Chodí za vámi lidé z vlastní vůle, nebo protože musí? Většinou je k tomu donutí zákon. Ten určuje skupiny řidičů, kteří se musí podrobit dopravně psychologickému vyšetření. Jsou to čtyři skupiny. Někteří řidiči z povolání, ty mám nejraději, protože je řízení živí a přistupují k tomu tedy profesionálně a zodpovědně. Nebývá s nimi většinou žádný problém. Dále k dopravnímu psychologovi chodí ti, které pošle praktický lékař, vybodovaní řidiči a pak řidiči, kteří dostali zákaz řízení. Ti jsou z psychologického pohledu nejsložitější. Koho posílá praktický lékař na dopravněpsychologické vyšetření? Většinou jde o seniory. Praktický lékař je pošle v momentě, kdy má pochybnosti, zda jsou ještě z psychického hlediska schopni řídit auto. Akreditovaný dopravní psycholog potom musí doporučit, jestli senior ještě může řídit, nebo jen s omezením, či nemůže řídit vůbec. Řídit s omezením? Co to znamená? Jedná se o takzvané harmonizační kódy – například že řidič smí řídit pouze s brýlemi. Nebo že nesmí jezdit po dálnici či od západu do východu slunce anebo například že může jezdit jen 40 km v okruhu místa bydliště. Ta omezení jsou různá. Všechny kódy stanovuje praktický lékař, v některých případech na doporučení (například dopravního psychologa). Starší řidiči Proč by nemohl jezdit dál? Schopnosti starších řidičů jsou někdy značně snížené, je to však velmi individuální. Je nebezpečí, že když se dostanou třeba na dálnici, nebo budou jezdit v hustém provozu, mohlo by dojít k nehodě. V okruhu bydliště mají proježděné své trasy, které důvěrně znají. Ale v místech, kde to neznají, je to už nebezpečné. Hledá se proto kompromis, aby se mohli pohodlně dostat třeba k lékaři. Senioři ale v naprosté většině nechodí k dopravnímu psychologovi dobrovolně. Je to na odpovědnosti praktického lékaře, který by je tam měl poslat. Je však také třeba říci, že senioři za volantem většinou nejsou nebezpeční. Nepůsobí nehody tím, že by jezdili rychle nebo nebezpečně. Spíše se stávají obětí nehod. Někteří mívají pomalé reakce, zúžené periferní vidění, protože stářím se vidění do stran zhoršuje. Ale nejsou to agresoři. Kteří řidiči se k vám dostávají nejvíce? Hlavně ti, kteří jezdili neukázněně. Buď dostali zákaz řízení, nebo byli vybodovaní čili dostali 12 trestných bodů. S body je ten problém, že řidiči většinou ani neví, že je dostali. Řidič udělá přestupek, policista ho zastaví, zaznamená to, někdy dokonce řidiči řekne, že za tento přestupek body nejsou, ale přitom to není pravda. To však není práce policie. Policie pouze záznam předá příslušnému úřadu a ten body udělí. Nemá však povinnost to řidiči ohlásit. Nebo se stane, že někde změří řidiče radar a řidič o tom také vůbec neví. A už má body. Najednou přijde dopis, že má odevzdat na 12 měsíců řidičský průkaz. Řidič je z toho v šoku, může se sice odvolat k ministerstvu dopravy, ale přestupky jsou zdokumentované a nic nepomůže. Někdy se lidé snaží brát si na pomoc advokáty, ale je to k ničemu, stejně to většinou skončí tím, že 12 měsíců nesmí řídit. Měli by si to tedy řidiči nějak kontrolovat? Ano. Mohou si to zjistit, kdekoli je takzvaný CzechPoint (na poště, na úřadě). Ideální je nechat si tam tak jednou za půl roku vyjet bodové hodnocení. Když zjistíte, že už máte nasbíráno sedm nebo více bodů, měli byste se podle toho začít chovat. Mezi nejčastější přestupky patří nezapnuté pásy – tím ale řidiči riskují jenom své zdraví. Velmi