Jesenicko v roce 1938

 

   ČSR byla mnohonárodnostním státem. Národnostní otázka však nebyla dořešena. Menšiny měly sice ze zákona zajištěné lepší postavení než v okolních zemích, neměly však vlastní samosprávu. A to přes to, že jim byla při vzniku republiky přislíbena. Slováci měli slib daný dokonce písemně, tak zvanou Pittsburskou dohodou, z doby protirakouského odboje za 1. světové války. (Slováci byli oficiálně označováni za součást uměle vytvořeného československého národa.)

   Tento nedostatek využili ke své agitaci nacisté z Německa, i nacionalisté z řad menšin v republice, kteří byli současně s nacisty ve spojení. Agitace vyvrcholila v letech 1938 a 1939. Postupně se projevila zhoršením vztahu menšin k ČSR, sudetoněmeckým povstáním, hromadnými útěky německých branců za hranice během mobilizace, dezercemi již odvedených českých Němců, odtržením Slovenska, dezercemi Rusínů a povstáním Karpatské Siče na Podkarpatské Rusi. Vstřícné kroky, učiněné vládou ČSR pod tlakem okolností v roce 1938, už na situaci nic nemohly změnit.

    Důsledky nacistické a nacionalistické agitace se nevyhnuly ani SOS. Docházelo nejen k dezercím, ale i ke zradám a napomáhání protivníkovi. Většina členů bezpečnostních sborů a vojenských posil byla sice tzv. československé národnosti, příslušníci národnostních menšin v nich však také sloužili.

   Je smutné, že selhali i členové profesionálních sborů, kterým služba republice dávala obživu. Například u praporu Stříbro z družstva Prostřední Žďár zběhl do Německa už v červenci 1938 dozorce FS i s výzbrojí a služebním psem. U praporu České Budějovice zradil dokonce velitel družstva Kamenná, také dozorce FS. U praporu Jindřichův Hradec zběhl další dozorce FS ze Staňkova a zradil respicient FS v Romavě. U praporu Bruntál zradil v Městě Albrechticích četnický strážmistr. U praporu Liberec zradil zřejmě nejvýše postavený příslušník Stráže, velitel roty SOS ve Varnsdorfu v hodnosti nadporučíka četnictva. Na Slovensku u praporu Lučenec zběhli četník a dozorce FS. Na Podkarpatské Rusi zběhla v březnu 1939 celá řada rusínských členů bezpečnostních sborů.

   U vojenských posil byl stav ještě o něco horší. Teoreticky měli být všichni příslušníci vojenských posil státně spolehliví. Byli vybíráni tajně veliteli družstev Stráže podle celé řady kritérií. O svém zařazení k SOS se dověděli až při vyhlášení pohotovosti, obdržením dekretu o členství ve Stráži, podepsaným příslušným okresním hejtmanem. Proti tomu nebylo odvolání. V praxi se ukázalo, že i osoby původně považované za spolehlivé, se nechaly ovlivnit nacistickou propagandou a nacionalistickou agitací.

   V každé ze zemí ČSR byla situace odlišná. Zjednodušeně se dá říci, že čím více na východ, tím byla kritičtější. V Čechách větší problémy nebyly. Vojenské posily byly buď českého původu, nebo jako u praporu Most z řad německých antifašistů a sociálních demokratů, kteří byli vůči republice loajální.

   Na severu země Moravskoslezské také větší problémy nebyly. U praporu Šumperk byly jen posily čs. národnosti, ačkoli při bojích se Sudetoněmeckým Freikorpsem na Jesenicku pomáhali i místní levicoví Němci. Kromě komunistů i sociální demokraté z organizace Rote Wehr (Rudá Obrana - původní název Republikánské Obrany). Na jižní Moravě u praporu Znojmo však dezertovaly nejen vojenské posily německé národnosti, ale i tzv. poločeši ze smíšených manželství. Z družstva Šatov zběhli vojáci posil už při svolávání. Z družstva Hnanice přeběhl vojín (ze Šatova) s vyjmutým úderníkem z kulometu. U družstva Jaroslavice zběhlo mužstvo německé národnosti ještě před odjezdem na stanoviště, posily okolních družstev zběhly během bojů v druhé polovině září. Naopak u praporu Hodonín sloužili ve vojenských posilách spolehliví němečtí sociální demokraté z organizace Republikanische Wehr (Republikánská Obrana).

