KAM VYRAZIT? .................. no přece ZANOSEM

KYRGYZSTÁN 2016

Léto – doba dlouho plánovaných dovolených, krásného počasí, sluníčka, plážových koktejlů a pohodové nálady. Doba, na kterou se většina lidí dlouho dopředu těší a dlouho poté ještě vzpomíná. Ani u nás tomu nebylo jinak a už od zimy jsme v myšlenkách utíkali k onomu očekávanému datu letního volna. Drobným rozdílem v našich a „tradičních“ dovolenkových představách je snad možná jen absence plážových koktejlů a vlastně pláží celkově. Nahradily je však představy o zasněžených vrcholcích dosud neznámého pohoří, panenská příroda, božský klid a pohoda.

Po zvážení několika zásadních i méně důležitých kritérií výběru destinace, po několika změnách a obratech o 180° jsme se nakonec rozhodli pro Kyrgyzstán. Je to stát Střední Asie, kde více než 94 % rozlohy je v nadmořské výšce nad 1000 m.n.m., 40 % území nad 3000 m.n.m. a nejvyšší vrcholky dosahují úctyhodných výšek přes 7000m.n.m. Takové cíle jsme si samozřejmě ani zdaleka nekladli. Pobyt jsme si naplánovali přesně na 2 týdny, z čehož měl být 1 týden věnován čistě horám a 1 týden odpočinku a poznávání místní kultury.

O nákupu letenek, nového stanu (který je mimochodem parádní :) a nějakém tom předcestovním nakupování léků se moc rozepisovat nebudu, protože vlastně ani není o čem. Den před odletem jsme ještě byli v práci, kde se většina našich kolegů (taktéž natěšených na dvoutýdenní celozávodní dovolenou) zvědavě vyptávalo, jak jsme připraveni a zda jsme sbaleni na cestu, když už zítra ráno v šest vyrážíme směr pražské letiště. Pravdou je, že jsme nebyli sbaleni vůbec. Ono totiž, pokud se do krosny narve stan, spacák, karimatka, vařič, zásoba MANY (ve vodě rozpustná náhrada běžné stravy – pro cestování ideal), základní lékárnička, čelovka a náhradní boty, je úplně jasné, že kromě pár ks spodního prádla a dvou náhradních triček se tam už nic jiného ani nevejde. Proto je diskuse o nějakém balení a přemýšlení „co s sebou“ vcelku zbytečná.

Den odjezdu, 7.7.2016, začal bez problémů a bez zpoždění jsme dojeli až na letiště Václava Havla, kde jsme hodinovou rezervu do odletu trávili přebalováním zavazadel a foliováním krosen tak, aby se nám při překládání během transferu zbytečně nepotrhaly. Přestup v Istanbulu proběhl také v pořádku, 7 hodinové čekání jsme si krátili prohlídkou obrovského letiště, omylem jsme zabloudili skoro až do muslimské mešity (což zpětně hodnotím jako největší kulturní šok celé dovolené), povečeřeli jsme v místním fastfoodu a naposled si zašli na relativně čisté WC (kdo by to byl řekl, že si budeme na tureckém letišti vychutnávat poslední momenty evropské toalety). Konečně jsme se dočkali a něco po půlnoci nasedali do letadla směr Biškek.

Po pětihodinovém letu nás čekala náročná ještě delší jízda napříč Kyrgyzstánem, které však předcházela nutnost si na tuto cestu sehnat nějaký ten dopravní prostředek. Jediné, co jsme předem věděli jistě, bylo, že je nutné se z letiště dostat na Východní nádraží (vastočnyj vagzal), odkud je nejlepší možnost sehnat maršrutku nebo taxík do Karakolu – města v oblasti centrálního Ťan Šanu, do kterého jsme se ten den potřebovali dostat. Ačkoliv nám bylo jasné, že v zemích střední Asie (stejně jako skoro všude ve světě)  se na letištích snaží místní podnikavci turisty obrat o co největší množství peněz a i přes naše celkem dobré znalosti ruštiny, jakožto úředního jazyka, musím se zahanbením konstatovat, že nás oškubali jako kuřata. Za 40 kilometrovou jízdu taxíkem jsme zaplatili téměř stejně, jako následně za 400 km jízdu napříč celou zemí. Co dodat. Jediné, co nás trochu utěšovalo, byl fakt, že i přes tuto „pálku“ to bylo v přepočtu na naše peníze asi jen 250 korun.

