Historie hokejového Zlína

 Blamáž se nekonala, turbulentní sezona však byla neúspěšná. Takhle s odstupem týdne od konce sezony a už bez emocí vnímám uplynulý ročník z pohledu svého milovaného klubu Berani Zlín, který ve finále druhé nejvyšší soutěže nestačil na poměrně suverénní Vsetín v poměru 1:4 na zápasy. Vysvětlím proč je podle mého názoru zklamáním, ačkoliv bezprostředně po posledním zápase ji hodnotili kapitán Bedřich Köhler i trenér Jan Srdínko spíše pozitivně.

„S kluky jsme se s tím poprali statečně a nakonec sezonu můžeme hodnotit jako úspěšnou,“ tvrdil po skončení finálové série hlavní trenér Zlína Jan Srdínko, který v polovině listopadu kvůli neuspokojivým výsledkům nahradil odvolaného Miloše Říhu mladšího.

„Je to sport. Nemůžete pořád vyhrávat,“ vykládal v útrobách stadionu Na Lapači kapitán Zlína Bedřich Köhler, který by měl pokračovat i v nadcházející sezoně.

V tom má pravdu. Opravdu nemůžete pořád vyhrávat jako na koncertě dechové hudby. V tom je sport krásný a krutý zároveň. Nikdy nevíte, jakou zápletku vám protagonisté připraví. Snad nejen já mám logicky vysoké nároky.

S ohledem na předsezonní ambice, nejvyšší rozpočet v soutěži, tradici a historii klubu, který v lednu oslavil 95 let od založení hokeje ve městě, zlínská hokejová veřejnost nemůže a já osobně ani nechci očekávat nic menšího než návrat mezi elitu a minimálně důstojnou výkonnost během celé sezony, nikoliv poslední měsíce v závěru základní části a v play-off.

Sezona se vždy hodnotí nejen podle jejího průběhu, událostí, ale také toho s čím, do ní vstupujete a osobně vnímám i historické souvislosti. V tomto případě jsou fakta jasná. Vyloženě statisticky jsme prožili nejhorší sezonu za posledních 51 let. Naposledy skončil klub ve druhé nejvyšší soutěži druhý v ročníku 1972/1973.

Hrdost fanouška dostávala drsné rány

Navíc opravdu nemám pocit, že bychom za posledních deset let ve Zlíně pořád vyhrávali. Loňský titul v Chance lize na tom nic nemění. Ambice splněny nebyly, ať už okolnosti a nastavení baráže byly jakékoliv. Byť rozumím tomu, že hráči, vedení i mnozí fanoušci triumf v Chance lize za úspěch považují. Účast ve finále druhé nejvyšší soutěže je prakticky „povinnost“ vzhledem k nabitému kádru a vynaloženým financím a rozpočtu. Až budou mít o deset, či dvacet milionů menší "budget", hodnocení bude logicky zase úplně jiné. A klidně se může stát, že časem můžeme tleskat jen za postup do play-off. Zatím to tak naštěstí není.

Když jsem vloni v lednu po blamáží se Slavií psal jiný kritický článek, tehdy by mě nenapadlo, že si prožijeme repete. Obě sezony v základní části po sestupu z nejvyšší soutěže byly téměř jako přes kopírák. Vyhlášení postupových ambic, velká očekávání, rozpačitý dojem z první poloviny sezony a vzrůstající nervozita, následně už i naštvání z opakování scénáře až nedůstojných a místy trapných představení a v závěru úleva z postupu alespoň do elitní šestky zaručující přímý postup do čtvrtfinále.

„Výsledky rozhodují za vše. Předvedená hra se zlepšuje, chtělo by to udělat šňůru zápasů. Jak si kluci začnou věřit a proměňovat šance, tak se to ještě zvedne. Ambice byly vyhlášeny, nezříkáme se jich. Uděláme vše pro to, abychom byli úspěšní,“ povídal Srdínko po posledním domácím zápase s Kolínem (4:3 sn) v kalendářním roce 2023. Tou dobou byl Zlín až devátý!

