Přes překážky ke hvězdám

Ahoj všichni,

častokráte si říkám, zda - li není na světě příliš zle. Jestli všechno kolem nás už není jen samá hrůza a šílenost, jestli lidé nezapomněli,že jsou lidé. Prolomit tyhle zažité stereotypy zloby a nelidskosti je hodně těžké. Zvláště ve chvílích, kdy vás takto zklamávají třeba i ti nejbližší přátelé. Závist, nenávist, zloba... K přátelství ani jedno z toho nepatří. A přesto se to denně děje. "Přátelé" si hází klacky pod nohy, ubližují si, užívají si neúspěchy a závidí si úspěchy. Je to smutné, protože kdo jiný než váš přítel by vám měl přát jen to nejlepší? 

Jenže pravidlem se začíná stávat to, že co si neuděláme nebo nezařídíme nebo třeba i nepřejeme my sami, to jakoby nebylo. 

Proto... spolehněte se vždy jen sami na sebe. Když to totiž budete potřebovat nejvíc, nikdo vám třeba nemusí pomoct. Zároveň ale zkoušejme společně prolomit lidskost, pomoc bližnímu v nouzi a takové ty běžné věci, které se nám pomalu vytrácí ze světa, což je velká škoda. Společně máme šanci to zvládnout. Pokud každý z nás bude rozdávat alespoň občas úsměvy, alespoň čas od času pomůže i cizímu, udělá dobrý skutek, bude ctít stáří a bude slušným a dobrým člověkem, tak svět ještě nebude ztracený.

A pokud máte,tak jako já, vedle sebe někoho, na koho se můžete spolehnout, kdo je tím dobrým člověkem, je vám nejlepším přítelem a ještě ho i bezmezně milujete, je to největší štěstí, jaké může být. Nenechte si ho vzít ani zničit lidskou zlobou, závistí a nepřejícností. Važte si toho. Pěstujte si hezké vztahy.

A hlavně...

Přejte a bude vám přáno! Když to neuděláte, nikdy nepochopíte, že to mnohdy úplně stačí.

A karma už to zařídí. 

S láskou

K

Ahoj lidi, jsem web, co dostal nový kabát. 

Decentní, s lehounce modrým nádechem tak, jak to má moje majitelka ráda. Moc sem nepíše, je totiž tak trochu nemožná. A když už sem něco napíše, je to jednou za půl roku, ale i přesto jsou tu některé články poměrně důležité a řekl bych i docela přínosné. Takové květnaté a pozitivní, což v dnešní době lidi mohou docela ocenit. To víte, není to FC (neboli Firstclas) ani Síla myšlení, ani Pozitivní myšlenky pro každý den, to už jsou prostě jiné levely. Ale je to něco, co vychází upřímně ze srdce slečny, která všechny ty články psávala, píše a MOŽNÁ i bude psát. Když bude mít čas. Výmluv už bylo dost, ale já se na ní nezlobím, alespoň, že mě čas od času nově ohákne, protože bejt celej rok v jednom, no uznejte, to není žádný med, že jo! 

Je skoro konec roku 2017, ještě to stihla a doufám, že na Nový rok napíše nějaký ten článek, protože jak na Nový rok, tak po celý rok. A nezapomeňte, Nový rok s velkým N je jen ten jeden den - tedy 1.1. 2018, ale jinak se píše vše nejlepší do nového roku s malým n, protože se tím myslí celý rok 2018. Kapiš? Já jen, abyste to zase nevyfikli blbě, když už máme po těch, podle vás, vánocích s malým (no nikdo nechce mít malýho, že jo...). 

Tak adios parchanti! 

Pěknej zbytek roku a dobře se vohoďte, já tu lemru línou dokopu k tomu, aby se na Novej rok jenom někde neflákala a přihodila pár písmen, ať to tady nemusim po půl roce zachraňovat za ní. 

Váš webík!

Ahooooj všem ženám, dívkám, slečnám, dámám!