   Na Slovensku situaci komplikovali současně maďarští i slovenští nacionalisté. Vojenské posily z oblastí zabíraných Maďarskem přestávaly být od října 1938 spolehlivé. U praporu Košice dokonce musely být jednotky SOS vystřídány vojskem. Na Stráž měly také nepříznivý vliv protičeské nálady, vyvolávané slovenskými nacionalisty. Například u praporu Levice docházelo k úpadku kázně mezi slovenskými posilami.

   Na Podkarpatské Rusi byla situace s vojenskými posilami nejkritičtější. Záložníci rusínské národnosti nebyli spolehliví. Po celé délce hranic přebíhali jednotlivci k Maďarům. U praporu Užhorod vojenské posily z řad aktivních vojáků během boje utíkaly. Musely být vystřídány vojáky z Čech a Slovenska. Stejným způsobem musely být nahrazeny nespolehlivé posily u praporu Chust.   

 

   Dlouhodobým problémem bezpečnostních sborů ČSR působících na hranicích republiky bylo ubytování. Nejvíce se to pochopitelně týkalo FS a později i SOS. Budovy celnic, oddělení finanční stráže i četnictva byly různého stáří, velikosti a kvality. V některých případech sídlily státní orgány v pronajatých místnostech soukromých nebo obecních domů a v odlehlejších oblastech dokonce v dřevěných budovách. Jestliže byla v budově úřadu současně také kasárna, znamenalo to obvykle, že pro ubytování svobodných příslušníků byla vyčleněna jedna, nebo dvě místnosti s postelemi a skříněmi. 

   Ubytovací kapacity však často nestačily a tak bydleli především financové i v soukromí. Tento stav by se dal pochopit v odlehlých pohraničních vesnicích. Byl však nevyhovující i ve větších obcích. Například v městečku Velký Šenov (prapor Liberec) nebyla žádná ubytovna ani kasárna a příslušníci FS museli bydlet samostatně v podnájmech.

   Situace se začala měnit se vzrůstajícím ohrožením ČSR. V roce 1936 rozhodla vláda nejprve o budování zvláštních zařízení, sloužících k znemožnění dopravy na silnicích a cestách. Jednalo se o přehrazení silnic a cest závorami, trvalé uzavření (vedlejších) komunikací stálými překážkami, stálá zařízení k zřizování překážek v době potřeby, stálá zařízení k ničení silnic a cest a skladiště na trhaviny a jiný materiál k znemožňování dopravy. 

   Nejviditelnější z těchto zařízení byly pancéřové závory Ippen na hlavních i vedlejších cestách přes hranice. Byly doplňované ochrannými betonovými zídkami před stojany závor a výhybnými zídkami, zpomalujícími jízdu směrem od hranic. 

   Zvláštní zařízení se podařilo vybudovat od podzimu 1936 do konce roku 1937 na všech silnicích a cestách překračujících hranice do Německa, Rakouska a Maďarska. Byl to jeden z mála případů, kdy se plánované opatření k obraně republiky podařilo realizovat včas.

   S výstavbou zvláštních zařízení se začala zvažovat i výstavba opevněných budov, jejichž posádky by zvláštní zařízení kryly palbou a tím alespoň dočasně znemožnily jejich destrukci protivníkem. V těchto budovách byly kromě úřadoven také plánovány kasárna FS. Současně s výstavbou nových, měly být opevňovány také již vybudované služební budovy. Ke stavebním pracím v celé ČSR se však přistoupilo až v roce 1938. Do září se tak podařilo dokončit jen část plánované výstavby. Dokončené opevněné budovy se staly na podzim 1938 důležitými opěrnými body jednotek SOS. Bylo jich však málo. 

   Potíže s ubytováním se také ukázaly během pohotovosti Stráže od května 1938. Většina družstev byla umístěna mezi přechody v terénu jako polní stráže. Ubytovány byly podle místních možností, někdy v ne zcela vyhovujících prostorách. Nejlépe na tom byly pochopitelně družstva střežící vlastní větší služební budovu. Dobře na tom byly také družstva ubytovaná v turistických chatách nebo hájovnách, i když ty se většinou nehodily pro obranu. Ostatní družstva si stavěly sruby, boudy nebo přes počáteční nedostatek stanových dílců stany.

