The Story Of My Life - ČÁST 3.
Všichni tři sedíme mlčky na lavičce na chodbě ve škole. Máma s tátou si něco šuškají, ale já je neslyším, protože mám sluchátka v uších. Hudba mě uklidňuje…a hodně! ;-) Mám pocit, že mí rodiče jsou víc nervózní než já. :-D
Chodbou prochází muž s deskami pod paží. Zřejmě je to učitel. Ale na učitele je docela mladý. Asi nedávno dostudoval. Všechny holky na něj civí s otevřenou držkou spadlou až na zem, když je zdvořile pozdraví. Ani se jim nedivím, je fakt’kundá‘! (jak se u nás říká pěkným klukům)
Je 5 metrů ode mě a už navazujeme oční kontakt.
‘‘Dobrý den, Natálie.‘‘ Pozdraví mě s širokým úsměvem zakončeným nepatrným mrknutím.
Kurva, jak zná moje jméno?! O.o Oh…my…God! Je tááák božskej! *-* Úplně se nad jeho úsměvem rozplývám, až ze mě konečně vyleze tiché:
‘‘Dobrý den, pane učiteli.‘‘ Snažím se neslintat.
‘‘Já nejsem učitel. Jsem tu jen na záskok v tělocviku.‘‘ Zastaví se přede mnou.
Ztuhne mi krev v žilách. Ať si toho nevšimnou naši, ať si toho nevšimnou naši…pořád dokola si to v duchu opakuju. Ty vole, Nat, víš, jakou musí mět postavu? To břicho, ten plech plný buchet!!! Aaww! Kousnu se do rtu nad mými perverzními myšlenkami. Úplně ho žeru pohledem.
‘‘Jsi v pohodě?‘‘ Prolomí ticho jeho sametový hlas.
‘‘Mmm…no, já nevím. Myslím, že ani ne. Nervozita stoupá každou vteřinou.‘‘ Řeknu s úsměvem.
‘‘Jojo…taky jsem si tohle prožil. Ale věřím tomu, že to dáš. Přimluvím se za tebe.‘‘ Navrhne.
‘‘Ne! To ne. Nechci podvádět.‘‘ Bez váhání odmítnu.
‘‘To není podvádění!‘‘ Řekne s šibalským úsměvem.
Aaaa!! Rozplývám se!!! x- |
‘‘Ale přesto! Taková pěkná dívka je musí přesvědčit už jenom svým vzhledem.‘‘ Áááá do prdele…právě mi složil kompliment. :-3
Se stydlivým úsměvem se poškrabu na čele a skloním hlavu. Pak se ale otřepu.
‘‘Je to na vás. Jak chcete vy.‘‘ Zvedám ruce na obranu.
‘‘Okay.‘‘ Mrkne.
‘‘A…prosím, nevykej mi. Připadám si pak strašně starej.‘‘
‘‘Jop!‘‘ Ukážu palcema nahoru.
Ještě mi věnuje ten nejsladší úsměv, který jsem dosud viděla, já mu úsměv oplatím a on mizí za rohem. Ohlédnu se kolem a holky na mě vrhají vražedné pohledy. Ignoruju je a strčím si sluchátka zpátky do uší s pocitem, že jsem se právě bavila s nejhezčím ‚učitelem‘ na škole. Zrovna mi hraje písnička Waiting For The End od Marca V. Boží song! :-3Zaposlouchávám se hloub a hloub do beatů, ale přeruší mě zaklepání na rameno.
‘‘Jsi na řadě, zlatíčko. Volají tě.‘‘ Oznámí mi mamka.
‘‘Držíme ti palce, Nat, i na nohou!‘‘ Povzbudí mě taťka s širokým úsměvem na tváři a pak dá paži kolem máminých ramen a ta ho za ni chytí…roztomilé gesto. :-)
Zavírám za sebou mohutné dveře a poslední pohled věnuju právě svým rodičům.