Poslední cvaknutí karabin. Chrastivý zvuk karabiny vlečené po ocelovém laně utichne. Vyšlápneme si na hranu stometrových srázů impozantního skaliska a před námi se rozprostře neskutečný pohled. Ta nejistota, zda nám tento úžasný pohled bude taky dopřán, je za námi. Mohutné skalní věže naježené nespočetnými špičatými hroty zaplňují celé okolí. Obzor je uzavřen zasněženými třítisícovkami. Tento vyjímečný zážitek si se mnou dopřává Míra a Plha. Stojíme na vrcholu Toblinger Knoten ve 2.617 m n. m. a znovu se kocháme výhledem na Drei Zinnen. Pod námi zůstává kaskáda žebříků zpřístupňující kolmé úseky celkově vzdušné zajištěné cesty. Skalní monument opouštíme východním úbočím, které z čelního pohledu i bočního profilu působí nepřístupně a exponovaně. Zvláštní je, že i v takové zdi se najde „schůdná“ cesta.
           Je sobota 25. června 2011, krásný počasí a chata Drei-Zinnen má za sebou první den provozu letošního roku. Ještě před odjezdem jsme věděli, že nám nebude dopřáno zde zůstat přes noc a scházíme zpět hluboko do lesů k chatě Taschluß.
           Ráno se vracíme nahoru a pro začátek nastoupáme téměř kilometr. U chaty měníme rozložení přepravovaného materiálu. Všechny potřebný výrobky taháme z báglů, různě je na sebe připevňujeme a měníme svůj vzhled. Zvedneme pohled k našemu cíli a vejdeme mezi úchvatné skalní věžičky. Hned ve spodní části kopce se vytratíme do temného ústí štoly. Soustava několika chodeb prosvětlených otvory nás přivede k portálu tunelu Galleria. Nedávno ustoupivší zima se připomíná zbytky sněhu a zaledněním vstupní části tunelu. Vysoké schodiště je z většiny zalité strmou ledovou plotnou.
          Nevyhnutelně se znovu vracíme k otázce, jaké byly příčiny a důvody tohoto opatření, které vedlo k tak rozsáhlé válečné výstavbě. Jenom Paternkofel je narušen nějakými šestisty metry tunelů. Stěny kopců jsou proražené otvory vybetonovaných střílen. Setkáváme se se zbytky budov, dřevěných konstrukcí, vyzděných zákopů, palpostů, hromadami ostnatého drátu a plechů. A to i ve vysokých a těžko dostupných polohách v exponovaném terénu. Výrazné pozůstatky válečných střetů jsou v těchto horách již od roku 1917. Ani se raději nechce věřit k jakým rozhodnutím, investicím a úsilí válečný konflikt vedl. Stejně tak je zarážející zjištění, že v urputných bojích se zabíjelo i ve vrcholových partiích těchto hor.
          Vybouranou střílnou pobyt v tunelu ukončíme a podél ocelového lana šplháme po skále k úpatí stěny. Další cesta vzhůru vede v zářezu vyplněném sněhem šikmo a strmě nahoru do sedla. Oblaka na modré obloze nad námi se rychle přesouvají. Svižný pohyb oblačnosti působí dojmem rychlého přetáčení oblohy nad pevnou zemí. Nechráněni okolními skalisky, zaříznutým údolím a tunely jsme najednou vystaveni náporu prudkého větru.
          Ze sedélka si vybereme jednu z větví zajištěného výstupu. Jdeme vlevo a končíme na široké římse. Zbývající výstup východní stěnou s jedním výšvihem je značně nepřehledný. Každá skupinka volí vlastní cestu, aby se pak dolů vraceli zase jinudy. Pak najednou vykoukne kříž ve 2.744 m n. m. a zbývají poslední kroky do silných poryvů větru. Je skvostný a nádherný počasí s dalekým výhledem. Prostě paráda a naprostá pohoda.
          Nějaký chlapík z Karviné nám nabízí plechovku Budvaru. Nepohrdneme a připijeme si. Při nezávazném tlachání na vrcholu Paternkofelu spokojeného Moraváka upozorním, že mu ještě stále svítí čelovka.
          Z malého výrazného sedélka odcházíme doprava a víceméně horizontálně, ale stále dolů sestupujeme do dalšího předělu tohoto masívu. Samotný sestup rozmanitým členitým terénem s neskutečnými výhledy na okolní kolosální skaliska i nedaleké zasněžené třitisícovky končí na sedle Paternsattel. Když se za dalším sněhem vyplněným žlabem cesta opět ztrácí do nitra kopce, chci se ujistit, jestli mám z batohu vylovit světlo a potřebné informace získávám od Míry. „Bobši, je tu tma“, dozvídám se od něj. Míra sám je tou temnotou trochu zaskočen. Zaráží jej, jak světlo čelovky obtížně proráží vykutanou chodbou. Když se Míra s Plhou z tunelu opět vynoří, jsou na rozlitou sluneční záři včas připraveni trvale nasazenými brýlemi.
          Přímo pod námi je sedlo a před námi poměrně dost času. Zbytek dne tedy využijeme k přechodu rozsáhlé, nepřehledné a členité prolákliny Lavengealm. Kouknu na Míru procházejícího se s přilbou na hlavě  a vzpomenu si na Bohuše, jak vysvětloval: „Víš, jaký je slunko sviňa?“ Svůj účel v tomto počasí tato svérázná pokrývka hlavy jistě plnila. Vykračujeme si to směrem na západ podél úpatí Drei Zinnen. Proplétáme se mezi dírami připomínající krátery nebo propady a všelijakými skalisky k jezírkům Rienzursprung. Úžasný odpoledne. Neskutečný klid a pohoda. Chladivá voda průzračného jezírka, obrovské monolity vyplňující temně modrou oblohu a k obzoru se sklánějící Slunce. Kromě toho, že je třeba se zvednout a nějak dojít k chatě Drei-Zinnen, není v tuto chvíli vůbec co řešit.
          Ráno ovlivněni včerejším proudem vzduchu se oblíkáme důkladně. Odcházíme znovu na Paternkofl připraveni vzdorovat chladu. Vítr však polevil až téměř ustal a působení paprsků žhavé koule nic nesráží. Pod stěnou v dešti rozpuštěného sněhu se už rychle svlékám.
          Ze sedélka pokračujeme třetí přístupovou trasou tohoto masívu podél rozeklaného východního hřebene Gamscharte. Pěkná, naprosto uspokojivá cesta vystrojená ocelovým lanem nás úžasným prostředím dovedla až dolů do sedla Forc dei Laghi, odkud se přesuneme dále do dalšího výrazného sedla Büllelejoch ve 2.522 m n. m.
          U chaty Büllelejoch posuzujeme procházku na jeden nedaleký kopec. Vysoká teplota a spalující Slunce vyvolávají pochybnosti, jestli se mě na ten Oberbachernspitze vůbec chce jít. Nakonec na vršek ve 2.675 m n. m. jdeme všichni a rozhodně nelitujeme. Opět jsme až překvapeni, jaké neskutečné pohledy a výhledy se nám zase otevírají. Nahoře si lehnu na břicho, vykouknu přes hranu, která se láme do hlubokého převisu a zírám do osmisetmetrové hlubiny. Na opačné straně se vypíná nepřehlédnutelný Zwolferkofel (3.094 m n. m.) a pod ním je uvelebená chata Zsigmondy, kde si večer snad konečně polkneme lahodného weißbiera.