   Během léta bylo v přírodě příjemně, ale v září začalo být v noci chladno. Situaci obzvláště družstvům pod stany zkomplikoval zákaz zřizovat otevřená ohniště, vydaný na podzim. Během srpna se sice úředníci na MV začali zamýšlet, jak ubytování SOS v terénu zlepšit, ale jako obvykle jim to trvalo. Přestože z některých praporů přišly návrhy na výrobu jednoduchých typizovaných srubů zpravidla pro družstva, k jejich schválení a budování nedošlo.   

 

   Ve druhé polovině 30. se armáda ČSR teprve začínala motorizovat. Podmínky nedovolovaly, aby se motorizace uskutečnila ve větší míře. Motorizovány byly proto především elitní jednotky, kterými byly rychlé divize. Zbytek armády zůstával hipomobilní (odkázaný na dopravu koňmi). Tato situace se promítla i do motorizace Stráže. 

   Většina jednotek SOS byla pěších, ale motorová vozidla byla potřeba pro rychlou dopravu družstev co nejblíže bojovým stanovištím. Následně také na zásobování, odvoz raněných a kurýrní službu. Vzhledem k nedostatku armádních vozidel byly prapory Stráže odkázány při vyhlášení pohotovosti na rekvírování (zabavování) vozidel civilních. Evidovaná vozidla byla často přebírána od soukromých firem i s řidiči. Pro případy nedostatku národnostně spolehlivých řidičů byl jedním z kurzů pro specialisty SOS také kurz řidičů. Problém s evidovanými vozidly byl v tom, že po vyhlášení mobilizace je odebírala armáda.

   V poslední třetině září tak prapory Stráže využívaly většinou vlastní přidělená vozidla. Velitelé praporů byli v roce 1937 vybaveni osobními vozy Jawa 700 – Minor. Každému praporu byl také přidělen jeden nákladní automobil Praga RV (rychlý vojenský). Pro kurýrní a zásobovací službu se používaly motocykly. Protože MF odmítlo dřívější návrh na zakoupení motocyklů pro FS, byly používané stroje většinou v soukromém vlastnictví financů nebo četníků. Majitelům byly alespoň propláceny náklady na benzín. V naléhavých případech bylo také možno využít vozidla motorizované zálohy praporu, to znamená četnických pohotovostních oddílů, případně asistenčních čet státní policie nebo čet vojenských posil.

   Pro rychlou dopravu spojek na kratší vzdálenost, zvláště mezi družstvy a na velitelství čety, se používaly také bicykly. Určení příslušníci měli nařízeno vzít s sebou vlastní jízdní kola. Nebyla však stanovena náhrada za jejich opotřebení.

   Celkově byla motorizace praporů SOS slabá, což se ukázalo hlavně během ústupu z hraničních výběžků během ofenzívy Sudetoněmeckého Freikorpsu 22. 09. 1938. Družstva, která nebyla zajata, musela většinou ustupovat pěšky, nebo zrekvírovat okolo jedoucí nákladní auto. Kromě automobilů chyběly také služební motocykly pro spojky, kterými bylo možno nahradit přerušené telefonické spojení.

 

   Ačkoli můžeme mít tendenci si předválečnou ČSR a její obyvatele idealizovat, republika měla řadu nedostatků a žili v ní také chybující lidé nejrůznějších povah. To se týká i těch, kteří o SOS rozhodovali, tedy politiků, vlastních velitelů Stráže a důstojníků armády.

 

   Činnost SOS nejvíce brzdili politici. Kromě již zmíněných selhání v oblasti materiálního zabezpečení Stráže, šlo především o příkazy MV, omezující reakce bezpečnostních sborů na demonstrace, provokace a nakonec i ozbrojené útoky německé menšiny. Smyslem tohoto zdánlivě nelogického jednání ministra a úředníků MV, bylo zamezit vniku ozbrojeného incidentu, který by mohlo nacistické Německo použít jako záminku k zahájení války.

   Tato v podstatě správná myšlenka však byla prováděna zcela jednostranně, bez ohledu na důsledky pro bezpečnostní sbory v pohraničí a tím i SOS. Především šlo o zákaz střelby (mimo případů nejvyšší nouze), v důsledku které by střely dopadaly na říšskoněmecké území. Byly i případy, kdy někteří příliš aktivní nadřízení zakazovali četnickým stanicím a policejním expoziturám poblíž hranic střelbu úplně. Z toho samozřejmě těžili při svých akcích sudetoněmečtí povstalci.