Cesta taxíkem z letiště, stejně jako následná šestihodinová cesta maršrutkou podél severní strany jezera Issyk-kul probíhala bez větších komplikací a převážně ve znamení pozorování okolní krajiny a vesniček. Kyrgyzstán je chudou zemí, chybějící historické památky a katastrofální infrastrukturu však vyvažuje krása přírody, které se i během následujících dvou týdnů doslova nešlo nabažit. Během této cesty nám dělali společnost další 3 spolucestující – ženy, které jely z hlavního města na víkend domů. Vzhledem k tomu, že nám bylo jasné, že první den už se do hor, kde by bylo možné postavit stan, nedostaneme, snažili jsme se s místníma v autě zaplést do hovoru a zjistit, zda neví o nějaké možnosti, kde bychom mohli na jednu noc složit hlavu. Paní Nargiza (které jsme měli říkat Igi) nám po krátkém telefonátu s manželem ihned nabídla, že sice žijí skromně, zato budou upřímně rádi, pokud kývneme na jejich pozvání a strávíme noc u nich doma. Na to jsme samozřejmě nadšeně kývli – přecejen poznávání místní kultury bereme jako samozřejmou součást cestování a možnost strávit čas, i když jen pár hodin, s pravými „domorodci“, kteří nestaví svůj byznys na cestovním ruchu, je ideální příležitost, jak poznat místní zvyky co nejlíp. Navíc jsme ještě potřebovali nakoupit pár nezbytných věcí, jako např. plynovou kartuši, která se nesmí brát do letadla (kterou jsme nakonec ani za pomoci místních nesehnali), sluneční brýle (které jsme zapomněli v taxíku), pokrývky hlavy, místní simkartu a další drobnosti. Nargiza nadšeně přikyvuje, že večer je už tržiště sice zavřené, ale že nás manžel s bratrem vyzvedne, vyspíme se a dopoledne vše seženeme.

Po příjezdu do Karakolu nás už opravdu čeká „nově koupená kára“  (žigulík, Lada 1500), kterou si hrdý majitel, švagr naší nové kámošky Nargizy, koupil až v 3000km vzdáleném ruském městečku, odkud si ji osobně dovezl. Upřímně se doteď divím, že TO auto takovou vzdálenost na jeden zátah ujelo, nicméně jsem v ten okamžik ráda, že můžeme opět pouze přesednout a pokračovat do dnešní cílové destinace – rodinného domku rodiny Kabylbajevých. Ačkoliv dostáváme k dispozici nejlepší pokoj a postel v domě, nemůžu se zbavit dojmu, že bych raději na nejbližší louce postavila stan a přespala v čistotě našich spacáků. Což by samozřejmě znamenalo urazit pohostinnost místní rodinky, která už mezitím krájí meloun, zeleninu a čerstvý chléb, a proto tedy s díky přijímáme i možnost ulehnout na manželskou matraci postlanou hned několika vrstvami pokrývek a přikrývek. Naštěstí mě už v letadle napadlo uvědomit si, že je Kyrgyzstán muslimskou zemí a takovéto cestování nesezdaného páru by vzbuzovalo u místních minimálně údiv a pohoršení. Proto se hned na začátku dovolené domlouváme na fiktivním dvoutýdenním manželství a už první noc v této zemi plné kontrastů jsme za naše rozhodnutí maximálně vděčni, neboť k údivu místních stačí i fakt, že ve svém pokročilém věku (24 a 28) ještě nemáme alespoň tři potomky. Rodina je přece základ, s čímž sice souhlasíme, ale snahy vysvětlit, že v naší společnosti vychovávat a živit 6 dětí by bylo víc než neobvyklé a náročné vzdáváme hned po přesvědčivém přednesu hlavy rodiny, že přece všechno je v rukou Alláha a kolik dětí Vám dopřeje, tolik nějak musíte uživit. Nehádáme se, s díky se usmíváme (já stále zběsile překládám; Honza se alespoň usmívá a přikyvuje).

Po prolistování tří rodinných alb jsme nakonec propuštěni na kutě, ještě rychlá sprcha (do ruky dostáváme malou konvičku s vlažnou vodou a pokyn jít se opláchnout na zahradu vedle trouchnivějcí kadibudky) a pak už hurá do „peřin“. Po nekonečně úmorné cestě usínám do několika desítek sekund a budím se až ráno do krásného nového dne. Rodinka už je také vzhůru a během chviličky už zase chystá meloun, zeleninu a chléb s domácím máslem a marmeládou. Snažíme se odjezd do hor co nejvíce urychlit, takže tlačíme, co do nás vleze, zapisujeme všechny kontaktní údaje, znovu všechny ubezpečujeme, že nás v horách určitě nesežerou ani medvědi ani divocí kočovníci a že cesta, kterou se chceme vydat, je opravdu bezpečná. Asi dvanáctiletá dcera našich hostitelů mi nepřestává mačkat ruku a ptát se, zda k nim ještě někdy přijedeme nebo zda může ona přijet k nám - dokončit školu. Ani už nevím, co na to všechno odpovídat, takže se jen usmívám.

