KARMEL - Hora Matky Boží

Naše svatá matka (Terezie) viděla již v povolání na Karmel povolání k nazírání. Totéž by se dalo říci o každém kontemplativním řádu. Myslím, že je to v každém případě bezpečná cesta udělat ze své strany vše pro to, abychom byli prázdnou nádobou pro Boží Milost.

Abychom se odevzdali Bohu plnému Lásky, musíme se Ho naučit znát jako toho, kdo miluje. Jedině tak se nám může zjevit.

Považujme se jen za nástroje, zejména co se týče těch schopností a sil, kterých budeme při práci používat. Ale nebudeme jich používat my, nýbrž Bůh.

Oficiální historické prameny o neviditelné a historicky nezachytitelné moci modlitby nic nevypovídají, ale víra věřícího lidu a pozorný a bdělý úsudek Církve ji zná. A naše doba, která je stále těžší, vidí svou poslední záchranu, když už všechno ostatní selhává, právě v těchto skrytých zdrojích.

Nemůžeme vám sice nabídnout nic velkolepého... jen naši veselou chudobu a náš pokoj.

Má víra v budoucnost... I když bývám občas velice unavená a zdá se mi, že tlak nastalé situace je přímo nesnesitelný, nedám se svést podobnými náladami a doufám, že přijdou lepší časy a s nimi že se mi vrátí energie.

Slova "buď Vůle Tvá" by se měla stát pro křesťana životní normou, měla by usměrňovat průběh dne od rána do večera, měla by být neustále naší hlavní myšlenkou. Všechny ostatní starosti vezme Bůh na Sebe, takže nám zůstane až do konce života jen ta jediná, protože nikdy si nemůžeme být jisti, že jsme po celý čas na cestě vedoucí k Němu.

Můj život začíná nanovo každého jitra a končí každý večer; moje plány a záměry nemohou překročit tento rytmus, patří k tomu samozřejmě i předpoklady...avšak ty se nesmí stát starostí o příští den.

Musíme se naučit snášet i to, že někdo nese svůj kříž, a my mu nemůžeme ulehčit, což je často těžší, než kdybychom sami trpěli.

Pán Ježíš je Pravda, zato Satan je od počátku lhář. Lhát - to znamená podávat něco sobě nebo jiným trošičku jinak, s mírnou odchylkou od poznané pravdy. Nejsme povinni říkat každému všechno, co víme, ale když vydáváme za pravdivé to, co sami považujeme za nepravdivé, popíráme tím pravdu.

Nejúžasnější věcí vnitřního života je to, že Boží Svoboda nedokáže odolat našim modlitbám.

Naše touha po pokoji je jistě upřímná a oprávněná, ale vychází ze skutečně očištěných srdcí? Modlíme se skutečně v Ježíšově Jménu? Tedy nejenom s Jeho Jménem na rtech, nýbrž v Jeho Duchu a po Jeho Způsobu, výlučně ke Slávě Otce a bez osobních zájmů?

Láska, kterou roznítil Pán, plane v duši v podobě klidného plamene, vede k životu z lásky a k rozněcování lásky kolem sebe.

Bůh sestoupil z Nebe proto, aby nás vykoupil, aby nás se Sebou sjednotil a aby se naše vůle stala Jeho Vůlí. Zná lidskou přirozenost, nedělá si o ní iluze, a proto nás na cestě k tomuto cíli zahrnuje veškerou Svou Pomocí.

Všecko, co v sobě rozlišíme, včetně svých chyb a provinění, se dotýká pouze povrchu duše přístupného našemu poznání. Hlubina, kde toto všechno vzniká, zůstává do značné míry skrytá i nám samým. Pouze Bůh ji zná a může očistit.

Setkání s Reinachovou manželkou po jeho smrti bylo pro mě prvním setkáním s Křížem a s Jeho Božskou Mocí, tak jak Ji Pán uděluje těm, kteří Jej nesou. Poprvé jsem na vlastní oči viděla Církev zrozenou z Kristova spasitelného Utrpení a Její Vítězství nad temnotou smrti. Byl to okamžik, kdy se zlomila moje nevíra, kdy pobledlo moje židovství a kdy mi zazářil Kristus - Kristus v Tajemství Kříže.

Pán Ježíš představuje vztažný bod mého života a Kristova Církev je má vlast.

Ježíšovy Ruce nás zahrnují Dary a zároveň vyžadují: od moudrých a vzdělaných, aby se stali prostými jako děti; od králů, aby své koruny a poklady složili pokorně k Nohám Krále králů a aby na sebe ochotně přijímali námahu, utrpení a tíži Jeho služby.

