Jesenicko v roce 1938

 

   Stráž obrany státu (SOS), zvláštní bezpečnostní sbor Československé republiky (ČSR) v letech 1936 – 1939, se výrazně podílel na obraně republiky na konci 30. let. Zpětně vnímáme jeho příslušníky jen jako obránce ČSR, kteří přes svou odvahu a úspěchy v boji museli v důsledku mezinárodních politických jednání svá postavení opustit. 

   V době existence SOS se však jeho členové potýkali nejen s přesilou polovojenských a někdy i pravidelných jednotek Německa, Polska a Maďarska. Současně museli řešit a překonávat řadu problémů, souvisejících s běžným fungováním Stráže. Část obtíží vznikala v podstatě přirozeně, vzhledem k tomu, že SOS byla nově vytvořenou organizací, navíc se na jejím chodu účastnily tři ministerstva. Značná část problémů se však vytvořila zcela zbytečně, v důsledku byrokracie, nedotažené přípravy vzniku Stráže a chybných rozhodnutí politiků.

   V následujícím textu jsou postupně uvedeny největší problémy chodu SOS a ze vzpomínek a hlášení příslušníků Stráže jsou vybrány jejich konkrétní příklady a důsledky.

 

   Nebezpečí ze strany Německa si vedení státu a následně i armády začalo uvědomovat již v první polovině 30. let. Následovaly rozhodnutí o reorganizaci a modernizaci armády a výstavbě pohraničního opevnění. Ministerstvo národní obrany (MNO) se snažilo také vylepšit opatření spojená s ostrahou státní hranice. Spolupráci četnictva a finanční stráže (FS) s armádou při ostraze hranic již řešily přijaté předpisy, platily však spíše teoreticky.

   Součinností armády, četnictva a FS se zabývala 19. 11. 1934 Nejvyšší rada obrany státu, která nařídila ustanovit komisi ze zástupců MNO, ministerstva vnitra (MV) a ministerstva financí (MF).  Přestože v sousedním Německu již vládli nacisté a republika se připravovala na válku, jednání se protahovala až do podzimu 1936, přičemž největší zdržení způsobovalo MF. Konečně 23. 10. bylo vydáno vládní nařízení č. 270/1936 Sb. o Stráži obrany státu, jež vešlo v platnost vydáním ve Sbírce zákonů a nařízení 31. 10. 1936. 

   Zdlouhavým jednáním byl ztracen nejméně jeden rok. Tento čas poté chyběl k navýšení početních stavů, výcviku všech příslušníků, doladění činnosti SOS a odstranění zjištěných nedostatků, zvláště v oblasti výzbroje a výstroje. Neuskutečnilo se ani plánované vyzbrojení těžkými kulomety a obrněnými auty.

   Dalším viditelným důsledkem bylo chybějící označení příslušníků Stráže. Mužstvo SOS se skládalo z příslušníků četnictva, finanční stráže, policie a vojenských posil. K jejich odlišení od ostatních ozbrojených složek měl sloužit odznak. Ten se podařilo navrhnout a první kusy i vyrobit, ale z důvodů zdržení při schvalování na MV a MF se již do podzimu 1938 k jednotkám nedostal. Z nejasných důvodů byla objednávka v říjnu 1938 stornována, přestože Stráž existovala i po mnichovské dohodě. Některé prapory SOS tak musely své příslušníky vojenských posil označit improvizovaně zeleným pruhem látky na levé paži, aby je odlišily od vojáků armády. Dělo se tak například na jižním Slovensku a na Moravě u praporu Šumperk.

 

   V míru byla SOS podřízena MV, pod MNO přecházela při ostraze hranic. To sice mělo logiku, protože nešlo o armádní jednotku, ale bezpečnostní sbor. Ovšem hlavní úkol Stráže byl vojenský. V případě náhlého ohrožení bezpečnosti ČSR během několika hodin uzavřít hranice, zatarasit komunikace a zahájit boj na zdrženou, který měl umožnit čs. armádě zaujmout obranu. Tato dvoukolejnost komplikovala chod jednotek, zvláště při změnách v podřízenosti. 

   SOS byla organizována po praporech, kterých bylo 31. Veliteli praporů byli jmenováni důstojníci pěchoty v hodnostech majorů nebo podplukovníků (u praporu Praha plukovník). Protože v mírové době podléhala SOS politické správě, byli tito důstojníci formálně přiděleni k hlavním okresním politickým úřadům jako voj. techničtí referenti a byli podřízeni okresním hejtmanům, případně policejním ředitelům. To ale nebylo dobré řešení.       