Samozřejmě ještě nesmí chybět památeční fotka (čti asi 30 památečních fotek) a už nasedáme do „našeho“ žigula. Po cestě k našemu údivu přisedá i bratrova manželka a tři jejich děti. A jede se na výlet. Shánění všeho potřebného proběhne víceméně úspěšně, máme nakoupeno a teprve nyní zjišťujeme, kam s námi mají výletníci namířeno. Nemůžeme si prý nechat ujít místní radonové lázně, což se nám zdá jako parádní plán…A to až do doby, než přijedeme na místo, kde zjišťujeme, že pojem lázně zde představuje nevelkou budovu, ve které je možno dát si horkou vanu (zda obsahuje radonovou vodu, to už asi nikdy nezjistíme). Lázně jsou rozděleny na ženskou a mužskou část. Nám je nabídnuta VIP možnost zaplatit si soukromou koupelnu, která v přepočtu vychází asi na 50kč/hod. Po 15minutách sice úplně moc netušíme, co se zbylým časem, ale nakonec si uvědomujeme, že je to min. na další týden poslední možnost se umýt v teplé vodě, takže si koupel náležitě vychutnáváme, až se nám na prstech dělají „varhánky“. Autem se necháme svézt ještě k nedalekému muzeu, odkud náš trek už doopravdy začíná.

DEN 1

První den „na cestě“ začíná až odpoledne po vydatné koupeli a my se nadšením nemůžeme přestat usmívat. Krásnou přírodu jsme už sice mohli obdivovat i z auta, ale až nyní jsme konečně sami a máme čas se pořádně rozhlížet a v tichu a plynulém tempu si uvědomovat, do jak krásné země jsme se to vydali. Během prvního dne (vlastně po návštěvě tržiště a lázní už jenom odpoledne) máme v plánu pouze vystoupat z výchozího bodu (vesničky Ak Suu) údolím Altyn Arašan, které je právem považováno za jedno z nejhezčích údolí celého Centrálního ŤanŠanu až do kempu Altyn Arašan, kde je možné postavit stan, popř. se i ubytovat v místní jurtě nebo cihlovém domečku a naposled si koupit něco k občerstvení. Možná je to tím, že jsme na počátku treku plni sil, možná počátečním nadšením, ale několikahodinová cesta ubíhá velice rychle a už se nám odkrývá romantický pohled na zapadlou "vesničku", nad kterou se tyčí majestátný vrchol známé hory Pik Palatka (5020m.n.m.). Celý tento pohled se snažíme zachytit na náš foťák a už klesáme směrem k osídlení, kde nás hned u vstupu lákají k pohoštění tabule v několika jazycích, mj. i ta česká: "Vítejte! U nás pivo ZDARMA".

Musíme se tomu smát a i když ubytování u rodiny s "tabulemi" nevyužíváme a stavíme naši palatku (=rusky stan) o několik desítek metrů dál, večer nám to nedá a na jednu pet láhev piva se přecejen vydáme. Zdarma samozřejmě není a k chuti českého moku má mírně řečeno dost daleko, ale i tak si poslední zakoupené občerstvení náležitě vychutnáváme :) K našemu překvapení zde narážíme na mladý český pár, který absolvoval podobný trek, jaký máme v plánu my, akorát opačným směrem a tedy zde jejich cesta po 7 dnech končí. Bohužel neměli vůbec štěstí na počasí, takže dnešní poslední den cesty je pro ně zároveň i prvním dnem bez deště. Celí unavení jsou lehce zkleslí z toho, že během cesty díky velké oblačnosti a dešti téměř nic neviděli, ale i přesto se snaží poradit a sdílet naše nadšení a naděje, že nám snad bude počasí přát o něco více. Předpovědi jsou zatím pozitivní, takže doufáme a s úsměvem zalézáme do našich péřových spacáků.

