kapitola 13
28. 4. 2014
Takže na konci dne jsem měla jméno. Byla jsem 'Ta, co jim hodila jídlo na hlavu'. Očekávala jsem odvetu v každé chodbě, v každé třídě, zejména, když jsem zahlédla jednoho z Thompsonů na dějáku, nebo čistě oblečenou Ash, jak trucovala u svý skříňky. Ale nic se nedělo.
Dee se mi před tělocvikem strašně moc omlouvala a pak mne za to, co jsem udělala, objala. Když jsme nastoupili na voleyball, tak se se mnou snažila mluvit, ale já byla... netečná. Nebylo pochyb o tom, že mě Ash nenávidí. Ale proč? Nemohlo to být kvůli Daemonovi. Bylo v tom něco víc. A já nevěděla co.
Po škole jsem jela domů a snažila se přijít všemu na kloub. Všemu, co jsem tu zažila od chvíle, co jsme se přistěhovali. První den jsem cítila cosi na terase a v domě. Ten den u jezera, když Daemonovi narostly žábry. Ten záblesk světla s medvědem a v knihovně musel být to samé. A všechny ty kraviny, o kterých mluvila Lesa.
Jamkile jsem se dostala domů, tak jsem na verandě zahlédla několik zabalených krabic. V tu ránu byly chmury z celýho dne pryč. Několik krabic na sobě mělo nalepený smajlíky. Pištěla jsem a popadla je. Byly v nich knihy, který jsem si předobjednala před několika týdny.
Spěchala jsem nahoru do svýho pokoje a zapla notebook. Zkoukla jsem recenzi, kterou jsem napsala včera. Žádný nový komentáře. Lidi jsou kreténi. Ale získala jsem pět nových followerů. Lidi jsou boží. Zavřela jsem radši stránku, než bych začla komplet všechno redizajnovat. Pak jsem si vygooglila 'lidé světla' ale potom co mi výsledky hodily několik studijních skupin bible, zkusila jsem zadat 'Smrtihlav'.
Ach. Muj. Bože.
Lidi ze západní Virginie jsou magoři. Na Floridě sem tam někdo tvrdil že zahlídnul Bigfoota nebo Sněžnýho muže, ale ne gigantický lítací cosi.
Vypadal jako obrovskej, satanistickej motýl.
Proč jsem se na tohle sakra dívala? Byla jsem bez sebe. Zastavila jsem se dřív, než jsem začla vyhledávat vetřelce v Západní Virginii.
Jakmile jsem sešla dolů ze schodů, někdo zaklepal na dveře. Byla to Dee.
"Čus," řekla "dáme řeč?"
"Jasně," vyšla jsem ven a zavřela za sebou dveře. "Máma pořád ještě spí."
Přikývla a já si sedla na houpačku. "Katy, dnešek mě moc mrzí. Ash je někdy šílená kráva."
"Přece není tvoje chyba, jak se chová." Namítla jsem. "Ale co nechápu je, proč se ke mně tak ona a Daemon chovaj." Zasekla jsem se, jelikož jsem zase cítila to hloupý pálení v hrdle. "Neměla jsem jim to jídlo vyklopit na hlavu, ale v životě mě nikdo víc neponížil." Dee se posadila vedle mě a zkřížila kotníky. "Myslím, že to co si udělala ty, bylo ve skutečnosti vtipný. Kdybych věděla, že budou tak děsný, tak bych zajistila, aby se to nestalo." No už se stalo, pomyslela jsem si.
Zhluboka se nadechla. "Ash není Daemonova holka. Ona by chtěla, ale není."
"No mě to tak nepřipadalo."
"No občas… jsou spolu."
"On jí využívá?" Znechuceně jsem zavrtěla hlavou. "To je vůl."
"Myslím, že je to vzájemný. Upřímně, minulej rok spolu krátce chodili, ale pak to vyšumělo. Dnes jí věnoval snad nejvíc pozornosti za poslední měsíce."
"Ona mě nenávidí," řekla jsem po pár minutách s povzdechem. "Ale to je mi teď jedno. Na něco jsem se tě chtěla zeptat."
"Oká."
Kousla jsem se do rtu. "Jsme kamarádky, že jo?"
