Proč jsme dopustili, aby se z nás vytratila dětská duše?
Chtěla bych bejt zas dítětem. Pozoruju to tu na praxi v družině a dochází mi, jak krásně jim všem musí uvnitř být. Kluci - ano, v jednu chvíli se poperou, ale v tu druhou už se zas chytají kolem ramen a všechny spory jsou zapomenuty. Jejich fantazie a představivost nemá hranic. Holky - no a co, že jsou každá jiná? Každá z jiných poměrů? Tady to nehraje roli. Sednou si do kroužku a dokážou si vyhrát tak dlouho, až se sama divím. Žádné holčičí kluby nebo spolky, které proti sobě bojují. Je to jeden velký kolektiv, kde si dokážou porozumět. A co mi úplně nejvíc pohladí duši je, když vidím, jak ty děcka mají radost úplně ze všeho. Ať už se jedná o maličkosti jako například vyřešení bludiště nebo o sledování finálového závodu a následného triumfu naší rychlobruslařky Martiny Sáblíkové na pětikilometrové trati. Z obojího se dokážou radovat úplně stejně, nedělají v tom žádný rozdíl. Všechno berou s nadhledem a to, co by většinu z nás, pohlcených systémem, dokázalo vytočit, oni berou s úsměvem a udělají si z toho srandu.
Tak si říkám, proč jsme dopustili, aby se z nás vytratila tahle dětská duše? Proč musíme všechno řešit, dělat ze spousty věcí neřešitelné problémy a místo toho, abychom si užívali života, řešíme něco, co vlastně ani nestojí za to, abychom to řešili? Proč v sobě zase neprobudíme tu šťastnou dětskou dušičku? Proč zase nezačneme přemýšlet tak, abychom byli šťastní? Proč se prostě systému nepostavíme a neukážeme, že dokážeme být šťastní i bez něj? Že dokážeme být šťastní především bez něj?
Pojďme mu to ukázat. Zapomeňme na předsudky, zapomeňme na staré spory, pojďme si konečně taky už užívat života jako normální lidi, pojďme si ho užívat jako ty děcka, která v přítomném okamžiku neřeší to, co bylo, ani to co bude. Řeší jen to, co je teď a řeší to s nadhledem. Pojďmě bejt šťastnější. Pojďme bejt sami sebou.
Pojďme bejt lidi.
Smějte se :)
K.