„Věděl jsem, do jakého týmu nastupuji, jaký má klub ambice, jaké byly na začátku sezony. Uděláme vše, abychom byli úspěšní. Chceme být takoví, i kdyby se nevyhlásily. Nerad prohrávám. Kluci jsou bojovníci, půjdeme si za naším cílem,“ dušoval se tehdy Srdínko, který po Říhovi nastupoval jako dočasný hlavní trenér a až po odmítnutí několika prověřenějších trenérů se stal plnohodnotným šéfem střídačky.

Na začátku února se stal spoluzodpovědným za porážku 4:8 v Kolíně. Víc branek ve druhé nejvyšší soutěži inkasovali ševci pouze v lednu 1962 na ledě ZJŠ Brno (0:9). Žádná hitparáda to nebyla ani v zápasech se Sokolovem (2:5 a 1:4), Frýdkem-Místkem (2:5), sestupujícím Znojmě (1:5, 2:4), v play-off s Litoměřicemi (1:5) a Vsetínem (1:8). Zřejmě nejen pro mě to byly dosud nejhorší hokejové zážitky srovnatelné s blamáží se Slavíí (0:4) z minulé sezony. Nebál bych se říct trapasem a potupou, hrdost fanouška dostávala pravidelně těžké rány. I s ohledem na výše zmíněný rozpočet, tradici, historii. Podobné excesy si podle mě klub formátu Zlína nemůže dovolit. Zvlášť opakovaně.

Proto i trenér Srdínko, pětinásobný mistr extraligy se Vsetínem, byl pod palbou kritiky. Zpochybňovaly se jeho kvality trenéra, protože úspěšný hráč ještě automaticky neznamená kvalitní trenér, jak nám bylo podsouváno po jeho jmenování. I já jsem měl pochyby. Přesto je potřeba zpětně ocenit, že ačkoliv cíl nesplnil, z týmu, který si původně stavěli generální manažer Robert Hamrla a trenér Miloš Říha, po svém nástupu vymáčkl pravděpodobně maximum možného. Ač byl pod velkým tlakem, vždy vystupoval jako profík a často navzdory porážce tým chránil, obhajoval se sympatickým úsměvem a novináře vítal pevným stiskem ruky. Toho si lidsky cením. Nyní už bude i s generálním manažerem Janem Pravdou plně zodpovědný jak za složení týmu tak následně i za výkony.

Už společně se svým pozměněným realizačním týmem Jánem Pardavým a Richardem Kapušem nesmí dopustit, aby Berani byli během sezony krotcí a křehcí jako velikonoční beránci a nám všem nedávali argumenty k ostré kritice nebo dokonce k bojkotu. Byť jsem požadavky fanoušků považoval za nesmyslné, bylo potřeba dát hlasitě najevo nespokojenost. Bohužel mi přišlo, že protesty měly přijít dřív a možná i jinou formou.

Kapitána sezona bavila, mě ani trochu

Ano, je to pouze sport, rozumím i tomu, že jej hrají lidé z masa a kostí se svými radostmi i problémy. Jenže zároveň jsou to profesionálové, pro které je hokej práce, v případě Zlína stále štědře placená. Proto nejen já očekávám, že výkony tomu budou odpovídat ambicím během celé sezony. Co asi má říkat dělník ve fabrice nebo prodavačka v obchodě s 20 až 30 tisíci korunami měsíčně, kteří si koupí permanentku a chodí se na hokej pobavit a očekávají, že jim hokejisté budou servírovat zábavu a radost?

„Sezona byla zase turbulentní, dost se podobala té loňské. Hlavně na podzim nám to zase nešlo. Klukům jsem ale v šatně po posledním utkání řekl, že mě to zase bavilo,“ překvapil Köhler ve svém hodnocení.

Béďo, upřímně, mě to v základní části nebavilo ani trochu. Už opakovaně. Měřítko snesla derby se Vsetínem a možná pár dalších zápasů. Nejde jen o pocit z vítězství, ale také požitek ze hry, kulisu a vůbec atmosféru kolem klubu. Pochopím, pokud by se jednalo o výjimku, ale deset let trápení a neúspěchů s výjimkou loňského jara je dlouhá doba. A fanouška vůbec nemusí zajímat, že se střídají hráči, trenéři na lavičce i manažeři v kancelářích. Fluktuace v klubech je dnes velká. Ale fanoušci se svým klubem zůstávají mnohdy celý život. Každý z příchozích má samozřejmě jiné představy o herním projevu, skladbě týmu i celém fungování klubu. „Chce to trpělivost, potřebujeme čas,“ slyšel jsem často.

