The Story Of My Life - ČÁST 5.
O pár dní později přišel dopis…
A v něm stálo, že…že jsem úspěšně složila zkoušky!!!!!!!!!!!!!!!! Áááááá!!! :-D
Pro mě hodně důležitá byla zkouška z angličtiny a ta se mi povedla nejvíc.
’’To musíme oslavit!! Co ty na to?’’ Ptají se nadšeně rodiče.
’’Noooo…mm, já nevím. Moc se mi do velkých oslav neche. Nevím proč.’’ Oznámím se smutným výrazem ve tváři. :-(
’’Okey. Ale nemůžem to jen tak zamést pod postel, ne?’’ Podotkne Val.
’’Ehm…myslela jsi - zamést pod stůl – že jo, ségra?’’ Opravím ji se zvednutým obočím, našpulenou pusou a rukama vbok.
’’To je jedno, ale měli bysme to trochu oslavit. Aspoň v ‘rodinném kruhu’.’’ Zase zdůrazní uvozovky a schválně se přitom podívá na mě. Sere mě tím! :-D
’’Tak jo.’’ Nechám se přemluvit.
’’Jo!’’ Vykřikne najednou mamka.
’’Ještě něco pro tebe máme. Věděli jsme, že to zvládneš.’’
Mamka mi podá větší obálku. Pečlivě zalepenou. Na ní bylo napsané: Pro Natálii… Opatrně jsem odtrhla vrchní část a pomalu jsem začala vytahovat tvrdý kus papíru.
’’Chtěli jsme ti konečně splnit tvůj sen. A tak jsme ti koupili…’’ Asi v nejistotě, jak na to budu reagovat, mamka větu nedokončí.
’’Letenky do Anglie!!! A rovnou do Londýna!!!!!’’ Křičím, poskakuju na místě, ale pak se rozeběhnu k mamce, taťkovi a sestře, abych je pevně objala, ale málem je srazím na zem.
’’Uoouooow! Brzdi!!’’ Táta zavrávorá a chytí ještě mámu. Val se jen hlasitě zasměje.
’’Díky!!! Strašně moc děkuju!!!’’ Mám na krajíčku. Tentokrát jsem to já… :-)
’’Zlato, ještě něco bys měla vědět…’’ Táta začne, ale odmlčí se a pevně semkne rty.
’’…odétáš už za 7 dní!’’ Máma dokončí větu a s pokřikem mě obejme.
Já na to ale jaksi nereaguju a zůstanu stat jako přikovaná k podlaze.
’’Už….za….sedum….dní.’’ Řeknu konečně bez jakéhokoliv tónu.
Rodiče mají na tváři zkřivený úsměv a neví, jak mají moji reakci brát.Oh my God! Kdyby jste ho ale viděli!!! :-D :-D :-D Val zadržuje vší silou záchvat smíchu. Ani se jí nedivím…
Ječím přes celý barák, rukama máchám všude kolem sebe a makonec skončím rozpláclá v pokoji na své posteli a s širokým úsměvem, nevím až kam, čumím asi 10 minut do stropu. Dalších 5 minut se procházím po pokoji sem a tam a přemýšlím o různých věcech. Co si s sebou mám vzít? Kolik oblečení so mám nabalit? Kolik peněz si mám proměnit za libry? Jak dlouho tam vůbec budu? Letenka není zpáteční. A jak se tm domluvím?
- Kurva, Nat, vždyť jsi maturovala z angliny! -_- - Řekne mi moje podvědomí. Už mele sračky…do háje, uklidni se, uklidni se. Pořád si to opakuju.
Zastavím se, zhluboka se nadechnu a nahlas vydechnu. Jdu dolů do kuchyně. S kamenným výrazem.
’’Tak jdem?’’ Navrhnu.
’’Jo...jdeme. Mám docela hlad.’’ Řekne taťka.
’’Ty abys někdy hlad neměl.’’ Rýpne do něj mamka. Já a sestra se jen uchechtneme pod rukou.
Na stole ještě před odchodem zahlédnu letenku.
’’Panebože, já letím do Anglie!!’’ Přiškrceně šeptám, když za sebou zavírám dveře.