   22. 09. 1938 okresní hejtman ve Šluknově spolu se  dvěma sousedními kolegy ve šluknovském výběžku zradil a zneužil své postavení. Přestože dopoledne přešla Stráž pod armádní velení, nařizoval jednotlivým družstvům, aby složily zbraně a vzdaly se henleinovcům. SOS mu sice formálně nepodléhala, ale družstva byly zmateny přijetím kapitulace vládou předchozího dne a spojení s nadřízenými často nefungovalo.

   Velitel praporu byl v míru jediný voják na velitelství. Dalšími členy velení praporu měli být důstojník četnictva a úředník FS ve funkcích odborných poradců. V době pohotovosti byly štáby praporů zesilovány zpravidla dalším důstojníkem četnictva a štábním důstojníkem armády, nebo jako u praporu Jindřichův Hradec účetním rotmistrem. 

   Tento stav však nebyl samozřejmý. Odborní poradci bývali překládáni, nebo odcházeli do penze a náhrada za ně nepřicházela vždy ihned. Výpomocné síly vyžádané z okresních hejtmanství na své úkoly nebyly zapracovány. Velitelé praporů si stěžovali, že bez personálu své povinnosti nejsou sto zvládnout. Nejvíce byl postrádán další důstojník jako stálý zástupce a rotmistři pro vedení administrativy a účetnictví. V některých případech zůstávali velitelé praporů na své úkoly téměř sami, což je vyčerpávalo. Velitel praporu Moravské Budějovice následkem toho onemocněl. Přetíženost povinnostmi a únava pak měly nepříznivý vliv i na činnost velitelů při velení jejich praporům.

   Potíže byly i s připraveností velitelů menších jednotek. Veliteli rot a čet byli důstojníci četnictva a úředníci FS. Podle hodnocení velitelů praporů však podřízeným velitelům scházely znalosti vojenského rázu a na místa velitelů rot nebyly schopné osoby. Původně se předpokládalo, že nižší velitelé se budou věnovat především administrativě, praxe však ukázala, že budou muset podřízené jednotky skutečně řídit. Vyskytl se návrh na zařazení několika důstojníků pěchoty v záloze k praporům SOS na funkce velitelů rot, ten však nebyl realizován. Přes uvedený nedostatek byli z velitelů nejlépe hodnoceni příslušníci četnictva. Příčinou byla zřejmě blízkost organizace četnictva organizaci armády. 

   Podstatným problémem byla velikost některých praporů. Početní stavy praporů Stráže byly závislé na velikosti obvodů a místních podmínkách a kolísaly od 400 do 2000 mužů. Velitelé praporů Liberec, Falknov (Sokolov), Moravská Ostrava a Bratislava, které patřily k největším, tak veleli jednotce odpovídající početně tehdejšímu pěšímu pluku. Potíže s velením svým jednotkám, rozmístěným na území několika okresů, měli i velitelé menších praporů. Alespoň u největších jednotek šlo situaci vyřešit jako u původně plánovaného praporu Mukačevo na Podkarpatské Rusi, který byl rozdělen na prapory Užhorod a Chust.

   Nedomyšlené bylo také rozložení tří nejvýchodnějších praporů. Kromě dvou zmíněných praporů z Podkarpatské Rusi šlo o prapor Michalovce na východním Slovensku. Tyto tři prapory měly své úseky proti Maďarsku i Polsku. V případě konfliktů s oběma zeměmi současně by velitelé těchto praporů museli vést boj na dvou frontách. Na podkarpatské Rusi k této situaci také došlo. Naštěstí šlo z polské strany jen o teroristické útoky omezené časově i početně.

 

   Přestože všichni příslušníci SOS absolvovali prezenční vojenskou službu, úkoly sboru vyžadovaly procvičení všech strážců podle výcvikového programu Stráže. Starší příslušníci četnictva a FS navíc již dlouhou dobu vojenský výcvik ani cvičení neprodělali. (Na policii se vojenská povinnost stále vztahovala.)

   Výcvikové kurzy se organizovaly pro řadové příslušníky, instruktory (velitele četnických stanic a správce oddělení FS), velitele jednotek SOS a specialisty (ženisty, spojaře, zdravotníky, plynové hlídky, řidiče motorových vozidel, zpravodajce). Kromě kurzů se prováděly jedno nebo dvoudenní taktická cvičení celých praporů.

   Opožděním vzniku a následně i zahájení výcviku Stráže se nepodařilo během roku 1937 vycvičit všechny příslušníky SOS. Nebylo ani možné naráz cvičit větší množství četníků a financů. Vzhledem k nutnosti zachovat normální chod jejich pracovišť, se z každé četnické stanice a oddělení FS kurzu účastnil obvykle jen jeden muž. Zbylí strážci měli být vycvičeni v roce 1938. Květnová pohotovost a zářijová krize však výcvik přerušily. Část strážců zůstala nevycvičena a neproběhly některé opakovací kurzy. Zpravodajský výcvik, zařazený do výcvikových kurzů v roce 1938, nebyl například u praporu Bratislava vůbec vykonán.

