JOSEF KRESTA: VÍTKOV A VIKŠTEJN - MALÁ KRONIKA MĚSTA A HRADU
JOSEF KRESTA
VÍTKOV A VIKŠTEJN
MALÁ KRONIKA MĚSTA A HRADU
VÍTKOV 1957
Můj úvod:
... malá útlá brožovaná kronika města, do kterého jsem se přestěhovala se svými rodiči a sestrou hodně dávno.
Bylo to krátce po válce - maminka dostala umístěnku a ve Vítkově pracovala hodně dlouho - s krátkým přerušením po zrušení okresu Vítkov, kdy si ji vyžádali jako okresní sestru do Opavy - tehdy dojížděla denně do Opavy. Na sklonku své pracovní kariéry se opět vrátila do vítkovské nemocnice.
Mí rodiče a sestra s rodinou zůstali Vítkovu věrni. Já jsem odešla za manželem a jeho umístěnkou do krajského města.
Trvalé bydliště jsem měla ve Vítkově do svých 23 let - pak jsem tam měla bydliště přechodné.
Často jsem do Vítkova jezdívala - na město, které si stále pamatuji jako rozbombardované po válce, si často doma vzpomeneme.
Prožila jsem tam krásná léta s mnoha zdravotními omezeními. Poznala jsem hodně velmi dobrých lidí, kteří tam žili kdysi - krátce po válce lidé různých národností - ale žijí tam i dnes...
Ráda vzpomínám a k tomu patří tak trochu i historie:
Ema
P.S.:
autora malé kroniky města a hradu, pana Josefa KRESTU jsem znala
VÍTKOV A VIKŠTEJN OD ZALOŽENÍ DO ROKU 1918 - 1.
Dějiny města Vítkova jsou úzce spjaty s dějinami vikštejnského panství a tím i hradu Vikštejna. Kronika města Vítkova podává historii města v rámci zboží vikštejnského.
Původní název hradu, Witkenstein, a také původní název města, Wytchenau, svědčí, že hrad i město mají pojmenování po svém zakladateli Vítku z Kravař, purkrabím na hradě Hradci u Opavy, který ve 13. století za panování krále Přemysla Otakara II. spravoval rozsáhlé královské statky ve Slezsku. Tento purkrabí je na pergamenu v kroměřížském archivu podepsán "Vitko, castellanus de Gradec". Pergamenová listina byla napsána v Hulíně r. 1224 v záležitosti krále Přemysla Otakara II. Vítkov se po prvé uvádí na listině, vystavené v Budišově 25.11.1301 ve věci soudní příslušnosti obyvatel nově založené obce Steinbachu ( Dolejších Kunčic ).
Německé názvy Vikštejna a města Vítkova souvisely s tehdejší německou kolonisací ve Slezsku. První osídlenci Vítkova přišli prý k nám z východního Pruska v počtu asi 250 osob.
Král Přemysl Otakar II uzavřel 19.7.1255 s uherským králem Belou mír. Výpadová brána, která vedla do Slezska Kravařskem, byla pak zajišťována zakládáním malých opevněných měst, kterými procházely cesty. Na kopcích podél cest byla postavena četná hradiska. V té době bylo založeno i město Vítkov a hrad Vikštejn.
Města se tehdy zakládala stejným způsobem. Majitel zboží pověřil vhodnou osobu založením města v určitém místě. Ta vyhledala v přelidněných místech zájemce, kteří v naději na lepší život byli ochotni založiti novou obec. Když docílili dohody s pánem zboží, byl pozemek, určený pro stavbu města, vyměřen tak, že ve středu města bylo vytyčeno náměstí a v jeho rozích ulice. Pak teprve přivedl zakladatel města nové osídlence. Ti museli ihned složit část kupní ceny pozemku pro stavbu domu neb hospodářství a zavázali se platit zbytek kupní ceny stálou roční činží, čímž se stali závislými na majiteli zboží. Lesy v prostoru města byly vykáceny a dřeva bylo použito ke stavbě domů. Nakonec se kolem města stavěly buď palisády, někde i pevné zdi se střílnami a branami.
V městě se usazovali zemědělci, řemeslnící a obchodníci. Tím se stalo město střediskem hospodářského života celého okolí.
Zakladatelé měst se stali jejich prvními fojty či rychtáři. Měli k ruce konšely. Fojtství se stalo nejvyšším úřadem města. Provádělo se tu nižší soudnictví, vyšší zůstalo pánovi zboží. Nejvyšším úředníkem Opavska byl purkrabí na hradě Hradci u Opavy. Odvolací soud pro Vítkov, který podával naučení ve větších sporech, byl v Hlubčicích.
V řídkých případech, ponejvíce za zásluhy, získal některý poddaný svobodnický dekret, kterým byl osvobozen od placení daní, roboty na panském, nočních hlídek a rozmanitých jiných povinností. Nejstarší svobodnický dekret z r. 1611, zachovaný na vítkovském fojtství, byl psán v řeči české.
Město Vítkov bylo stavěno podle plánu v nezalesněném prostoru. Mělo asi 50 dřevěných domů obehnaných palisádami, ty měly dvě brány: dolní na Oderské ulici a horni na ulici vedoucí z náměstí k hradu Vikštejnu. Těsně u města se nacházely vesnice Dolní a Horní Ves.
VÍTKOV A VIKŠTEJN od založení do roku 1918 - 2.
Prvním majitelem zboží vikštejnského a tím i města Vítkova byl král Přemysl Otakar II. Ten však se nemohl věnovati správě rozsáhlého majetku na Opavsku, a proto svěřil správu nad tímto majetkem purkrabímu na hradě Hradci u Opavy. Zboží na Opavsku zajistil svému nemanželskému synovi Mikuláši, manželce Kunhutě pak roční příjem z tohoto zboží.
Po smrti krále Přemysla Otakara II., který padl na Moravském poli 26. srpna 1287, převzala zboží na Opavsku jeho manželka Kunhuta, neboť pravoplatný dědic Mikuláš se ocitl v zajetí.
Královna Kunhuta sídlila na Hradci u Opavy. Když se Mikuláš vrátil ze zajetí a domáhal se nároku na zboží opavské, postavili se proti tomuto požadavku jak purkrabí Záviš z Falkenštejna, tak i královna Kunhuta. Mikuláš byl podporován olomouckým biskupem Brunem a s jeho pomocí prohlášen pánem Opavského Slezska.
Kníže Mikuláš I., pověřený králem Václavem II. správou okupované polské země, setkal se po svém návratu na Opavsko s odporem šlechty, takže musel zemi opustit. Jeho syn Mikuláš II. sídlil na Hradci u Opavy a s jiným zbožím převzal také hrad Vikštejn s městem Vítkovem. Krátce po jeho smrti, 18. dubna 1377, došlo k dělení knížetství Opavského mezi syny Mikuláše II. Hrad Vikštejn s městem Vítkov připadl k dílu knížat Přemka a Václava.
Po smrti knížete Václava r. 1381 stal se kníže Přemek pánem Opavska. Pro nedostatek peněz prodal Radkov a zastavil i svou residenci Hradec u Opavy pánům Vokovi z Kravař na Jičíně a Lackovi z Kravař na Helštýně.
Počátkem 15.století za náboženských třenic bojovaly katolické vládnoucí kruhy na Opavsku proti husitům. Feudálové a bohatí měšťané se houževnatě stavěli na odpor šíření husitských idejí a husitského hnutí. V r. 1421 vojska knížete Přemka obsadila hrad Helštýn, který drželi husité. Také bojovala proti husitům u Kroměříže a u Slušovic. Husité na tento odpor nezapomněli. V r. 1427 přitáhli na Moravu, obsadili Přerov a Hranice a z Oder si udělali opěrný bod se silnou posádkou pod velením Poláka Puchaly. Odtamtud si postupně podmaňovali celý kraj až k Ostravě. Když přitáhli k Hradci u Opavy, zaplatil jim syn knížete Přemka, Václav, výpalné. Opava se náporu husitů ubránila. Husité drželi město Odry až do 1436.
Po smrti knížete Přemka došlo mezi jeho syny ke sporům a k novému dělení Opavska. 2.února 1434 hrad Vikštejn s městem Vítkovem připadly bratřím Vilému a Arnoštovi.
Husitské války vyčerpaly knížata opavská finančně tak, že upadla do dluhů a k zaopatření peněz byla nucena dáti v zástavu majetky a klenoty. Kníže Arnošt přenechal komorní statek Vikštejn 27.května 1461 Budivoji z Moravice, čímž město Vítkov a hrad Vikštejn odpadly od knéžecího majetku.
Budivoj z Moravice přišel brzy o svůj majetek. Král Jiří z Poděbrad jej potrestal za odboj odnětím zboží vikštejnského, které dal v zástavu svým věrným, zejména hejtmanu Bernardu Berkovi a jeho synku Hynkovi.
Tenkrát byly neklidné doby. Uherský král Matyáš pokračoval ve válce proti králu Vladislavovi II., nástupci Jiřího z Poděbrad. Roku 1474 na svém tažení Opavským Slezskem dobyla vojska krále Matyáše hradu Vikštejna a zničila jej ohněm.
VÍTKOV A VIKŠTEJN od založení do roku 1918 - 3.
