KARMEL - Hora Matky Boží

Terezie od Dítěte Ježíše (1876 - 1955)
 

Boží horalka a hrdinka Milosrdenství
Když se musel P. Bronisław Bartkowski pro vleklou plicní chorobu přestěhovat z pelplinské diecéze do horské obce Siwcówky, aby tam sloužil sestrám Zmrtvýchvstání, neměl tušení, že se tu setká s největším „dobrodružstvím“ svého kněžského života. 

Jistě začal něco tušit po prvních slovech památné zpovědi jedné prosté ženy, místní horalky. Ve svaté zpovědi totiž vyznala, že rozmlouvala s Pánem Ježíšem … P. Bartkowski se rozhodl, že slova, která od ní uslyší, bude zapisovat, aby je později mohl dát někomu kompetentnímu k posouzení. Nashromáždil tak asi sto stran strojopisu slov Pána Ježíše, ale také Matky Boží, sv. Josefa, sv. Terezie z Avily, sv. Terezie z Lisieux, sv. Jana od Kříže a sv. Kateřiny. V roce 1957 ho chelminský ordinář Kazimír Kowalski utvrdil v jeho přesvědčení, že v nich není nic v rozporu s vírou, spíše naopak. Mnoho příznaků a výsledky zkoušek, jakým byla ona žena podrobena, hovořily o pravdivosti toho, co sdělovala.

Obyčejný život
Kunhuta z rodiny Siwiec, které všichni říkali Kunduša, se narodila v početné rodině ve Stryszawie ve vsi Siwcówka nedaleko Suché Beskydské 28. května 1876. Rodinu do těchto míst přivedl její děd, který se sem přistěhoval po nezdaru revoluce r. 1848. Rodina s devíti dětmi zde žila prostým životem a z jejich domu vyzařovala zbožnost a pohoda ducha. Její život probíhal vlastně úplně normálně. Kunhuta těžce pracovala v hospodářství, nenavštěvovala školu, ale naučila se číst a toho si velmi cenila. Ráda žertovala, ale říkali o ní, že „má charakter“, nikdy nevyprávěla žádné obhroublé žerty a ani je ve své společnosti od nikoho nestrpěla. Byla zásadová. Měla tmavé vlasy a modré oči a vzbuzovala sympatie. K tomu byla pracovitá a zbožná, ráda zpívala a tančila, a tak nebylo divu, že měla mnoho nápadníků. Lidé se domnívali, že si vybere Stanislava, syna krejčího z osady Starleje. Vypadali spolu jako ukázkový pár. Když spolu tančili na zábavě, lidé vstávali, aby se pokochali pohledem na tančící dvojici. Ale Kunhuta odmítla jeho nabídku, protože věděla, že ublížil děvčeti, které pracovalo u jeho rodičů a které kvůli tomu muselo z domu odejít. Více štěstí měl Vincenc Zachura.

Důvěřuj Mi
Kunhuta má dvacet let a chystá se na svatbu. Ale náhle její srdce vzplane láskou k Někomu, kdo si ji již dávno zamiloval. Když se účastnila v nově vysvěceném kostele duchovní obnovy, kterou kázal redemptorista P. Bernard Łubieński, oznámí Vincenci, že se nevdá, a doporučí mu jinou dívku, se kterou by se podle jejího názoru mohl oženit. Po zrušeném zasnoubení přijímá s pokorou různé komentáře, výtky a volí si cestu samoty, ale samoty jen zdánlivé, protože Kunhuta již má svého Milého. "Moje dcero, miluj Mě místo těch, kteří pohrdli Mojí Láskou. Chci si ve tvém srdci odpočinout. Vynahraď Mi za ně všechno svou láskou. Říkej často: „Můj Ježíši, miluji Tě“"… (K 28). Od roku 1896 se datuje její uvědomělý duchovní život. Kunhuta se ještě více angažuje ve farním životě. Ukončí katechetický kurz a zapisuje se do třetího Řádu světských karmelitek. Zůstává v Siwcówce, protože to chce její Miláček. "Chci, abys byla mezi lidmi, protože chci, abys mluvila o Mojí Lásce, a tak je přiváděla na cestu Spasení…" (K 135). "Dělej to, cos dosud dělala. Moje Vůle je, aby ses posvěcovala stále více tím, že budeš s radostí přijímat všechna protivenství, láskou obětující se a činnou učiníš zadost Mé Touze. (…) Čerpej z Mého Srdce odvahu vyjít sama ze sebe." (K 124) "Důvěřuj mi a miluj." (K 93). Vyučuje, smiřuje znesvářené, pomáhá zbloudilým najít pravdu a vrátit se na cestu k Bohu. Duchovní život přenáší důsledně do každodenního života. Prodá část pozemků, aby mohla podporovat jednoho bohoslovce, prvního klerika z jejich obce, ve lvovském semináři, Josefa Czerneckého, který byl vysvěcen na jaře 1922 ve Lvově. Později mu pomáhá jako knězi založit v Siwcówce vědecko-výchovný ústav a školu domácího hospodářství pro dívky pod patronátem sv. Terezičky, kam přivede sestry Zmrtvýchvstání. Do nadace tohoto ústavu věnují spolu s bratrem několik hektarů půdy a lesa. U ústavu vzniká kaple, a tak se splní Kunhutin velký sen, aby ona i obyvatelé měli stále u sebe Ježíše.

Jestliže k ní skutečně promlouvá Bůh…
V roce 1942 má Kunhuta 66 let. Během rozhovoru s jednou ze sester Zmrtvýchvstání se doví, že při zpovědi se vyznáváme nejen ze svých hříchů, ale máme současně otevřít knězi svou duši a máme hovořit o svém vnitřním úsilí a rovněž tak o Božích Osvíceních. Přiznává se, že to nikdy nedělala, a při první příležitosti nahrazuje toto zanedbání a přizná se zpovědníkovi, že často, zvláště při Svatém Přijímání slyší Hlas Pána Ježíše. Překvapený P. Bartowski pro každý případ zalistuje v Tanqereyově Nárysu asketické a mystické teologie a Dílech sv. Terezie z Avily, aby si udělal na věc vlastní názor. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si Kunhuta chtěla tropit žerty nebo hledat senzace. Zpovídal ji již pět let a znal velmi dobře její zbožnost. Zaujal tedy stanovisko: ani bezvýhradně nepřijímat, ani nic nezavrhovat. Zapisoval slova, která slyšel od Kunhuty a viděl, že přinášejí ovoce. Rozhodl se však, že vše podrobí zkoušce: Jestliže Bůh skutečně promlouvá, musí znát moje myšlenky a tužby. Proto prosím, aby splnil to, co je známo pouze mně a Jemu. P. Bartowski měl na mysli jednoho zatvrzelého hříšníka, toužil po jeho obrácení a zpovědi, ke které dotyčný už řadu let nepřistoupil. V duchu stanovil Pánu podmínku, aby se tato zpověď uskutečnila do 3. května. Pobyt P. Bartowského, který byl plánován původně na měsíc, se nakonec prodloužil až do konce jeho života a stal se velkou duchovní pomocí pro zdejší věřící. Radovali se, že mají svého kněze. To bylo také důležité pro Kunhutu. Díky jemu se seznámila s duchovními díly, která pro ni byla nová, ale především měla velký užitek z něho samého jakožto stálého zpovědníka. Na mnoho otázek a pochybností jí mohl odpovědět přímo ve zpovědnici a ujistil ji, že postupuje správně. Nejdříve jako rádce a pak jako duchovní vůdce vstoupil tento kněz do plánu, jaký měl Milosrdný Ježíš s Kunhutou a s ní s celým lidstvem. A jistě proto po skončení Bohoslužby spatřil P. Bartowski 3. května hříšníka, který nezamířil jako všichni ostatní k východu, nýbrž vstal a odešel ke zpovědnici.

Kunhuta se učí „malé cestě“
Duchovní učitelkou pro Kunhutu byla sv. Terezička od Ježíška. Nazývala ji „svou sestrou“ a vysvětlila jí, že Pán má pro ni mnoho Milostí. Kunhuta jí dovolila, aby ji uvedla na pro ni dosud neznámou cestu. Její povaha, jakkoliv dobrá, se musela pracně zdokonalovat. V průběhu dalších let vykonala Kunhuta mnoho duchovní práce a z žačky se stala Pánova vyvolená spolupracovnice. Bůh bude před ní postupně odhalovat Svou Tvář a způsobí, že bude stále vrůstat do stále větší lásky, projde všemi etapami vnitřního života – od očišťování (z mnohomluvnosti, přílišné zvědavosti a sebelásky) až k pravdivému spojení s Bohem v kontemplaci a utrpení. Pozvání ke svatosti, zapálené v jejím srdci, jí ukládalo touhu po mučednictví podle vzoru velkých světců, zvláště když se roznesla zpráva, že hitlerovci mají v úmyslu odvézt staré a nemocné ze Siwcówky do osvětimských krematorií. Kunhuta se připomíná Bohu svým úkonem oběti. Tehdy uslyší od Ježíše: "Nedám ti mučednickou smrt, ale při smrti ti dám mnoho utrpení a vyjdu ti se Svou Matkou naproti na setkání s tebou." Pán Ježíš měl pro Kunhutu jinou cestu: "Půjdeš cestou duchovního dětství. Chtěl bych a toužím, aby cesta, kterou jsem vybral pro Svou vyvolenou sv. Terezii, se stala cestou pro celé lidstvo, protože to je nejprostší a nejkratší cesta do Nebe. Pomáhej Mi, aby lidé na tuto cestu vstoupili: jako dítě věřit, jako dítě důvěřovat, jako dítě milovat. To je ona cestička." (K 116) "Staň se maličkou, protože čím budeš menší, tím budeš světější. Buď velice pokorná. Dělej, co můžeš, ale buď takovou, jako bys nedělala vůbec nic. To je pokora." (K 1134) Její učitelka sv. Terezie dodává: "Bůh má raději maličkost než velké skutky. Drobné oběti jsou klenoty tak drahocenné, že je za ně možno koupit duše. To, co je nejtěžší, zadostiučinění Boží Spravedlnosti, splnil Pán skrze Svůj Kříž, a teď už je třeba jen z Něho čerpat. Je třeba jen dobré vůle, a jediným úkonem lítosti je možno získat svatost." (K 129) 

Pozvání k sjednocení
Ježíš vypráví Své vyvolené o Lásce, jakou chová k lidem. Svěřuje jí Touhu být milován, Touhu získávat duše a obdarovat je Milostmi. Prosí Kunhutu o spolupráci při získávání duší a šíření pravdy o Nesmírném Milosrdenství Svého Srdce: "Zamiloval jsem si lidský rod Láskou, kterou rozum nepochopí. Přišel jsem na zem s Touhou, abych zde získal lásku. Podstoupil jsem Strašné Utrpení na Těle i na Duši. (…) Velice toužím po lidské lásce a jak Velká je to Bolest pro Srdce, když hříšníci tou Láskou pohrdají a odplácejí nevděčností! Ty Mi to vynahrazuj svou věrností a obětavou láskou." (K 90) "Jak Mě mučí Touha po Spáse duší! Protože Moje Milosrdenství je jako Nevyčerpatelné Moře, uzavřené v Mém Srdci. Miluj Mě, stále na tebe myslím. Jak toužím, abych byl milován!" (K 98) Kunhutino srdce se učí bít rytmem Srdce Ježíšova. Zcela se ztrácí, vzdává se své vůle, aby slyšela a plnila Jeho Vůli. Ptá se, co má dělat, aby její život byl jediným velkým projevem lásky. Vyprošuje si u Ježíše Dar výměny srdcí. Výměnou za svou lásku slyší ujištění o Zalíbení, jaké v ní Spasitel nachází: "Kdybys věděla, jak tě miluji, nesnesla bys to a opustila bys své tělo." (K 54) "Zasnoubil jsem se s tebou navěky." (K 151) Já jsem tvým Vlastnictvím a ty Mým… Odevzdávám se ti do Vlastnictví." (K 113) Co je Mé, to je i tvé, (…) jako pozemská zamilovaná má právo na to, co vlastní její milovaný, tak i tobě jsem dal právo na Své Zásluhy. Můžeš z Nich čerpat pro sebe i pro druhé." (K 97) Ale sjednocení s Milovaným svazuje Kunhutu ještě více s Jeho Dílem Vykoupení a Jeho Cestou: "S radostí snášej to, čím tě budu navštěvovat, a budeš postupovat v lásce. To je Důkaz Mé Lásky, utrpení, která ti dávám." (K 69) 3. října 1948 pokleká Kunhuta naposled před Svatostánkem a klaní se svému Milovanému. Až do smrti zůstane přikovaná na lůžko bolesti. Od toho okamžiku začíná její škola radostného utrpení. Snaží se zůstat plná pohody, a to přes neobyčejné utrpení, jaké jí působí rakovina kostí, která přešla i na vnitřní orgány. Ježíš přispěchal, aby ji potěšil, a prosí o vytrvalost: "Dítě Moje, velice Mě bolí, že tě navštěvuji křížem a utrpením, ale dělám to pro tvé dobro a pro Svou Větší Slávu. Šel jsem touž cestou. Kdyby byla Větší Sláva a Dobro v tom, že odsouvám utrpení, ihned bych to udělal. Jestliže se utrpení přijímá s radostí a děkuje se za ně, působí Mi to radost, protože Bolest mám už v tom, že přivádím na duši utrpení. Takových duší mám málo. Utrpením se získávají duše, projevuje se největší láska a je možno si nahromadit mnoho Milostí." (K 119) "Ty máš Dar Mého Srdce. (…) Těšíš Mé Srdce, tak velice Zarmoucené kvůli hříšníkům a i kvůli těm, které jsem si vyvolil. (…) Já a Můj Nebeský Otec jsme si tě zamilovali. (…) Šíříme Boží Milosrdenství, My skrze tebe a ty skrze Nás, a to na celý svět, protože netrpíš a nepracuješ sama, ale Já s tebou. (…) Raduji se, protože jsi nalezla Velkou Milost u svého Pána. Kdybys věděla, jakou Radost Mi působíš svým utrpením spojeným s Mým! Utrpením se stáváš spoluvykupitelkou Mých duší." (K 154–155) 

Místo Mého Milosrdenství
Zápisky o duchovních zážitcích Kunhuty začaly vznikat v roce 1942. Tehdy Evropa hynula pod břemenem druhé světové války. Zlé zprávy docházely i do Siwcówky. Nejednou prosili Kunhutu o přímluvu, ale stávalo se, že i ona podléhala panice. Její Milovaný ji tehdy káral a připomínal jí, aby zachovala klid duše, protože válečné zprávy nepotřebuje ke své Spáse: "Buď pokojného ducha a nezatěžuj se starostmi." (K 47) Ujišťoval ji, že vyslyšel její prosby za záchranu Siwcówky: "Buďte klidní, zde nebude žádné nebezpečí. Tady je místo Mého Milosrdenství. Bude se sem vracet mnoho lidí, kteří se budou přibližovat ke Mně." (K 58) Pokud jde o osudy Polska, přinesla jí útěchu Matka Boží, která ji ujistila, že Polsko je země Jejího a Synova Kralování, a Sám Ježíš sliboval, že svoboda přijde v mariánském měsíci a že tuto vlast nepustí ze Své Náruče: "Zůstanu v tvé otčině do konce života lidstva a tebe vezmu do Své Otčiny. Zůstanu zde a odtud se bude šířit Moje Milosrdenství skrze Mnou vybrané duše na celý svět." Kunhuta zemřela 27. června 1955 na svátek Panny Marie Ustavičné Pomoci, kterou obzvláště uctívala. Ani před smrtí nešetřil Pán jejím utrpením. Ti, kteří ji navštěvovali, byli svědky záchvatů bolesti, ve kterých se svíjelo její tělo. Umírala v kruhu rodiny a přátel se zapálenou hromničkou, která osvěcovala její přechod do Dědictví, jež jí slíbil její Milovaný. Odešla tiše a loučila se se zemí jedinou slzou, která vytekla zpod jejích víček. Teprve po jejím pohřbu sdělil P. Bartkowski sestrám a některým kněžím pravdu o Milostech, jaké Kunhuta Siwiec obdržela za svého života. Uspořádal zápisky, které shromažďoval 13 let, kdy sloužil neobvyklé horalce, a když získal ústní povolení diecézního biskupa Kazimíra Kowalského při jeho návštěvě v Siwcówce, daroval jeden exemplář sestrám Zmrtvýchvstání a druhý komplet předal primasovi Stefanu Wyszyńskému, který poznal Kunhutu ještě jako lubelský biskup. Kunhuta odešla, ale záležitost zůstala, jak napsal v úvodním slovu ke svým zápiskům P. Bronisław Bartkowski. I dnes nadále vyzařuje Siwcówka pravdu o Božím Milosrdenství. Jednou do roka se sjíždějí do Stryszawy přátelé Kunhuty, aby navštívili její hrob a s její přímluvou se zasvětili Boží Lásce. Ten, jehož Potěšením je přetvářet nepoddajné duše na arcidílo (K 112), nachází cestu do lidských srdcí také přes Společenství Zmrtvýchvstalého Krista Galilea a školu nové evangelizace sv. Marka, které působí na Pahorku Milosrdenství v Siwcówce. Sestry Zmrtvýchvstání spolu se světským Karmelem šíří poselství Kunhuty a očekávají, že bude vynesena k úctě Oltáře. Nám v příběhu jejího života zůstává Ježíšovo Poselství, které je pozváním pro každého věřícího, aby se zapojil do misie Spásy: "Dal jsem ti Milosrdenství, Můj Nejcennější Dar, který vychází z Mé Lásky a Dobroty. Jak nepochopitelná pro rozum je láska, tak Nepochopitelné je Moje Milosrdenství, protože Ono je Nevyčerpatelné jako moře. Rozděl se s druhými o Mé Milosrdenství." (K 92)