Stojíme s Petrou na žhavém písku, před sebou nám na břeh doráží Indický oceán a za zády trčí do oblohy pás kokosových palem oddělující hotely ulice Lewis Place v Negombu. Takže jsme tady. Teď už není co řešit a široce se nám otevírá možnost si následující dva týdny pořádně užít. Chystaná hrozba narušení dosavadního života na sebe zatím nijak neupozornila a ještě vlastně ani nevíme, co budeme podnikat zítra ráno.
    Když jsme se zasychajícím čerstvým razítkem v pasu otevřely dveře na ulici před letištěm, v okamžiku nás přestane klimatizace držet od vnějšího prostředí a vnořili jsme se do vlhkého horka. 2. března 2020 tady bylo po ránu slušných 28° C. Člověk je ale snadno a rychle přizpůsobivý. Teď na pláži si už letního počasí vyloženě užíváme, prohříváme tělo a vlhkost se projevuje už jen okrajově třeba při snaze usušit něco mokrého. Následně už bude počasí víceméně nudné. Očekáváme setrvalých 34° C ve dne s ochlazením na 24° C v noci. Klimatizaci v autě i na pokojích nastavujeme na 27° C.
    „Pojď, půjdeme si pro auto“, vyzval mě Honza. Kufry jsou donesené do King Fish Guest House. Jen o několik domů vedle je kancelář, kde se usadíme. Já jsem tam jen pro vyvážení. Tvářím se, že vím, o čem spolu ti dva jednají. Rychle pochopím, že budeme pokračovat někde jinde a jdu se posadit do tuk-tuku. Vyšlo najevo, že provozovatel rent caru žádná auta vlastně ani nepůjčuje a do tuk-tuku bychom se nevešli. Drobný nedostatek nabídky vyřeší úplně jednoduše. Zaveze nás domů a půjčí nám svoje vlastní auto. Nemůže nás ale nechat se po ostrově courat jenom tak. Prodírá se s námi spletí uliček do centra Negomba. Zahne do placu autoservisu. Ani slovo, žádný pozdrav, žádný kontakt. Nic. Jeden z mechaniků bloudí po dílně s kouřící konvičkou, kde zhasla nějaká vonná náplň. Bez pořádného vykouření se tady nic pořádného začít ani nedá. Vonných tyčinek tady není nikdy dost a podobně jako tady by ani jinde celý zapálený balík nestačil. Kolega vykuřovače jako úplně největší samozřejmost zkontroluje tlak pneumatik. Určitě nás už od rána vyhlížel. Ze zadýmené dílny vycouváme do ulice a znovu se noříme do spleti ulic. Za chvíli je auto naše a celá Srí Lanka před námi.
    Zajištění přepravy jdeme zajíst. Ne zapít. Na oběd zajdeme do hospůdky mezi půjčovnou tuk-tuků a naším hostinským domem. Hospůdky mají svůj vnitřní prostor, který bez čelní stěny plynule přechází do venkovního posezení a dále do ulice. „Dáte si oběd? Výborně. Můžu vám nabídnout výborné rice & curry. Nic jiného totiž nemám.“ Pro začátek je skvělé, že se nemusíme zabývat pracným prohlížením jídelníčku. Majitel hospůdky se jako správný podnikatel nenechá zaskočit nějakými turisty z Evropy a poměrně rychle dokáže sehnat dvě lžíce. Nabíráme si z četných misek. Máme co ochutnávat. Zjišťujeme, co pálí víc a už teď je zřejmé, že pokud někde seženu zmrzlinu, tak určitě bude také pořádně naostřená chilli. Zpocení po obědě jdeme na druhou stranu silnice. Důležité je zjištění, že nepříjemné sežehnutí neuvěřitelně rychle odeznívá.
    Na pláži nás někdo upozorní na chatrč: „Posaďte se“. Na kokos, nebo šťávy z ovoce mě nenalákají. Pivo v nabídce nemají. Chlapík znalý místních poměrů nám slíbí, že jej ale sehnat dokáže. Sedíme ve stínu a civíme na vlny. Paráda. Teď už vůbec nebude kam chvátat. Upozorním, že alespoň jeden jediný termín bychom si ohlídat měli. 18. března nám letí letadlo zpátky. Ťukneme si studeným lahváčem. První Lion na Srí Lance. Prostě pohoda. Brzy sem doprovodíme i Petru s Leňou na kokosy a šťávy z ovoce. Pivo zůstane pro nás. Nedočkavě se zanořím do slaného oceánu. Příjemných 30° C.
    Odjíždíme na sever. Předpokládaný konec města a zástavby se nekoná. Pokud v nějaké oblasti bydlí lidé, tak jsou řídce rozprostřené domy všude, okraj města neexistuje a města jsou slitá do zdánlivě nekončící plochy občas narušené pralesem nebo kokosovou plantáží. Rychlost 50 km/hod. je dosažitelná jen výrazně obtížně a rychlost 70 km/hod. je téměř nepřekonatelná. Silnice je zaplněná autobusy, tuk-tuky, nakláďáky, motorkami a příležitostně i osobními auty. Volný prostor silnice mezi pohybující se masou motorových vozidel je vyplněn psy, krávami, prodavači se stánky a davy školáků a školaček. Kvalitní houkačka je významným přínosem k dalšímu přesunu. V obcích se na prořídlou dopravu nečeká. Když se někdo potřebuje dostat na druhou stranu ulice, tak prostě neohroženě jde s vědomím, že buddhisté se mezi sebou přece zabíjet nebudou. Čím větší vozidlo, tím větší přednost. Autobusy jedou zásadně pořád. Protijedoucí autobus při vzájemném předjíždění dvou autobusů za žádných okolností není a nikdy nemůže být žádnou překážkou. Do budoucna jsme nucení se připravit na určitou jistotu. Že si takhle v klidu jedeme dopředu a najednou se proti nám vedle sebe hrnou dva autobusy. To že oba dva předjíždějí další vedle sebe jedoucí tuk-tuky je úplná maličkost.
    Zkušený domorodec by se určitě dokázal s autem i otočit a vracet se. Nám ale zpočátku dělá trochu problémy jen třeba zastavit. Přece jen ale zaparkujeme u nějaké hospody u silnice. Motorest pro domorodce je velkou výzvou pro holky. V dlouhé řadě hrnců a misek tady mají pouze a jenom přísady rice & curry. Jít se tady najíst a snažit se vyhnout pálivému jídlu je úplně stejné jako jít do hospody na pivo s nesplnitelným požadavkem, že zrzavá voda nesmí být ani trochu hořká. Možná už sem nějaký zbloudilý turista taky usedl, protože taky odněkud vytáhli jinak úplně zbytečné příbory.