Zboží vikštejnské přešlo r. 1506 do rukou Bernarda Berky, pak Bernarda Žerotína na Fulneku, zakrátko však, v r. 1512, král Vladislav daroval zboží vikštejnské za věrné služby Pročkovi Malému z Cetně. Ten se však vzdal královského daru, a pak zboží přešlo do vlastnictví Jaroslava Oderského, který je přenesl na Ojíře z Fulštejna. Před r. 1525 prodal Ojíř z Fulštejna hrad Vikštejn s příslušenstvím Janku Planknarovi z Kynšperka.
Za Planknarů byl zřízen ve Vítkově nový mlýn se stoupou a valchou a zavedeny dva jarmarky ročně.
Planknarové stavěli a zvětšovali hrad Vikštejn. Asi kolem roku 1532 měl hrad pouze jednu vysokou obývací věž, hradní nádvoří a za ním příslušné hospodářské budovy. Hrad byl obehnán pevnými hradbami. Asi 30 m před starým hradem dali Planknarové prokopat horskou šíji, čímž vznikl před novým hradem hluboký suchý příkop. Materiálu z výkopu bylo použito na násep nového hradního nádvoří v délce 100 metrů. Za příkopem byla postavena vysoká obývací bašta nového hradu. Od bašty vedly jižním směrem nové hradby, na pravé starně až k vysoké hradní věži, na levé straně až k novému pasnkému domu. Mezi starým hradem a novým panským domem přistavěl Planknar novou stáj pro 30 koní, za baštou pak pivní sklep, kovárnu a drůbežárnu. Po ukončení stavby nového hradu se stal hrad Vikštejn pro tu dobu téměř nedobytnou pevností, neboť se tří stran byl chráněn prudkými srázy a skalami, od severu hlubokým suchým příkopem, překlenutým dřevěným a zvedacím mostem spojujícím hrad s šancemi před mostem. Voda do hradu přitékala zvláštním dřevěným vodovodem, který mohl nepřítel zničit, a proto nechal Planknar v zámecké zahradě vyhloubit studni.
Jak tenkrát vyhlížel vnitřek hradu, je popsáno v urbáři hradu Vikštejna.
Jan Planknar prodal před r. 1591 polovinu svého zboží Janu staršímu Bravanskému z Chobřan u Bořutína. Tím skončily dobré časy na Vikštejně. Bravanský totiž pocházel z rodu, jehož členové se neštítili ani loupežnictví.
Mezi loupežné rytíře patřil také Mikuláš Bravanský, syn a dědic vikštejnského pána. Ve spojení s Vilémem Bravanským, Karlem Kotulinským, Pavlem Ščepánem a jinými dobrodruhy podnikal z hradu Vikštejna loupežné nájezdy daleko do kraje. Tak se stal pevný hrad Vikštejn obávaným hnízdem loupežných rytířů.
K zabránění loupežnictví Mikuláše Bravanského a jeho společníků postavily slezské stavy ozbrojenou jednotku v síle 300 mužů, aby loupežného rytíře přepadla a zajala. Na hlavu Bravanského byla vypsána odměna 700 tolarů. Též kníže těšínský, vláda a Sunek, pán z Bílska, byli požádáni o pomoc. Opavským podařilo se zmocnit Kotulinského a Ščepána. Když Bravanský viděl, že další odpor je marný, uprchl z hradu tajnou chodbou a odebral se do Polska i s paní Magdalenou Oderskou. Její manžel, Adam Oderský, marně žádal polskou vládu o vydání své manželky. Touto záležitostí se zabýval i sám císař Rudolf II., který Magdalenu Oderskou prohlásil za bezectnou a mrtvou. Zboží vikštejnské připadlo jako odškodné Adamu Oderskému. Zapsání do zemských desk bylo provedeno 3.12.1612.
VÍTKOV A VIKŠTEJN od založení do roku 1918 - 4.
Město Vítkov náleželo v 16. věku stále k zboží vikštejsnkému. V městských knihách je řada českých zápisů. Bezmála 30 % obyvatel mělo česká příjmení.
V druhé polovině 16.století zaplavilo město Vítkov silné protestantské hnutí. Většina katolíků přestoupila na novou víru. Evangelický duchovní konal bohoslužby v dřívějším katolickém kostele. Katolíci chodili na bohoslužby do kostela ve Svatoňovicích. Evangelíci zřídili ve Vítkově první školu, v níž vyučovali psaní a čtení.
Obyvatelé města Vítkova se tou dobou zabývali ponejvíce zemědělstvím, pak řemeslem a obchodem. Kvetlo zde také včelařství, neboť med nahrazoval drahý třtinový cukr. Nejvíce se rozrůstalo řemeslo soukenické a plátenické. Dobrý odbyt měli také řezníci, pekaři, obuvníci, stolaři, bednáři, koláři a kožešníci. Řemesla měla cechy s řádnými, přísně dodržovanými cechovními předpisy.
Trhy týdenní a výroční usměrňovaly odbyt výrobků. Těšily se velké oblibě také proto, že na nich kupující z města a okolí nacházeli různá pobavení, jako na př. produkce kejklířů, medvědářů a jiné. Zázrační mastičkáři připravovali lid o těžce nabyté groše.
Dohled na trhy měl městský písař. Týž vyřizoval záležitosti městského majetku, dohlížel na cechy a řemesla a měl na starosti také záležitosti vdovské, poručnické a sirotčí.
Doba trvání městské rady byla určena na 1 rok. Volby nové městské rady končily slavností a hodováním.
Potřeby města tou dobou obnášely asi 400 tolarů. Z toho byl placen písař, učitel a varhaník, městský sluha, ponocný a pasáci dobytka. Městské úřady byly čestné. Jen fojt obdržel odměnu.
Třikrát do roka se ve Vítkově odbývala soudní přelíčení za přítomnosti rychtářů z okolních vesnic.
V dobách míru život v městě zůstával jednotvárný. Také stavení málo přibývalo. V roce 1593 při obrovském požáru lehl Vítkov popelem. Shořely i palisády kolem města a nebyly již obnoveny.
Sotva se město zotavilo z následků velkého požáru, čekaly obyvatelstvo jiné těžké rány. Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 rozhodla o osudu krále Bedřicha, jakož i o evangelickém hnutí ve Slezsku. Po porážce "rebelů" učinil císař opatření politická i náboženská. Již r. 1622 začal s protireformací, přečomž onsadil města vojenskými oddíly. Inkvisiční komise v Opavě vyslýchala také vítkovského starostu Melichara Schenka a několik radních.
Zanedlouho ( v r. 1626 ) hrabě Arnošt z Mansfeldu, straník krále Bedřicha, se spojil s vojsky Arnošta z Výmaru a obsadil Krnov, Opavu, Hradec u Opavy i hrad Vikštejn. Majitelé Vikštejna ( bratři Oderští ) pustili do hradu posádka mansfeldskou bez odporu, a proto jejich jmění propadlo konfiskaci. Vojevůdce císařských vojsk Albrecht Valdštýn vypudil Dány z Moravy a Slezska už r. 1627.
VÍTKOV A VIKŠTEJN od založení do roku 1918 - 5.
Zabavený hrad Vikštejn přešel r.1630 do rukou císaře a zboží vikštejsnké zastaveno Hedvice ze Životic. Po její smrti nabyl tohoto zboží Kryštof Eckstein z Ehrneggů.
Roku 1642 vzplál válečný požár znovu. Na Moravu vpadli Švédové pod velením Torstensona. 15.června vstoupili do Olomouce, 16.června do Budišova. Po vyplenění Budišov zapálili. Obsadili též Odry a Vítkov. Vypleněná města čekaly zlé časy. Plných 5 let trvalo, než byl uzavřen v Osnabrücku ( 24. října 1648 ) tak zvaný Vestfálský mír.
Po válce obyvatelstvo města Vítkova trpělo hlady a nemocemi, četné domy byly vypáleny, pole ležela ladem.. V městě žilo jen 870 obyvatel ve 125 domech. Robotou povinní museli pracovat na panském. Na štěstí byl tehdejší majitel panství Kryštof Eckstein člověk přístupný, a tak obyvatelstvo Vítkova si vyprosilo nějaké úlevy. Nejvíce získali měšťané, kteří mohli vařit pivo a prodávat pivo, kořalku a víno. Všem pomohlo obnovení dvou výročních trhů. Listinu o obnovených privilegiích vystavil Eckstein 30. listopadu 1650.
Po smrti Kryštofa Ecksteina získal vokštejnské zboží zpět Vilém Alexander Oderský. Již r. 1657 seděl na Vikštejně. Jeho syn Antonín Erdman Josef Oderský upadl do dluhů a v r. 1708 vikštejsnké zboží rozprodal. Vítkov získal František Karel z Wipplarů a Ušic, hrad Vikštejn, obec Radkov a Lhotku koupila Marie Františka z Reichů, ovdovělá Piglovská. Od té doby zůstalo zboží vikštejnské rozděleno na zboží vítkovské a vikštejnské. Každé z nich patřilo jiným majitelům.
Zboží vikštejsnké vlastnili pak Arnošt Matyáš z Nemyšle ( 1708 ), Marie Mitrovská ( 1748 ), Karel Josef svob. pán Troilo ( 1755 ) a Josef z Froblů ( 1765 ). Jeho syn Jan Julius z Froblů dal v letech 1774 - 1765 postavit na Horním Vikštejně ( nynější Dubová ) pěkný zámek. ( Má velkou zahradu ohraničenou kamennou zdí. V zahradě stojí zámecká kaple. K zámku patřilo 5 hospodářských a obytných budov pro zaměstnance a velké stáje. )
Zámek na Horním Vikštejně byl postaven proto, že hrad Vikštejn pro zchátralost se stak neobyvatelný. Od r. 1776 zůstal opuštěn a záhy se proměnil ve zříceniny.