DEN 2

Ráno se oproti našim očekáváním budíme do celkem upršeného zamračeného dne. Trochu zkleslí přemýšlíme, co dál. Během dne se chceme přesunout pouze pod naše první sedlo, což není až tak daleko, abychom museli za každou cenu vyrážet v dešti brzy ráno. Nijak tedy s balením nespěcháme a věříme poslední předpovědi počasí, kterou jsme ještě v civilizaci prověřovali, podle které by se odpoledne měla oblačnost začít protrhávat. Pod přístřeškem se sbalenýma krosnama snídáme naši rozpustnou kaši MANU a kolem poledne vyrážíme směr sedlo Alakol. Jdeme sice v "goráčových" bundách s opláštěnkovanýma krosnama, ale už po chvíli ustává i drobné mrholení a my si tak vesele kráčíme s výhledem na protrhávající se oblohu. Více vody nám pak paradoxně hrozí "zespod", když musíme brodit první z mnoha potůčků, kterým tak nějak sem tam chybí most. První zkušenost je přecejen největším zážitkem budícím docela respekt, takže Honza rozhoduje, že nejdříve on zjistí bez krosny, jak silný je proud a poté krosny postupně přenese. Přechází pomocí trekingových hůlek celkem bez problémů na druhý břeh a po chvíli se se zaťatými zuby vrací přes ledovou vodu zpět pro první krosnu. Mě už i na suchu začínají mrznout nohy a v duchu si říkám, že po něm nemůžu chtít, aby brodil řeku potřetí jen kvůli mému báglu. Navrhuji tedy variantu, že si svou krosnu přenesu sama, i když představa, že mě semele voda a já se v té ledovce vykoupu celá i se suchými věcmi v batohu mě nijak extra neláká. Najedou se odněkud vynoří kyrgyzský kočovník na koni a já si vybavuju varovné historky našich „přátel z města". K mému překvapení kočovník navíc posunky navrhuje, zda nechci s krosnou pomoct, že mi ji na koni převeze. Trochu se paranoidně děsím, zda mi s penězi i doklady neodcválá někam do neznáma, ale sama před sebou se za svůj postoj tak stydím, že krosnu bez dalšího zaváhání zvedám a s úsměvem předávám místnímu domorodci. Ten ji samozřejmě vklidu převeze Honzovi na druhý břeh a ještě nám popřeje šťastnou cestu. Krosna je v suchu a bezpečí, já se tedy po kolena nořím do ledové vody a také přecházím na druhou stranu. Rychle obout ponožky a boty a co nejdřív vyrazit rychlým tempem dál, aby se nohy co nejrychleji zahřály. Během příkrého stoupání lesem se samozřejmě zahřejou docela rychle, až začínám litovat, že těch brodů není dneska na programu více.

Příroda je ale moc krásná, pořád se je na co dívat a tak se ani nenadějeme a už se dostáváme do míst, kde bychom měli dnes rozbalit stan. Každých 200 metrů konstatujeme, že „tady je to místo dost rovné, aby se sem stan pohodlně vešel, ale možná támhle za tím kopečkem bude místo ještě o něco hezčí". Pokud ne, tak se vždycky můžeme vrátit. Kdyby se nezačalo mračit, vylezeme snad až do samotného sedla, ale vidina deště nás donutila shodit krosny a rychle začít stavět stan. Déšť přišel dřív, než jsme čekali, takže jsme si alespoň v praxi vyzkoušeli již dříve trénované stavění stanu na čas. Hned když to šlo, naházeli jsme všechny věci do stanu a drobné úpravy už zajišťovali zevnitř. Pomalu jsme si vybalili, převlíkli se do suchých věcí a začali přemýšlet, jak si uvaříme v dešti večeři.

Než jsme se však nadáli, déšť ustal, a když jsme se vyhrabali ze stanu ven, nevěřili jsme vlastním očím. Po dešti ani památky a ze zamračené oblohy už zbylo jen pár fotogenických mráčků. Jelikož jsme v Karakolu nesehnali klasickou kartuši, na které by se dala naše z Česka dovezená gurmánská specialita z pytlíku pohodlně uvařit, museli jsme si pomocí kamenů postavit speciální provizorní "kamna", na kterých by hrnec bezpečně stál a pod které by se dal umístit ruční plynový hořák, který jsme měli k dispozici.

Vaření pytlíkových těstovin a jedné termosky čaje snad nikdy netrvalo dýl, ale to nám vůbec nemohlo vadit, neboť vaření s takovýmto výhledem by muselo bavit snad i největšího odpůrce vaření. Opravdu nádhera. Návštěva toalety v této lokalitě v době západu slunce se pak také nedá nazvat nijak jinak než romantickým zážitkem :-) I přes všechno nadšení na nás ale začala samozřejmě brzy dopadat i únava, takže jsme umyli nerezovou misku/hrnec, dvě plastové lžičky a už jsme se soukali do připravených spacáků. Dříve než jsme si stačili říct, jak krásný den to byl a jaké plány máme na zítřek, začala jsem upadat do režimu polospánku, takže jsem Honzovi rychle popřála dobrou noc a do pár sekund okamžitě usnula.