Jsem tu zas! S pozitivní náladou. A s odhodláním popsat něco tak velkého, až z toho bude přecházet zrak. Znáte seriál sex ve městě? Případně filmy? Pokud ano, tak jistě víte, že se tam vyskytuje jakýsi Pan Božský (v originále Mr. Big). Pokud tento seriál ale neznáte, tak Vám to z těchto pár řádků nic neřekne. Tak ve stručnosti. Pan Božský je někdo, kdo je za každých okolností šarmantní, okouzlující a odzbrojující. Je to frajer, který má hodně peněz, boží řeči a umí to skvěle (pozn. každý nechť si to vyloží jak chce!). Není to prototyp klasického hezouna, je to prostě jen bouře charismatu a osobního kouzla, vynechme z toho teď ty prachy, protože o ty nám tu nepůjde. A ženy jednoduše z tohohle chlápka mívají taky bouře, ale hormonální. Ptám se neustále sama sebe - proč? Proč někteří vyzařují taková osobní kouzla, že každý jen čumí, jak umí (rozuměj - spadne z něj/ní na zadek!). 

A tak jsem si pořád dokola pokládala otázky, kde někteří lidé berou ten sex-appeal, kde sakra berou to charisma, o kterém ale i vědí, uvědomují si a náležitě toho využívají. A dlouho jsem nemohla nic takového vědomě najít v sobě. A hle. Je to tam! A vtip není v tom, že někomu je z hůry dáno a jinému ne. Vtip je totiž v tom, jak to vidíte vy sami! 

Jednou milé slečny, dívky, ženy, dámy - jednou zkuste být prostě jen trochu drzejší, víc se usmívat - ale ne jen takovým tím smíchem a lá "jsem slušná holka" ale takovým tím úsměvem, kdy se smějou oči a vaše rty jsou od ucha k uchu. Stačí tak málo, vážně! Asi i proto se říká, že bychom se měly usmívat pořád, protože nikdy nevíme, kdo se zamiluje do našeho úsměvu. A jestliže se zamiluje právě do něj, máme vyhráno, protože takový Mr. Big nám to bude neustále opakovat. Jsi krásná, nádherná, oči jako zrcadla, úsměv bohyně, bože! To bude na denním pořádku, pokud si najdete toho správného chlapa! 

Zkuste prostě být Paní Božskou. Každá jsme krásná! A nepotřebujete k tomu mít všechno to, co má seriálová postava! Stačí jen být sama sebou a trochu podtrhnout svojí krásu! Dokonalost hledat nemusíte, nikdo není dokonalý, ale na každém je něco dokonalého, tak to podtrhněme, využijme toho!

Se srdečným a trochu namyšleným pozdravem

K

P.S. nepřehánět, v jednoduchosti je krása!

Ahoj moji milí,

ne neztratila jsem se ze světa. Ale razím heslo - když není vše, jak má být, je dobré se chvíli odstřihnout a hodit se do pohody a klidu, a pak zase začít dělat všechno to, co mě dělá tím celkem, který všichni znáte. 

Ani už nevím, jak je to dlouho, co jsem vám psala naposledy. Myslím si, že to je celkem dlouhá doba na to, abych si udělala ve svých věcech jasno a byla schopná se přizpůsobit novinkám, o nichž vám dnes napíšu pár řádků.

Je to už skoro půl roku, co jsem se rozhodla jít cestou menšího odporu, protože mě nebavilo to, co dělám. A když vás něco nebaví, zvláště pak něco, co má pomáhat druhým, není úplně správné v tom setrvávat zbytečně dlouho. Teď už vím, že nelze sedět na dvou židlích zároveň. Teď už vím, že jsou sice na světě lidé, pro které mají smysl určité věci, ale já jsem člověkem, který prostě nedokáže některé věci překousnout, a tak se rozhodl, že se o to nebude snažit a přenechá to jiným. Ale už několikrát jsme se tu zamýšleli nad tím, jak nás některé věci prostě posouvají kupředu a vše má vždycky svůj smysl. Tak tohle smysl rozhodně mělo. 

Moji ledničku teď možná bude brzy nějaký ten drak střežit - a kéž by to udělal, protože se do ní dívám častěji než je vhodné, ale vždycky si s tím dokážu poradit - mám totiž bezovou hůlku! 

Novinkou je třeba to, že teď bydlím v Praze, kde to mám sice ráda, protože Praha má své kouzlo, ale nově si nadmíru užívám víkendů na vsi, kde je pro mě najednou všechno tak nějak krásnější a vzácnější - příroda, klid, ptáčkové zpívají, lidé jsou tak nějak klidnější, milejší, vstřícnější a komunikativnější - a hlavně  - žádný spěch! 