   Vycvičení velitelé a specialisté byli navíc v rámci svých sborů přemisťováni (například v souvislosti s povýšením). Jejich náhradníci se často už do výcvikových kurzů nedostali. Pro organizaci Stráže to bylo nepříjemné, ale nebylo možné zastavit služební postup řady příslušníků zúčastněných sborů.

 

   V oblasti zabezpečení SOS odpovědné orgány ostudně selhaly. Týká se to především MV a MF. Každé ze zúčastněných ministerstev mělo vybavit jemu podléhající příslušníky Stráže. Svou povinnost splnilo pouze MNO. Je otázka, zda více selhalo MV, které bylo v míru SOS nadřízeno, nebo MF, které dlouhodobě zanedbávalo FS a pokračovalo v tom i po vzniku SOS. Podstatné však je, že MV a MF nejen nesplnily své závazky do května 1938, ale po hlášení velitelů praporů o zjištěných nedostatcích tak neučinily ani později.

 

   Protože jednotky SOS měly působit jako polní stráže, měly být vybaveny výstrojí pro pobyt v terénu. Mimo jiné šlo především o tlumoky, mošny, jídelní nádobí, polní lahve, lopatky, stanové dílce (celty) a přikrývky. Tato výstroj však nebyla MV a MF dodána. Četníci, financové a policisté nastupovali při květnových opatřeních jen ve svých služebních uniformách. V důsledku nedostatku tlumoků a stanových dílců například u praporu Most za dešťů rozmokly papírové obaly potravin a střeliva. Chybějící vybavení zapůjčovali velitelé praporů z armádních skladů. Nedostatky v této oblasti přetrvávaly ještě v září.

   Výstroj pro vojenské posily byla dodána armádou většinou včas. Byla uložena u jednotlivých družstev na odděleních FS, četnických a policejních stanicích.

 

   Výzbroj Stráže se rozlišovala na individuální a kolektivní. Individuální výzbrojí byla většinou karabina (krátká puška) vzor 33 ráže 7,92 mm Mauser, zavedená v roce 1935 pro četnictvo a FS. Policie byla standardně vyzbrojena armádními puškami vz. 24 ráže 7,92 mm Mauser. Puškami vz. 24 byly samozřejmě vyzbrojeny i vojenské posily a také mnozí z nově přijatých četníků a členů FS. V důsledku rozsáhlého náboru nováčků a vytíženosti brněnské zbrojovky pro ně nebyl dostatek karabin vz. 33.  

   Nejvýraznějším nedostatkem v individuální výzbroji byl stav u některých jednotek policie na Slovensku, kde ještě v září 1938 byli policisté vyzbrojeni původně rakousko – uherskou puškou Mannlicher vz. 95. Zásadními nevýhodami tohoto stavu bylo, že munice do pušek Mannlicher nebyla zaměnitelná s municí do pušek Mauser a byl jí nedostatek.

   Příslušníci SOS byli vyzbrojeni i krátkými zbraněmi. Četnictvo pistolemi vz. 22 nebo vz. 24 ráže 9 mm Browning, policie a úředníci FS měli pistole vz. 27 ráže 7,65 mm Browning. Řadoví příslušníci FS a nováčci četnictva neměli krátké zbraně předepsané jako služební, proto si k zajištění své bezpečnosti pořizovali pistole a revolvery na vlastní náklady. Pistole měli mít přiděleny i střelci z lehkého kulometu a jejich pomocníci. Ale nejen například u praporu Lučenec nebyly dodány.

   Do individuální výzbroje také patřily tři ruční granáty na každého muže Stráže. U některých jednotek a starších příslušníků vojenských posil se s granáty vyskytl problém. Jejich výcvik probíhal s granátem Janeček vz. 21, ale přiděleny dostali granáty vz. 35, které byly odlišné. Tato situace se dala vyřešit pomocí instruktorů SOS. Horší bylo, pokud nebyly granáty přiděleny vůbec, jako se to stalo v oblasti města Králíky u praporu Rychnov. Z bezpečnostních důvodů nebyly granáty skladovány u jednotek Stráže, ale v muničním skladu nejbližší vojenské jednotky, odkud měly být za pohotovosti rozváženy jednotlivým družstvům. Na Kralicku se stalo, že granáty byly jen u družstev SOS, které si o ně z vlastní iniciativy u armády řekly.

