Historie hokejového Zlína

 Tento doprovodný článek je o pozadí posledních tří rozhovorů, které jsem uskutečnil ve sportovním areálu Buly Aréna v Kravařích. Najdete v něm, co se v oficiálním interview nedozvíte. Jak probíhala cesta a jaká atmosféra panovala celé čtvrteční dopoledne? Dlouho jsem přemýšlel, zda ho vůbec napsat, jestli to bude někoho zajímat. Rozhodl jsem se kladně, protože čtvrteční dopoledne bylo pro mně výjimečné i z jiného pohledu, než toho žurnalistického. Názor jsem si již udělal, teď je na vás, na samotných čtenářích, jaký úsudek a pohled zvolí na následující řádky...

Když jsem se dozvěděl, že mužstvo Dynamo Moskva ( Дынамо Москва) roztáhlo svůj tábor v Kravařích, neváhal jsem a začal jsem plánovat “pracovní cestu” na sever Moravy, nebo chcete-li Slezska, kde se poblíž Opavy nachází známé městečko zhruba se sedmi tisíci obyvateli. Přestože jsem měl již naplánované další věci, musely se odložit. Tohle je velmi zajímavé téma na další článek, nebo rozhovor. Doma jsem na internetu pohledal vlakové spoje a přesné místo, kde se Buly Aréna nachází. V práci jsem měl vyžádané tři dny volna, jelikož jsem spíše počítal s účastí na Rona cupu v Trenčíně, avšak z finančních důvodů jsem se ho nemohl zúčastnit. Třeba příští rok. A proč takové pozdvižení? Tak především kvůli rozhovoru s Karlem Rachůnkem, jehož už plánujeme od jara a zatím nebyla příležitost ho udělat. Jeden z důvodů byl i ten, že zahraniční mužstvo takového jména, se nevidí na vlastní oči každý den. Navíc se třemi členy týmu, kteří dříve ve Zlíně působili. Útočník Petr Čajánek (Петр чайёнек), obránce Karel Rachůnek (Карел Рацхьнек) a hlavní trenér Vladimír Vůjtek ( Владим$р Вьйтек) jsou velké lákadlo.

Takže, vyrážíme...

Je 14.8.2008, 6 hodin ráno 25 minut a již sedím ve vlaku do Přerova. Tam čekám zhruba půl hodiny na další spoj, který mě doveze až do Ostravy - Svinova. Cestu si krátím čtením dnešního deníku Sport. Ve Studénce projíždíme přes místo nedávného vlakového neštěstí. K vidění jsou i zbytky mostu, který právě bagr odklízel. Trosky vlaku jsou rozprostřeny podél trati. Tragický pohled, nikdo ve vlaku se nevěnuje ničemu jinému, než důsledkům neštěstí.. Přijímám i hovor, na druhém konci telefonu není nikdo jiný, než legendární útočník Gottwaldova Jiří Vodák. Hodnotí náš nedávný rozhovor. “Je to dobré, ale pár chybiček jsem tam našel, to rozebereme až osobně,” povídá mi.

Přijíždíme do Ostravy – Svinova, kde vysedám a zjišťuji, že máme 20 minutové zpoždění. “Asi ve Studénce,” říkám si v duchu. Beze spěchu jdu zjistit další spoj do Opavy. Jede cca za 25 minut, projdu si nádraží a už si to mířím na nástupiště, kde po chvíli nasedám. Již vím, že začátek tréninku nestihnu, v hlavě si urovnávám věci, které musím v Kravařích splnit. Za čtvrt hodinky už stojím v Opavě na nádraží a vyhledávám nejbližší spoj do Kravař. Už jsem lehce nervozní, jelikož na mě doléhá závažnost a důležitost mé cesty. Zvládnu všechno, co jsem si předsevzal? Nejedu tam zbytečně? Ptám se sám sebe. 9:01 teprve vyrážíme z Opavy osobním motorovým vlakem, podle původního plánu jsem tam už v tuto dobu měl být. Vlak je relativně plný, většinou v něm sedí lidé důchodového věku. Vyprazdňuje se až v Kravařích ve Slezsku, já vysedám až o zastávku později v Kravařích v městské části Kouty. Projíždíme přímo kolem Arény, jenž je můj cíl dnešního dne. Vysedám a kolem hlavní cesty kráčím až ke křižovatce, kde nacházím ulici kostelní a ukazatel směřuje šipkou doprava. Vydávám se tím směrem a procházím kolem velmi pěkných, dalo by se řící luxusních rodinných domků, nebo vil. U jednoho z nich na mě zuřivě štěkají dva hlídací psíci rasy Yorkšír. Kolem projíždí několik napohled pěkných automobilů. Asi si tu žijí dobře. Blížím se k aréně, která už mezi stromy ukazuje své obrysy. Míjím kostel a hřbitov, který je položen hned vedle arény. “Zajímavý kontrast,” pomyslím si.