Dalšími vlastníky vikštejsnkého zboží byli: Jan Erdman z Tenčína ( 1803 ), Jan hrabě Arz ( 1814 ), hraběnka Karolína Arzová ( 1815 ), pak její děti Anna, Karel, Marie a Ferdinand. Roku 1860 koupil zboží vikštejnské Emanuel Glasner a r. 1884 hrabata Karel a Marie Razumovští. Za pozemkové reformy v l. 1926 - 27 byly tehdejším majitelům bývalého panství Kamilu a Marii Razumovským propuštěny zbytkové statky Horní Vikštejn, Vendolí, lihovar v Radkově, moravický a melčský mlýn a továrna na dřevinu v Annenském údolí.
Z e ž i v o t a v m ě s t ě a n a p a n s t v í 1.
Majitel zboží vítkovského František Karel Wipplar z Ušic pocházel z hornoslezského šlechtického rodu. Své poddané utiskoval a tím se smutně zapsal do historie města Vítkova. Doklady o jeho soudních sporech s měšťany jsou zachovány v archivu města Vítkova.
V l. 1713 - 1714 dal Wipplar postavit zámek v Horní Vsi u Vítkova. Peníze vyždímal ze svých poddaných, museli chodit i na robotu při stavbě zámku.
Proti neslýchanému útisku poddaných se postavil měšťan Jindřich Potsch, který za to ztratil svobodu na 7 let. Vítkovští občané opouštěli své majetky a prchali do Uher. Celkem odešlo 154 osob.
Dne 28. července 1728 zavraždil neznámý pachatel rychtáře Lorenze Pretsche. Pachatel nebyl dopaden. Vražda byla spáchána v odvetu za špatné zacházení s obyvateli města Vítkova.
Roku 1704 založil farář Jiří Cuculin farní matriku.
První ranhojič ve Vítkově se jmenoval Jan Wolfgang Saltzmann. Působil v městě od r. 1708. Po něm provozoval ranhojičství Leopold Matěj Schwantzer.
V 18. století dlouholeté války těžce doléhaly na ujářmený lid. Rakousko bojovalo se Španěly, uherskými povstalci a Turky, později i s Prusy. Po každé válce trpěl lid hladem a morem. V l. 1714 - 16 zemřelo morem mnoho lidí i ve Vítkově a okolí, na neštovice jen ve Vítkově 46 dětí.
Jak krutá byla v té době justice, ukazuje tento případ: v letech 1710 a 1711 založil Michal Phillip z Horní Vsi několik požárů ve Vítkově. Byl za to odsouzen k smrti upálením na hranici. Popravu na louce za městem vykonal kat s dvěma pacholky. Obdrželi za to 5 mazů kořalky a 123 zlatých.
Těžce zkoušený lid čím dál tím více chápal své ujařmení a hledal cesty k lepšímu životu. Vesnická chudina se stala nejaktivnějším revolučním činitelem a sehrála významnou úlohu zejména ve velkém nevolnickém povstání v Čechách r. 1775. Nevolný lid, rozrušený zprávami o tom, že šlechta zatajuje "zlatý patent", jímž císařovna Marie Terezie již dávno zrušila robotu, povstal dříve, než bylo vůdci odboje smluveno. Cestou do Prahy napadal šlechtické zámky. Před Prahou byly masy odbojníků rozehnány vojskem a jejich vůdcové oběšeni.
Události měly však vliv na odstranění nejhorších forem feudálního vykořisťování.
Podobně jako reformy Marie Terezie byly reformy Josefa II. nutným a zákonitým důsledkem růstu nových kapitalistických vztahůuvnitř rozkládajícího se feudálně nevolnického hospodářsko - společenského zřízení. V takové situaci přikročil Josef II. k zrušení nevolnictví patentem ze dne 1. listopadu 1781. Venkovský lid zůstal však nadále ve stavu poddanství a byl vázán robotními povinnostmi k vrchnostem.
Z e ž i v o t a v m ě s t ě a n a p a n s t v í 2.
Jedním z důležitých činitelů, které působily na rozvoj města, bylo i školství. Z počátku bylo na nízké úrovni. Původní evangelická škola ve Vítkově se stala v r. 1630 školou katolickou a podléhala dozoru farního úřadu. Dřevěná škola u farního ( starého ) kostela měla jen jednu učebnu s bídným vybavením, 1 komoru a stáj pro 3 krávy. Ke škole patřila zahrádka a dílec pole a luk. První katolický učitel Ondřej Schwarz pobíral ročně 25 zlatých učitelského platu a deputát za funkci varhaníka. Otop dostával zdarma. Měl také příjmy ze svateb a pohřbů a z koledování na vánoce. Sedláci mu odváděli bochníky chleba.
V druhé polovině 18. století se na škole ve Vítkově vyučovalo náboženství, čtení, psaní a počtům. Když počet dětí přesáhl 150, byl r. 1798 ustanoven pomocný učitel. V r. 1785 obdržela školu také Čermná, čímž se ulevilo škole ve Vítkově.
Zděná školní budova ve Vítkově byla postavena u starého kostela za působení učitele Fidelia Forsche ( zemř. r. 1842 ). Měla jednu velkou učebnu a byt pro učitele. Děti starší 12 let navštěvovaly jen nedělní školu. Kolem roku 1840 měla obecná škola již 2 třídy, v r. 1861 3 třídy, v r. 1867 4 třídy a v r. 1868 5 tříd. Každá třída se nacházela v jiné budově.
Vilém Wipplar vedl spory s obyvateli města Vítkova a hleděl omezovat jejich práva. V r. 1786 se soudil s Janem Hanelem ve věci oprávnění k pálení a prodeji kořalky. Wipplar spor prohrál a to podkopalo jeho autoritu. Upadl do dluhů a r. 1793 byl nucen vítkovské zboží prodat.
Nový majitel zboží vítkovského, Gustav Bertold Pačinský jednal s vítkovskými občany laskavě. Svým lidumilným postojem přišel však brzy o svůj majetek. Roku 1797 prodal zboží svému úředníku Josefu Pavlíčkovi a opavskému sklenáři Janu Strengovi. Streng odprodal, co se dalo. Polnosti u Nýdku a Veselky odkoupili místní rolníci.
Roku 1792 povolil císař František II. městu Vítkovu týdenní, výroční, dobytčí a vlněné trhy, které se konaly v určené dny.
V té době začaly války s Francií, které se táhly až do r. 1815. Přivodily v habsburském soustátí finanční úpadek, peníze klesly na pětinu dřívější hodnoty.
Rozkouskované vítkovské zboží se snažil r. 1805 stmelit dohromady baron Emanuel Záviš. Jeho spekulace však ztroskotaly. Pro velké dluhy byl nucen prodat zboží svému synovci Antonínu Závišovi.
Baron Antonín Záviš pro silné zadlužení prodal v květnu 1875 zbytek vítkovského zboží městu Vítkovu za 75.000 zlatých. Prodej jednotlivých dílů přinesl městu výtěžek 14.000 zlatých. Nejcennější majetek - les - získal koupí r. 1889 majitel vikštejnského panství hrabě Kamil Razumovský s manželkou Marií za obnos 50.000 zlatých.
V první polovině 19. století stály na náměstí ve Vítkově ještě dřevěné domy s podloubími. Radnice na náměstí měla maskované první poschodí. Řezníci prodávali maso v dřevěných stáncích na náměstí. Na náměstí se nacházela také kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého. Byly tam i 2 otevřené studny, napájené z výše položených míst špatnou vodou. Dnešní Opavskou ulicí vedla hluboká strouha z Horní Vsi, která procházela náměstím až k potoku Čermence.
Z e ž i v o t a v m ě s t ě a n a p a n s t v í 3.
Město Vítkov mělo 244 domů a 1591 obyvatel, v Horní Vsi bylo 136 domů a 1040 obyvatel a v Dolní Vsi 18 domů a 206 obyvatel. Osada Veselka měla 8 domů s 41 obyvateli, Prostřední Dvůr 8 domů s 52 obyvateli a Nýdek 6 domů s 32 obyvateli. Na dnešním katastru města bylo tedy 423 domů s 2692 obyvateli.
Soukenictví a plátenictví, jakož i jiná řemesla přinášely obyvatelstvu města bohaté příjmy, a tím i blahobyt. Po roce 1850 nastala změna: tovární výroba plátna zatlačila řemeslo tkalcovské do pozadí. Nastala nezaměstnanost. Toho využili továrníci k získání levných pracovních sil. V r. 1858 byla ve Vítkově zřízena rukavičkárna, v r. 1863 tkalcovna hedvábí, v témže roce továrna na lepenku v Annenském údolí. Stužkárna Leopolda Fassholze se přestěhovala do vlastní budovy.
Velká událost navštívila Vítkov na velikonoční svátky r. 1845. Vítkovští divadelní ochotníci sehráli první divadelní představení "Mlynář a jeho dítě".