A další - pro mě tou nejstěžejnější a nejúžasnější novinkou je to, že jsem paní učitelkou třídní (doposud ve 3.B) - od září už ve 4.B! Momentálně mám teda prázdniny, které si nadmíru užívám a nějak si lítám v oblacích, protože na světě je prostě krásně. Můj život nabral úplně jiný směr a dostal konečně svůj smysl. Děti jsou tím smyslem. A kromě toho, že jich mám ve své třídě pěkný počet (a bezmezně je všechny miluju!)  bych i ráda měla jedno (nebo dvě, tři) své. To je teď jedna z věcí, na které bych ráda zapracovala, protože to je pro mě podstatou života. Ještě víc než kdy dřív jsem se utvrdila v tom, že děti jsou těmi, od kterých bychom se měli učit nejvíce. Že děti jsou ti, kteří nám dávají sílu a možnost se smát každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu. A co na tom, že na téhle cestě mě zřejmě čeká ještě spousta překážek. Kdyby překážky neexistovaly, jak bychom si pak mohli vážit toho, co se nám podařilo a toho, co máme a získáváme. Nechme to na přírodě, protože ta si to umí zařídit. 

K těmhle pár řádkům mě napadá jediné. Učím se neustále schopnosti sebereflexe. A nyní, když si po sobě tyto řádky čtu je mi jasné, že tudy vede cesta. Vím, že když vstanu, seberu všechny síly a veškerou odvahu, a že když se s vámi čas od času podělím o své zážitky a novinky, tak dokážu vše, co si zamanu. Jako kdysi, jako neustále - co záleží na tom, co bylo posledních půl roku -  na pauzu má právo každý! :) Ta moje netrvá zas tak dlouho - vždyť co je půl roku v životě člověka? Změny přišly právě včas. Ještě před půl rokem, jsem neměla ani chvilku času na to, abych přemýšlela o čemkoliv, protože můj čas byl neustále zaplněný studiem, prací, povinnostmi, spánkem, a tak stále a stále dokola. Teď mám už půl roku spoustu času na přemýšlení a občas se mi stává, že spadnu do pocitu úzkosti - převážně z toho, že se cítím najednou provinile za to, že ležím v posteli a sleduju film, že se jen tak courám někde venku, že nedělám nic okolí prospěšného. Ale proč bychom se měli cítit provinile za to, že si dáváme pauzu na sebe? Proč bychom měli mít pocit, že musíme neustále něco dělat ? Nechci jednoho dne, až budu ve stáří reflektovat svůj život, dojít k tomu, že jsem si ho dostatečně neužila, neproválela pár let a neměla radost a úsměv na rtech. 

Usmívám se. 

I kdybys měl sbohem dát, všemu cos měl dosud rád,
překroč vlastní stín - jdi za štěstím. 

Kdybys neměl z čeho žít, kdybys poslepu měl jít,
vykroč ze svých bran, jdi za štěstím.

S láskou a pozdravem,

K

Zdravím všechny ty, kteří to ještě se mnou nevzdali. 

Když jsem naposledy psala, bylo všechno úplně jinak než teď. Vize do budoucna byly jasné, každá věc a každý krok, který jsem dělala - všechno bylo naprosto promyšlené. Dopředu jsem věděla, co bude, a co by být mělo. Ne vždycky se ale věci dějou tak, jak je chceme. Naučilo mě to nové myšlence, takové, kterou jsem ve svých představách sice měla, ale nikdy se s ní příliš nezabývala. Dost často jsem se trápila věcmi, které jsem udělala nebo naopak neudělala. Ale intuice nám vždy řekne, co udělat chceme a nechceme a podle toho volíme, tak nač potom něčeho litovat, když to tak evidentně mělo být? Ta myšlenka je prostá. Neplánovat. Většinu plánů totiž stejně život zhatí nebo překazí, což nás pak vrátí na samý začátek cesty a je jen na nás, jestli budeme chtít začít znovu a zdolávat všechny překážky. Ale je tu taky možnost setrvání. Vyčkat a setrvat se podle mě dost vyplácí. Rok sem, rok tam, čert to vem. Nikdy mi nepřišlo tak skvělé to, že neřeším čas, jako teď. No a co, tak jsem strávila spoustu času věcmi, které nakonec asi k ničemu nebyly, ale měly určitě smysl, naučila jsem se z nich něco nového a to vždycky smysl má. No a co, tak jsem prostě udělala pár chyb, těmi se člověk přece také učí. Za dva měsíce mi bude 25 let - čtvrtstoletí, jak to nazýváme my "depkaři" - ale k sakru, není tohle právě ten nejlepší věk k tomu poučit se ze svých chyb a udělat věci konečně správně? Zlomové období? Vážně? Právě teď? JO!