A už před sebou vidím místní hokejovou arénu, před kterou je nově postavené dětské hřiště, jenž by se mělo v nejbližších dnech slavnostně otvírat. Vcházím dovnitř, je něco kolem 10 hodiny dopolední. Na ledě už se prohánějí hráči. Při bližším pohledu ragistruji i oba české hráče Čajánka s Rachůnkem. Vytahuji digitální fotoaparát a nejprve fotím velmi útulnou arénu. Poté se svým aparátem zaměřuji na ledovou plochu, kde kromě dvou českých hokejistů fotím i ostatní dění na ledě. “Uvidíme co z toho bude použitelného,” povzdechnu si nad svým uměním. Raději bych to přenechal jiným, bohužel co naplat, jsem tu sám, musím si poradit. Několik zdánlivě jednoduchých snímků je rozmazaných, povedlo se mi jich jen několik. Přesouvám se z tribuny blíž k ledu a pomalu se blížím ke střídačkám. Trénink najednou končí. “Tak brzo?,” pomyslím si. Každou chvíli jsem čekal, že mně odtamtud někdo vyhodí, že tu nemám co pohledávat. A ono překvapivě nic. Odchází poslední hráči, led žehlí rolba. Co teď?

Vydávám se tedy prozkoumat terén, když už jsem tady, přece neodjedu z prázdnou. Otvírám dveře, kterými hráči procházeli ke kabinám a ocitnu se uprostřed dlouhé chodby. Naproti mně jsou dveře někam ven. Osloví mně nějaká paní, nejspíš vrátná. “Co tu pohledáváte?” ptá se mně. “Jsem novinář ze Zlína, přijel jsem udělat nějaký rozhovor,” odpovídám a na žádost vytahuji zlínskou press kartu. “V pořádku,” oddechnu si. Kolem prochází nejprve ze známějších tváří Petr Čajánek. Zdravíme se a za ním si to v červeném tričku kráčí i Karel Rachůnek. Opět se přátelsky zdravíme. “Měl bys pak zhruba půl hodiny čas na rozhovor,” ptám se nesměle. “Jo vím, jasně, teď ještě jdeme běhat a skákat, tak potom, jo?” odpovídá s jistotou v hlase. Mezitím, než se hráči vrátí jsem se rozpovídal s paní recepční o mé osobě, práci, kterou vykonávám, rozebrali jsme i hráče a Arénu. Až jsem málem zapomněl, že jsem zde z “pracovních důvodů” tak jsem šel se pokusit udělat několik fotek za hráči ven k umělé travnaté ploše.

Vracím se zpět a pokračujeme v debatě. Na malé televizi, která nechybí na stolku v malé místnůstce, zatím běží záznam z olympijských her. I na ně se dostane řeč. Příjemné povídání zakončují hráči, kteří končí svojí rozvičku a vracející se zpět přes recepci do kabiny. Vycházím ven a když zastavím “Čáju” s prosbou o společnou fotku s “Rachnou”, ptá se mně. “Co tady děláš?” a usměje se. “Přijel jsem se na vás podívat, jestli tu pořádně makáte a neflákáte se,” prohodím s notnou dávkou nadsázky. Kolem procházející Rachůnek se také na moment zastaví a konkrétně se domlouváme na místě uskutečnění rozhovoru. “Počkáš v restauraci? Půjdu tam na oběd,” táže se. Stručně odpovídám a mizí v kabině. Loučím se s paní vrátnou a vydávám se do zdejší restaurace čekat. Objednávám si pivo. Po chvíli přichází “Čajda” a v ruce drží hrstku novin. Posadí se k vedlejšímu stolu a listuje. Objednává si k obědu polévku. Kolem prochází ruští spoluhráči, částečně rusky a anglicky s nimi hovoří. Poté něco domlouvá u vedoucího provozovny. Co nevidět je přítomen i Karel, sedá ke stolu a rozhovor může nerušeně začít. Mluví potichu, aby ho nebylo moc slyšet. Zároveň je v jeho hlase cítit jistota a respekt. Podobných rozhovorů už absolvoval spousty. Málo co, ho překvapí. Po skončení vytahuji jeho osobní sešit plný novinových výstřižků a fotografií různého stáří. “To už je hodně staré, co?” ukazuje na jednu ze starších fotek. Asi je trochu zaskočený.. Přesto v klidu listuje dál, občas se začte do článku. Když se dostane ke konci, podávám mu propisku, aby se někde do volného místa zvěčnil podpisem. Ještě prohodíme pár slov, vstává, podáváme si přátelsky ruce a odchází k vedlejšímu stolu za Čajánkem, jenž mezitím svoji porci polévky dostal do sebe.