DEN 3

Ranní probuzení ve výšce 3300m.n.m. bylo tradičně kouzelné. Klid, ticho a pohled na opodál pasoucí se stáda divokých koní prostě nikdy neomrzí. Lehce mi tuto pohodu narušovala jen mírná nervozita z plánů nadcházejícího dne a nejistota, jak náročný výstup do sedla Ala-Kol bude. Mladý pár Čechů, se kterými jsme se první den treku seznámili, označoval tuto část cesty jako nejnáročnější a nejhůře schůdnou. Nicméně měl být tento den také ve znamení nejkrásnějších výhledů a počasí vypadalo, že nám je dopřeje ve vší parádě. Ze sedla Alakol je totiž nádherný výhled na sice nejnavštěvovanější turistickou "atrakci" tohoto pohoří, ale musím říct, že nejnavštěvovanější právem. A tak jsme sbalili stan, posnídali naši tradiční MANU a vydali se na cestu. Klikatící se chodníček nás asi ještě hodinu vedl zelenou loukou, ale my už své zraky upínali nahoru k sedlu. Do samotného sedla jsme se pak "škrábali" taky přibližně hodinku a je pravda, že terén to nejpohodlnější nebyl. Suťovisko ujíždělo pod nohama a místy měl člověk pocit, že udělá jeden krok v před a "ujede" o dva vzad. Když  se k tomu připočítá tíha krosny, dá výstup opravdu zabrat. Každopádně ten pocit nahoře jakoukoliv únavu několikanásobně přebíjí a během pár sekund je člověk zase čilý jako rybička.

Pocity v samotném sedle moc popisovat nebudu, protože jsou vlastně absolutně nepopsatelné. Krásné, místy až kýčovité, výhledy všude, kam se člověk otočil. Čtyřicet minut uběhlo jako nic a už byl pomalu čas si to štrádovat dolů směrem k jezeru. I když se zdálo být „jako na dlani“, cesta k němu byla dosti zdlouhavá a lidem, kteří stoupali naproti nám vzhůru do sedla, jsem v tu chvíli nijak nezáviděla. Dole u jezera jsme zaregistrovali i kemp, kde bylo možno se ubytovat a strávit noc, popř. i zakoupit něco k pití a snědku, ale ani jsme k němu neodbočovali a šli dál svou cestou směrem dolů.

Zastavili jsme opodál pouze na krátkou pauzu, něco rychlého k snědku (osvědčily se nám JERKY – sušené maso, tedy ideální poměr váha/dodaná energie) a pár fotek a už jsme zase klesali do údolí. Ono těch pár fotek ve skutečnosti v podání mého drahého přítele někdy znamená i regulérní dvacetiminutovku, kdy se člověk stihne i v pohodě natáhnout a na chvíli zavřít oči, za což jsem ale na druhou stranu docela ráda, protože taková pohodová pauzička v tak nádherném místě někdy taky vyloženě bodne. Celkově klesání do údolí Karakol bylo hodně dlouhé a celý tento den byl vlastně nejdelším dnem treku.

Dolů jsme dorazili až večer a byli (minimálně já) úplně hotoví. Byla jsem ráda za první lepší plac pro stan a už jsem se těšila, až se zase zachumlám do spacáku. Kdyby můj žaludek nesvíral ukrutný hlad, asi bych ani z postaveného stanu ten den už nevylezla. Což by byla neskutečná chyba, protože po chvilce odpočinku a troše teplých pytlíkových těstovin ala vitana byl soumrak v tomto údolí opět nádherný. Jeden den chůze a ráz krajiny byl zase úplně rozdílný. Poslední hodiny pochodu už jsem asi ani naplno nevnímala, jak se krajina stihla změnit, ale po téhle pauze jsem nestačila koukat a o chvíli později ve spacáku jsem usínala opět s úsměvem na rtech.

DEN 4

Ráno čtvrtého dne treku mám v paměti jako nejkrásnější ráno ze všech. Hned po probuzení jsme si každý den chodili čistit zuby opodál s pet lahví čisté vody v ruce. Výhledy byly vždy krásné, ale toto ráno mělo v sobě zvláštní kouzlo. Měla jsem natolik zvláštní náladu, že jsem ani nečekala na Honzu, vzala ručník a šla k nedaleké řece sednout si na kámen, čistit zuby a zároveň se kochat okolím a nasávat tu kouzelnou atmosféru. Fakt nepopsatelný zážitek :)

Pak už jen klasicky stan a všechny věci nacpat do krosny, krosnu nahodit na záda a jde se (ve skutečnosti proces zabírá podstatně více úkonů, i když jsme se je za pár dní naučili čím jak nejvíc urychlit a zjednodušit, ale i přesto…když to člověk vše nabalí dovnitř a s funěním dopne a hodí na záda a ujde pár desítek metrů kolem řeky, kde zjišťuje, že most přes řeku opravdu žádný nenajde, protože žádný není a tudíž -> opět sundává krosnu -> sedá na kámen -> boty do ruky -> krosnu na záda -> hurá do ledové vody -> krosnu na zem, sednout na kámen -> boty na nohy -> krosnu na záda…. Most by každopádně ušetřil pár minut času :). Ale čas je právě to, čeho tady máme dostatek, a i když by v běžném životě člověk asi trochu nadával, tady to bereme vyloženě s humorem a už si to vykračujeme s úsměvem zase dál a hledáme kudy se nejíp dostat ze změti kamení, všude kolem nás.