časté je telefonování za volantem, které je mimořádně nebezpečné. Lidé si to vůbec neuvědomují, ale i když máte takzvané handsfree, tak zatěžujete mozek a nekoncentrujete se tolik na řízení. Zákazy řízení To jsme tedy probrali vybodované řidiče, pak k vám ještě chodí ti, kteří dostali zákaz řízení? To jsou nejtěžší případy. Zákaz řízení můžete dostat od šesti měsíců do deseti let podle závažnosti přestupku či trestného činu. Důvodem je většinou buď hodně vysoká rychlost, nebo alkohol či drogy za volantem. Dnes si někteří nezodpovědní mladí kluci zakouří marihuanu a pak klidně sednou do auta. Když je zastaví policie, THC se na testech samozřejmě okamžitě ukáže. Paradoxně, řidiči se zákazem řízení mají právo požádat o prominutí zbytku trestu, takže když dostanou rok, po šesti měsících požádají o prominutí a řidičský průkaz jim často vrátí. Naproti tomu vybodovaný řidič má smůlu. Ten nemá právo na zkrácení trestu. Takže řidič, který nasbíral 12 bodů za nezapnuté pásy, je na tom hůř než ten, který řídil v opilosti. Někteří soudci bývají v těchto případech velmi benevolentní, což je pro mě nepochopitelné. Ale dopravněpsychologické vyšetření je pro ně tedy povinné? Všichni, kdo mají trest 12 měsíců zákaz řízení (či více), mají povinnost jít znovu do autoškoly a prokázat odbornou způsobilost k řízení. K tomu musí podle zákona předkládat dopravněpsychologické vyšetření, které prokáže jejich psychickou způsobilost. Kromě toho musí prokázat i zdravotní způsobilost. Pak teprve mohou požádat o vrácení řidičského průkazu. Jak takové dopravněpsychologické vyšetření probíhá? Je to ověření psychických schopností řídit, zjištění osobnostních rysů jedince, zda má nějaké rizikové vlastnosti. Základem jsou výkonové testy, kde se zjišťuje reakční čas, schopnost koncentrace či inteligence. Protože neinteligentní člověk se většinou i neinteligentně chová na silnici – nedokáže například předvídat a podobně. S klientem se při vyšetření vede rozhovor, dělají se s ním různé projektivní techniky jako kresby postav, stromů a podobně, dále testy ukazující skryté motivy, zjišťuje se, jestli jedinec nemá tendence chovat se agresivně. Je to zkrátka baterie standardizovaných psychodiagnostických metod. Zhruba čtyři až pět procent klientů je shledáno dopravním psychologem jako nezpůsobilými. Ti by neměli řídit. Máte k dispozici i údaje, co řidič páchal, nebo je na něm, co vám řekne? Vyžaduji výpis z evidenční karty řidiče. To je velmi důležitý dokument, kde je celá jeho nebo její řidičská historie. Přesně vidím, jak řidič sbíral body, jaký udělal kdy přestupek, za co body dostal, kolik alkoholu mu našli a tak dále. Podle toho zjistím spoustu věcí. Když vidím, že dělal dvoubodové přestupky typu nezapnutého pásu, ale že nepožíval alkohol nebo drogy a nejezdil příliš rychle, tak je jasné, že je to nedbalý řidič, ale ne agresor. To se snažím rozlišovat. Samozřejmě, i ten nedbalý řidič porušuje pravidla, ale je to jiné, než když někdo ohrožuje sebe a ostatní a dostane sedm bodů za alkohol. Mělo by být podle vás dopravněpsychologické vyšetření součástí autoškoly? Stále se debatuje, jak vyřešit především mladé řidiče, nebo, řekněme, nové – protože řidič, který vyjde z autoškoly, nemusí být mladý. Jeden návrh řešení je, že by dostali na dva roky osm bodů, a kdyby si je projezdili, museli by znovu do autoškoly a k dopravnímu psychologovi. Cílem je odfiltrovat mladé nezodpovědné řidiče, kteří