Tou dobou bylo již v Evropě znatelné revoluční vření. Na počátku r. 1848 došlo k revolučnímu hnutí v Italii, v únoru 1848 vypukla revoluce ve Francii a revoluční vlna zasáhla náhle i Rakousko. V Čechách doutnala revoluce již od r. 1844, kdy došlo v Praze k dělnickým bouřím pro snížení mezd v kartounkách. Radikálové ve spojení s pražským dělnictvem připravovali revoluci. Do programu, který měl býti předložen pražskému lidu, byl zařazen i požadavek dělníků o organosaci práce a mzdy. Dříve však, než radikálové chtěli volat lid do ulic a jeho silou podepřít požadavky revolučního hnutí, byla Vídeň a Budapešť zachvácena revolucí. Dne 13. března 1848 se vzbouřil vídeňský lid, vynutil si odstoupení nenáviděných zastánců absolutismu Metternicha a Sedlnického a na císaři slib ústavy, vypsání voleb a svolání parlamentu.
Revoluční hnutí v r. 1848 zachvátilo brzy celou zemi, hlavně venkov. Poddaný lid začal účtovat se svými pány, přestal robotovat, zabíral panskou půdu a vyháněl nenáviděnou vrchnost a její úředníky. Když v červnu 1848 se situace v Čechách přiostřila, dal kníže Windischgrätz 12. června rozkaz, aby vojsko rozehnalo v Praze dělnické masy bodáky a střílelo do lidu. Lid stavěl barikády a rozpoutal boj proti odvěkému nepříteli. Poněvadž se radikálům nepodařilo včas zajistit pomoc z venkova, bylo povstání po pětidenním hrdinném boji poraženo.
Ale i tak měla revoluce kladný výsledek. Dne 7. září byl vydán císařský patent, kterým se rušila robota za náhradu, což ale neodpovídalo tužbám prostého lidu. Revoluce v r. 1848 také ukázala, že národní svoboda nemůže být vybojována bez účasti dělnictva.
Revoluční rok 1848 přinesl obavytelstvu také organisování národní gardy. Vítkovská národní garda měla i svou vlastní kapelu.
Z e ž i v o t a v m ě s t ě a n a p a n s t v í 4.
Pod dojmem svobody chtěli vítkovští občané násilím donutit majitele vítkovského zboží barona Záviše, aby vydal nenáviděného správce Strausse. Ten však unikl srotivším se občanům a spěchal do Opavy pro pomoc. Když ani 17. července nepokoje neustaly, vyslal krajský úřad do Vítkova oddíl 120 vojáků k zdolání nepokojů. Vojáci však ve Vítkově našli naprostý klid a zúčastnili se s městskou gardou čepobití.
1. dubna 1850 byl zřízen ve Vítkově berní úřad, 1. července okresní soud, též i četnická stanice, která měla velký služební obvok 210 km2.
Obecní zákon ze dne 17. března 1849 přispěl ke splynutí města Vítkova s Dolní Vsí.
V souvislosti se soudní a správní přestavbou v Rakousku v r. 1855 se stal Vítkov sídlem okresního úřadu. Krátce nato - také třicet let později - snažilo se obecní zastupitelstvo prosadit zřízení okresního hejtmanství ve Vítkově. Soupeřilo s Odrami, ale nakonec hejtmanství obdržel Bílovec.
Magistr Otakar Schenk zřídil ve Vítkově lékárnu v r. 1863.
Válka prusko - rakouská r. 1866 silně otřásla hospodářským životem státu, též i města Vítkova. Továrny, obchod i řemesla zůstaly stát, což zavinilo nezaměstnanost a zdražování životních potřeb. Na štěstí válka trvala jen krátkou dobu. Již 23. srpna byl uzavřen mír.
Rozvoj průmyslu ve Vítkově vyžadoval zřízení peněžního ústavu. V r. 1884 obdrželo město Vítkov spořitelnu a záložnu.
V roce 1884 byLa postaveana ve Vítkově nová radnice.
Před r. 1845 sbíral a doručoval dopisy jistý Jahn. Do nejbližšího poštovního úřadu v Budišově docházel pěšky dvakrát týdně, později každý den. Roku 1845 přišel do Vítkova poštovní úředník k zapracování obchodníka Kristina do poštovní expedice. Kristin obdržel pomocníka, jistého Mohra. 1. ledna 1891 byl jmenován poštmistrem ve Vítkově jistý Josef Pohl. Telefon pro meziměstské rozhovory byl ve Vítkově zaveden 29. 12. 1898. Poštovní úřad se během doby postupně modernisoval.
Rozvoj průmyslu vyžadoval stavby silnic, které by spojovaly město Vítkov s průmyslovými středisky. V r. 1881 byla vybudována silnice do Oder, r. 1833 do Radkova, r. 1889 do Budišova a r. 1892 do Větřkovic.
Velmi naléhavou se ukázala také potřeba železnice. Stavbu lokálky Suchdol - Budišov provedla "Rakouská společnost pro stavbu železnic". Slavnostní otevření provozu se konalo ve Vítkově 15. října 1891.
Hospodářsko-živnostenské výstavy ve Vítkově se konaly v r. 1892 a r. 1900. Za výstaviště sloužil bývalý zámek v Horní Vsi a prostorná zámecká zahrada.
Z e ž i v o t a v m ě s t ě a n a p a n s t v í 5.
Koncem roku 1870 dostávali tovární dělníci ve Vítkově tak mizerné mzdy, že trpěli bídou. Na obranu svých práv přijímali učení sociální demokracie. Strana sociálně demokratická rychle vzrůstala, narážela však na odpor městského zastupitelstva. Jako protiváhu tomuto dělnickému hnutí organisoval klér a buržoasie spolek katolických mužů, který měl plnou podporu městského zastupitelstva. Ale i tak dělnické hnutí mohutnělo.
Organisované hasičstvo ve Vítkově povstalo teprve po smutných zkušenostech s velkými požáry v r. 1871. Hasičská zbrojnice byla postavena r. 1990 - 19001.
Spořitelnu a záložnu ve Vítkově založili měšťané 6. dubna 1874. Koncem roku 1899 měl spolek 231 členů.
Spolek pro stavbu nového kostela založil farář Ferdinand Manek v květnu 1882. Do konce r. 1900 vzrostlo spolkové jmění na 100.000 rak. korun.
Dne 8. června 1896 kolem 15. hodiny nastala velká průtrž mračen mezi Vítkovem a Čermnou. Hráze rybníka se protrhly a voda vystoupila o 4 m nad normál. Obytné budovy a stodoly kolem potoka Čermenky utrpěly těžké škody, některé z nich voda odnesla. Protržením železniční tratě vznikla škoda 70.000 rak. korun.
Od počátku 20. století nastal ve Vítkově čilý stavební ruch. Po přestavění Opavské ulice se prováděly práce kanalisační a upravovaly chodníky.
Na vánoce r. 1904 zaskvělo se město Vítkov po prvé v záři elektrických světel.
Až do té doby se jezdilo do okresního města Opavy drahou, a to velkou oklikou přes Suchdol a Svinov. V r. 1908 bylo zavedeno pravidelné spojení s Opavou poštovním autem. Světová válka zastavila autobusové spojení s Opavou, bylo obnoveno r. 1920.
K okrášlení města Vítkova měl sloužit městský sad. Jeho úprava trvala 5 let. Svému účelu byl odevzdán v r. 1906.
Již po několik let Trojspolek a Trojdohoda řinčely zbraněmi hledajíce příčinu k střetnutí. Tu našel rakouský imperialismus v červnu r. 1914. Dne 26. července 1914 vypukla válka mezi Rakousko - Uherskem a Srbskem. Zanedlouho se válečný požár rozhořel do celého světa. Všude za sebou zanechal smutný obraz: hlad, nedostatek životních potřeb, pokles morálky a černý obchod. Po čtyřech letech války nastal v hladovějících armádách rozklad. To byl začátek konce války, která dohořívala v říjnu 1918. Lid měl jen jedno přání: m í r !
VÍTKOV ZA PŘEDMNICHOVSKÉ REPUBLIKY 1.část
V červenci 1918 začal v českých zemích pracovat Národní výbor, ve kterém nabyla vrchu česká buržoasie. Vedení sociálně demokratické strany nechtělo, aby proletariát bojoval proti kapitalistům. České dělnictvo nesouhlasilo s touto politikou, a proto pod vlivem Velké říjnové revioluce vytvořilo 14. října 1918 Socialistickou radu. Ta vyhlásila na 14. října 1918 generální stávku. Socialistická rada vydala prohlášení, ve kterém byla vyhlášena Československá republika. Avšak i političtí činitelé české buržoazie se již připravovali na převzetí moci na den 28. října. V tom přišla zpráva, že Rakousko - Uhersko přijalo Wilsonovy podmínky. A tak v den 28. října naplnil lid ulice a prohlašoval samostatnost československého státu. Téhož dne přijal Národní výbor první zákon, kterým se zřizuje československý stát.
Obyvatelé města Vítkova přidali se k t. zv. Sudetenlandu. Ten však brzy skončil. Prapory českých dobrovolců v prosinci 1918 a v lednu 1919 osvobodily "Sudetenland" a také Vítkov téměř bez odporu.
K sloučení města Vítkova s Horní Vsí došlo počátkem října 1919. Také osady Prostřední Dvůr, Veselka a Nýdek splynuly s Vítkovem.
Po první světové válce nastala ve Vítkově bytová nouze, neboť demobilisovaní vojáci se kvapně ženili. V roce 1920 až 1924 bylo postaveno ve Vítkově 20 nových obytných domů, což ještě zdaleka neodpovídalo potřebě.