"Samozřejmě!" Zadívala se na mě širokýma očima. "Upřímně, Daemon každýho vyděsí a odežene a ty jsi vydržela nejdýl. A proto jsi něco jako moje nejlepší kamarádka."
Ulevilo se mi, když jsem to slyšela. Teda ne to, že jsem 'vydržela nejdýl', protože to znělo fakt divně. Jakoby si kamarády rozbíjeli nebo co. "U mě je to stejný."
Široce se usmála. "Tak to je fajn, protože bych se cejtila jako tupec, když jsem to všechno řekla a ty by ses už se mnou nechtěla dál kamarádit."
Upřímnost jejího hlasu ve mně rozhostila harmonii. Najednou jsem si nebyla vůbec jistá, jestli se jí chci na něco ptát. Možná je to něco, o čem nechce mluvit, protože je to pro ní příliš bolestný. Za ten krátký čas, co se známe, jsme se hodně sblížily a já jí nechtěla rozrušit.
"Proč ses ptala?" Rejpla si do mě.
Sevřela jsem svoje vlasy za hlavou a zírala do podlahy. "Proč jsi mi nikdy neřekla o Dawsonovi?"
Dee zamrzla. Upřímně to vypadalo, že přestala i dejchat.
Pak si přejela dlaní po ruce nahoru a dolů a polkla. "Počítám, že ti o něm řekl někdo ve škole?"
"Jo, řekli mi, že zmizel s nějakou holkou."
Stiskla pevně rty a přikývla. "Vím, že ti asi přijde divný, že jsem se o něm nikdy nezmínila, ale nemluvím o něm ráda. Dokonce o něm zkouším vůbec nepřemejšlet." Dívala se na mě a v očích se jí leskly slzy. "Dělá tohle ze mě špatnýho člověka?"
"Ne," řekla jsem rázně. "Někdy zkouším zapomenout na tátu, protože vzpomínky na něj hrozně bolej."
"Byli jsme si blízcí, Dawson a já." Rukou si otřela tvář. "Daemon byl vždycky ten tišší, uzavřenější. Řešil si svoje. Ale Dawson a já jsem byla jedna ruka. Všechno jsme páchali společně. Byl mi víc než bráchou. Byl můj nejlepší kámoš."
Nevěděla jsem co říct.
Ale bezpečně to vysvětlovalo Deeinu potřebu skutečnýho přátelství a schopnost vzájemně rozeznat v té druhé náš společný pocit. Osamělost. "Promiň, neměla jsem to vytahovat, nerozuměla jsem tomu a... a byla jsem prostě vlezlá kráva."
"Ne to je v pohodě," otočila se ke mně. "Na tvym místě by mě to taky zajímalo. Absolutně to chápu. A měla jsem ti o tom říct. Jsem prostě děsná kamarádka, když jsi se musela dozvědět o mým druhym bráchovi od lidí ve škole."
"Byla jsem zmatená. Navíc jsem slyšela tolik..." Zarazila jsem se, a zavrtěla hlavou. "Ále nic. Když si o něm budeš chtít popovídat, jsem tady. Ju?"
Dee pokývala hlavou. "Navíc si slyšela tolik - čeho?"
Kdybych s ní začala řešit ty podivnosti, tak by to asi nebylo moc dobrý. A Daemonovi jsem slíbila, že nebudu mluvit o tom útoku. Přinutila jsem se usmát. "Né o nic nejde. Takže myslíš, že bych si teď měla dávat bacha? Zapsat se do programu ochrany svědků?"
Vydala ze sebe roztřesený smích. "No na tvym místě bych teď moc nezkoušela na Ash promluvit."
To už jsem si tak nějak spočítala. "A co s Daemonem?"
"No to je dobrá otázka," řekla a pohlédla jiným směrem. "Nemám ponětí co udělá."
….
Další den jsem se děsila druhý přestávky. Žaludek jsem měla naruby a snídani jsem nezvládla díky pocitu na zvracení. Naprosto jsem nepochybovala o tom, že Daemon věří v pomstu podávanou hezky za tepla.
Jakmile do třídy dorazila Lesa s Carissou, okamžitě potřebovali vyzjistit, co mě to posedlo, že jsem vyklopila špagety Daemonovi s Ash na hlavu.
