Kapitola 3
Následující den jsem se probudil, nedostal jsem jídlo ani vodu, pak přišlo opět těch 5 mužů, kteří mě zmučili a k večeru jsem dostal kůrku a džbán vody. Mé bolavé zápěstí se stále ozývalo. Neskutečně to bolelo, ale jak plynul čas, bolelo to méně a méně, byly jiné, horší, bolesti a nejen fyzické. Pomalu jsem začínal ztrácet naději. Až jednoho ráno, po asi dvoudenní pauze přišel ten člověk a zeptal se mě, jak jsem e rozhodl. Po delším uvažování, jsem souhlasil, půjdu do jeho služeb, snad mne tam tak nebude trýznit jako těch pět mužů tady. Jenže ten člověk odešel a mě tam nechal, opět samotného. Nevěděl jsem, kolik dní už tu přebývám, kolik měsíců, nebo i let, ale jedno vím, bylo to hodně dlouho a sám jsem se divil, že ještě žiji. Bylo to pro šokující, když jsem si uvědomil, že se budu někomu podřizovat, ale na druhou stranu, nebudou mne už mučit a já budu žít třeba v menší bolesti. Vzepřít a dostat se do vězení zvládnu vždycky, tomu já věřím. Podíval se na první zranění, které mi uštědřili při prvním mučení. Zápěstí stále pobolívalo, když jsem s ním hýbal, ale už se to dalo přežít, jeden čas se mi zdálo, že se zahodilo úplně, avšak do doby, než jsem na něj upadl a zjistil, že to tak úplně v pořádku není, že by to chtělo přeléčit, jako většina mých ran a podlitin. Zadíval jsem se k okýnku a zamyslel se, zda ještě někdy uvidím slunce a kam vlastně ten muž zmizel a proč tak dlouho nejde. Prohlédl jsem sám sebe a viděl zraněného, smradlavého, špinavého a strhaného elfa, co se už ani nedokáže pořádně sám postavit. Levou rukou jsem si prohrábl vlasy, byl zaruté, roztřepené, mastné, slepené a špinavé. Nehty jsem měl okousané, neměl jsem nic jiného, čím bych si je zkracoval, než své vlastní zuby, které jsem měl povětšinou také zpřelámané, pomalu víc než kosti v těle. Má víra byla již dávno zlomena, ale naděje ne, ta zemřela dnes… když jsem tomu muži kývnul na to, že budu jeho sluhou, i když buďme upřímní, budu spíše otrokem, který je všem na obtíž a budou do něj kopat, budou na něj vulgární a oškliví.
Ztěžka jsem polkl, když v zámku zarachotili klíče, prvně jsem si myslel, že to je těch pět mužů a jdou mne zase týrat, ale když jsem u cely spatřil muže, kterému budu sloužit, v duchu jsem si oddechl. V rukou držel nějakou deku a plášť. Sledoval jsem, jak odemyká mou celu, jak ke mně kráčí a jak mi kolem ramen dává deku, jak mi do nemocné ruky dává plášť. Všiml jsem si, jak se ušklíbl, když jsem to v ruce nemohl udržet. Bylo mi trapně i ouzko, pak mi dal něco kolem krku a vzadu to zacvakl. Uvědomil jsem si, že mi dal obojek s vodítkem. Pomohl mi na nohy a plášť mi dal do ruky zdravé a rozešel se pryč. Strnule jsem tam stál a sledoval ho, nikam se mi moc nechtělo jít, ale když trhl vodítkem, rozešel jsem se, neměl jsem na výběr, byl jsem jako zvíře. Shrbil jsem se a následoval toho muže.
Zauvažoval jsem, zda není lepší být mučen, ale po chvilce tichého uvažování jsem usoudil, že ne.
Za nějakou chvíli jsme vešli do nějaké velké velmi zdobené místnosti a on mi obojkem trhl tak moc, až jsem spadl na kolena a vyjekl, když jsem se zapřel o bolavé zápěstí.
Podíval jsem se vzhůru a spatřil nějakého muže s korunou, který vstal z trůnu a zamířil si to ke mně. Pokusil jsem se v sobě zanechat aspoň zbytek hrdosti a podívat se mu do očí, ale když mě probodly ledové modré zlé oči, jen jsem polkl a oči zase sklopil a vturánu bylo po mé slavné hrdosti.