Od poloviny 17. století do počátku 20. století bylo město Vítkov skoro německé. Český živel se zde ve větší míře neuchytil. Teprve od října 1918 nastal větší příliv českých lidí do Vítkova, a to ponejvíce úředníků, kteří byli dosazováni do úřadů. Při sčítání lidu v r. 1921 bylo napočteno ve Vítkově 98 osob české národnosti, při sčítání lidu r. 1930 již 321 osob. Počet Němců činil 4432 osob.
Ihned po převratě nastalo ve Vítkově horečné organisování politických stran, zvláště strany německých sociálních demokratů, národních socialistů a komunistů. Nejvíce vzrůstala strana sociálně demokratická.
Při obecních volbách v r. 1932 byl zvolen starostou města Vítkova sociální demokrat Karel Mader.
Hospodářská krise, která od r. 1926 se stále prohlubovala, těžce postihla i průmyslový Vítkov. Počet nezaměstnaných v r. 1932 dosáhl čísla 1906. K zmírnění bídy nezaměstnaných přispíval t. zv. gentský systém a pak podpory ministerstva sociální péče. Nezaměstnaní pořádali často demonstrace, žádajíce práci a chléb.
Od 5. do 12. září 1926 těšila se zájmu zemědělsko-rpůmyslová výstava, umístěná v německé tělocvičně a na přilehlých prostorách.
Již po několik let bylo politické ovzduší nabito dusnou atmosférou. Schylovalo se k bouři. Němečtí imperialisté, podporovaní západními monopolisty, udělali roku 1933 říšským kancléřem Adolfa Hitlera, který měl zachránit panství buržoasie před vzrůstajícím hnutím revolučního dělnictva.
VÍTKOV ZA PŘEDMNICHOVSKÉ REPUBLIKY 2.část
Buržoasie v Československé republice napodobovala příklad Hitlera a zatlačila komunistickou stranu do ilegality.
V r. 1937 nastoupili henleinovci v našem pohraničí k mohutné ofensivě, která se stále víc a víc stupňovala. V době ohrožení vlasti semknul se český národ, a tak se staly oslavy 1. máje 1938 velkou demonstrací na obranu republiky.
Ve Vítkově, kde převážná většina Němců byla stoupenci německé sociální demokratické strany, ještě v r. 1937 byly pořádány společné oslavy státních svátků s Němci. Posledním podnikem Okresního osvětového sboru byla jubilejní oslava 20. výročí trvání Československé republiky. Pro napjatou politickou situaci prošla tato oslava již 18. září. Průvod odešel od Dělnického domu na farskou louku u lesa, kde po fanfárách a vztyčení státní vlajky vystoupil pěvecký sbor, načež následoval český a německý proslov. Český slavnostní proslov měl prof. Zdeněk Bár z Ostravy.
Tělocvičná jednota Sokol ve Vítkově sdružovala v sobě nadšené vlastence a vykazovala slušnou činnost.
České učitelstvo horlivě pracovalo a bojovalo za českou věc v době od r. 1925 až do října 1938. Krásná nová škola ( nyní jedenáctiletka ) byla pevným hradem nadšených bojovníků. Z českého učitelstva té doby působí ve Vítkově r. 1957 ve Vítkově školní inspektor Josef Staněk.
Strana německých sociálních demokratů ve Vítkově měla 1600 organisovaných členů. V době ohrožení naší vlasti utvořili "republikánskou ochranu" a ochotně konali hlídky s vojáky u mostu přes Moravici, na vítkovském a čermnském nádraží a také noční hlídky v městě. Napřed byli ozbrojeni revolvery, později puškami. Zbraně odevzdali těsně před okupací Vítkova německými vojsky.
Na podzim dostaly politické události rychlý spád. Končily u zeleného stolu na konferenci v Mnichově, kde ve dnech 29. a 30. září 1938 s vyloučením SSSR a ČSR a za souhlasu amerických imperialistů byla podepsána dohoda o odevzdání našeho pohraničního území Německu. Již 1. října 1938 počala německá vojska obsazovat části země odtržené od Československa.
České obyvatelstvo evakuovalo z Vítkova před příchodem okupantů. Za ním odešla vojenská posádka, četnictvo a policie. Vítkov byl ztracen.
VÍTKOV ZA OKUPACE 1938 - 1945
V prvních dnech měsíce října 1938 vstoupila německá vojska do Vítkova za jásotu místních Němců. Z domů vlály prapory s hákovým křížem, dávno k tomu připravené. České a českoněmecké nápisy strhány k zemi. Němečtí sociální demokraté, kteří neuprchli do protektorátu, byli zajištěni. V koncentračních táborech jich zemřelo pět: Adolf Manský, Robert Langer, Jan Tratschke, František Jüstel a Josef Gloger. Mnoho jiných odsouzených na 1 až 10 let žaláře. I vývalý starosta Mader si odpykal 6 měsíců žaláře. Vítkovští židé zahynuli v koncentračním táboře v Terezíně.
Ke konci války hemžily se lesy partyzány. To již válečný požár pomalu dohoříval. Z dálky bylo slyšet dunění sovětských vojsk. Temná noc poroby se chýlila ke konci. Na východě se objevily první červánky svobody.
OSVOBOZENÍ A OBNOVA MĚSTA
Koncem dubna roku 1945 zbytek poražené německé armády kvapně ustupoval Slezskem na západ před vítěznou Rudou armádou. Zadní voje německé armády všemožně zdržovaly rychlý postup vítězů. Mosty a koleje vyhazovaly do vzduchu. Z každého sebemenšího opěrného bodu štěkaly německé kulomety na uvítanou Rudé armádě, postupující Slezskem od Opavy. Pověstné sovětské "kaťuše" však rozprašovaly poslední zbytky nepřítele.
Dělostřelba s obou stran rozbíjela slezské vesnice, i Vítkov utrpěl citelné škody na budovách.
V noci na 4. května vnikla do Vítkova rozvědka Rudé armády. Zjistila sílu nepřítele, načež se stáhla zpět.
Zadnií voj německé armády číhal ve Větřkovském lese na předvoj Rudé armády. K ránu 4. května však dělostřelba i střelba z kulometů a pušek v okolí Vítkova slábla. V 6 hodin přijel do Vítkova německý pojízdný rozhlas, který vyzval obyvatelstvo k evakuaci města. Tenkrát nastal nepopsatelný zmatek. Část obyvatelstva odvezly vlaky a autobusy. Ostatní lidé se rozutekli do oklních lesů. Evakuaci chránily dva tanky, které střílely na silnici směrem k Větřkovicícm.
Volkssturm v síle 40 mužů odtáhl z měswta kolem 9. hodiny směrem k Novým Těchanovicícm. Asi v 11 hodin vnikl předvoj Rudé armády z jižní strany do Oderské ulice a opatrně postupoval vpřed do středu města. Jiné oddíly Rudé armády obklíčily město od Klokočova a Větřkovic a současně vtrhly do Vítkova. V poledne již nad Vítkovem vlála rudá vlajka vítězů.
V bojích v okolí Vítkova padlo několik rudoarmějců. Byli pochováni u nového kostela, později exhumováni a převezeni do společných hrobů.
V prvních dnech po osvobození se ve Vítkově utvořil zatímní místní národní výbor z německých sociálních demokratů a komunistů. Jediný Čech ve Vítkově, pensionovaný vrchní mistr tkalcoven hedvábí, Jaroslav Král, z pověření velitele vojenské posádky vedl zatímní správu města. Dne 17. května 1945 zažádal Král u ONV v Opavě, aby správu města převzala správní komise. Žádosti bylo vyhověno. Členové správní komise ( Karel Pavelka, Vladimír Franěk, Eduard Zlámal a František Till ) se ujali vedení města v těžké době naprostého chaosu. Telegrafní a telefonní vedení bylo zničeno, železniční spojení s okolím přerušeno, nebylo aut ani jiných dopravních prostředků, obchody byly vypleněny. Nemocnice zůstala bez potřebného vybavení, bez personálu a bez potravin pro nemocné.
Tou dobou se vítkovští Němci houfně vraceli do města. Jevili hroznou sklíčenost, bez odporu poslechli všech nařízení. Byli umístěni v pracovním táboře, kromě sociálních demokratů a komunistů.
Za daných okolností měla správa města velké starosti, zvláště se stravováním obyvatel. Rudá armáda ochotně vypomohla uvolněním potřebných potravin.
Konečně byla dána do provozu dráha: do Vítkova přijížděly stovky novoosídlenců. Každý z nich si vyhledal nejvhodnější domek k bydlení. Zemědělci se usazovali v zemědělských usedlostech. Kola továren se záhy roztočila, práce pro každého bylo dost.
OBEC V ROCE 1957 - 1.
Vítkov leží v kopcovité krajině na 49°47´ severní šířky a 35°26' východní délky. Nejnižší místo 439 m n. hl. m. je v korytě potoka Čermenky na Oderské ulici, nejvyšší místo 501 m n. hl. m. na křižovatce silnic v Horní Vsi.
Město Vítkov patřilo k okresu opavskému. Teprve při vytvoření krajského zřízení v r. 1948 byl uvtořen z jižní části okresu opavského a několika obcí okresu berounského, novojického a hranického nový politický okres vítkovský.
Okres Vítkov má 4 průmyslová střediska: Vítkov, Odry, Fulnek a Budišov a 7 středisek kulturních: Vítkov, Odry, Fulnek, Budišov, Spálov, Melč a Březová.
Vzdálenost měst od Vítkova po železnici: Odry 17 km, Budišov 13 km, Fulnek 37 km oklikou přes Suchdol. Vzdálenost po silnici do Klokočova 4,45 km, Čermné 3,45 km, Nových Těchanovic 4,68 km, Lhotky, 4,5 km, Radkova 7,65 km, Větřkovic 5,62 km a Kaménky 5,70 km.