Pokrčila jsem rameny. "Ash dělala krávu."Jsem si jistá, že jsem působila mnohem sebevědoměji, než jsem se ve skutečnosti cítila. Vlastně bych to nejradši celé vzala zpátky. Jasně Ash byla hnusná a ztrapnila mě, ale neudělala jsem jí náhodou úplně to samý? Když já byla ta holka, co jí hodila jídlo na hlavu, tak ona byla 'ta hlava'. A to musí bejt taky pořádně trapný.
Styděla jsem se. Nikdy předtím se nikdo kvůli mně nemusel cítit špatně. Bylo to dost podobný, jako když na mě Daemon zkoušel tu svojí nesnesitelnou osobnost. Taky se mi to krajně nelíbí. Rozhodla jsem se, že bude pro všechny nejlepší, když se mu od teď prostě začnu vyhejbat.
Lesa s doširoka otevřenýma očima se naklonila přes uličku. "A co Daemon?"
"No, ten dělá debila vždycky," řekla jsem jim.
Clarissa si sundala brýle a zahihňala se. "Upřímně si přeju, abych věděla co máš v plánu, rozhodně bych si to natočila."
Představila jsem si to na youtube a zašklebila se směrem ke dveřím.
"Školní drby říkaj, že jste spolu s Daemonem v létě chodili." Lesa evidentně čekala, že ten drb potvrdím. V tomhle životě ani omylem.
"Lidi jsou směšný."
Chvíli jsme na sebe zírali, dokud si Carrisa neodkašlala a zeptala se, "Budeš dneska sedět na O s náma?" Nasadila si brýle a přitlačila na jejich nosník.
Překvapeně jsem na ní zamrkala. "Vy pořád chcete, abych si sedla s váma, i po tom včerejšku?" Tak nějak jsem počítala s tím, že po zbytek roku budu obědvat na záchodech.
Lesa přikývla. "Děláš si srandu? Myslíme si, že jsi fakt hustá. My s nima nemáme žádný spory, ale jsem si jistá, že by se našlo pár lidí, co by nejradši udělali to samý, co ty."
"Ty jo, fakt to bylo přísný," dodala Carissa s úsměvem. "Byla jsi jak kuchyňskej ninja."
S úlevou jsem se zasmála. "Hele fakt bych ráda, ale jsem tu jen do čtvrtý hodiny, Potom jdu k doktorovi na sundání dlahy."
"Ouu, tak to přijdeš o zápas," řekla Lesa "Chudinko, nestihneš to?"
"Asi ne, fotbalu stejně nerozumim."
"No to my taky ne, ale stejně bys mohla dorazit." Lesa vsedě tančila a prstýnky vlasů jí poskakovaly kolem obličeje.
"Carrisa a já tam obvykle vyrážíme, ono tu jinak není moc co dělat.
"No, po zápase je na hřišti vždycky párty." Carrisa si upravila ofinu. "Lesa mě tam vždycky zatáhne."
Lesa protočila oči. "Carissa nepije."
"No a?" řekla Carissa.
"A taky nekouří a sexuálně nežije. Zkrátka nedělá nic zajímavýho." Lesa ucukla před Carissinou letící rukou.
"No tak mi promiň, že mám nějakou úroveň." Oči se jí zúžily při pohledu na Lesu. "Né jako někdo."
"Já mám úroveň." Lesa se s lehkým úšklebkem dívala na mě. "Ale tady je potřeba ze svých představ trochu slevit."
Začala jsem se smát.
A pak do třídy vstoupil Daemon. Sesunula jsem se do židle a kousla se do rtu. "Muj bože."
Naštěstí obě holky přestaly mluvit. Sebrala jsem pero a předstírala, že jsem zabraná do svých včerejších zápisků. Ukázalo se, že jsem si včera zapsala kulový, tak jsem alespoň VELMI pomalu psala dnešní datum.
Daemon se usadil za mnou a žaludek se mi bezpochyby nastěhoval do krku. Budu zvracet. Přímo tady, před celou -
Šťouchnul mě do zad tužkou. On a ta jeho zatracená tužka. Šťouchnul mě znovu, tentokrát trochu silněji. Otočila jsem se dozadu, oči zúžené. "CO?"