Z národního parku Karakol, kde se prý běžně vybírá vstupné (jdeme opačným směrem, takže i výstupné) ale vycházíme bez placení, stále se otáčíme, kde jsou ti pověstní vyběrači poplatků na koních se zbraní v ruce, ale nikdo nás nezastavuje, dokonce ani nikoho nevidíme, takže neřešíme a jdeme dál. Ráz přírody se neustále mění, z původních rovinatých luk začínáme stoupat, až se dostáváme do lesního porostu, který poskytuje alespoň trochu úkrytu před sluníčkem. Stoupák je to kvalitní, ale dnes se mi jde poměrně dobře a užívám si to. Kolem oběda se zastavujeme u dalšího horského přítoku řeky Karakol, kde se občerstvujeme sušeným masem a musli tyčkou a v klidu uvažujeme, jak řeku překročit, abychom se nemuseli celí vymáchat. Je hodně široká a kamení k přeskakování je zde minimum, o čemž se přesvědčuje i skupinka, na kterou jsme narazili. Zvolili metodu: „první tři skoky vím, jak vyřeším, dál to nějak půjde“…a ono nešlo, takže sympatický turista byl nakonec rád, že promočil jenom goretexové střevíčky, ale jinak zůstal relativně suchý. My zvolili rozvážnější metodu sezutí obuvi, které je sice zdlouhavější, ale aspoň pak člověk pokračuje pěkně v suchu. I když nám polední pauza dobila trochu energie, stoupání pod sedlo bylo přecejen ještě dosti zdlouhavé. Pořád jsem měla dojem, že už jsme „skoro tam“, ale za každým přehybem se vynořila další "překážka".

Nakonec jsme došli až těsně k hranici sněhu, přibližně ve výšce 3550m.n.m. Toto místo bylo zároveň i naším nejvýše položeným nocležištěm během treku. Což jsem pocítila na vlastní kůži hned druhý den ráno. Večer to byl však ale ještě úplně pohodový, klasické vytvoření „kuchyně“, vaření jídla v nerezové misce nad malým plamínkem a pak už romantická večeře při západu slunce. Uznávám, těstoviny z pytlíku lze považovat za romantickou večeři dost těžko, ale nádherné prostředí tento drobný detail dostatečně vyvažovalo :)

DEN 5

Jak už jsem zmínila, ranní vstávání pátého dne treku bylo hodně náročné. Hned po probuzení mi došlo, že se cítím snad ještě více unavenější než večer, navíc s žaludkem totálně na vodě, takže jsem nebyla schopna do sebe vpravit ani sousto. Cítila jsem se hrozně, jako během chřipky, kdy člověkem třepe zimnice, chce se mu zvracet a nejraději by ani nevylezl z postele. V hlavě jsem přemítala všechny možné scénáře, jak z této situace ven. Pro mé unavené tělo znělo nejlákavěji zůstat jeden den na místě a nevylézat ze spacáku, nabrat sílu a druhý den pokračovat v překonání sedla a dále dolů dle plánu. To byl ale samozřejmě úplný nesmysl, což jsem naštěstí byla schopna soudně uznat i já, protože v té výšce by se můj stav jen těžce zlepšovat, jídlo bych do sebe asi tak či tak nedostala a další den bych na tom byla ještě hůř. Takže jsem sebrala všechny síly, sbalila si své věci a… vysílením padla zpět na zem :).

Honzovi asi při pohledu na mě taky nebylo dvakrát do smíchu a dokonce se nabídl, ať počkám tady, že vytáhne svou krosnu do sedla a pak se pro mě a mou krosnu vrátí, abych ji nemusela tahat. Další plán, který zněl strašně lákavě, ale představa, že mi ponese mé věci, protože nejsem schopna je sama do kopce vytáhnout mě vyburcovala natolik, že jsem hodila krosnu na záda a se slovy „v žádném případě“ jsme se pomaličku vydali vpřed. Můj stav nám nedovoloval pokračovat žádným závratným tempem a nutil dělat zastávky co pár desítek metrů, ale i přesto jsme se do sedla dostali za necelých 90minut, což bylo asi o polovinu rychleji, než nám večer předtím říkala sestupující dvojice. Velké překvapení střídalo ještě větší nadšení z toho, že jsem to přecejen nějak zvládla a nevzdala to těsně před „vrcholem“. Sedlo Teleti nám opět nabídlo nádherné výhledy jak zpět do údolí Karakol, tak i do údolí Teleti, kam jsme po pár desítkách minut a desítkách fotek začali pomalu sestupovat.