Já platím jedno nevinné pivečko a jdu dál za prací. Úkol je jasný, najít pana Vůjtka. Mířím nejprve na vrátnici, jestli tudy neprocházel. Dočkám se negativní odpovědi ale paní mně posílá na hotelovou recepci. “Asi bude právě na obědě,” prohodí mladá recepční. Nevadí, počkám si a sedám si na bílou koženou sedačku. Hráči si užívají osobního volna. V ruce mají různé druhy ovoce a každý tráví volný čas po svém. Čeští hokejisté Čajánek s Rachůnkem ho tráví na internetu, který je v prostorách hotelové recepce také k dispozici. Oba řeší své osobní potřeby, proto shání fax. Čajánkovi vystačí ochotná recepční, která ho pustí ke svému stolu, Rachůnek dostává instrukce, jak se dostane na zdejší městský úřad. Kolem prochází další hvězdní hráči. A někteří jsou vskutku zvučného jména. Tak třeba namátkou olympijský vítěz z roku 1992, ruský reprezentační obránce z bohatými zkušenostmi z NHL Alexej Žitnik. Nebo kanonýr švédské reprezentace Weindhandl, který je nepřehlednutelný díky svému tričku s národním motivem Švédska. Když něco potřebují, obrátí se na své české spoluhráče, se kterými se domlouvají částečně rusky, nebo anglicky. Objevuje se i trenér Vůjtek, jenž přichází z hotelového pokoje. “Mohl bych požádat o krátký rozhovor,” ptám se. Ochotně přikyvuje. I z něj vyzařuje přirozený respekt. Odpoví na několik dotazů, rozloučíme se a odchází. Karel Rachůnek s Čajánkem sedí u počítače s připojením na internet. Vládne uvolněná nálada. Karel se mně z ničeho nic zeptá. “Na koho ještě čekáš?” Když vyslovím přezdívku Petra Čajánka, ozve se od počítače. “Už jdu, jen odešlu jeden email,” volá hlasitě, abych ho slyšel. “Nemusíš spěchat, udělej si co potřebuješ, já počkám,” odpovídám. Přesto je za moment u mně. A krátké interview může začít. I on už má s poskytováním rozhovorů bohaté zkušenosti. Mluví tiše, plynule, jeho slovo má váhu. Ani ne za pět minut je hotovo. Vypínám MP3, loučím se a vyrážím spokojeně vstříc domovu.

Opět jsem se mohl přesvědčit, že ač někteří hvězdní hráči, kam řadím i oba české hokejisty moskevského Dynama, jsou naprosto obyčejní zlínští kluci. Ochotní, ohleduplní a s příkladným přístupem k médiím. Žádné hvězdné manýry, namyšlenost či arogance v jejich případě neexistuje. Je poznat, že již mají něco za sebou, ve světě získali zkušenosti, respekt i peníze. Navenek však i nadále působí přirozeně. Umí mluvit, naučili se říkat to, co novináři chtějí slyšet, zároveň málokdy prozradí něco navíc. Ač je část veřejnosti obdivuje, jiní nad nimi ohrnují nos díky jejich napěchovaným kontům, oni jsou stále sví. Jsou vzory mnoha fanouškům a dobrá pověst a veřejné mínění je v dnešní době velmi citlivá záležitost.

 www.daan.estranky.cz  - Dáán

Brzy se můžete těšit i na sérii fotografií pořízených v areálu Buly Aréna v Kravařích

pouze na www.daan.estranky.cz