dělají těžké nehody se smrtelnými následky. Pak je další možnost, že kdyby někdo neudělal třikrát zkoušku, musel by k dopravnímu psychologovi, který by zjistil, jestli je tento jedinec vůbec psychicky způsobilý k řízení vozidla. Řízení s doprovodem Nebylo by lepší, aby čerství řidiči směli třeba první rok nebo dva jezdit jen v doprovodu někoho, kdo má řidičský průkaz již delší dobu? Tak nějak to je v Americe, a pokud vím, funguje to docela dobře. Nápad to podle mě není špatný, ale v Česku se, myslím, o něčem takovém neuvažuje. Bere se to tak, že kdo řidičský průkaz jednou dostane, je způsobilý řídit. V tuto chvíli se tedy žádné dopravněpsychologické testy v autoškole nedělají? Ne. V autoškole ale většinou problémového jedince poznají a snaží se na něj nějak působit. Bohužel někteří, hlavně mladí, uchazeči velmi často nerespektují vůbec žádná pravidla. Nechápou, proč by měli někde jezdit 40 km/h, nejsou zvyklí nikoho poslouchat a pak se diví, že by měli někde respektovat nařízenou rychlost nebo cokoli dalšího. V autoškole poprvé v životě narazí na určitá pravidla a někteří nejsou schopni to přijmout. Je to typické pro nejmladší generaci? Ano. Někteří z nich jsou velmi sebevědomí lidé, kteří se ničeho nebojí, nepřipouští si žádné nebezpečí a opravdu nejsou zvyklí respektovat vůbec nic. Zaplatí si autoškolu a myslí si, že si zaplatili získání řidičského průkazu, že si ho prostě koupili jako rohlík. A pak se velmi diví, že se musí něco učit. Nechápou to, protože tatínek jim třeba půjčil auto někde na polní cestě, takže ovládat ho trochu umí, tak co by se ještě měli učit! Bojují s instruktory, nechápou, že se po nich něco chce, že se mají učit značky, křižovatky… Nehledě na to, že všichni máme nějaké mentální omezení a v autoškole je přece jen nastavena určitá laťka, na niž nedosáhne každý. Kdo jsou podle statistik nejhorší řidiči? Nejvíce nehod s těmi nejtěžšími následky prokazatelně způsobují mladí řidiči od 18 do 30 let. Jezdí většinou rychle, vyhledávají auta, která jsou rychlá a v očích jejich vrstevníků vypadají dobře, ale nehledí na to, aby byla i bezpečná. Je to třeba stará kraksna, ale silná. Následky jsou pak tragické. Bohužel, málokdy jezdí sami. V jednom autě je často pět a více lidí, jedou z diskotéky, mají tendenci se před ostatními předvádět, funguje i určitý tlak skupiny, kdy ostatní řidiče hecují, ten pak třeba s někým závodí… To bývají opravdu velmi tragické nehody, řidič ani nemusí být opilý. Každý rok je těchto nehod od jara do podzimu spousta. Starší řidiči tedy tolik nehod nepůsobí? Starší řidiči jsou jednak opatrnější a jednak mají peníze, takže si koupí bezpečnější auto, kde mají větší šanci přežít. Když se vrátím k seniorům, ti tedy dopravní nehody nepůsobí? Ti jsou spíše obětí. Už podvědomě jezdí pomaleji, protože ví, že nedokážou tak rychle reagovat. Tito řidiči spíše dělají problém v tom, že se pohybují s autem po silnici a nepustí ty rychlejší před sebe. Ti je začnou předjíždět, vytlačovat, vybržďovat a je z toho nebezpečná situace. Dá se však říci, že senioři jsou nebezpeční spíše sami sobě a tomu, koho případně vezou. Lidé mi často říkají, že mají strach s dědečkem nebo babičkou jezdit, ale bojí se jim to říct. Řekněte dědovi nebo tatínkovi, ať vrátí řidičák, to si nikdo nedovolí. Je to těžká situace. Máte tip, jak seniorovi, u kterého jeho příbuzní vidí, že už by řídit neměl, tuto skutečnost nějak taktně naznačit, aby