Téměř středem vítkovského okresu probíhá železniční trať Suchdol - Budišov. Ze Suchdolu vede trať do Fulneku. Ze Suchdolu je spojení drahou na Ostravu, Přerov, Brno a Prahu. Silniční síť v okrese je dosti hustá, zanedbané silnice se dávají do pořádku. Autobusová síť je přizpůsobena potřebám okresu.
Místní rozhlas má ve všech ulicích tlampače.
Pošta, telegraf a telefon jsou v místě ve vlastní budově, služba je celodenní.
Nejbližší letecká linka je v Ostravě.
Vítkov má 2 katastrální území: Vítkov a Horní Ves. Ke katastru Horní Ves patří osady Prostřední Dvůr, Veselka, Nýdek a Annenské údolí. Hranice katastru souvisí s pozemky obcí Větřkovic, Kaménky, Klokočova, Čermné, Nových Těchanovic, Lhotky a Radkova. Rozloha katastru: 2567 ha 64 a 34 m2. Z toho orných polí 1335 ha 35 a 66 m2, luk 372 ha 84 a 41 m2, pastvin 639 ha 14 a 66 m2, půdy neplodné a zastavěné 35 ha 32 a 47 m2.
Půda v okolí Vítkova se skládá z doby, hlinité břidlice a slepence. Na povrchu je vrtsva diluviálního náplavu. Tmavé břidlice se používá v kraji jako krytiny na střechy.
Bonita půdy vzhledem k značné nadmořské výšce krajiny a složení půdy je průměrná. Luka a pastviny jsou dobré jakosti.
Na schůzi pléna MNV dne 9. června 1950 byly přejmenovány německé názvy: Schieferfeld - Břidlicové pole, Teuchen - Rybníky, Hinter Neudeck - Za Nýdkem, Mittelhoffeld - Pole Prostředního Dvoru, Grünfeld - Zelené pole, Freiung - Volné Pole, Lerchenfeld - Skřivánčí pole, Felsen - Skálky, Koptza - Kopce, Mühl Ried - U mlýna, Galgen - Šibeník.
Vrchy kolem města dosahují výše nad 500 m. Vrch za Horní Vsí 512 m, u Klokočova 561 m, Kamenný u Větřkovic 521 m n. hl. m.
OBEC V ROCE 1957 - 2.
V katastru města Vítkova je značné zalesnění. Řediteltsví Československých státních lesů ve Vítkově spravuje 190 ha lesy, Místní národní výbor 164 ha lesa.
Potok Čermenka pramení u Čermné, protéká Vítkovem a vlévá se do řeky Odry u Klokočůvku. Je dlouhý 13 km.
Voda Čermenky napájí rybník v poli nad městem o rozloze 2 ha 20 a a ve Vítkově na Budišovské ulici malý rybník o rozloze 17 a 20 m2. Rybníky patří místnímu pivovaru, daří se v nich kaprům.
V kopcovitém terénu města Vítkova se dobře urodí brambory, žito, oves, jetel a len. Úroda ječmene a pšenice je slabší. Krmná řepa je průměrná. Olejniny: mák, řepka a hořčice dávají dobrou úrodu.
Z ovocného stromoví nejlépe rodí švestky, jabloně, třešně a višně. Třešně a zvlášť ořech, trpí mrazy. Z lesních stromůp nejlépe roste smrk, jedle, buk, dub, jasan, modřín a sosna.
Zvláštních keřů a květin zde není.
Krajina je vhodná pro chov hovězího a vepřového dobytka, skotu a drůbeže. Zvířena polní a lesní jako všude jinde. Taktéž i ptactvo.
Podnebí ve Vítkově je dosti drsné. Průměrná teplota činí 7°Celsia, roční srážky 500 až 700 mm. Zimní mrazy jsou tuhé. Krupobití přichází zřídka. V posledních letech vane ponejvíce jihozápadní mořský vítr od Azorských ostrovů, který přináší velmi vlhké vzdušné masy a způsobuje deště. V l. 1955 - 57 ovlivňovala počasí také zvýšená sluneční činnost.
Vítkov s osadami má nyní kolem 800 domů. Počet je nestálý, neboť ve městě se staví nové a bourají se staré domy.
OBEC V ROCE 1957
Nejkrásnější budovou ve Vítkově je nový farní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaný v l. 1910 - 14 stavitelem architektem Václavem Matušem z Vejprt. Stojí na kopečku stranou náměstí a dává celému městu pěkný vzhled. Moderní gotika krášlí vnějšek i vnitřek. Prostředky na stavbu tohoto chrámu opatřil kostelní spolek.
Starý kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven r. 1625 šlechticem Adamem Oderským z Lideřova na místě dřevěného kostelíka. Kostel stojí na hřbitově a má rázovitý vzhled. Původní věž měla vysokou cibulovitou báň. Při požáru r. 1860 shořela i tato báň, načež byla nahražena nízkou stříškou. Požár zavinil klempíř při opravě věže.
Dvoupatrová budova osmiletky byla postavena r. 1875 - 76 nákladem 52.000 zlatých. Školu stavěl stavitel Kabela. Přístavba provedena r. 1900 nákladem 64.000 rak. korun.
V roce 1929 postavil náš stát ve Vítkově krásnou českou obecnou a měšťanskou školu. Plány vypracoval pražský architekt Babuška, stavbu provedl olomoucký stavitel Jan Komrska.
Mezi pěkné budovy patří také budova spořitelny a záložny. Stavbu provedl v l. 1931 - 1932 stavitel František Hanusch. Náklad činil 1,274.236 Kčs.
Sokolovnu postavil r. 1923 stavitel Julius Dittel podle plánu bíloveckého stavitele - architekta Engelberta Giebitze. Sokolovna má prostorný sál s jevištěm. Stojí v pěkném prostředí u sadu Klementa Gottwalda.
V r. 1927 postavilo německé Špýcharní družstvo v sousedství nádraží hospodářské skladiště. Špýchar věžovitého tvaru byl přibudován později. Ke skladišti patří mlýn ve Starých Těchanovicích.
Když stará nemocniční budova, umístěná v bývalém zámku v Horní Vsi, nevyhovovala stále náročnějším potřebám nemocničního provozu, byla v sousedství postavena v l. 1932 - 33 nová hlavní budova nemocnice podle plánů architekta Viléma Ahlfelda. Náklad na stavbu činil 3,000.000 Kčs. Po zřízení okresu Vítkov bylo nutno nemocnici rozšířit. Postaveny byly dětský pavilon, garáže, budova pro ústřední topení a velká studna.
V zámku v Horní Vsi je nyní umístěno vnitřní oddělení okresní nemocnice.
Mateřská škola byla postavena v l. 1909 - 10 podle plánů architekta Dr Arnolda Karpluse. Náklad na stavbu činil 47.000 rak. korun.
Městský chudobinec podle plánů architekta Viléma Ahlfelda postavil v r. 1932 stavitel Julius Dittel. Stavba si vyžádala nákladu 460.000 Kčs. Nyní tato budova slouží za Domov mládeže.
Autorem textu je Josef KRESTA
===========================================================
Soubor lidových písní a tanců Moravica ve Vítkově
úvod
Ema
V části textu je uvedeno několik zkratek:
LŠU - lidová škola umění
SLPT - soubor lidových písní a tanců
LUT - lidová umělecká tvořivost
_______________________________________
Byla jsem sice malé dítě, ale na některé jevy, vyjmenované v textu pana učitele Fr. Šustka si vzpomínám moc dobře...
Ano - chodily zde ženy v chorvatských krojích. Dokonce vím, ve kterých místech stávaly a vyprávěly si.
Ano - bydlelo ve Vítkově tenkrát poměrně hodně cikánských rodin,ale:
rodiče pracovali, děti posílali do školy. Děti se učily, velmi rády zpívaly a tancovaly na školních besídkách či akademiích. Chodili vždy pěkně upravení, nažehlení, učesaní, čistí...
Ano - vzpomínám si i na volyňské Čechy.
Bydlelo zde i několik starých lidí, kteří se česky teprve učili - vybavují se mi hned dvě sestry ...v jejich řeči byl nádech cizího přízvuku a cizí výslovnosti, ani jejich slovník nebyl zrovna nejsrozumitelnější...
...přesně takové byly počátky života v malém pohraničním městečku krátce po válce - lidé se poznávali a snažili se obohacovat si život ve městě tak, jak se dalo...
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
V roce 1954 byl založen ve Vítkově soubor lidových písní a tanců "Moravica," který již po dobu sedmi let sdružuje mladé dívky a hochy z průmyslu, zemědělství, úřadů a škol k ušlechtilé a záslužné činnosti:
nacvičování lidových písní a tanců a rozdávání krásy a radosti lidem při vystoupeních souboru. Své jméno si soubor zvolil podle překrásné, čisté řeky Moravice, tekoucí romantickým údolím nedaleko Vítkova.
Myšlenka založit soubor písní a tanců ve Vítkově, tehdy v okresním městě, vznikla při sběru starých tanců a písní na Spálovsku, v létě 1954. Sběr tanců prováděli společně Olga Michalíková, učitelka OSŠ ve Vítkově a Fr. Šustek, inspektor kultury ONV ve Vítkově. Část výsledků společné práce byla studie "Lidové tance na Spálovsku" otištěná na pokračování ve vlastivědném zpravodaji Vítkovsko ( 1958 - 1961 ). Nasbírané tance a provedené zápisy bylo potřeba prakticky vyzkoušet a uvést je v život; proto bylo třeba založit soubor, který by nasbíraný materiál nacvičoval a zpracovával.