Když už totiž nevíte kudy kam, cítíte se prázdní, sami, cítíte, že vás vlastně to, co děláte už ani nenaplňuje, ale spíš obtěžuje, dejte si pauzu. Takovou pauzu, kterou sami uznáte za vhodnou. Já jsem si před asi čtyřmi týdny řekla DOST! Bylo toho tolik, co mě pořád vracelo zpátky na začátek, tolik věcí, tolik lidí, prostředí, myšlenky. A tak jsem si s pomocí některých mých přátel prostě řekla DOST. A zvolila si cestu "pauzy", která mě naplňuje. A samozřejmě jsem poznala i to, kdo mi přítelem doopravdy není. To je takový bonus. Ale není to zas tak, že bych zůstala jen tak sedět a přihlížela bych tomu, co činí ostatní. Činím taky, jen trochu jinak, trochu jinde, než bylo původně v plánu, pohybuji se v jiném prostředí, mám o dost víc času a začínám zase cítit radost, která se postupně vytrácela neznámo kam. Půjde to možná pomalu, ale půjde to. A v den svých 25. narozenin už budu vědět, že všechno to, co jsem udělala bylo správné na 100 %. Stále jsem na těch 85 %, ale aspoň to není nuda - pracovat na zbylých 15 % se určitě vyplatí, a pak to pořádně oslavíme! 

S láskou, vřelým pozdravem a přáním vnitřní pohody a klidu,

Vaše K

Ahoj moji milí,

už máme po Vánocích a zase se nám blíží konec roku. Nějaké ty konce roku už jsme spolu prožili, pěkné i smutné.

Mám pocit, že lidé mají tendenci měnit věci právě s příchodem nového roku. Nemusí se však jednat o předsevzetí, ale klidně o velké životní změny a kroky, které třeba vedou k vyřešení celé budoucnosti. Zajímavé je také fakt, že vánoční čas a čas před koncem roku je vždy tak trochu i smutný. Také vám připadá, že s Vánocemi se všechno vyřeší a nastane kýžený klid a ticho po bouři? O Vánocích často umírají slavné osobnosti, o kterých slyšíme z médií,  ale i spousta osobností, které neznáme a jsou pro nás mnohem slavnější než kdejaká celebrita, protože jsou to rodinní příslušníci a blízcí lidé, které milujeme. S Vánocemi prostě vždy nastává nějaký čas zúčtování. Již pár let to vnímám, ale nikdy jsem se nad tím nezamýšlela a sama sebe se ptám proč. Proč se zrozením Ježíše Krista spousta lidí odchází? Je to nějaká rána osudu? Nějaký čas k zamyšlení se ? Náhoda? 

Nejsem tu ale dnes proto, abych rozvíjela konspirační teorie na téma zrození a smrt. Ani mi to nenáleží. Jsem tu z toho důvodu, abych Vám připomněla, jak moc důležité je být v této době člověkem. Ptáte se, co je to za nesmysl? Vůbec to není nesmysl. Člověkem, který tu bude pro své blízké, který se nenechá svést společností k výkonům a uspěchanosti, člověk, který stále bude uznávat hodnoty a postoje, které k lidskosti patří a oddělují nás tak od zvířat. A mnohdy se ptám sama sebe, proč jsou některá zvířata lepší, než lidé. A je tomu tak dost často - bohužel. Ale čas je prchavý. Mohou přijít další Vánoce a další rok a vy už nemusíte mít příležitost udělat a říct věci, které jste říct chtěli, ale neodhodlali jste se k nim nebo jste je prostě odkládali. 