se neurazil a nebral to jako křivdu? Funguje, když mu nastavíte zrcadlo. Jeden z klíčových testů na dopravněpsychologickém vyšetření je zkouška reakčního času. Není to složité, ale klade to důraz na správnou reakci na různé podněty v přiměřeném čase. Když to při testech vidí, tak sami uznají, že už by řídit neměli. Když člověk není ani za dvě vteřiny schopný na nic zareagovat, tak to na bezpečné řízení už opravdu není. Reakční doba je velmi důležitá v současném mnohdy hustém silničním provozu. Existuje rozdíl mezi muži a ženami? Řekl bych, že ženy jsou v řízení opatrnější, nemají tendenci vyplavovat si adrenalin a dokazovat si, že jsou rychlejší a silnější. Je to podložené statisticky? Ano. I zákaz řízení dostávají více muži. Ale je třeba říci, že statistiky jsou ošemetné. Je totiž otázka, jak často kdo jezdí. Když to trochu přeženu, statistika vám neřekne, jestli třeba muži nejezdí denně přes celou republiku a ženy občas do školky a na nákup. Ale obecně bych řekl, že rozdíl skutečně je. Muži mají více tendenci se předvádět, chvátají, jsou pod tlakem, riskují a závodí – to vychází z mužské povahy. Ženy jsou opatrnější, zodpovědnější, myslí na děti a méně riskují. Ale už se mezi vybodovanými řidiči nebo zákazy začínají objevovat i ženy, bohužel hodně kvůli alkoholu. Drahá auta Lidé se často na řidiče v drahých autech a priori dívají jako na ty, kdo řídí agresivně a bezohledně. Je to nějak podloženo statistikami, nebo je to nesmysl? To nevím, ale řekl bych, že záleží spíše na povaze a osobnosti člověka než na značce auta. Dopravní psychologové mají takové heslo: jak žiješ, tak řídíš. Když někdo hekticky žije, tak z toho vychází i jeho způsob řízení. Je možné, že se někdo v bezpečném autě cítí líp a je ochotný jít i do většího rizika. Ale že by se dala říci nějaká úměra, to asi ne. Co jsou nejnebezpečnější situace na silnici? Bývá to většinou spíše souběh více okolností. Všechny nehody jsou řetězcem jednotlivostí, které se spojí. Jaký je provoz, jaké je počasí, v jakém stavu je silnice, kdo jede nebo nejede s řidičem, jestli řidič spěchá, k tomu se přidávají jeho osobnostní vlastnosti, které mohou být rizikové. A někdy je to jen o štěstí. Existují však rizikové typy řidičů a při testech se to pozná. Jaké to jsou? Jsou to lidé, kteří jsou psychicky labilní a pod tlakem začnou dělat špatná rozhodnutí. Spěchají, i když vědí, že silnice je mokrá, ale přesto z plynu nohu nesundají. Nebo je mlha a oni stejně jedou po dálnici 130 km/h. Když pak najednou uvidí kolonu, která stojí pár metrů před nimi, už to nelze ubrzdit. Odhadnou špatně situaci, vlítnou na kopec na horizont, kam nevidí, tam jede náklaďák a už není kam uhnout. Další rizikové typy jsou sebestřední jedinci, kteří nemají respekt k ostatním. Já tady jedu a všichni mi uhněte z cesty. A jak se jim do té cesty někdo postaví, třeba senior s favoritem, jsou schopní ho vytlačit ze silnice. Celkově je to o způsobu života. Kdo není zvyklý respektovat pravidla a chybí mu úcta k ostatním, ten na silnici nemá co pohledávat. Nejhorší je neúcta k ostatním. Když někdo jede rychle, dobře, je to jeho riziko, ale špatné je, že ohrožuje ostatní. Jsou nějaké techniky, co dělat, aby se člověk za volantem zklidnil? Při řízení je důležité, aby člověka nezačaly ovládat negativní emoce. Nenechat se strhnout k neodpovědnému jednání, mít pořád zapnutý mozek a přemýšlet o dané situaci. Inteligence hraje samozřejmě