Ano, to říkali i předchůdci. A kam to vedlo? K sestupu z extraligy po 42 letech, dvojnásobné účasti ve finále Chance ligy a jedné v baráži. Tvrdím, že čas a trpělivost veřejnosti je třeba si získat a zasloužit. Nepřichází automaticky. Je to také o komunikaci a vysvětlování kroků.

„Co se to tam u vás děje,“ bývá často první otázka, kterou mi při mých schůzkách kladou bývalí hokejisté Zlína, jenž prožili sestupy, ale zároveň opětovné slavné postupy tehdejšího Gottwaldova mezi elitu přes kvalifikace nebo už ve Zlíně sbírali extraligové medaile.

„Když jsme vyhrávali, fanoušci nás nosili na rukou. Také si vzpomínám, že když jsme se vraceli z posledního ligového utkání z Košic, před zlínským zimním stadionem nás čekalo pár lidí s černou rakví. Pocit příšerný,“ vyznal se bývalý obránce Gottwaldova a pražské Sparty Jan Zajíček.

Malá maketa rakvičky se v závěru sezony 1976/1977, která znamenala čtvrtý sestup z nejvyšší soutěže za posledních sedm let, objevila i na střídačce. Fanoušci těžce kousali sérii 24 porážek v řadě. Dnes v hyperkorektní době by podobné gesto nespokojenosti fandů bylo považováno spíš za hanobení jména klubu. Přitom některým lidem vůbec nedochází, že stejně by se daly nazvat i některé výkony týmu, nebo rozhodnutí vedení.

Proto jsem nejen já náročný, aby výsledky a vývoj klubu neměl sestupnou tendenci a nemuseli jsme řešit existenční potíže jako letos třeba pražská Slavia. Z krajských měst mohou vyprávět fanoušci Ústí nad Labem, jak tamní hokej spadl až do třetí nejvyšší soutěže. Proto nám to není jedno, proto kritizujeme a upozorňujeme, co se nám nelíbí. „Možná je v tom jistý druh masochismu, se v tom chvíli plácat, lidi na stadionu štvát a potom si je zase udobřit výkony v play-off,“ pokračoval Köhler v dobrém rozmaru.

Kritizujeme, protože nám na klubu záleží

Většina z nás doufám nekritizuje proto, že chce nadávat za každou cenu a na neúspěšných výsledcích hokejistů si vybíjí mindráky z osobního života. Je zřejmé, že i tací se najdou, ale jsem si jistý, že většině nám na zlínském hokeji záleží, na zimáku jsme prožili spoustu let a chceme zažít zase extraligové časy a další historické úspěchy, bavit se hokejem a ideálně pravidelně vídat, jak potí žlutomodrý dres s beranem odchovanci klubu. Zároveň nejen proto, že je odchovanec, ale protože na to výkonnostně má a místo v sestavě si zaslouží. „Fanoušci a novináři vytváří toxické a negativní prostředí,“ dostalo se ke mně, když jsem si v soukromé debatě dovolil kritizovat výkony i jednání vedení klubu. Kompetentní lidé se měli ptát proč to tak je? Co můžeme udělat pro zlepšení? 

„Fanoušci hráčům nadávají, píšou soukromé zprávy. Hráči pak k nám nechtějí chodit, protože si vzájemně řeknou, co se u nás děje a musíme je nesmyslně přeplácet,“ bylo mi také řečeno jedním ze zaměstnanců.

Ano, to je celé špatně. Souhlasím, že to není ideální forma vyjádření nespokojenosti. Na druhou stranu se to děje všude ve světě. Zeptejte se kromě hokejového, nebo fotbalového světa tenistek, nebo biatlonistek. Proto není nic jednoduššího a pro mentální detox každého jedince i užitečné účty na sociálních sítích zrušit, nebo minimálně čas na nich omezit na nezbytně nutnou dobu. Sám se to tak snažím praktikovat.

Bez jednoty ale také vzájemného pochopení a respektu to zřejmě nepůjde. Kritika během základní části byla zcela oprávněná od fanoušků i médií a také je třeba rozlišovat mezi konstruktivní kritikou a trollením. Už sám Tomáš Baťa říkával: „Za všechno vděčím kritikům a konkurenci." Jaromír Jágr zase ví: „Chvála je příjemná, kritika potřebná!"