„Vydržel měsíc?“ zeptal se ten muž s korunou neskutečně chladným hlasem; třásl jsem se z toho.
„Ano, celý měsíc,“ přitakal ten, který mě držel na vodítku.
„Hm,“ usmál se muž s korunou. Dal ruku pod moji bradu a usmál se. „Zdá se silný.“ Pustil mou bradu a vrátil se na trůn. „Přiveď mi mého nového mazla, rád bych ho měl u sebe.“ Usmál se a sledoval mě. Muž, který držel moje vodítku, opět trhl rukou a já spadl na zem. Rychle jsem se zvedl a následoval jej. Když předal vodítko tomu na trůnu, uklonil se mu a zmizel. Já zůstal stát před oním mužem, do doby než mě pomocí vodítka strhl na zem. Zasmál se, když jsem vykřikl lehnutím a bolestí. Onen muž do mne ještě kopl, až se rozesmál celý sál. Stočil jsem se do klubíčka a sledoval muže pouze po očku. Bál jsem se, že mi zase nějak ublíží, že do mne kopne, nebo něco jiného.
Asi za hodinu, co si namlouval nějakou ženu, divně učesanou i oblečenou, vstal, trhl mi obojkem a já jsem se okamžitě postavil a rozešel s ním. Netoužil jsem po nějaké ráně, aspoň po tom, co jsem si prožil, dole ve vězení a bál jsme se, že mě tam vrátí a těch 5 mužů mne budou i nadále mučit a dělat mi věci, které mě moc a moc bolely. Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl, jak mě ostatní sledují.
Jeden po mě hodil kostí. „Na! Tu máš, pse!“ křikl k tomu a dav se pak rozesmál. Sklopil jsem oči a snažil se ze sebe udělat neviditelného, chtěl jsem se ztratit, chtěl jsem pryč, ale nějak mi to nebylo přáno. Smutně jsem sledoval, jak se ten muž s korunou bavil s tou divnou ženou a smáli se spolu, ovšem já neslyšel, čemu se smějí, šeptali si a já byl od nic tak daleko, jak mi to vodítko umožňovalo, avšak něco mi říkalo, že se baví a smějí mě; my elfové jsme byly hrdí a nenechali jsme se nikdy zajmout, všude jsme chodili hezky upravení, narovnaní a usměvaví. Já byl teď shrbený, bojácný, bál jsem se, že mě někde někdo praští, špinavý a rozcuchaný. Zahanbil jsem tak vše co šlo, vše co jsem měl a co představovala má rasa, můj druh. Zahanbil jsem vše, v co jsem věřil. Z toho mi bylo nejhůře. Zklamal jsem a to je něco, co se nese velice těžce.
„Pes se bojí?“ ozvalo se mi u ucha náhle a hodně hlasitě, více než by bylo třeba, měl jsem citlivější sluch. Zvedl jsem oči a podíval jsem se do očí té divné ženy. „Pes nemluví?“ zasmála se a vlepila mi facku. „Zlobivý pes,“ smála se a polila mě čímsi horkým. Vyjekl jsem a uskočil stranou, avšak muž mi vodítku zkrátil a můj úskok se proměnil v bolavý pád. Nevšiml jsem si, že by žena něco nesla, ale když jsem se začal pomalu zvedat ze země, všiml jsem si sluhy před pánem. Oba muži smích potlačovali, žena se smála, až se popadala za břicho. Nejenže mi bylo smutno po mém lidu a po těch pár přátelích, ale také jsem se cítil zneužit a oklamán. Litoval jsem své zvědavosti, chtěl jsem utéct. Připadal jsem si neskutečně sám. Můj nový pán a jeho paní se vydali dál a mě pravidelně trhali s obojkem. Sledoval jsem, jak jsou oba šťastní a jak se k sobě mají. Vzpomněl jsem si na jednu mladou dívku, na elfí věk velmi mladou, která se mi už několik let líbila a já jsem po ní teď smutnil ještě více než kdy jindy. Vždy jsem věděl, kde je a že se k ní vrátím, ale teď jsem to věděl, že ji už dost možná nikdy neuvidím. Podíval jsem se na vodítko a napadlo mě se na něm uškrtit, ale co když mám naději