také svou roli – na silnici musíte být schopní předvídat. Když chci předjíždět do kopce a nevidím za horizont, musím si uvědomit, že tam také může jet náklaďák a nebudu mít kam uhnout. Co mám tedy dělat, když jsem za volantem a vím, že jsem nervózní? Za prvé se soustředit na řízení. Žádné telefony, žádné složité rozhovory. Rozvody a podobné záležitosti se v autě nemají vůbec řešit. Je-li riziko únavy, nebo dokonce usnutí za volantem, můžete si se spolucestujícím jsou tak nezávazně povídat, abyste udrželi pozornost, ale rozhodně se nehádat. Udělejte si v autě pohodu, nemá cenu chvátat. Všimněte si, že když vás někdo předjede, stejně vždycky skončíte na stejné křižovatce za sebou. Nesmíte se také nechat strhnout k závodění. Zlozvyky řidičů Co jsou nejhorší zlozvyky českých řidičů? Nejhorší je, že telefonují za jízdy. Je to opravdu nesmírně nebezpečné a ani handsfree nepomáhá, jedině snad v tom, že máte volné ruce. Při telefonování se významným způsobem snižuje kapacita mozku. To potvrzují výzkumy. A také se snižuje periferní vidění. Ani ženy, které lépe zvládají dělat více věcí najednou, nemůžou na tuto schopnost spoléhat. Zbývá pak daleko méně kapacity na vyřešení složité situace na silnici. Telefonování za volantem je opravdu mimořádně nebezpečné a lidé si vůbec neuvědomují, že tím ohrožují i ostatní. Druhý zlozvyk je, že řidiči nedodržují bezpečnou vzdálenost. Trvá minimálně vteřinu nebo dvě, než vůbec začnou fungovat brzdy. Když jste na někoho nalepení, logicky je riziko nehody velké. Jaká je správná, bezpečná vzdálenost? Když před vámi projede auto určitým bodem, měli byste na něj dojet nejdříve za dvě vteřiny. Všimněte si, že v Německu řidiči v kolonách tyto vzdálenosti stále udržují. A jsou díky tomu schopní v případě nějaké nenadálé události zareagovat a dobrzdit. Nejsou tam pak takové problémy jako u nás. Můžete poradit, jak by se měl člověk zachovat, když se na silnici ocitne v blízkosti agresivního řidiče? Pryč od něj. Moje rada je, chovat se trochu defenzivně. Když někdo chce předjet, nechám ho, uvolním mu naopak místo, aby v klidu projel, třeba i sundám nohu z plynu a pustím ho. Ať je takový rizikový řidič od vás co nejrychleji pryč. Totéž platí o motorkářích. Udělejte jim místo a nechte je jet. I podle zákona to tak v podstatě má být. To, že nějaký jiný řidič nedodržuje rychlost, je jeho starost, ne vaše. Nešvar také je, že na dálnici lidé vjedou do levého pruhu a zůstávají tam. Jedou sice 130 km/h, jenže za nimi jede někdo v rychlém a výkonném autě, kdo chce jet 150 km/h. Že je to nepovolená rychlost je jeho věc, vy se máte uhnout a jeho má řešit policie. Levý pruh je jen a výhradně na předjíždění, není na to, aby se v něm někdo držel. Jinak je zaděláno na nehodu. Plno lidí u nás žije v tom, že když v levém pruhu jedou 130 km/h, tak se na ně nemá kdo co tlačit. Dobře, jedu defenzivně, ale stejně se vůči mě někdo chová na silnici agresivně. Co mám dělat? V případě bezprostředního ohrožení zabránit nehodě, následně zvážit ohlášení policii. A já mám například v autě kameru. Kdo jezdí často, docela bych to doporučil. Není to drahé a vyplatí se to, protože máte záznam, jak daná situace proběhla. Dokonce už existují kamery, které vidí dopředu i dozadu. Nevím, jestli by to uspělo u soudu, ale i tak myslím, že je to dobrá věc. Ale upozorňuji, že od úřadů na ochranu osobních údajů musíte mít souhlas, že smíte nahrávat na veřejném místě.