Proto jsem nepochopil opatření na sociálních sítích a zablokování komentářů. Samozřejmě se vyskytli i „hejti“, ale spousta z nich byla přesně cílených a argumentačně na výši a mnohdy trefných. Za tím si stojím. Bylo někomu tak nepříjemné číst pravdu, nebo upřímné hodnocení práce?

Pokud někdo z klubu neunáší tlak a očekávání zlínské veřejnosti, proč na zimáku je? V drtivé většině klubů Chance ligy máte možnost realizovat se bez většího tlaku na výsledek. Ovšem většinou také se skromnějšími platovými podmínkami. Je třeba si vybrat a poté i počítat s kritikou a ne za každou cenu vyžadovat pozitivní přístup. Na sílu naopak škodí a vede k eskalaci napětí. Protože dráždí a provokuje. Přesně tohle se bohužel stalo.

Vážení hokejisté odjinud, s příchodem do Zlína můžete čekat vděčnost a potlesk za skvělé výsledky i pískot pokud lidé neuvidí dřinu a dlouhodobé výsledky. Také dvou až sedmitisícové návštěvy, v exponovaných zápasech bouřlivou atmosféru, ale s tím související a vzrůstající tlak na návrat do extraligy. Pokud tedy vedení a majitelé do budoucna nepřehodnotí plány a priority. Role favorita totiž Zlínu vůbec nesvědčí. Ani v extralize při mistrovských sezonách totiž ševci nebyli favoritem, vždy útočili ze závětří. V Chance lize se každý chce vytáhnout, vyhecuje se do maxima a Berani musí přijmout v každém zápase roli favorita. Především v základní části s velkým tlakem na výsledky mají obrovské problémy.

Vyloženě jsem si užil opět až play-off, ve kterém jsem po základní části plné rozčarování neměl vůbec žádná očekávání a upřímně jsem spíš čekal brzký konec. Z tohoto pohledu je vůbec účast ve finále příjemné překvapení, ovšem objektivně řečeno by bylo něco jiného sportovní a zřejmě i ekonomické fiasko. To odvrátili až v posledním možném sedmém nečekaně dlouhém a náročném semifinále s Litoměřicemi, což se nakonec podle mě podepsalo i na finálové sérii proti Vsetínu, který stejně jako Liťák působil svěžeji, rychleji a aktivněji. Proti Litoměřicím nakonec rozhodla zkušenost nad dravostí, na Lapači už ševci ve srovnání se svým soupeřem působili unaveně, ačkoliv Miloš Říha už na startu přípravy mluvil o rychlosti a hledání vhodné typologie hráčů. Potřebné omlazení kádru s důrazem na rychlost hry nepřišlo. Spoléhat se pouze na zkušenost se nevyplatilo.

Nárokujeme si úspěch?

Přesné důvody si musí vyhodnotit jiní. „Je potřeba mít respekt a úctu k soupeři. Dokud se tohle všichni od hráčů až po fanoušky nenaučíme, nikdy nemůžeme postoupit,“ argumentovali mi lidé z klubu, když jsem je konfrontoval se svými názory. „Nárokujeme si úspěch,“ slyšel jsem také od jiných fanoušků.

Souhlasím, že pokora, respekt, úcta nejen k soupeři je důležitá. Stejně důležité je sebevědomí. To jsem tam za celou sezonu viděl snad jen ve čtvrtfinále po dvou výhrách v Prostějově. „Z fackovacího panáka je zase monstrum," říkal jsem s nadsázkou kamarádům.

Po úvodním zaváhání v Litoměřicích se mi ten pocit zase vypařil a už se nevrátil. Vloni jsem z mančaftu cítil mnohem víc sebevědomí i energie. Přesvědčení, že to zvládne. To mi na zlínské střídačce chybělo.

Názor si udělejte sami.

Záměrně nabízím i další úhly pohledů, nejen svůj. Nevylučuju i možnost, že se můžu plést. Nebráním se ani konstruktivní debatě, pokud ovšem bude mít reálné základy pro pozitivní vývoj klubu a neuslyším pouze výmluvy. To co jsem poslouchal v průběhu sezony ve veřejných i soukromých rozhovorech, je pro mě většinou slovíčkaření a hledání alibi, pokud se zrovna nedaří naplnit ambice a představy. Očekával bych sebereflexi, ale nedočkal jsem se.