Ráno, hned jak se vzbudíme, okamžitě se nás snaží tísnit povinnosti a nejrůznější starosti, pokud nás už dočista nepřipravily o noční klid. Přihlásí se úzkostná otázka: Jak se během jediného dne poperu se všemi těmi potížemi, kdy zvládnu to či tamto? Člověk má chuť přestat se modlit a okamžitě běžet za prací. Jenže právě tehdy je zapotřebí přitáhnout uzdu a říci si: Jen klid! Teď mě nic nedokáže připravit o pokoj, protože první hodina patří Pánu. Teprve s Jeho Pomocí zvládnu úkol, který mi svěřuje.

Boží Podstatou je Láska. Tady musí umlknout metafyzika a začíná jakási účast na Boží Moudrosti, na Jeho Prostém Pohledu, který spočívá na Sobě i na všem stvoření.

Přijímám všechno, co přináší den, a prosím Boha jen o to, aby mi k tomu dal potřebné schopnosti. V každém případě je to dobrá škola pokory; člověk dělá různé věci s nesmírným úsilím, a přesto velice nedokonale.

Duše sjednocená s Ježíšem žije Jeho Životem, odevzdá-li se Ukřižovanému a projde-li s Ním celou Křížovou Cestu. Nikdo to nevyjádřil jasněji a důrazněji než svatý Pavel. On si osvojil celou nauku o Kříži a rozvinul teologii Kříže, a přitom čerpal z vlastní, nejniternější zkušenosti.

Nevíme, kam nás Ježíš povede na této zemi, a ani bychom se na to neměli předčasně ptát. Víme jen to, že těm, kteří milují Boha, nakonec všechno napomáhá k dobrému. A navíc víme i to, že Pánovy Cesty vedou dál než cesty tohoto světa.

Cílem celého organismu Tajemného Těla, tedy Církve, je to, aby každý člověk s tělem i duší dosáhl plně spásy a Božího nezkráceného Dědictví, kterým je společenství svatých, a aby oslavil Boha tak, jak je mu to dáno.

Naším úkolem je milovat a sloužit. Protože Bůh nikdy neopouští svět, který stvořil a ve kterém si nade všechno zamiloval člověka, je přirozené, že nesmíme pohrdat lidmi ani světem.

Ježíš přijímá do Svého Vlastnictví pouze malé životy dětí, které nemají nic svého, co by mu mohly dát. Tomuto malému životu se ničím nenaučíme lépe než tím, že jej odevzdáme Pánu veškerého žití.

Snaží-li se člověk osvojit si schopnost kdykoli se soustředit, dosahuje tím stále jemnějšího smyslu pro to, co se Bohu líbí, Dřívější spokojenost se sebou samým uvolňuje místo vědomí, že ne všechno v nás je dobré, takže hledáme způsob, jak bychom to mohli změnit. A tu objevíme, že se ta změna nedostaví zadarmo. Proto se cítíme stále nepatrnější, pokorní, trpěliví a shovívaví k třísce v oku bližního, protože víme, jak nesnadno zápolíme s břevnem ve vlastním oku. Nakonec se učíme snášet sebe samé v neúprosném Světle Boží Přítomnosti a také se beze zbytku odevzdávat Božímu Milosrdenství, protože jen Ono zná nás i naše síly.

Vždycky bychom měli žít ve spojení s Bohem, naslouchat Slovům, která nám Bůh zjevil a předal, a jednat podle Nich. Ale především se modlit, jak nás to Spasitel naučil a jak nám neustále vštěpuje: "Proste a dostanete."

Především je zapotřebí vytrvale se modlit, abychom poznali správnou cestu; a když ji poznáme, abychom bez odporu následovali vnuknutí Milosti. Kdo takto jedná a trpělivě vytrvá, nemůže říci, že jeho úsilí vyšlo naprázdno. Jenom nesmíme chtít Bohu určovat termíny.

Také my jsme in via - na cestě -, protože Karmel je vysoká Hora, na kterou je zapotřebí vystupovat pěkně od úpatí. Avšak vydat se touto cestou je nesmírná Milost.

Každý člověk musí trpět a umírat, avšak je-li živoucí součástí Tajemného Těla, jeho utrpení a smrt získá výkupnou moc díky Božství Toho, který je Jeho Hlavou. To je podstatný důvod, pro který si každý světec přál utrpení.

Pomoci Ducha Svatého je zapotřebí nejen při práci, ale také při přemáhání nových obtíží, které se mohou snadno objevit. Žádné duchovní dílo se nerodí bez utrpení. Práce vtahuje a pohlcuje celého člověka, a tomu se přece nesmíme poddávat.