Daemon se usmíval.
Všichni kolem nás zírali. Bylo to jako opakování včerejšího oběda. Vsadim se, že všichni očekávali, že mu na hlavu vysypu svůj batoh. Podle toho, co řekne je docela pravděpodobný, že to udělám. Ale pochybuju, že by mi to tentokrát prošlo.
Lehce sklonil hlavu a díval se na mě skrz svoje neskutečně dlouhý řasy. "Dlužíš mi nový triko."
Čelist mi spadla snad až na židli.
"Přijď se přesvědčit," tiše pokračoval, "omáčka ze špaget nejde vyprat."
Záhadně jsem objevila svojí schopnost mluvit. "Jsem si jistá, že máš dostatek triček."
"To mám, ale tohle bylo moje oblíbený."
"Ty máš oblíbený triko jo?" Zvedla jsem obočí.
"No a taky si zničila Ashino oblíbený triko." Zase se začal usmívat a na tvářích se mu udělaly hluboké důlky.
"Hmm, jsem si jistá, že jí budeš oporou, po tak traumatickym prožitku."
"No nevim, jestli se z toho dostane." Odpověděl.
Protočila jsem oči a věděla, že bych se měla omluvit, ale nějak jsem to v sobě prostě nedokázala najít. Jo, stávala se ze mě mrcha. Chtěla jsem se otočit.
"Mám to u tebe, opět."
Dlouze jsem na něj zírala. Začalo zvonit, ale připadalo mi to jakoby z dálky. Cukla jsem sebou. "Nedlužim ti vůbec nic," řekla jsem tak tiše, abychom to slyšeli jen my dva.
"Musím nesouhlasit." Naklonil se dopředu. Mezi našimi ústy bylo jen pár centimetrů. Skutečně velice nevhodná vzdálenost vzhledem k tomu, že jsme byli ve třídě a navíc mu včera na klíně seděla jiná holka.
"Tohle jsem od tebe nečekal."
"A co jsi čekal?" Docela mě vzrušil fakt, že jsem ho překvapila. Divný. Můj pohled zase spadnul na jeho poetické rty. Taková škoda rtů.
"Ty a já si musíme promluvit."
"My dva nemáme o čem mluvit."
Jeho pohled klesnul a zdálo se mi, že vzduch ztěžknul. Nesnesitelný.
"Ale ano." Řekl tiše. "To teda máme. Dneska."
Z části jsem mu chtěla říct, ať na celý naše promlouvání zapomene, ale zatnula jsem zuby a přikývla. Pravda, potřebovali jsme si promluvit. Přinejmenším o tom, že už spolu nikdy nebudeme mluvit. Chtěla jsem v sobě zase najít tu příjemnou Katy, tu který ten Blbec nasadil roubík a vyhnal jí do kouta.
Učitel si odkašlal. Nevěřícně jsem zamrkala a zjistila, že jsme právě bavili celou třídu. Otočila jsem se, křečovitě sevřela lavici a červenala se až na zadku.
Hodina tedy začala, ale ten žár byl pořád ve vzduchu a naplňoval mě očekáváním. Cítila jsem Daemona za sebou, jeho oči na mně. Neodvažovala jsem se pohnout. Ne dokud se Lesa neprotáhla a nehodila mi na lavici poskládanej papírek. Aniž by to učitel postřehl, rozložila jsem ho a vsunula pod učebnici. Když se pak učitel otočil k tabuli, jen jsem knihu nadzdvihla.
Tak tomu řikám Mrtě Žhavá Přitažlivost!
Koukla jsem se na ní a zavrtěla hlavou. Ale kdesi hluboko ve mně se to třepetalo a to se teda rozhodně dít nemělo. Nesnášim ho. Je to parchant. Náladovej. Ale zažila jsem s ním momenty - spíš nanosekundy - kdy jsem měla pocit, že jsem viděla skutečnýho Daemona. Nebo přinejmenším toho lepšího Daemona. A na tuhle jeho část jsem byla zvědavá.
A na tu jeho druhou část, tu zparchantělou, na tu jsem zvědavá nebyla.
Ta mně něco jako vzrušovala.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář