Národní listy

Ondřej Tůma: Kauza Viktor Kožený

 „Kdyby se Koženému povedlo zprivatizovat ázerbájdžánskou naftu – a nebyl od toho zas tak daleko –, tak by se nestal jen nejvlivnějším byznysmenem v Česku, ale v celé Evropě. Měl ovšem smůlu, že narazil na Alijeva a jeho rodinu, kteří byli očividně ostřejší hoši než on,“ říká otec kuponové privatizace Dušan Tříska.

V první části rozhovoru se řeč točila především kolem zrodu kuponové privatizace a toho, jestli šlo nějakým způsobem zabránit rozkrádání státního majetku. „Rád bych připomněl, že nemáme žádné důvěryhodné údaje o tom, jak velkého rozsahu tento problém ve skutečnosti byl. Všechno je to spíš ve stylu jedna paní povídala. To číslo určitě není nulové, avšak přesně stanovit se zkrátka nedá. Jsem ale dodnes přesvědčený o tom, že to byla jediná přijatelná cesta,“ brání se Dušan Tříska.

Druhá část našeho povídání se už týkala konkrétních vítězů a poražených z devadesátých let minulého století. Dostali jsme se ale také k hodnocení toho, v jaké kondici je dnes naše ekonomika a jestli je šance, že by se jí v dohledné době dařilo dohánět Západ.

Vystudoval Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT v Praze a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. Spolu s Tomášem Ježek a Václavem Klausem je považován za hlavního tvůrce kuponové privatizace. Počátkem devadesátých let byl náměstkem ministra financí a k Václavu Kalusovi má blízko i dnes. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Je spolumajitel firmy FSP, která se zaměřuje na „projekty nových společensko-ekonomických systémů“.

V jednom ze starších rozhovorů jste říkal, že jste si během privatizace přál, aby vaše cesta vygenerovala alespoň deset hrdinů kapitalistické práce. Podařilo se?

Docela určitě. Problém je ale v tom, že si je netroufnu jmenovat.

Tak alespoň ty nejvýznamnější.

V anketách se většinou objevuje jméno Zbyňka Frolíka z Linetu. Když se na to ale někdo zeptá mě, tak spíš říkám Kellnera s Bakalou. Oba jsem je totiž zažil už od prvních okamžiků. Kellner chodil v kraťasech na semináře, které jsme k privatizaci pořádali. Musím říct, že jsem jeho PPF docela fandil. Říkal jsem si, že tohle by mohli být ti správní dravci, kteří se na trhu prosadí. I kdybych ale chtěl, tak jsem neměl žádnou možnost je někde tlačit. To si zase nemyslete. Bakala byl pak něco jiného. Od začátku do nás kopal. A dneska se pořád ještě chlubí, že nešel přes kuponovku. To je ale nesmysl.

Vraťme se ale k těm hrdinům kapitalistické práce, jak rád provokativně říkám. Myslím si, že bych vám našel minimálně tři sta dnes úspěšných velkopodnikatelů, kteří byli přímí účastníci kuponové privatizace. Nikdo se k tomu ale nehlásí, protože by si tím proti sobě poštval lidi. Já mám ale pocit, že špatnou pověst podnikatelů z téhle doby si vytvářejí oni sami. Pořád na sebe házejí špínu, berou to jako součást konkurenčního boje.

Nejbohatší Češi mají podle mě špatnou reputaci hlavně kvůli tomu, že ke svým majetkům většinou přišli v devadesátých letech minulého století, zejména při privatizaci. Ostatní si pak myslí, že se k velkým penězům dostali nepoctivě. Není to důvod, proč například v Německu, Anglii nebo Americe přistupují k bohatým lidem jinak?

Negativní spojení s devadesátými lety tady opravdu přiživují především sami podnikatelé. A co se týče toho mezinárodního srovnání, tak je to podle mě dost podobné. Běžný Američan taky pohlíží na obchodníka s cennými papíry z Wall Street jako na parazita nebo hyenu. Radši bude uznávat výrobce aut nebo podnikatele, který vyrábí whisky, i když tím ničí život rodinám mnoha alkoholiků. Londýnská City taky vytváří zhruba třicet procent britského HDP, a stejně mezi obyčejnými lidmi nemá dobrou reputaci. Finanční spekulant má zkrátka špatnou pověst všude na světě. A privatizační aktivity nejsou ničím jiným než finanční spekulací. U téhle otázky si navíc musíme uvědomit, že pořád patříme mezi země, kde je příjmová diferenciace ještě relativně malá.

Kdybychom měli najít vzorového antihrdinu kuponové privatizace, tak by to byl určitě Viktor Kožený. Vy se ho přitom v mnoha ohledech zastáváte. Proč?

Podle mě v Česku, alespoň kam dohlédnu, nikoho neokradl. A ani to neměl v úmyslu. Jeho problém byl, že proti sobě vyprovokoval lavinu útoků ze všech stran. Pak mu zablokovali majetek a on nemohl vyplácet slibované desetinásobky vložených prostředků. Přitom měl velice dobré investiční portfolio, takže by to hravě – a myslím si, že i rád – splnil. Pak už to technicky nešlo, protože byl na útěku a situace tady pro něho byla ztracená. Stal se z něho psanec. V tomto ohledu se ho tedy zastávám.

V čem se ho ale rozhodně nezastávám, je to, jak nám všem strašně pil krev. Svojí povahou to prostě kazil. A byl to podle mě i jeden z důvodů, proč ho takhle odřízli. Jedny vysloveně provokoval arogantním jednáním, druhým zase nesnesitelně podlézal. Nakonec štval úplně všechny. Třeba Klaus mi pořád říkal, ať s sebou hlavně neberu Koženého. On se ale opravdu choval zběsile a nešlo ho zastavit. Když jsem měl někam jet, tak jsem vyloženě intrikoval, abych s ním náhodou neseděl v autě. Než bychom dojeli do Brna, tak by mi explodovala hlava.