Hlavní zásluhu o přímé založení souboru měla Olga Michalíková, která byla pro věc tak nadšená, že nepřijala v září 1954 nabízené učitelské místo v Ostravě a zůstala ve Vítkově, kde pak přešla od 18.7.1955 na místo metodičky Okresního domu osvěty jen proto, aby mohla sbírat tance na okrese a pracovat se souborem.
Soubor Moravica začal pracovat v prosinci 1954 se 4 tanečními páry. Vystoupil po prvé 10.12.1954, jakožto taneční kroužek ČSM při osmileté střední škole ve Vítkově. Jeho členy byli mladí učitelé a učitelky OSŠ. Od r. 1955 byl soubor rozšířen a organizován při rudém koutku tkalcovny hedvábí n.p. Brokát ve Vítkově. Soubor od zahájení začal s nadšením intenzivně nacvičovat a úspěšně se pod vedením s. O.Michalíkové rozvíjel. Od ledna 1955 až do vystoupení na I. celostátní spartakiádě 2. a 3. července 1955 v Praze, to je za půl roku činnosti, vystupoval soubor celkem 23krát; z toho posledních 9 vystoupení bylo již provedeno v nově zhotovených spálovských krojích. Před tím soubor vystupoval zpočátku bez krojů jen v jednoduchém oblečení s bílou košilí a halenkou ( 9krát ) a ve vypůjčených těšínských krojích ( 5krát ).
I. celostátní spartakiády v Praze se již soubor Moravica zúčastnil v počtu 24 lidí a vystoupil v překrásném a nezapomenutelném pořadu ve "Veselici krojovaných skupin." Na Strahově tehdy vystoupilo 3012 párů, to je 6024 krojovaných tanečníků a tanečnic z celé republiky.
P.S.:
V části textu je uvedeno několik zkratek:
OSŠ - Osmiletá střední škola
ONV - Okresní národní výbor
ČSM - Československý svaz mládeže
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
V druhém pololetí 1955 ( po I.CS ) soubor vystoupil jen 13krát, takže za celý rok 1955 uskutečnil SLPT Moravica celkem 36 vystoupení a zájezdů. Pokles činnosti v druhém pololetí byl způsoben odchodem většiny chlapců ze souboru ( z 15 zůstali 3 ) jednak na vojnu, jednak v důsledku změny zaměstnání a bydliště, ale také u tří chlapců vystoupením ze souboru, protože jim nevyhovoval řád souboru, jehož dodržování vedoucí souboru musela důsledně vyžadovat, chtěla-li plnit náročné úkoly nácviku a vystupování.
Z nejvýznamnějších vystoupení a zájezdů v r. 1955 uvádím:
13.března STM v Odrách, 28.března oslava Dne učitelů ve Fulneku, 17.dubna krajské kolo STM v Beskydském divadle v Novém Jičíně, 24.dubna společné vystoupení s pionýrským orchestrem z Oder v sokolovně ve Spálově, spojené s besedou se starými tanečníky a pamětníky spálovských tanců ( pásmo "Ve Spálově u muziky" ).
Soubor v prvním roce své činnosti nacvičil pásmo spálovských písní a tanců "Ve Spálově u muziky," lašské tance na spartakiádní "Veselici" ( Pilky a V kolaji voda ), valašské tance z "Veselice" v jevištní úpravě, středoslovenské milostné písně v podání dívčího sboru, pásmo "Spálovské řemeslnické tance," Ruskou polku, Slovenské kolečko, několik nových společenských tanců ( Radostné kolo, Moravanka, Slezská polka, polonéza, šotyšky a mazurky. Ke konci roku 1955 měl soubor 11 děvčat a 9 chlapců. "Základními kameny" SLPT Moravica byli na základě jejich práce a iniciativy tito členové a členky souboru: Olga Michalíková ( vedoucí souboru ), Anička Lejsková, Dana Fuchsová, Maňka Bartošová, Anička Chadimová a Pepek Cihlář.
V dalším roce 1956 vykonal SLPT Moravica 21 vystoupení a zájezdů, v dalším roce 1957 již 47 vystoupení a zájezdů. Soubor vystoupil již ve všech obcích okresu a kromě toho i mimo území okresu ( Bravantice, Mošnov, Hradec u Opavy, Ostrava ). K 1.1.1957 měl soubor 8 párů zapracovaných a 15 dívek a 8 hochů v přípravce, to je celkem 39 lidí v taneční složce. Soubor byl v r. 1957 opět vítězem okresního kola, ale krajského kola se nemohl zúčastnit pro krizi v souboru ( potíže s chlapci ). Proto do krajského kola šly jen sólové páry: manželé Schreibrovi s "Moravankou" a Anička Lejsková a Pepek Cihlář s "Třasenou polkou". Pár Lejsková - Cihlář se umístil na 2.místě a postoupil až do ústředního kola. Ke konci roku 1957 měl soubor 10 dívek a 6 hochů.
____________________________________
Nevím, jak to vypadá v současné době ve školách s hudební výchovou, ale vždy záleželo na učiteli hudební výchovy, které lidové písně s dětmi zpíval...
Samozřejmě v prvé řadě záleží na rodině, k čemu děti vede...ale když se na to dívám z hlediska učení se cizímu jazyku, tak zpěv a recitace je nejvhodnější způsob již pro malé děti.
...ale krásu našich lidových písní nelze ničím nahradit - aspoň tak nám to říkali hodně dávno Lužičtí Srbové ( učitelé a studenti ), když jsme tam byli na několikadenním zájezdu ze školy.
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
Nejvýznamnější vystoupení a zájezdy v r. 1956: 17.3. okresní konference KSČ ve Vítkově, 21.4.okresní přehlídka SLUT ve Vítkově, 20.6. vystoupení v sokolovně ve Spálově ( Ruská polka, pásmo "Neseme Mařenu" ) spojené s velmi srdečnou besedou s místními pamětníky spálovských tanců, 24.6. krajský festival LUT v Hradci u Opavy ( za účasti presidenta republiky s.A.Zápotockého ), 5.8. vystoupení na ukončení filmového festivalu pracujících v Ostravě, v r. 1957: 26.1. ples souboru Moravica ve Vítkově, 24.3. okresní kolo STM v sále DO, 7.4. vystoupení pro ostravskou televizi v sále u Havránků v pásmu "V dobré notě po robotě", 3.5. krajské kolo STM v Ostravě v sále závodního klubu VŽKG, v květnu 7 předvolebních estrád a 15 kulturních vystoupení s dechovou hudbou OB Spálov, v den voleb 19.5. celkem ve 22 obcích okresu. 7.7. slavnost k 50. výročí založení Dělnického domu v Odrách, 5.7. ústřední kolo STM v Ostravě ( Pionýrský dům - sólový taneční pár Lejsková - Cihlář ), 1.8. ustavující schůze JZD Nové Lublice, 6.8. ustavující schůze JZD Moravice, 15.9. dožínky JZD Čermná.
Soubor Moravica v období let 1956 a 1957 jednak opakoval a zdokonaloval nácvik a provedení tanců již naučených ( pro stálou fluktuaci členů, hlavně chlapců ), jednak nacvičil také řadu nových tanců a písní, jak především ze sběru na Spálovsku, tak i z okolních a vzdálenějších národopisných oblastí z Opavska, Lašska, Kravařska, Valašska, z Hané i ze Slovenska. Soubor v tomto období nacvičoval a předváděl: Řemeslnické tance ze Spálovska, Blešák, "Skákavou" mazurku, Točenou, Starodávný, Špacírku, Ruskou polku, polonézu, kvapík, figurovaný valčík, Moravanku, Slezskou polku ( Šaroš ) Radostné kolo, Slovenské kolečko, Třasenou polku, Klenutou: dívčí pěvecká složka nacvičila čísla: Dívčí duo, Dívčí septeto - slov. písně "Trávnice." Dívčí trio "Namlóvavá" ( zpěv s napodobivými pohybovými prvky ), chlapci nacvičili žňové pásmo slezských tanců a žňové ogarské hry ( v tom např. živý kombajn ). Do programu bylo také zařazeno lidové vyprávění, které úspěšně prováděl člen souboru Oskar Schreiber.
Nejvýznamnějším dílem souboru v tomto období však bylo sestavení a zpracování tanečního a zpěvného pásma "Neseme Mařenu", které bylo vytvořeno na základě terénního výzkumu ve Spálově a v Luboměři a na základě přímého zhlédnutí starobylého zvyku vynášení smrti v těchto obcích celým souborem. Pásmo choreograficky zpracovala a nacvičovala Olga Michalíková, hudbu pro cimbálovou muziku napsal Frant. Šustek. Toto pásmo bylo velmi úspěšné, protože všichni ogaři měli své "smrťochy", všechny děvuchy své "mařeny" a protože v pásmu byly zpracovány prastaré písně a zvyky spojené s vynášením smrti na Spálovsku. Proto pásmo "Neseme Mařenu" v podání SLPT Moravica zvítězilo nejen v okresních soutěžích a přehlídkách, ale bylo velmi úspěšné i na krajské přehlídce LUT v Hradci u Opavy, kde přes prudký déšť bylo vystoupení provedeno a dokončeno před presidentem republiky A.Zápotockým. S nemenším úspěchem bylo pásmo "Neseme Mařenu" předvedeno na krajském festivalu, v ostravské televizi a při mnoha jiných zájezdech a vystoupeních. Bylo uvažováno dokonce o zařazení tohoto pásma do Slavností lidových písní a tanců ve Strážnici, k čemuž však, bohužel, nedošlo pro nedokončené krojové vybavení souboru.