   Příkladem nešťastného zasahování MV do obrany ČSR je obsazení obce Bublava (prapor Falknov) henleinovci 13. 09. 1938 během 1. fáze sudetoněmeckého povstání. Místní příslušníci Stráže z řad financů a četníků byli obklíčeni na četnické stanici. Pomoc sousedních družstev k jejich osvobození nestačila. MV nepovolilo nasazení připravené vojenské jednotky, protože Bublava ležela na hranici a hrozilo, že by se střílelo na německé území. Příslušníci SOS se bez pomoci 14. 09. vzdali.

   Další komplikací bylo tentokrát rozhodnutí vlády, v důsledku nějž MNO 20. 09. zakázalo používat vojenské jednotky k osvobození úředních budov, obsazených na hranicích povstalci. Příčinou byla opět snaha nezavdat Německu důvod k válce. Osvobození obsazených objektů mělo být záležitostí příslušných rezortů, tedy MV nebo MF, v reálu vlastně jen jednotek Stráže. SOS ale neměla dostatek záloh, aby mohla podpořit všechny přepadené družstva.

   Přes toto omezení však příslušníci Stráže dobyli některé budovy zpět. Zřejmě nejznámější je případ celního úřadu v Horní Světlé (prapor Liberec). Úřad byl obsazen bez boje 22. 09. povstalci, kteří přišli přes hranice z Německa. Zpět byl dobyt spojenými družstvy z Horní a Dolní Světlé po asi hodinovém boji v noci z 22. na 23. 09. 1938.

   Všichni obránci ČSR z řad SOS i armádních jednotek nebrali omezující nařízení absolutně. Byly případy, kdy byla zahájena palba na henleinovce střílející z německého území. Minimálně jednou také přišla na pomoc jednotce SOS, tísněné povstalci, skupina dobrovolníků z objektů těžkého opevnění, ačkoliv to měli zakázáno. U praporu Moravská Ostrava, který sousedil z části s Polskem, platil také zákaz střelby do Polska. Přes to v několika případech zahájili příslušníci Stráže palbu na útočící polské teroristy a odrazili je. Opakovaně se tak stalo přímo v Českém Těšíně na pohraniční řece Olši.

   Je třeba přiznat, že přístup MV se změnil po demisi „kapitulantské“ vlády (přinucené k ústupkům spojenci) a jmenování úřednické vlády 22. 09. 1938. Nový ministr vnitra byl zkušený, protože tuto funkci v předchozích vládách již několikrát vykonával a jeho jmenování se ukázalo přínosem.

   Pro jednotky SOS na hranicích však tato změna přišla pozdě. 22. 09. totiž podnikl Sudetoněmecký Freikorps s pomocí jednotek SA a SS ofenzívu ve většině česko – německého pohraničí. V důsledku kombinace výše uvedených nařízení a instrukcí Zemských úřadů (podléhajících MV) setrvat na místě, došlo zvláště v oblastech hraničních výběžků k obklíčení a zajetí mnoha příslušníků i celých družstev Stráže. (Armáda zde většinou neměla posádky.) 

 

   Jednostranný přístup MV se promítl i do jednání některých velitelů SOS. Například družstvu Breitenbach (prapor Falknov nad Ohří), hodně vzdálenému od hlavního obranného postavení, bylo stále zdůrazňováno nestřílet, ačkoli důvody dle zákona na ochranu republiky byly. Když se u družstva objevil vyšší nadřízený, řekl, že je jich tam škoda. Změna situace ovšem provedena nebyla. Podobně to s požadavkem „nestřílet a vyvarovat se incidentů“ bylo i jinde. Členové napadených družstev se však samozřejmě bránili.

   Potíže byly i s pochopením nadřízených pro starost o rodiny. V Meziměstí (prapor Jičín) po zahájení povstání rodiny českých železničářů evakuovaly zvlášť vypravenými vlaky. Rodiny příslušníků FS však měly zákaz stěhování z pohraničí, aby se předešlo panice. Odstěhovat se mohly až před mobilizací, ale to už nebylo čím stěhovat nábytek.

   Někteří velitelé Stráže nedokázali čelit krizovým situacím. V Bartošovicích (prapor Rychnov), při přepadení celního úřadu velitel čety z řad četnictva ujel na motocyklu do linie opevnění. V Mostech u Jablunkova (prapor Moravská Ostrava) byla při napadení města polskými teroristy obléhána četnická stanice. Četníci se ubránili, ale velitel stanice se zhroutil a po příjezdu posil od sousedního praporu Žilina byl odvezen do nemocnice.