Během play-off jsem pak z klubu cítil velké zadostiučinění ve smyslu „všem kritikům jsme vytřeli zrak!“ To je správně, pokud se tahle emoce uchopí pozitivním směrem, nikoliv jako odvetu za (ne)spravedlivé příkoří. Občas mě přišlo, že v klubu nejsou vysoké nároky na umístění, výsledky i herní projev. Všechno dokresluje fakt, že hráči měli ve smlouvách prémie až do šestého místa. To mi přijde velmi nízko nasazená laťka, která by měla být klubem formátu Zlína absolutní samozřejmostí.

Vsetín doma ve Zlíně? Neakceptovatelné! Petici jsem podepsal

Největší šok uplynulého období se však odehrál až po sezoně. Začalo se spekulovat už se startem finále, že by Vsetín v případě svého vítězství mohl své zápasy baráže odehrát ve Zlíně, jelikož stadion na Lapači nesplňuje podmínky pro extraligu, pod kterou baráž patří. Generální manažer Zlína Jan Pravda pro Deník Sport po prvních dvou zápasech na Lapači řekl: “Budou si muset najít jinou variantu.”

Jenže po skončení finálové série se věci daly do pohybu a starosta Vsetína Jiří Čunek se angažoval způsobem, že na Lapači reálně uvažovali i o variantě Zlína. Nedivím se jim, čistě z logistického hlediska by šlo o nejlepší variantu. Z pohledu fanoušků Zlína je to však zlý sen, noční můra. Představa, že by příznivci Vsetína obsadili jejich místa je pro spoustu fandů děsivá, neakceptovatelná, ať už si páni politici v čele s Jiřím Čunkem říkají cokoliv. Za ty dva dny, co se to intenzivně řešilo, jsem toho moc nenaspal, přemýšlel jsem nad budoucností a svými aktivitami v souvislosti se zlínským hokejem, jak vlastně tento kontroverzní krok vedení klubu, zlínské radnice, případně krajského úřadu vnímat a jaký postoj zaujmout, pokud by došlo k nejhoršímu.

„Nemáme problém, aby Vsetín u nás hrál baráž. Každopádně my o tom nerozhodujeme, na stadionu jsme v nájmu,“ připomněl pro idnes.cz generální manažer zlínského klubu Jan Pravda, že Triniti Bank aréna Luďka Čajky patří městu a provozuje ji společnost STEZA Zlín.

Ano, to je fakt. Ale vnímáte rozpor v první větě s tím, co řekl pan Pravda před pár dny pro deník Sport? Vnímáte rozpor i s tím, že sice o tom nerozhoduje, ale problém s tím vlastně vedení nemá? Mezi oběma výroky je pouhých šest dnů.

Přitom stačilo říct: „Nechceme, nepřejeme si, aby Vsetín u nás hrál baráž. My o tom ale nerozhodujeme..” U fanoušků Zlína by byl za hrdinu už jen tím, že se jich zastal, bránil klub, ať už by situace dopadla jakkoliv. Bohužel Zlín v zákulisí prohrál, ačkoliv si Vsetín z ekonomických důvodů vybral mnohem levnější, ale vzdálenější Brno. Svým způsobem rozhodla souhra okolností a štěstí.

I proto jsem mezi pětistovkou fanoušků, kteří podepsali petici proti konání barážových zápasů Vsetína u nás doma ve Zlíně. To je jako byste si domů do obýváku (který máte v pronájmu) pozvali někoho, koho vůbec nemáte rádi, ještě ho pohostili špičkovou svíčkovou, ačkoliv vám nadává a zároveň doufáte, že vám nezpůsobí škodu na majetku a zdraví.

Proto se fanouškům rozhodnutí nelíbilo, proto bombardovali a kritizovali klub.  Vnímali to jako další potupu a výsměch. Odpověď, která se jim dostala? Podle verze, která byla zveřejněna v diskuzi na fóru HFC Zlín označil pan Pravda petici za zbytečnou anabázi. Aniž by nějak reagoval na svůj rozpor ve výrocích, nebo se ho pokusil nějak vysvětlit, tak pouze poukázal na to, co všichni víme - že je klub v nájmu a nemůže nic ovlivnit. 