   Do kolektivní výzbroje družstev Stráže patřil především lehký kulomet ZB (Zbrojovka Brno) vz. 26 ráže 7,92 mm Mauser s příslušenstvím a osvětlovací pistole vz. 30 ráže 26,5 mm s  30 raketami. Bílé sloužily k osvětlení bojiště v noci, červené znamenaly kontakt s nepřítelem a zelené signalizovaly ústup družstva (pro upozornění čs. jednotek, aby nedošlo k palbě do vlastních řad). 

   Kulomety a osvětlovací pistole však nebyly včas dodány v dostatečných počtech. Stávalo se, že byly i družstva, kterým kulomet přidělen nebyl, případně jim byl odebrán. Jako u jednoho vzdáleného družstva praporu Falknov, kde to bylo zdůvodněno slovy, že „je ho tam škoda“. Družstvo naštěstí nebylo napadeno. Důvodem tohoto jednání byl zřejmě podstav kulometů u praporu a (mylný) předpoklad, že družstvo vzdálené desítky km od hlavního obranného postavení stejně nemá šanci na návrat. Jiné družstvo praporu Užhorod takové štěstí nemělo. Když bylo jeho 12 členů bez přiděleného kulometu přepadeno, jen 5 jich uniklo zajetí. Bylo poté nahrazeno dvěma družstvy i s kulomety… Chybějící kulomety a osvětlovací pistole musela na žádost velitelů praporů zapůjčit vojenská správa.

   Zbývající kolektivní výzbrojí družstva měly být nůžky na drát, polní kukátko (dalekohled) vz. 9/13, kompas, plátěné vědro, souprava map po třech kusech, dva signalizační terče pro spojení s letcem a případně jízdní kolo (pro spojku). U většiny praporů však tato kolektivní výzbroj nebyla úplná v květnu, ani v září 1938.

   U některých jednotek SOS byl výjimečně přidělen těžký kulomet Schwarlose vz. 7/24 (chlazený vodou). Bylo to v těch úsecích obrany, kde se hlavní obranné postavení krylo s postavením jednotek Stráže (u státních hranic, například na Slovensku u Dunaje).

 

   Zásobování stravou bylo u jednotek Stráže problematické. Vzhledem k šíři úseků a vzdálenosti od nejbližších vojenských jednotek většinou nebylo možné zajistit hromadný výdej nebo dopravu stravy. Jednotlivá družstva se musela o jídlo starat sama. Příslušníkům SOS byly vypláceny finanční náhrady, za které si mohli stravu koupit. Měli několik možností. Kupovat si hotová jídla, nakupovat suroviny a vařit si sami, odebírat hotová jídla u nejbližšího vojenského oddílu (pokud je nablízku), případně od vojáků odebírat suroviny a opět vařit sami. Ne vždy však kapacita (a ochota) u dostupných vojenských kuchyní postačovala.  Zatímco v květnu se strava běžně nakupovala, v září již příslušníci Stráže v důsledku nepřátelství ze strany sudetoněmeckého obyvatelstva měli s nákupem potravin velké problémy.

   Nadřízené orgány opět selhaly. Nikdo tuto situaci neřešil, ačkoli bylo možné zásobovat jednotlivé družstva konzervovanou stravou a trvanlivými suchary, jako u jednotek armády. Družstva SOS tak zůstaly odkázány jen samy na sebe. 

   Stravování řešily podle svých možností. V některých případech si jídlo v nouzi opatřovali nezákonnou cestou, jako jednotka četníků v Habarticích (prapor Liberec), kde se jim nejen nikdo nestaral o stravu, ale ani k nim nechodily kontroly. Někde si suroviny zajišťovali neoficiálními protislužbami, jako u družstva Rajchéřov (prapor Jindřichův Hradec), kde se starali o domácí zvířata ve vesnici opuštěné Němci. Za to si dojili mléko u krav, sbírali slepičí vejce a zabíjeli králíky. Jiná družstva byla odkázána jen na to, co získala na polích, nebo v lese. Družstvo u Mikulova (prapor Hodonín) jedlo jen chleba a vinné hrozny. Družstvo z Hůrek u Píště (prapor Moravská Ostrava) mělo pro změnu ke chlebu pečené srnčí maso… 

   U praporu Bruntál bylo v posledních dnech září nutné pro stravování využít záložních dávek potravin. Všichni příslušníci Stráže měli mít u sebe dvě záložní dávky. Každou tvořilo 200 g sucharů, masová konzerva a dvě kávové konzervy po 40 g. Ovšem například praporu Šumperk záložní dávky potravin dodány nebyly.