   Stávaly se i případy, že velitelé se dostatečně nevěnovali situaci svých podřízených jednotek. To mohlo být způsobeno jejich přetížením. Například družstvo Libštejn (prapor Falknov nad Ohří) bylo po 7 dní bez rozkazů. Velitel čety ani roty se v telefonu nehlásili. Spojení bylo přerušeno a obklíčené družstvo se 22. 09. vzdalo. Družstvu Bílá Voda (prapor Šumperk) při zahájení ofenzivy Freikorpsu nebyla vyslána posila a rozkaz k evakuaci byl vydán pozdě. Družstvo patřilo k nejvzdálenějším v Javornickém výběžku a 22. 09. muselo ustupovat desítky kilometrů úbočím Rychlebských hor, aby uniklo zajetí. 

   Poněkud překvapivě docházelo i k tomu, že nadřízení neuvěřili důležitému hlášení svých podřízených, nebo mu nevěnovali dostatečnou pozornost. Veliteli jednoho z družstev praporu Rimavská Sobota se stalo, že při opakovaném obsazení obce Dárňa Maďary neuvěřil velitel praporu jeho hlášení a neposlal pomoc. Ve Vidnavě (prapor Šumperk) se místní četník ve funkci zpravodajce SOS dozvěděl od důvěrníka, že Vidnava bude následující den přepadena Freikorpsem. Ihned to hlásil veliteli četnické stanice. Hlášení bylo přijato bez zájmu. Vidnava byla skutečně 22. 09. přepadena a byli při tom zastřeleni dva příslušníci FS. Podobný případ se stal na Podkarpatské Rusi. Četníci z roty Stráže u Mukačeva (prapor Užhorod) zjistili od konfidentů, že 14. 03. 1939 bude úsek napaden. Na hlášení nebyl brán zřetel a k protiopatřením nedošlo. Ráno při útoku Maďarů velitel roty SOS i jeho zástupce evakuovali na neznámé místo…

 

Důstojníci armády    

   Přestože vztahy mezi Stráží a čs. armádou byly dobré, docházelo občas ke konfliktům a nedorozuměním mezi armádními důstojníky a příslušníky SOS. Nejčastěji se tak stávalo pochopitelně v době po vyhlášení ostrahy hranic 22. 09. 1938, kdy Stráž přešla z podřízenosti MV pod armádní velení.

   Důstojníci armády měli výhrady k uvolněnějšímu chování členů SOS, zvláště z řad FS, už během taktických cvičení praporů Stráže, při kterých dělali rozhodčí. V době zářijové krize se stávalo, že vyšší armádní důstojník na kontrole nechal příslušníky družstva provést základní cviky se zbraní, nebo jednotce SOS odpočívající v kasárnách po ústupu z pohraničí nařídil pořadové cvičení.

   Na straně armády však byly také nedostatky. Například družstvo Stráže Ječmeniště (prapor Moravské Budějovice) od září do 08. října nevidělo jediného důstojníka. Podle hlášení velitele praporu Levice docházelo k nedorozuměním s důstojníky armády, protože neznali předpis SOS. Zřejmě ze stejného důvodu také docházelo podle hlášení velitele praporu Košice ke kompetenčním sporům mezi ním a velením vojska. Družstvu Modrava (prapor Strakonice) se stalo, že při ústupu po něm z obranné linie zahájili palbu. Ukázalo se, že někteří vojáci ani nevěděli, že jsou před nimi jednotky Stráže. Nadřízení důstojníci je o tom patrně zapomněli informovat. 

 

   Z uvedených příkladů je patrné, že naši předkové působící v jednotkách SOS neměli snadnou službu. Některými armádními důstojníky byla Stráž označována za improvizaci, což je v podstatě pravda. Přes všechny nedostatky však splnila v květnu i v září svůj úkol. Během několika hodin uzavřela hranice a to by armáda ve stejném čase nedokázala. Osvědčila se také při zjišťování zpravodajských informací. V posledních měsících existence ČSR příslušníci SOS dokázali, že jsou schopni úspěšně vést i těžké boje s přesilou. Na jejich hrdinství nemění nic ani to, že zániku republiky nezabránili.

 

 

 

BENEŠ, Jaroslav: Finanční stráž československá 1918 – 1938. FORT print, Dvůr Králové nad Labem 2005

LÁŠEK, Radan: Jednotka určení SOS - díl první, druhý a třetí. Codyprint, Praha 2007

Boj hazlovského družstva SOS. www.ceskenarodnilisty.cz, Internet