Je zapotřebí odevzdávat se cele do Božích Rukou a nepočítat se žádnou lidskou oporou. Naše bezpečí je tím hlubší a krásnější.

Přicházejí za mnou mnozí a srdečně přijímám každého, kdo u mě očekává pomoc. Ale ve skutečnosti mohu sdělit pouze jedinou malou a prostou pravdu: jak začít žít tak, že se přitom budeme držet Pána za Ruku.

Bůh zná od věků každou duši se všemi jejími tajemstvími a s pulsováním jejího života. Duše jsou v Jeho Moci. On ví, zda je ponechá jim samým a běhu událostí, nebo zda je povede Svou Silnou Rukou.

Veškeré vnější utrpení není nic ve srovnání s temnou nocí ducha, kdy pohasíná Boží Světlo a umlká Boží Hlas. Bůh je nám v té zkušenosti nablízku, avšak skrývá se a mlčí. Proč? Jsou to Největší Boží Tajemství, a ačkoli je nikdy do konce nepronikneme, zčásti jim porozumět můžeme.

Ach, má Milovaná Matko, Tobě Pán svěřil Tajemství Svého Království, Tobě svěřil Své Tajemné Tělo. Tvůj Pohled proniká všemi časy; Ty znáš každého člověka, víš, jaký má úkol, a chceš mu pomáhat. Děkuji Ti, žes mě povolala, ještě než jsem věděla, že to Volání pochází od Tebe. Nevím, co se mnou budeš chtít dělat dále. Pokládám za velkou, nezaslouženou Milost, že sis mě vyvolila za Svůj nástroj. Toužím být v Tvých Rukou nástrojem poddajným. 

Psychická situace je u různých lidí různá. Měli bychom umět objevovat vlastní způsoby, jak navazovat spojení s věčností, abychom je dokázali udržet a oživovat. Rozjímání, duchovní četba, účast na Liturgii nebo na pobožnostech ... nepřinášejí každému a vždycky stejné ovoce. Ne každý je například schopen ustavičného rozjímání a i způsob rozjímání je u různých lidí různý. Proto je důležité najít si to, co nám nejúčinněji pomáhá, a také se naučit toho správně používat.

Cesta Božího Syna, který se stal Člověkem, vede skrze Utrpení a Smrt ke Slávě. A pro každého z nás, pro celé lidstvo, existuje jen jediná cesta: jít za Ním.

Modlitba je tou nejvyšší věcí, které je schopen lidský duch, avšak není to věc čistě lidská.

Důvěra v Boha neklame jedině tehdy, souhlasíme-li s tím, že s pokorou přijmeme všechno, co na nás Bůh sesílá, protože jedině On ví, co je pro nás skutečně dobré. A bude-li možná někdy správnější dopustit na nás bídu a nedostatek nežli pohodlné a zajištěné živobytí, neúspěch a pokoření namísto poct a vážnosti, měli bychom být ochotni i to přijmout, projevit důvěru a odevzdanost. Jsem spokojena se vším.

Ten, kdo každého dne opakuje: Buď Vůle Tvá, si může být jist, že Boží Vůli splní, i kdyby si tím subjektivně jist nebyl.

Už nyní přijímám smrt takovou, jakou mi Bůh určil, s dokonalou odevzdaností do Jeho Vůle a s radostí. Prosím Pána, aby přijal můj život a smrt ke Své Cti a Slávě, za všechny záležitosti Nejsvětějšího Ježíšova a Mariina Srdce, za Svatou Církev a zvláště za zachování, posvěcení a dokonalost naší svaté Řehole ... za mé živé i zemřelé blízké a za všechny, které mi Bůh dal, aby nikdo z nich nezahynul.

Žádné lidské srdce neprožilo tak temnou noc jako Boží Syn v Getsemanech a na Golgotě. Žádná lidská mysl nemůže proniknout Nevýslovné Tajemství Opuštěnosti Umírajícího Syna Člověka. Ale Ježíš může udělit vyvoleným duším něco ze Své Vnitřní Trýzně. Ta je údělem Jeho nejvěrnějších přátel, je poslední zkouškou jejich lásky. Pokud ze strachu neucouvnou, ale svolí a dají se vést do té temné noci, stane se jejich průvodkyní.

Vědomí vlastní omezenosti mě v posledních měsících přivedlo k velkým pokrokům. Už před lety mi bylo řečeno cosi o nedostatku tohoto vědomí a o poněkud naivní víře v sebe. Tehdy jsem si z toho ještě nedokázala mnoho odnést. Takovému hodnocení člověk obvykle porozumí, až když k tomu dostane vnitřní světlo.