A tak bych vám všem ráda připomněla to, co mně samotné dělá problém si mnohdy uvědomit, že dělat důležitá rozhodnutí lze vždy ve chvíli, kdy si to v hlavě urovnáte, ať už je konec roku nebo není. A nejlepší rozhodnutí jsou vždy ta, která jsou vykonána bez odkládání a výmluv, protože to jsou ta rozhodnutí, která mají váhu i do budoucna. Tak zkuste letos nemít předsevzetí. Zkuste prostě rozhodnutí dělat v těch chvílích, kdy vám přijdou na mysl. S odkládáním do konce roku se totiž nic nezmění, jen se prodlouží čas rozhodování a zpochybňování toho, jestli to rozhodnutí je a nebo není správné, ale pamatujte - první myšlenka je vždycky ta správná! A neplatí to jen u vědomostí, ale také u psychického a fyzického stavu každého z nás. No vážně. 

Přeji vám poklidné zbylé dny tohoto roku. Ať jsou třeba těmi nejlepšími dny v roce a kdyby přece nebyly, tak ať se to s příchodem nového alespoň trochu pohne kupředu s vidinou, že zase bude líp. Protože bez deště by nebyla duha, protože bez poznání svých slabostí bychom nemohli být silní, protože bez uvědomění si kým jsme, bychom nemohli dělat žádná rozhodnutí a bez toho, aniž bychom si sami sebe cenili a přemýšleli nad sebou samými bychom nemohli být "lidmi".

S láskou, pozdravem a štěstím do dnešního dne, zítřejšího dne a všech dalších dní (nikoliv pouze do nového roku)  - protože čekat se změnou na Nový rok nemá smysl. Je to totiž taky jenom jeden ze dnů v roce, který nemá žádnou vyšší hodnotu než tu, kterou jí lidstvo názvem Nový rok přikládá. 

Vaše K

P.S. Všem vysokoškolským studentům přeji úspěšné zkouškové období a úspěšné složení lednových státních zkoušek! 

... Je to jen přesvědčení, že je něco důležitějšího než strach. 

Ahoj všem mým milým čtenářům. 

Dnes jsem začala dokončením věty, která začíná již v nadpisu. Řekla bych, že je poměrně podstatné si o strachu něco povědět. Dnešek byl opět přínosný. Každý den něčím je, ale já si o svém životě myslím, že mi dává velké množství náznaků, návodů a privilegií k tomu, abych něco mohla dostatečně pochopit, ukotvit a vnitřně strávit. 

Někdy mi však připadá, že v mojí hlavě je spousta malých mužíčků, kteří jsou zčásti scénáristé a zčásti režiséři a ti vedou v mé hlavě jakési filmové scény. Myšlenkami, které zde popíšu a ve kterých jsem se našla naprosto na 100% jsem se inspirovala u Barbory Šťastné v její knize "Jak jsem sebrala odvahu" - některé pasáže jsou totiž jako ušité na míru všem, kteří dokážou své problémy identifikovat a pojmenovat. Sebezkušenost a sebepoznání tomu říkáme. Ale abych neutíkala od tématu a vrátila se k mým scénáristům a režisérům v hlavě - do hlavních rolí obsazují stále jen mě a mé příbuzné nebo mé nejbližší. Stačí jim málo. Stačí, aby se v mé hlavě zrodily ty nejtragičtější scénáře, hned několik nejlépe, abych byla na tu hrůzu a tragédii dostatečně připravená. Ve skutečnosti , realitě, chcete- li, se ale nestane vůbec nic z toho, nevyplní se v 99% případů ani jeden z tragických scénářů , které se odehrávají v mé hlavě, stane se to úplně jinak a rozhodně je to úlevný pocit, protože tragédie se nepotvrdí a problém je na nějakou chvíli zažehnán. Tedy až do doby, než na mysl přijde nějaká další myšlenka, která rozproudí množství dalších myšlenek, asociací a představ a scénáristé a režiséři mají zase práci. No řekla bych, že se nikdy nenudí. Kamera, klapka, jedem! Brilantní nápady režiséra najednou dostanou nový rozměr naprosto působivých obrazů. 

Než tenhle celovečerní film dokoukám, uběhne sotva pár vteřin, možná něco málo minut, když je těch scénářů více a už se mi svírá žaludek a polévá mě pot. Katastrofa!  Tentokrát to vypadá na Oskara nebo Českého lva! Pak se ale vzchopím a začnu uvažovat racionálně a z hlediska pravděpodobnosti. Statistika mi nikdy nešla, ale v mém životě se teď často objevuje a co je pravděpodobnější než to, že se matematický antitalent nakonec stane matematickým géniem? - Zde je jasně vidět nepochopení pravděpodobnosti a můžeme se vrhnout na další část článku, která příjemně - doufám - dokreslí dnešní poznání. 