Závěrem údajně zmínil, že je zbytečné poukazovat na klub a sepisovat petice proti klubu, protože jak již uvedl, nemají právo o tomto rozhodovat. Tak se znovu ptám, proč se vůbec vyjadřoval? Ano, byla to zbytečná anabáze a téma, které jsme museli řešit. Každopádně si velmi cením toho, jak se zlínští fanoušci sjednotili a ukázali odpor, pokud se jim něco nelíbí. Například v roce 2002 při příchodu sponzora Hamé se fanoušci postavili za změnu žlutomodrých barev na červenobílé a logo berana za medvěda. Společný domov, symboly, tradici a identitu si musíme chránit. Je smutné, že i před lidmi z vedení klubu.

Na druhou stranu je úžasné, kolik lidí dokáže přijít i na druhou nejvyšší soutěž, že Zlín dokáže vyprodat sedmitisícový zimák bez ohledu, jakou ligu hraje. Osobně bych chodil i na krajský přebor, který se v tehdejším Gottwaldově hrál ještě v roce 1958. Lidé se konečně naučili chodit na svůj klub, na své hráče, nikoliv na soupeře. To je pro mě pozitivní a příjemná změna ve vnímání a myšlení hokejové veřejnosti. Už proto by si měli hráči i vedení vážit fanoušků a zastat se jich, kdykoliv je to potřeba. A pochopit, že i na kritiku mají nárok, umět ji přijmout a třeba i připustit, že i fanoušci mohou mít pravdu. Ne vytvářet nesmyslné důvody pro petice, protesty a bojkoty. Dokud lidé dávají najevo nespokojenost, ještě jim na klubu záleží, mají ho rádi. Až se změní v trvalou lhostejnost, bude to začátek konce.

Přitom navzdory neúspěchu a blbé náladě se v poslední době povedla a kvalitou zvedla spousta věcí. Rekonstrukce restaurace (která se mi moc líbí) a kabin pro hráče, zápasový program včetně práce s multimediální kostkou, maskotem, moc se mi líbí narozeniny fanoušků (ani tady se to ovšem nesmí přehánět), rozhovorů s hráči (mohlo by jich být ještě víc a delších), reportáže ze zápasů (bohužel jen vítězných), magazínu Beran (mohl by vycházet častěji - jako sběrateli mi chybí klasický zápasový program v tištěném vydání Zlínské bully). Ocenit je potřeba i politiku prodeje vstupenek na zápasy, kdy klub zvýhodňuje permanentkáře, byť se nemůže nikdy zavděčit všem. Mouchy by se určitě našly, stále je co zlepšovat a posouvat v prezentaci klubu i organizaci utkání.

Je vidět dlouhodobá práce vedoucího marketingového oddělení Libora Kožíka, svěží elán a pozitivní energii přinesl i moderátor Jakub Štefek, klid a rozvahu zase Vojtěch Gargulák. Všichni týmem a vůbec celým klubem evidentně žijí. Stejně jako spousta dalších lidí, bez jejichž mravenčí práce by se organizace utkání neobešla. Je mi líto, že kvůli neuspokojivým výsledkům je jejich práce nedoceněna. Celkově marketing převyšuje úroveň ostatních klubů Chance ligy, v podstatě z pohledu fungování frčí na extraligové úrovni a převyšuje i sám sebe z minulých let.

Snad se jednou návratu mezi elitu zase dočkáme i na ledě a na NAŠEM zimáku (význam slova aréna svým komfortem zdaleka nedosahuje). To ale neznamená, že ten stařičký chrám nemáme rádi. Snad nebude potřeba hledat azyl jen proto, že neprošel zásadní rekonstrukcí a statik nechá budovu oplotit a uzavřít jen proto, že bude chátrat jako Velké kino, Městské divadlo, vlakové, autobusové nádraží či fotbalový stadion. Majitelé by měli brát v potaz, že i ve druhé nejvyšší soutěži na zimák dorazí nepřesvědčivým výsledkům navzdory přibližně dvakrát v týdnu v průměru 2 738 fanoušků, v play-off pak dokonce 5 795 diváků na utkání.

Kam jinam ve Zlíně a okolí přijde pravidelně tolik lidí za zábavou?

Autor: Daniel Ostrčilík, historik zlínského hokeje