Jak jsme ukrajovali výškové metry, tak se postupně zlepšovala i má fyzická kondice a ve výšce cca 3000m.n.m. už jsem se zase cítila jako rybička. Neuvěřitelné. Sestup k přítoku řeky Djety Oguz ubíhal rychle, když jsme se dostali až k jejímu břehu, dali jsme si malou pauzu a dále pokračovali po proudu po jejím pravém břehu. Cesta to byla dosti zdlouhavá a navíc ji komplikovaly četné přítoky, které sice nebyly nijak široké, ale na přeskočení to nebylo a na přebrodění byly zase moc divoké.

Hledání nějakého můstku, klády nebo kamenů na přeskákání nám mnohdy zabralo i několik desítek minut navíc. Také jsme tak nějak tušili, že bude pravděpodobně nutné překročit i hlavní řeku na její levý břeh, kde jsme viděli širokou cestu, která byla i vyznačená na offline mapě v našem mobilu a vedla až do „civilizace“. Žádný most jsme však doteď nezahlédli, takže jsme dál kráčeli krávami a koňmi vyšlapanými chodníčky po pravém břehu. Čím  níž jsme byli, tím víc jsme si byli jisti, že až dolů takto nedojdeme, jelikož se chodníky začaly nebezpečně klikatit, zvedat do místních skal nebo místy rozdvojovat či úplně ztrácet. Prostě konečná. (Jak tam po těch skalách lezou ty krávy mi není jasné doteď). Už už to vypadalo, že se budeme muset vracet několik hodin zpět po proudu a hledat můstek, který jsme prostě museli nějak minout, když vtom jsme uviděli strom vyvráceny přes divokou řeku, který sloužili k jejímu překonání. Divokou docela doslova, protože šplouchala tak vysoko, že i kláda byla celé mokrá a už od pohledu pěkně klouzala. Pohled do vody nebyl o nic moc lepší, protože bylo jasné, že malé uklouznutí znamená hodně rychlý tobogán směrem po proudu řeky, což sice byl správný směr, ale co si budeme povídat, asi by to byla zcela určitě naše poslední jízda. Naproti jsme navíc viděli přicházet osamělého turistu, který šel opačným směrem než my. Po krátké domluvě, kdy nám on doporučil tu „svou cestu“ a my zase zcela jednoznačně tu „naši“(až do tohoto místa byla vcelku OK) jsme si „vyměnili břehy“ a dále pokračovali ve svém putování. Druhý břeh byl opravdu podstatně více prochozený, chodník byl dostatečně široký, že mohli jít i dva lidi vedle sebe. Zde jsme už také narazili asi na tři páry turistů mířících směrem do hor. S každým jsme prohodili pár slov a vesele si to štrádovali dolů.

Byl to vlastně poslední den opravdových hor, takže jsme se zaprvé začínali těšit na něco jiného než těstoviny a  MANU, ale zároveň se rozhlíželi kolem sebe a nasávali krásu neposkvrněnou lidskými zásahy. Čím víc se blížil večer, tím více se nad horama začínaly stahovat mraky, které vůbec nevypadaly pěkně, takže jsme si mohli gratulovat, jak nám počasí po celou dobu pobytu v horách přálo a zároveň trochu litovat lidi, kteří šli naproti nám a takové štěstí zdá se mít nebudou…I když už jsme měli v nohách za ten den zase značný kus cesty, hnala nás dopředu touha dojít do „civilizace“ v podobě jurt vystavěných speciálně pouze pro unavené turisty, jako jsme byli my. Sice se většinou takovým umělým atrakcím snažíme vyhýbat, ale touha po teplé čisté vodě, teplém místním jídle a měkké posteli uvnitř jurty byla tentokrát mnohem větší než nějaké naše postoje. To jsme si mysleli až do té doby, než jsem šla domluvit cenu, za kterou by se možná styděli si říct i v centru Prahy! To sice možná přeháním, ale jisté je to, že cena za jednu noc, teplou sprchu a teplou večeři pro dvě osoby by nás vyšla prakticky skoro na víc peněz než zbytek celého pobytu v penzionu na břehu jezera Issyk-kul. Pro jistotu jsem se paní ještě dvakrát zeptala, zda si opravdu dobře rozumíme a zda tu cenu myslí fakt vážně, což se jí asi moc nelíbilo a můj výraz ve tváři asi taky mluvil za své, protože mi nakonec řekla, že když nezaplatíme my, zaplatí někdo jiný. Pochopitelně. My to ale opravdu určitě nebudeme. Ne, že bychom s sebou neměli dostatek peněz, ale prostě z principu. Ten princip pro nás však znamenal opětovné nahození krosen na záda a další cestu (přece nebudeme zlodějům kempit opodál a čuchat vůni grilovaného masa). Navíc jsme taky chtěli rozchodit mírné zklamání z této nechtěné změny plánu. A dobře jsme udělali. Po asi deseti minutách chůze, když jsme si už už chtěli vybrat místo k postavení stanu jsme narazili na místní rodinku, která si zde přijela na celodenní piknik trochu odpočinout. Zdvořile jsme je s úsměvem zdálky pozdravili a oni na nás začali mávat, ať k nim přijdeme blíže. Asi 5 dospělých a dalších snad 7 dětí si rozprostřelo deky a doprostřed postavilo kulatý stoleček, který připomínal variaci na naši pohádku ubrousku prostři se, protože na něm na první pohled bylo skoro vše. Zvláštní, že i v této asi nejvíc turistické oblasti celého Kyrgyzstánu nevzbuzují Evropané v místních vůbec žádné otrávené pohledy, ale naopak pořád jisté nadšení a typickou kyrgyzskou pohostinnost. Po pár slovech, kdy zjistili, že rusky mluvím asi dost možná i lépe než oni, takže se budeme mít jak domluvit, už nám vedle sebe dělali na dekách místečko a podávali talířky a vidličky. Veliká pánev s beraním masem a brambory, chleba, zelenina, máslo, marmeláda. Vlastně toho nebyla až tak strašně moc na výběr, ale nám to přišlo jako hotová hostina. A naše hostitele vyloženě bavilo, s jakou chutí se cpeme, až se nám dělají boule za ušima:)