Se skutečností tedy tenhle hlavofilm neměl nic společného. Nezakládal se na realitě.Vytvářet si ale ve své hlavě katastrofické scénáře, odvíjející se od miniaturních každodenních zápletek, je dost podivný koníček. Přesto jsou chvíle, kdy se mu věnuji náruživě. Stačí, když mi někdo z blízkých nezvedne hned mobil nebo neodepíše delší dobu, to filmaři v mé hlavě hned vysílají houkající sanitky, akční scény se skřípějícími brzdami a nebo mi ve schránce přistane anonym s výhrůžkou smrti. Moc dobrá záminka k tomuhle koníčku je taky nějaký nový symptom mého zdraví, zdravotní příznak, cokoliv tomu podobné. Samozřejmě, že hned umírám, protože  cokoliv , co se objeví na mém těle nebo uvnitř (chápej bolest, malý flíček,atd) může vypadat jako zárodek smrtelné  nebo zohyzďující choroby a co potom, když si to ještě vygooglíte a podíváte se do diskuzí, no to je úplný konec, nevyléčitelná smrtelná choroba, zbývá vám pár měsíců života a druhý den vám doktor řekne, že studenti lékařských fakult sice vidí smrt a diagnózy všude, ale že je to jenom viróza nebo nedostatek hořčíku. A pak se to z vyšetření, které udělá pro váš klid nakonec i potvrdí. Asi vystudoval medicínu, tak by to asi měl vědět, když je lékař, co? 

No ale stěžejní věcí tohohle článku je pro vás stejně to sebepoznání. Protože dneska mi skvělý odborník řekl, že veškeré problémy a neúspěchy života spočívají v tom, že neznáte sami sebe - vnitřně samozřejmě, psychologicky. No tak jasný, že moje články vždycky vycházej z tohohle aspektu, tos určitě věděl/a!

Důležité je sebrat odvahu, identifikovat problém ve svém vlastním nitru, popřemýšlet a pak problém vyřknout nahlas - pojmenovat ho. A to je zákon o duševním zdraví. A můžete být prolezlí čím chcete, můžete být úzkostní a depresivní, můžete mít hromadu jiných dalších problémů a jste stejně na nejlepší cestě, jak se s tím poprat jako bojovník, který nikdy souboj neprohraje. 

Odvaha totiž není nedostatek strachu, ale jen přesvědčení, že je něco důležitějšího než strach! Vaše myšlení!

S láskou a díkem za to, že si moje články stále čtete,

 K

P.S. Dál posílejte dobro obyčejnými projevy laskavosti - když vám starý pán, který špatně vidí, vrátí místo desetikoruny padesátikorunu, vraťte mu ji jako já dnes, bude vám opravdu vděčný, že na světě ještě stále existují lidé, kteří se zachovají hezky a nenechají si jeho omyl pro sebe za účelem zisku hloupých čtyřiceti korun (platí samozřejmě i pro větší částky) - on se vám totiž ten projev laskavosti vzápětí vrátí. Vždycky si na mě vzpomeňte. Lidskost nás dělá tím, kým nikdo jiný být nemůže - lidmi! :)

Ahoj.

Ne! Tak zní odpověď na otázku, zda dneska budu řešit nějaké matematické slátaniny. Fakt nebudu. Matika mi nikdy příliš nešla, a tak je nadpis tohohle článku spíš takovým obrazným pojmenováním faktu "jak vypadal dnešní den" ! Každý den je něčím jiným. Občas se vydaří, občas naopak. Občas jedete domu v buse s takovou depkou, že nejste schopni si užít svoji chvilku poslouchání hudby a v hlavě se vám rojí neskutečné množství katastrofických scénářů o čemkoliv. O vás, o vašich blízkých, o klientech, spolužácích, o dětech, které učíte, pacientech, které léčíte, lidech, které při své práci potkáváte, zvířatech.... no a tak.

