítalo pouze s těžkým opevněním (TO). Základem byla souvislá linie samostatných pěchotních srubů (nazvaných podle středověkého pohraničního opevnění), vyzbrojená kulomety, protitankovými kanóny a v členitém terénu i minomety. Sruby se navzájem kryly bočními palbami a byly vybaveny týlovými prostory a složitým technickým zařízením. Linie srubů byla zesílená na klíčových místech dělostřeleckými tvrzemi. Tvrze tvořilo několik objektů různého účelu (pěchotní, dělostřelecké, minometné, pozorovací, vchodové), propojených podzemními chodbami, ve kterých byly i kasárna a sklady. Sruby a tvrze měly mít stálou posádku a v případě války vzdorovat nepříteli delší dobu.

   Objekty TO byly rozděleny do několika stavebních úseků a  číslování se provádělo směrem od východu na západ. Výjimku tvoří úsek StM (Staré Město pod Sněžníkem) v oblasti ŽSV I., kde byly objekty očíslovány obráceně. V důsledku Mnichovské dohody nebyla řada plánovaných objektů TO stavebně dokončena a u většiny se do této doby  s vlastní stavbou ani nezačalo. Přes to odvedly čs. firmy pracující na opevnění úctyhodný kus práce. Od prosince 1935, kdy byl na Ostravsku vybetonován první samostatný srub, do září 1938 vybudovaly 226 (z plánovaných 1276) samostatných objektů TO, stavebně dokončily pět dělostřeleckých tvrzí (bez dělostřelecké výzbroje) a rozestavěly další čtyři tvrze (z původně plánovaných 17). 

   V průběhu první poloviny roku 1936 začalo být jasné, že výstavba těžkého opevnění nepostupuje dostatečným tempem. Z tohoto důvodu se přikročilo k výstavbě lehkého opevnění (LO). Nejprve bylo budováno LO vzor 36 pro přímé palby podle francouzského vzoru, především v západní části ČSR. Z důvodů nedostatků tohoto vzoru (slabé stěny, chybějící ventilace, nechráněný přístup ke vchodu) vyvinuli čs. projektanti nový typ LO, odvozený tvarem od těžkých objektů, vzor 37. Podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací  získal přezdívku „řopík“ a sloužil stejně jako objekty TO převážně k bočním palbám. Z plánovaných více než 15 000 objektů se podařilo stavebně dokončit méně než 10 000.

   Součástí opevnění byly také překážky. Těžké byly určeny proti útočné vozbě (tankům),   lehké proti pěchotě. Těžké překážky se obvykle kombinovaly s lehkými. Kolem každého objektu byla překážka obvodová, která jej chránila a mezi jednotlivými objekty byla překážka intervalová, která bránila průniku protivníka linií opevnění.

Použité prameny:

ŠRÁMEK, Pavel: Výstavba opevnění ve vzpomínkách generála Ludvíka Krejčího a plukovníka Josefa Fetky. In: Fortsborník, zvláštní číslo 7, Army fort s. r. o., Brno 2000
Internetové stránky bunkry.cz, ropiky.net, stm-s50, Wikipedie