Jak Bůh jedná s nepřáteli
Mt 26; 46-50
Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“ Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.“ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Mistře,“ a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: „Příteli, konej svůj úkol! “ Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho.
„Příteli“ to není fráze, On ho jako přítele bral, viděl, miloval, i když to byl zrádce - jeho nepřítel. Ukázal mu, že na Jeho straně není žádný problém, u Něho se nic nezměnilo a ani to, co právě dělá nezmění nic na tom, že ho má stále rád. To stejné můžeme vidět v Gn 3;9 kdy Bůh přichází za Adamem a ptá se: „Adame, kde jsi?“ On věděl, co Adam provedl, ale touto otázkou mu dal najevo, že na Jeho straně se vůči Adamovi nic nezměnilo, ale s ním se něco stalo. Adam Boha miloval a najednou na Něj hledí jako na nepřítele! A Bůh mu dává najevo, že ho stále miluje.
Ježíš Kristus nás v Novém zákoně jasně vede k tomu (přímo nařizuje), abychom milovali své nepřátele. Napadá mě otázka: Když Ježíš takto jedná se svým nepřítelem, což teprve se svým přítelem? Kde se vzala ve mně myšlenka, že pokud se Mu odevzdám, tak se mi stane něco katastrofického? Proč od Něj čekám podraz a rány jako od nepřítele, když pro to nemám sebemenší důvod ani důkaz? Našim největším nepřítelem je naše neobrácené srdce a mnohé zhoršuje také Boží nepřítel, který mistrně našeptává.
V Bibli je psáno, že Ježíš je stále stejný – včera, dnes i na věky (Židům 13;8), takže můžu očekávat, že jak se choval k Adamovi a Jidášovi, bude se chovat i ke mně. Ať už se zachovám, rozhodnu jakkoliv a vyvedu cokoliv, nic to nezmění na Jeho lásce ke mně, ale vždycky to udělá něco se mnou.
Když my jsme nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe (nedokáže být jiný, než jaký je) – 2. Tim. 2;13.
Jaká bude má odpověď, když uslyším z Ježíšových úst: "Příteli"?