Každý si svou profesi dosaďte sám. Nejlíp z toho stejně dnes vyjdou ti, kteří nemusí nikomu pomáhat a mohou si jet pouze svoje prkno. Protože jak už jistě víte z mých předešlých článků, pomáhající profese to mají nejhorší. Nikdy nemají tak úplně "čistou hlavu", ačkoliv zrovna oni by ji čistou mít měli. Zbytku světa je to jedno, protože slovo čistou ve spojení s hlavou bere jako běžné slovo = rozuměj umytou. Tak tak to opravdu myšleno není. Asi jsem zaujatá svým studiem,částečně i profesí, kterou si teď často zkouším. A zároveň taky druhou profesí, kterou dělám třetím rokem, ale už ne tak do hloubky, jako předešlé dva roky. Ale stejně mě to poznamenává, o tom žádná. Dnešek byl pro mě fakt na dlouhou dobu zase nejhorším dnem. Asi to bylo vypětím, zároveň tím, že na vás lidi valí své problémy a očekávají od vás alespoň částečné rozřešení, zároveň se ani vy necítíte nejlíp a a nějak na vás padne to "vaše" i to "ostatních", a pak, když je to nadoraz a vy si říkáte, že to stačilo a už bude líp, máte na krajíčku, ale snažíte se to ustát, přijde další věc, která je pomyslnou třešničkou na dortu a pomůže dát emocím volný průchod. A najednou se ocitáte na zemi (doslova) - sedící, ležící, jakkoliv. Slza jedna za druhou, všechno to jde ven a strašně to pomáhá. A vlastně ani tak úplně nešťastní nejste, vlastně byste právě v tuhle chvíli definovali svoje zdraví stejně tak, jako ho definuje WHO (Světová zdravotnická organizace) = „stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody".

Tak kde je tedy problém? Proč ? K čemu ? Co vám vaše rozpoložení a vaše emoce říkají? Proč se cítíte vy sami, jakoby vás někdo rozložil na prvočinitele a donutil vás se kouknout na každý problém a každou životní zkušenost znova, zblízka, pořádně detailně a pořádně narovinu. Jakoby vám vmetl do obličeje i ty nejhorší pravdy, které víte, znáte, uvědomujete si je, ale stejně je od jiných nechcete slyšet, protože to jsou vaše prvočinitele a ne odpad, kostlivci pro někoho, kdo vám chce zasadit hlubokou ránu do nitra a tím vás srazit opět na kolena. JO! Každý se někdy tak cítíme. Já dnes. Chvíli. Teď už zase ne. Nemělo by být skrýváno, co je pravdou, realitou všedního i nevšedního života. Mělo by být vidět to, co je uvnitř, aby si lidé nemysleli, že někdo se narodil s lepší výbavou - není ve stresu, depresi, smutku, špatném rozpoložení. Každý někdy je, jen někdo víc a někdo míň. Míň = umím s tím rozpoložením pracovat.

Pochyby nejsou na místě. Uvědomit si nějakou věc je první krok k tomu ji adekvátně vyřešit. Chvíli jsem pochybovala, chvíli jsem se cítila dnes rozložená na prvočinitele. Pak jsem sedla k notebooku a napsala vám o tom. A najednou je vše jinak. Povězte to druhým. Když jim to nepovíte, nakonec skončíte taky rozložení na prvočinitele. A to nikdo nechce. Chceme šťastné dny. A pokud to nemáte komu říct, povězte to mně. Pořád to platí. (myslenkykvetiny@seznam.cz) - klidně anonymně - odepíšu .)

S ryzí upřímností,

K

Ahoj, 

úvodem bych zmínila krásná slova jedné krásné české písničky, kterými jsem se v dnešním článku inspirovala, avšak nebylo by to takové, kdybych vám všem neměla co sdělit o minulých několika dnech. 

"Když pod stromem stín je past, tvé pocity chtěj Tě zmást, pak záleží, kdo odolá. Když svět Ti natáhne dlaň a vyzve Tě - pojď a vstaň, je přátelství tím, kdo zavolá. "

Nebylo by tomu jako obvykle, kdyby moje předešlé dny nevydaly na knihu. Kdo chce, udělá si život pestrý, kdo nechce, nechť pozoruje svoji šeď. Většinou píšu pozitivní věci, věci takové, které mohou ovlivnit mysl mých čtenářů a přátel, známých, rodinných příslušníků. Ne vždycky ale promlouvám k vám všem tak zpříma jako se na to chystám dnes. Učím se. Poslední rok se hodně učím. Sama na sobě. Poznávat se, reagovat, chápat více druhé, snažit se porozumět jim, ale především sama sobě, akceptovat je, respektovat. K povolání psychoterapeuta tohle prostě patří. Občas jsem se ptávala sama sebe, jak to takový psychoterapeut může vše zvládnout. Je to taky jen člověk a ne bůh. Nese si na zádech svá břímě a ještě si nese břímě všech svých klientů a pacientů. Jak jen tohle zvládá? 