Vnitřní či vnější kříž, který na nás vkládá Sám Bůh, je vždycky účinnější než umrtvování podle naší volby. Spasitelova Cesta byla od začátku do konce Cestou Křížovou.

Čím kdo vede soustředěnější vnitřní život, tím silněji vyzařuje na své okolí a přitahuje druhé. Dokonce i jeho tělo je do jisté míry "zduchovnělé".

Na nemoci naší doby - vnitřní rozpolcenost, nedostatek zdravých zásad a přesvědčení, neustálý shon, snahu přehlušit vnitřní podvyživenost a nespokojenost - jsou lékem lidé, kteří mají mocnou Oporu v Marii, kteří pevně stojí na základech věčnosti a nenechají se ve svých postojích a svém působení ovlivnit proměnlivými a módními názory, teoriemi a bludy.

Neúspěchy mi vždycky připomínají 71. verš ze žalmu 119: "Dobře mi, že jsem byl pokořen." Pán musí mít nějaké zvláštní Plány, když nás nechává procházet tak tvrdou školou.

K překračování vlastního já a vlastních přirozených mezí dochází s Pomocí Milosti. Nejlepší přípravou na to není zápas s vlastní přirozeností, v němž se spoléháme jen na své síly, nýbrž pokorné přijetí Bohem stanoveného řádu.

Nesuďme, a nebudeme souzeni. Všechny nás klame vnější zdání věcí; stojíme zde na zemi tváří v tvář neproniknutelným záhadám, které skutečně zná pouze Stvořitel.

To, co někdy víme - jak se nám zdá - o vlastní duši, je sotva letmý odraz toho, co zůstává Božím Tajemstvím až do dne, ve kterém bude všechno zjeveno. Raduji se z naděje na budoucí jasné vidění. Víra v to, co je před námi skryto, v tajemné dějiny duší, by nám měla být oporou především tehdy, když to, co vidíme navenek (u sebe i u druhých), by nás mohlo připravit o odvahu.

Neustále potřebuji modlitbu, abych zůstala v každé situaci věrná. Především je samozřejmě zapotřebí modlit se za ty, kteří trpí více než já, a kteří nejsou tak mocně zakotveni ve věčnosti.

Duši přísluší právo rozhodovat o sobě. Dotýkáme se tu tajemství lidské svobody, kterou respektuje i Bůh Sám. Jeho vláda nad stvořenými duchy se zakládá výlučně na jejich svobodném daru lásky. Bůh zná myšlenky srdce a proniká hlubiny a propasti duše, které nedokáže její zrak proniknout bez zvláštního Božího Osvícení. Avšak nechce si duši přivlastňovat proti její vůli. Samozřejmě ale činí všechno pro to, aby duše v daru lásky podrobila svou vůli Jeho Vůli, aby ji tímto způsobem mohl vést k požehnanému sjednocení se Sebou.

V Mariině Osobě povolal Pán ženy všech dob k nejintimnějšímu sjednocení se Sebou a vyvolil je, aby se staly vyslankyněmi Jeho Lásky, hlasatelkami Jeho Vůle před králi a papeži, předchůdkyněmi připravujícími cesty Jeho Vlády v lidských srdcích.

Vždycky mi byla vzdálená domněnka, že by hranice viditelné Církve mohly spoutávat Boží Milosrdenství. Bůh je Pravda. Ten kdo hledá Pravdu, hledá Boha, i kdyby si to neuvědomoval.

Její Srdce bylo tak doširoka otevřené jako Paže Jejího Syna, který k Sobě z Kříže všechno přitáhl. Maria pod Křížem přijala Synovo dědictví a jako Matka Vykupitele přijala všechny do Svého Srdce.

Jakožto Stvořitel je Bůh přítomen v každé věci a udržuje ji v bytí. Všechno předvídal a všechno předem dokonale zná i se všemi nahodilostmi a osudovými zvraty. Díky Své Všemohoucnosti může kdykoli a s čímkoli nakládat, jak se Mu zlíbí. Může všechno ponechat vlastním zákonitostem a normálnímu běhu událostí. Stejně tak ale může zasáhnout nadpřirozeným způsobem.

Bůh vede každého jeho vlastní cestou; jedni docházejí k cíli rychleji a snáze, jiní lopotněji a pomaleji.

Je dobré, když vidím zblízka a jasně něčí potřeby, protože pak lépe vím, co mu mám vyprosit... Co poradit? Stát se dítětem a vložit svůj život spolu s veškerým hledáním a filozofováním do Otcových Rukou. Je to moudrost, protože je prostá a protože v sobě ukrývá všechna tajemství. Je to také cesta, která vede bezpečně k cíli.