Po asi hodinové konverzaci a žranici se začal zvedat vítr a bylo načase začít opravdu hledat to místo na stavbu stanu, takže jsme po padésáté páté poděkovali a šli stavět stan. S plným žaludkem to šlo ten den obzvláště rychle a pohodově. Sotva jsme dostavěli stan, už se k němu zdálky blížila "naše" rodinka, která se chtěla podívat, kde že to vlastně budeme nocovat a zároveň nám nesli dezert na noc v podobě velkého kusu výborného melounu. Ačkoliv jsme byli dost najezení, na melounu jsme si parádně pochutnali a večer usínali s plným, možná až přeplněným žaludkem.

DEN 6

Šestý den treku znamenal už jen několikakilometrový sestup do vesnice Djety Oguz, která je známá proslulými skalními útvary Puklé srdce a Sedm Býků, ke kterým se vážou místní legendy. Pro nás znamenalo dosažení civilizace mj. i možnost ulovit trochu mobilního signálu a dát vědět domů, že po šesti dnech stále žijeme a také možnost začít plánovat, co se zbývajícími pěti dny naší dovolené v Kyrgyzstánu. První cíl byl jasný, dojet k jezeru Issyk-Kul, a zde si alespoň jednu noc odpočinout a pořádně se umýt a doplnit zásoby.

Pobyt ve vesničce Kaji-Say, kterou jsme si k tomuto účelu vytipovali (vlastně vesnice, kam jsme za strašné průtrže mračen na několik etap dostopovali) se ale díky zhoršujícímu se počasí v horách stala pohodlným útočištěm i na celý zbytek dovolené. Celkem příjemný apartmán s možností objednat si u domácích místní jídlo, deset minut vzdálená písčitá pláž u jezera, které je na první pohled k nerozeznání od moře, místní obchůdky a „restaurace“ a výhled na krásné velehory nám zaručovaly, že nám k pohodovému odpočinku vůbec nic nechybělo. K luxusním přímořským letoviskům, na které je běžný Evropan zvyklý to sice mělo pořád trochu daleko, ale to zase vyvažoval fakt, že jsme byli asi jedinými Evropany v celé vesnici, takže jsme mohli pozorovat běžný život místních i způsob odpočinku „nemístních“ Kyrgyzů, kteří přijeli k Issyk-Kulu na dovolenou.

Navíc po tom týdnu ve stanu nám i tyto podmínky připadaly jako nadstandardní luxus a popíjení červeného vína během pozorování západu slunce na úplně doslova vylidněné pláži nám určitě nemohl zkazit ani drobný detail, že kelímky tak trochu protékaly a víno se hodilo taky tak maximálně do vánočního punče. V tu chvíli byly všechny tyto maličké nedostatky naprosto nepodstatné :)

Po čtyřdenním odpočinku u jezera jsme se už jen přesunuli stopem do Biškeku, kde jsme strávili poslední dva dny u Kyrgyzů, u kterých jsme spali už první noc ve vesnici Karakol (pracovně totiž přes týden dojíždějí do 400km vzdáleného hlavního města a nabídli nám útočiště). Provedli nás po městě, ukázali i to málo, co je v Biškeku k vidění a zařídili nám odvoz na letiště, odkud jsme se v pořádku vrátili zpět domů.