Bez otálení tuk-tukem sjedeme zpátky do města a po zbytek dne zůstaneme v chrámu Delada Maligawa, neboli chrámu Buddhova zubu. Delada Maligawa je nejdůležitější buddhistickou svatyní na Srí Lance a svoji mimořádnou atmosférou nám opět zajistil naprosto vyjímečný a trvalý zážitek umocněný průběhem jakéhosi obřadu.  
    Večer začne pršet a v noci krajinu omývá vydatný slejvák.
    Je na čase si trochu odpočinout od auta a necháme se svézt dolů na nádraží. Na Srí Lance není pro cizince problém utratit peníze. Za svezení vlakem do Mataly vzdálené po kolejích 30 km zaplatíme ale každý jen 40 LKR, což je 5,-- Kč. Koleje v Matale končí a zdejší trať tedy není příliš zatížená přepravou turistů s batohy. Do jisté míry ve vlaku opět působíme jako exoti a jedna mamina s dcerou dokonce Leňu požádala o společné vyfocení.  
    Na nádraží nás uloví muslim Minfas Shaam, který později přizná, že obvykle vlakem  přijede někdo, kdo se stejně jako my, rád nechá usměrnit a povozit po městě. V Matale si hodláme důkladně prohlédnout hinduistický chrám Muthumariamman. V areálu chrámu úplně náhodou probíhá náboženská slavnost teru. Ze zřejmých důvodů je uvnitř poměrně dost lidí a zážitek ze sdílení atmosféry se opět prohlubuje. Nikomu nevadí, že zdejším náboženským svátkům a obřadům vůbec nerozumíme.
    Zpátky do Kandy jedeme autobusem, protože takový způsob přepravy je v danou chvíli nejjednodušší. Stojíme totiž v centru u silnice vedoucí do Kandy. Ve dveřích autobusů vlají průvodčí, kteří venku sledují případný zájem. Stačí se na ně podívat a dát najevo zájem o svezení. Autobus zpomalí, případně pro nás čtyři třeba i zastaví. Na Srí Lance už mají vymyšlené všechno. Jsou tady autobusové zastávky, přechody pro chodce, dopravní značky, semafory, plné dělicí čáry na silnici a další komplikace v dopravě. Jen všechna ta pravidla místní až tak dramaticky neprožívají a nechávají všemu nenásilný přirozený volný průběh.
    Toulání v ulicích města končí v obchodním domě, jehož vnitřek je stejně nablýskaný do vysoké úrovně nakupování jako všude jinde ve světě. Ale ani tady jsme nezavadili třeba jen o plechovku piva. Honza zakoupení piva pojal jako výzvu a po usilovném vyptávání se nám podaří po ulici dojít až do hodně zastrčených neoznačených suterénních prostor v zadní části budovy. Potupná fronta sevřená zábradlím směřuje k zamřížovanému pultu s okénkem v kontrastu s naleštěným luxusem v horních patrech.
    Ráno pokračujeme do Pinnawale, kde je tak nějak jistota setkání se slony v řece Ma Oya. Sloni jsou skvělí. Přece jen není příliš často možnost si prohlížet volně se pohybující slony v korytě řeky. Tady působí spokojeně a svobodně. Na druhé straně v útulku už možná tak příjemný život nemají. Dopřejeme si ještě drbání a krmení 34 leté slonice Moniky. Holky si na závěr vychutnají masáž a po obědě za teploty 38° C ve stínu odjíždíme zpět ke Kandy. Nesčetnými ostrými serpentinami stoupáme do vysokého pohoří. Zatáčky se ve strmém svahu úplně otáčí. Nějaký mladík s bohatou kyticí vybíhá svah a u silnice čeká na projíždějící autobus. Nedočká se vytoužené reakce a pustí se do dalšího a dalšího svahu. Pěšky je tady výrazně rychlejší, než ostatní, co se vezou. Je úplně samozřejmé, že zásoby překvapení na silnicích nemohou být zdaleka vyčerpaná. Neuvěřitelný je poměrně běžný neohrožený sebevědomý způsob předjíždění v ostrých naprosto nepřehledných zatáčkách klidně třeba i vnějším obloukem.