Důležité otázky si klademe každý den. Pro mě byla tahle ale obzvláště podstatná. Nepřipouštěla jsem si přímé odpovědi, myslela jsem, že psychoterapeutický výcvik udělá z člověka "boha" ! Samozřejmě obrazně řečeno. Ale potom se stalo moc věcí, událostí, v mém životě se objevili noví lidé, staří odcházeli, pořád dokola. Neustálý koloběh ztrát a nových přátelství, neustálý koloběh upevňování vztahů a poznávání, kdo opravdu za co stojí. Někteří byli lhostejní vůči všemu a raději se otočili zády ve chvílích, kdy jste je potřebovali. Jiní byli zaslepeni závistí či záští. Další tu prostě jen netečně postávali a dívali se, na pomoc přišli až tehdy, měli - li jste se hůř než oni sami, aby mohli sami sebe uklidnit, že někdo je na tom hůř. A někteří byli zase tak moc neodbytní, a tak moc uvědomělí, že si mysleli, že mohou vyřešit život někoho jiného tím, že za něj rozhodnou, co je správné. Posledních pár let odešlo z mého života mnoho lidí. Někteří mi chybí, někteří naopak vůbec. Ani jedné ztráty a ani jednoho nového přátelství však nelituji. Každý mě obohatil nějak jinak. Stále se sama sebe ptám, zda dojít k něčemu takovému opravdu může člověk až tehdy, upevní - li svoje názory a myšlenky v nějakém zakotveném rámci. Až se  vyprofiluje jako opravdová osobnost s vlastními názory, postoji, stylem a přestane se zamýšlet nad tím, jak se zalíbí ostatním. Poslední dny mě naučily novému poznání. Znala jsem ho. Věděla jsem, že existuje, ale stále jsem měla pocit, že musím svým povoláním a tím, čemu se věnuji, zachraňovat všechny ostatní. Ale kdo zachrání mě? 

Jsou dny, kdy jedu domů, dívám se do zamlženého okna přeplněného autobusu a hlavou se mi honí myšlenky o jiných lidech. Jak řešit jejich problémy a krize ? Jak jinak než tím, že jím pomůžu se dostat hlouběji k jejich problémům. Jak jinak než "léčbou slovem", úsměvem, podanou rukou, nasměrováním, pozitivní motivací? Jak to sakra ti terapeuti dělají, že tohle zvládnou? Jednoduchá a stručná odpověď. 

NIKDO NENÍ ZODPOVĚDNÝ ZA ŽÁDNOU LIDSKOU BYTOST KROMĚ SÁM SEBE. 

Brzy mi bude pětadvacet let. Říkám brzy, protože půl rok v životě nic neznamená. Ani rok, ani dva, tři, pokud v nich najdete alespoň kousek něčeho, co vám dělá radost. Nemusí být nutně šťastný každý den. Šťastný je ten, kdo si štěstí umí vykouzlit sám. Stejně tak, jako silný není ten, kdo dokáže pouhým slovem srazit někoho na kolena, ale jen ten, kdo dokáže pouhým úsměvem postavit někoho na nohy. Silný je ten, kdo se silným cítí.  

Chtěla bych poděkovat všem těm, kteří se ke mně nikdy neotočíte zády. Všem těm, kteří v mém životě hrajete velkou roli, obrníte se vždy trpělivostí a nasloucháte mi. Všem těm, kteří jste tu ve dne v noci. 

Michaela, Petra, Dominika, Jakub, Petr, Kateřina, Květuše, Jiří, Pavlína, Zdeněk, Ondřej, Lukáš, Hana. 

Všechna tahle jména se z nějakého důvodu neodmyslitelně zapsala do mého srdce a zůstanou tam navždy.

S láskou,

K