onu elfku ještě někdy spatřit? Začal jsem uvažovat, zda-li se mám vzdát nebo si ponechat aspoň tuto naději, aspoň nějakou, jestli to má cenu, nebo se budu trápit ještě více a déle. Rozhlédl jsem se po nazdobené chodbě a usoudil jsem, že ponechat si naději je dobrý nápad, že se tu nežije špatně, jen se budu muset naučit poslouchat a dělat to, co mi řeknou, abych již nebyl více mučen nebo mlácen. Podíval jsem se na strop, kde viselo mnoho mohutných lustrů na mnoho lanech s mnoha svícemi. Zamyslel jsem se, jak to zapalují, jak mohou dosáhnout tak vysoko, ale když jsme byly skoro na konci chodby, uvědomil jsem si, k čemu jsou tam ty lana. Pomocí nich ty mohutné lustry posouvali dolů, aby je mohli zapálit a pak zase nahoru. Skoro u podlahy se to hemžilo uzly na lanech, ale i tak vypadala chodba velmi honosně a bohatě. Podíval se na pána před sebou, už si mě se svou paničkou, nebo kdo to byl, nevšímal a kráčeli na konec chodby, kde byly jen jedny vysloveně obrovské dřevěné dveře. Byl jsem tak ohromen, až jsem zapomněl jít, avšak jen co mi bylo trhnuto obojkem, uvědomil jsem si, že stojím na místě celý ohromený. Chtě nechtě, musel jsem pokračovat v chůzi. Sledoval jsem své okolí, aby mi nebylo znovu trženo obojkem. Musel jsem však uznat, že toto sídlo, i když to bylo sídlo člověka, bylo velmi honosné a hezké. Líbilo by se mi tu, i kdybych nebyl v pozici, v jaké jsem. Jako psa si mě nevšímali a mířili do svých komnat, tam jsem ale nesměl. Uvázali mne na chodbě před komnatami. Byly dokonce tak laskavi, že mi na zem hodili dečku, takže nemusel ležet na dlaždičkách. Moje hrdost elfa už byla na bodě nula. Jen jsem si tam poslušně lehl. Nic mi ani neřekli, celou cestu se bavili mezi sebou. Posadil jsem se na deku a podíval jsem se po chodbě. Byla krásna, velká, světlá, vzdušná, nevím, jak ještě lépe bych to měl popsat, ale bál jsem se tu. Už jen proto, že jsem tu seděl na dese s obojkem a vodítkem, uvázaný ke klice. Ruce jsem sice měl volné, ale nesnažil jsem se dostat pryč, začínal jsem se spíše smiřovat a odevzdávat.
Musel jsem býti hodně zamyšlen, ani jsem si nevšiml, že někdo vzal mé vodítko. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem upadl na zem. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Přede mnou stál muž, ten, který mne přivedl z vězení, ten brunet. Jenže teď jeho oči byly jiné… bylo v nich něco nové, nevěděl jsem však co. Sklopil jsem zrak a pomalu se postavil. Překvapilo mne, když mi na nohy pomohl. Vyděšeně jsem se na něj podíval, ale on se jen usmál. Nic víc nic míň. Moje vodítko mi dal do rukou, objal mne kolem ramen a kamsi mne vedl. Díval jsem se na něj překvapeně, nevěděl jsem, proč to dělá, ale měl jsem opravdový strach, že mne vede zpět do vězení, ale velmi brzy jsme vešli do nějakých komnat. Nebyli sice tak honosné, ale byly i tak velmi pěkné. Usadil mne na pohovku a já se tam stočil do klubíčka, vyděšeně ho sledujíc. Vešel do jiné místnosti a po chvilce se vrátil s něčím v ruce. Ukázal mi, že se mám posadit na zem.
Je to tu, pomyslil jsem si vystrašeně, bál jsem se, co mi chce udělat.
Posadil se přede mne, stále se mile usmíval. Sice mi odepnul vodítko, ale obojek mi nechal. Sundal se ze mne veškeré šaty a já jsem byl najednou rudý až po uši. Prohlížel si moje rány, někdy mi přišlo, že až moc z blízka.