Přesto vám dělal poradce…

Ano. Abych o něm nemluvil jenom špatně, tak musím uznat, že měl přehled a svoje znalosti dokázal dobře uplatňovat v praxi. Klaus docela zuřil, když jsem Koženému povolil napsat na vizitku, že je poradce náměstka ministra financí. On byl ale jediný ze všech lidí kolem, kterému jsem mohl zavolat a zeptat se ho na nějaké praktické věci ohledně kolektivního investování, akciových společností a investičních fondů. V tomhle ohledu mi byl skutečně k něčemu, na rozdíl od jiných mudrlantů jako třeba Švejnar.

A co jste později říkal ázerbájdžánské „misi“ Viktora Koženého?

Velice záhy pochopil, že se má vydat na Východ. V zemích jako Ukrajina, Rusko, Kazachstán nebo Ázerbájdžán byly neskutečné příležitosti, kterým nemohli lidé ze Západu dost dobře porozumět. To byla šance pro spekulanty jako Viktor Kožený. Kdyby se mu skutečně povedlo zprivatizovat ázerbajdžánskou naftu, a nebyl tomu zas tak daleko, tak by se nestal jen nejvlivnějším byznysmenem v Česku, ale v celé Evropě. Měl ale smůlu, že narazil na Alijeva a jeho rodinu, kteří byli očividně ostřejší hoši než on. Viktor tehdy také tvrdil, že ho zklamala CIA, která prý slibovala, že je dotažení privatizace i v jejím zájmu. Pak ho prý nechala na holičkách.

Petr Kellner v tom naopak uměl dobře chodit jak u nás, tak i na Východě…

Ano. Když ho srovnám s Viktorem Koženým, tak šlo o naprosté protiklady. Kellner si uměl získat vaše sympatie. Chvílemi působil až havlovsky nesměle. Tam, kde potřeboval, ale dokázal být očividně i dost razantní.

Pojďme se po podnikatelských hrdinech a antihrdinech přesunout k současné české ekonomice. V jakém stavu se podle vás nachází dnes, čtvrtstoletí po pádu komunismu?

Vždycky jsme jásali nad americkým kapitalismem, ale nakonec jsme skončili u kontinentálního pseudosocialistického kapitalismu. Ale budiž, zaplaťpánbůh za něj, v Rakousku se přece nežije špatně. Další zlom pak nastal se vstupem do Evropské unie, což jasně udává směr a mantinely pro naše hospodářství. Evropa je ale už dlouhou dobu na rozcestí a experimentuje, jakým směrem se vydat. Přijde mi, že ztratila identitu. Neví, jestli chce přijmout Turky. Neví, jestli povolit stavby mešit. A přitom jí v bývalé NDR bují holé lebky. Do toho všeho přichází vlna regulací, Unie si myslí, že dokáže všechno pohlídat. Všichni ale víme, že to tak není. Tahle situace vadí víc dohánějícím zemím než těm stabilním.

Nejvíc se bojím toho, abychom nedopadli jako jižní Itálie nebo bývalá NDR. Tržní ekonomika umí vyřešit kdeco, ale cpe zdroje do svých vyspělejších částí. Periferie se pak vyprazdňují a strádají. A bohužel my jsme teď v rámci Evropské unie periferií.

Máme tedy vůbec nějakou šanci dohnat západoevropské země?

Těžko. Rozhodně ne, pokud setrváme v Evropské unii. Zamyslete se nad tím, jaký typ kolapsu by musel postihnout Západ, abychom ho dohnali?

Co říkáte tomu, že se jeden z nejbohatších českých občanů, Andrej Babiš, rozhodl vstoupit do politiky?

Je to absolutní diskontinuita toho, co se tady nazývalo politická kultura. Ne že bych byl nějaký velký zastánce předchozího nastavení, ale je to zkrátka absolutní rozpor s tím, co se tady doteď prosazovalo. Myslím si, že by se mělo transparentně říct, že staré politické pořádky už neplatí. Nacházíme se ve stadiu, které můžeme nazvat postdemokracie. Teď je otázka, jestli bojovat za tradiční hodnoty, nebo se naopak vydat úplně jiným směrem. Přiznám se, že nevím.

Když se ale podíváte na naši politickou scénu, je tam spousta vyprázdněných politických stran, které své voliče opakovaně naprosto zklamaly. Vždyť se dá sotva určit, kdo je dnes v parlamentu skutečná pravice. Stav, kdy se v politice prosazují politická hnutí bez většího ideového ukotvení a hlubšího programu, je pak logické vyústění toho, co se v naší politice v poslední době odehrávalo.

Souhlasím. Tradiční politické strany jsou lidsky a ideově vyprázdněné. Na druhou stranu bych ale rád připomenul, že je dnes úplně jiná situace než v devadesátých letech. To se psal volební program jedna radost. Mám pocit, že se dnes západní společnost dostala do mrtvého bodu a není schopná si určit, jakým směrem se má dál vydat. To se musí nutně projevit i v politice. Neutěšená politická situace je ale podle mě důsledek, a ne příčina. Z mého pohledu tady selhává intelektuální obec. Nečekejme, že nám řešení přinesou současní politici. Podněty musí přicházet odjinud. Musíme být zkrátka odvážnější. To je ale spíš výzva pro vaši generaci, která by měla něco nabídnout. Já už mám svoji kuponovou privatizaci za sebou.