P.S.:
V části textu je uvedeno několik zkratek:
LUT lidová umělecká tvořivost
STM soutěž tvořivosti mláděže
DO dům osvěty
VŽKG Vítkovické železárny Klementa Gottwalda
OB osvětová beseda
JZD jednotné zemědělské družstvo
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
V lednu 1957 zahájil soubor Moravica vzájemné dopisování a družbu se Souborem lidového umění hnědouhelného závodu v Borně u Lipska v NDR
( Volkskunstensemble VEB Braunkohlenwerk Borna, Bez. Leipzig, vedoucí souboru Alfred Missbach ).
Mezi oběma soubory došlo k velmi přátelské výměně dopisů, fotografií, programů a plánů práce, hudebnin i tanečních popisů. Uvažovalo se i o vzájemné návštěvě a vystoupení souborů, Moravica v NDR, souboru VEB z Borny u nás.
Koncem října 1957 došlo k přímému osobnímu styku, kdy vedoucí souboru Moravica Olga Michalíková se při turistickém zájezdu do Lipska ( 28. - 31.10. ) setkala s vedoucím i členy souboru v Borně, kde byla velmi přátelsky přijata. Bohužel, k zamýšlené výměně a vzájemné návštěvě souborů, která měla být provedena v příštích létech 1958 a 1959, již nedošlo.
Členství a činnost SLPT Moravica měly na vítkovskou mládež nesporně kladný výchovný vliv. V souboru byl až na vyjímky dobrý a obětavý kolektiv mladých lidí, kteří se svou činností zapojovali do veřejné kulturní činnosti a tím také sami kulturně rostli. Soubor Moravica usiloval o vyšší úroveň lidových zábav pořádáním vzorových veselic a vlastních plesů, pořádal plenární schůze s bohatým programem, prováděl pracovní soustředění členů ( např. 7. - 9.2. na Hradci u Opavy ), organizoval společné zájezdy do Strážnice.
Soubor se také společně v r. 1956 přihlásil k plnění Fučíkova odznaku. Kolektivní cítění členů souboru dokazuje např. bohatá korespondence odstěhovaných nebo dočasně vzdálených členů, zvláště vojáků, účast souboru při význačných rodinných událostech jeho členů ( jako "souborová" svatba Marie Bartošové a Oskara Schreibra 15.září 1956, pohřeb Otakara Nováka 10. prosince 1956 ).
Naproti tomu soubor prodělal také řadu krizí a rozporů, pramenících jednak z osobní ješitnosti, nekázně a někdy i neochoty některých členů, jednak také z objektivních potíží pracovních, hmotných, finančních, dopravních i organizačních.
Proto se neuskutečnil zájezd do Německa a neuspělo úsilí o vytvoření pěvecké složky souboru v říjnu 1956, ačkoliv měla k dispozici schopného vedoucího v osobě s. Stanislava Lankočího.
P.S.:
Je ale na druhé straně pravda, že činnost souboru zabere člověku velmi mnoho času a každý to nezvládne.
Pokud se týká pobytu v Německu:
i my jsem byli v bývalé NDR, konkrétně právě v Lipsku na studijním pobytu - mohu potvrdit srdečné a přátelské přijetí.
...vzpomínky se odvíjejí v paměti jako ve filmu...
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
Po hudební stránce spolupracoval se souborem Moravica Fran. Šustek, který pro soubor obstarával ze svých sbírek a z terénního sběru písně a tance ze Spálovska a upravoval je pro cimbálovou muziku. Většinou také soubor při zkouškách a vystoupeních doprovázel na klavír nebo harmoniku, protože nebylo možné pro každé vystoupení zajistit celou hudbu. Při závažnějších vystoupeních a zájezdech doprovázela soubor cimbálová muzika v obsazení:
prim ( Fr. Šustek ), terc ( Eva Šustková, později St. Lankočí ), sekund ( Olga Michalíková, někdy Jar. Hegar ), klarinet ( Mir. Šustek ), cimbál ( Gerhard Schreiber, od r. 1957 Eva Šustková ), basa ( Jaroslav Král ).
Od roku 1958 nejsou již systematické záznamy o činnosti a vystoupeních SLPT Moravica, jak je do té doby vzorně sama vedla vedoucí souboru Olga Michalíková. Nepodařila se několikaletá snaha o napsání souborové kroniky, ač se o tomto nedostatku hovořilo skoro na každé schůzi. Od té doby nebylo také pokračováno ve vedení fotodokumentace souboru, takže zůstala zatím jen dvě alba z doby působení Olgy Michalíkové. Proto také další zprávy o činnosti SLPT Moravica od r. 1958 jsou neúplné. Dne 15. února 1958 se konal II. ples souboru Moravica v Domě osvěty ve Vítkově s bohatým kulturním programem a s předtančením souboru. Účinkovala hudba Fr. Šustka. Dne 7.3.1958 byla 6. plenární schůze souboru, na níž byly řešeny přípravy k vystoupení v okresní a krajské soutěži LUT, jichž se v tomto roce soubor ještě zúčastnil. Koncem května byl uspořádán tělovýchovný zájezd do Humenného na východním Slovensku, jehož se zúčastnil také soubor Moravica, který tam vystoupil 31.5.1958 v přírodním amfiteátru u příležitosti okresní spartakiády v Humenném.
V letní sezóně bylo uspořádáno několik vystoupení pro rekreanty zotavoven "Mír" v Jánských Koupelích, "Proletář" v Lublicích a "Holubice" v Mokřinkách u Melče.
________________________________
Je skvělé, když se najdou ochotní lidé a sbírají poklady:
lidové písně, tance, ale i oděvy bylo zapotřebí zapsat a uchovat pro další generace.
Ema
Soubor lidových písní a tanců MORAVICA ve Vítkově
Dne 15.8.1958 odešla s. Olga Michalíková z DO ve Vítkově a nastoupila v Krajském domě osvěty v Ostravě. Za ni nastoupila jako metodička DO ve Vítkově od 1.8.1958 s.Jitka Michlová, učitelka z Oder. Agendu souboru a kroje předala Olga Michalíková 19.11.1958 s. Aničce Lejskové.
Odchodem Olgy Michalíkové soubor Moravica velmi utrpěl, protože ztratil umělecky i organizačně schopnou vedoucí, za niž v současné době nebylo rovnocenné náhrady.
Vedení souboru převzala Anička Lejsková ( 1958 - 59 ), výborná tanečnice a cvičenka, která však pro velké časové zaneprázdnění nemohla se souboru plně věnovat. Soubor proto stagnoval téměř v nečinnosti, neuspořádal v roce 1959 ani ples, ani se nezúčastnil Soutěže tvořivosti mládeže.
Na výborové schůzi 17.12.1959 byla z iniciativy nového ředitele DO s. Karla Achrera znovu obnovena činnost souboru Moravica, jehož se stal s.Achrer aktivním členem.
Uměleckou vedoucí souboru byla zvolena Marie Schreiberová ( roz. Bartošová ), jedna ze zkušených zakládajících členů souboru. Sklad krojů souboru byl přestěhován k Cihlářům, z kteréžto rodiny 2 chlapci a 2 dívky byli členy souboru.
Soubor Moravica po přerušené činnosti začal téměř úplně znova. Z bývalých tanečníků zbyly jen asi 4 páry a s novými lidmi bylo nutno začít základní nácvik od polky. Nacvičovalo se v tělocvičně osmileté střední školy.
V roce 1960 soubor Moravica opět zahájil intenzivní činnost, o níž však bohužel není podrobných záznamů. Dne 6.února se pořádal III. ples SLPT Moravica s kulturním a tanečním programem. V neděli 20.3. zúčastnil se soubor dopoledne okresního kola STM, odpoledne účinkoval na přehlídce vítězů. Toho dne také poprvé úspěšně vystoupil cikánský soubor písní a tanců ve Vítkově, který vedla metodička Domu osvěty s. Jitka Michlová a s kterým měl soubor Moravica družbu ( vzájemně si pomáhali při nácviku ). 28.3. vystoupil soubor Moravica s kulturním pořadem ke Dni učitelů, 26. dubna zúčastnil se krajského kola STM v Ostravě. Pro STM 1960 pořídil si soubor sukně, halenky a šátky k dívčímu ruskému tanci "Brambory."
Souboru Moravica aspoň radou pomáhala s. Olga Michalíková, která se zúčastnila 29.4.1960 výborové schůze, při níž se řešily rozpory v souboru.
V roce 1960 byly objednány v Uherském Hradišti všední a sváteční ženské a mužské spálovské kroje podle návrhu prom.hist. Jitky Noušové - Pfaffové, pracovnice Městského muzea v Ostravě, která provedla odbornou rekonstrukci krojů na základě terénního výzkumu na Spálovsku.
________________________________
Je skvělé, když se najdou ochotní lidé a sbírají poklady:
lidové písně, tance, ale i oděvy bylo zapotřebí zapsat a uchovat pro další generace.
Jak jinak bychom dnes o souboru něco věděli?
Děkuji
Ema
=======================================================