Než jsem se nadál, ležel jsem na zemi na břiše. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Uvědomil jsem si, že je nade mnou, chtěl jsem se zpod něj nějak dostat, ale nevěděl jsem jak, nešlo to, mohl jsem se ale postavit na čtyři. Ten muž se tiše zasmál a já strnul. Začal jsem uvažovat, co jsem udělal špatně, jestli je smích dobré nebo špatně znamení. Nedovolil jsem si se pohnout, dokonce jsem i velmi mělce dýchal. Jen abych ho nenaštval a on mne neposlal do vězení, už tam nechci. Opravdu moc jsem chtěl se tam nedostat. Pohladil mne po zádech. Cítil jsem jeho velmi teplou a velkou ruku, měl ji velmi hrubou, bylo to, jako by mne pohladil nějakou žínkou, ale moc dobře jsem si uvědomil, že to je jeho velká dlaň. Pomalu jsem si lehl zpět na zem. Koberec byl velmi měkký. Zavřel jsem oči, bylo mi tak dobře, tedy v rámci možnosti.
Trhl jsem sebou, když jsem na zádech cítil něco studeného.
„Neboj,“ řekl měkkým hlasem. Několikrát jsem zamrkal. Cítil jsem, že mi tam něco maže, vonělo to po bylinkách. Pak mne otočil na záda. Zavřel jsem oči a dal hlavu na stranu. Slyšel jsem jeho tichý smích. I zepředu mi na tělo mazal nějakou mast vonící po bylinkách, ale bál jsem se otevřít oči.
Nakonec mne něčím přikryl. „Můžeš oči otevřít.“
Poslechl jsem. Otevřel jsem oči. Byl jsem přikrytý dekou. Posadil jsem se, pak jsem si uvědomil, že to mohla být chyba. On deku jen obtočil kolem mne a vzal mne do náručí. Zmateně jsem ho sledoval, když mě zpět usadil na gauč. Posadil se vedle mne. Přitáhl si mne k sobě a hladil mě. Když jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou svého pána. Taky si mne někdy takto k sobě přitáhl, taky mne tak hladil. Vlastně měl stejné ruce, jen je měl hladké, ne tak hrubé jako on.
„Příteli,“ špitl jsem tiše, aniž bych si to uvědomil.
Zaslechl jsem smích. „Tak tak říkáš mému otci?“
Zmateně jsem se podíval na muže vedle sebe. Uvědomil jsem si to. Měl oči mého pána. Že by to byl syn, kterého před mnoha lety ztratil? Měl lidskou matku, ale jako malé dítě se ztratil. Vlastně, kdysi jsme si spolu i hrávali. Byl o rok starší než já. Ty oči. Byl to on, musel to být on. Trochu jsem se od něj odsunul. To nemohl být on. On by se nepřidal k někomu takovému.
„Rád tě zase vidím, Anchanio [ančanio],“ usmál se a pohladil mne po hlavě, jako to dělával, když jsme byli děti. Než jsem si to uvědomil, brečel jsem. Objal mne. „Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy potkám… že tě můj pán zajme,“ vzdychl a sundal si šátek z krku. Také měl obojek, jako já. „Nedotýkej se ho, ani si ho nezkoušej sundat, ano? Způsobí ti to velkou bolest. Jen pán to může sundat. Také musíš uposlechnout rozkazy, jinak to bolest způsobí také. Moc se omlouvám, že jsem … že jsem tě tam nechal,“ rozplakal se i on.
„Senlione,“ vydechl jsem a schoulil se k němu. „Nezlobím se na tebe, nezlobím. Nemůžu,“ tulil jsem se k němu, jako dřív. Vždy když se mi něco stalo, dovolil mi takto se k němu tisknout, konejšil mne. Byl jako můj starší bratr.
Někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ Postavil se, rychle si otřel slzy. „Sedni si za zem,“ špitl na mě a mrkl.
Došel ke dveřím a otevřel. „Pane!“ postavil se do pozoru.
„Kde je?“ vyjel na něj ten pán, já se jen schoval za pohovku, tak aby mne nebylo moc vidět, byl jsem za zemi.
„Pane, vzal jsem ho k sobě, upravím ho a nechám ho tady, aby se ho ostatní poddaní nemuseli bát a chodit kolem něj. Je to přeci pes. Já se pro Vás rád obětuji,“ uklonil se. „Prosím, pane, nechtě mne udělat něco pro Vás.“
Sledoval jsem ho zpoza gauče. Doufal jsem, že mne tu nechá, že tu budu moci zůstat, ale pán byl dobu zticha.
„Dobrá,“ řekl po chvilce. „Starej se mi o něj, venči ho a tak. Spoléhám na tebe, postarej se mi o psa,“ zabouchl dveře. Oddychl jsem si, nevadilo mi, že mi říká pes. Ne teď, co jsem potkal Senliona.