KARMEL - Hora Matky Boží

Jako paňáca, k ničemu dobrá - příběh Cecílie, řeholním jménem Marie Angely, Eusepi, dívky, která žila na počátku dvacátého století v oblasti na prahu Říma a zemřela na tuberkulózu ve věku osmnácti let. Nyní je na cestě k blahoslavení jako duchovní dcera Terezičky z Lisieux... 

„Jako paňáca, napolo hloupá, k ničemu dobrá.“ Toto je pouze příběh jedné dívky. Její život byl krátký. Málokdo ji znal. Nebyla génius, nic po sobě nezanechala. Vůbec nic významného, prostě nic. I když byla sotva někým, stala se přece velmi vzácnou. Tak, že se diví sama sobě: „Někdy se ptám celá udivená, co ve mně Ježíš vůbec našel tak přitažlivého, že ho přitahuje moje nic, že mě zahrnuje Svou Nejlaskavější Péčí. Moje krajní slabost, to je snad jediná možná odpověď.“ Ta dívka se jmenuje Cecílie Eusepi a žila na počátku dvacátého století u bran Říma a strávila ji tuberkulóza ve věku osmnácti let. Nezanechala po sobě nic, jen několik sešitů se svými vzpomínkami na dětství a deník, který psala z příkazu svého zpovědníka, když ji ohrožovala její nemoc. A přece snad zanedlouho ji uvidíme vystupovat k poctě Oltáře. Nedávno několik zázraků na její přímluvu přesvědčilo přísný soud lékařské a teologické komise. Proces blahořečení, který byl zahájen brzy po její smrti v roce 1928 a postupoval velice rychle. V roce 1987 ji Jan Pavel II. prohlásil za ctihodnou. Dnes je pokládána za duchovní dceru světice Terezie z Lisieux, které se Cecílie v mnoha rysech podobá. Tito Sartori, postulátor procesu, říká: „Jistě, nebylo by vůbec riskantní označit ji za naši malou Terezičku. Mezi posledními postavami, které Církev uznala za svaté, je tou, která až do dna absorbovala »malou cestu« vyznačenou velkou francouzskou světicí a patronkou misií.“

Znamení Milosti
Nepi je staré městečko čtyřicet kilometrů od Říma. Je to slunná krajina , která kdysi patřila k venkovské Itálii. Do této krajiny přišla Cecílie z Monte Romano, kde se narodila 17. února 1910 jako poslední z jedenácti dětí. Usadila se zde s ovdovělou matkou (na fotografii) a strýcem na pozemcích knížat Lante della Rovere, kde strýc pracoval jako správce. Byla velice živá a senzibilní, a vyrůstala v prostředí lásky a dobrotivé péče svého strýce, kterému ji svěřil její otec před svou smrtí. V šesti letech začala navštěvovat školu u cisterciáckého kláštera v Nepi, kde byl také sirotčinec pro opuštěné děti z první světové války. Protože byla velmi vnímavá a ochotná přijmout všechno, co se vyučovalo, řeholnice živily naději, že jednou skončí ve zdech kláštera. Ale mnišský život Cecilii nepřitahoval. Nedaleko odtud byla svatyně svatého Tolomea, kde se soustřeďoval život mládeže z celého okolí. Zde po skončení školní docházky strávila nějaký čas a překvapující rychlostí zde uzrálo její povolání. Požádala, aby jako jedenáctiletá spolu se dvěma staršími družkami mohla vstoupit do třetího řádu Služebnic Mariiných. Odešla studovat do Říma, Pisoie a Zara. Ale její touha odejít do misií se nemohla uskutečnit, protože ji nemoc přinutila, aby se vrátila do Nepi. To je celý její krátký příběh. A o všech těchto okolnostech vypráví Cecílie v autobiografii pod titulem Příběh jednoho paňáci. Jeho název je humorný, ale příznačný podle toho, co sama o sobě soudila. Napsala ji na příkaz P. Gabriela Roschiniho, svého zpovědníka, kterému ji odevzdala v roce 1927 ve starém školním sešitě se slovy: „Promiňte, otče, že jsem tak nepořádná, a promiňte mi ten titul, ale nenašla jsem pro svůj příběh lepší.“ Podnět k napsání životopisu přišel od kardinála Alexia Lepiciera z řádu Servi Mariae, který se při návštěvě v Nepi setkal s touto dívkou s jasným pohledem. P. Roschini řekl při procesu: „Jednoho dne mě přijala na audienci Jeho Eminence a řekla mi: „Tato dívka je znamením Boží Milosti. Je to vyvolená duše. Otče, bylo by dobré požádat ji, aby si psala deník. Jsem si jist, že z něho vytěžíme velkou radost.“ Prostý příběh paňáci začíná právě úmyslem podřídit svůj úmysl vůli představených, i když to bylo pro ni vzhledem k bolestem vyvolaným nemocí velmi namáhavé. „Ráda se pouštím do této práce, protože vím, že dělám to, co je milé Ježíši, na prvním místě jsem poslušná a na druhém místě se tak ukazuje Jeho Nekonečné Milosrdenství, které projevil vůči mně, malému, velmi ubohému kvítečku.“ 

Jako svatá Terezie z Lisieux 
Deník se dlouze věnuje letům raného dětství. Styl, který Cecílie používá, je bohatý na obrazy a něžná dětská přirovnání, která se rozvíjejí ve vyprávění plném podrobností. Zdá se, že Cecílie má mimořádnou paměť na citové zážitky, které prožila od svých prvních let spolu s vědomím, že je velmi křehká a zvláštním způsobem milována bez jakýchkoliv osobních zásluh. Někdy vyvolává úsměv lidovými a naivními výrazy, které obzvláště kontrastují s moudrostí, charakteristickou pro její úvahy. Čtenář tohoto vyprávění se může divit infantilnímu a důvěrnému tónu, v jakém Cecílie hovoří o své přináležitosti k Ježíši: „Ano, ...ale kde jsou ty skutky? Skutky, které ukazují tuto lásku? Já je nemám, Otče, já se děsím, letěla bych k Němu na velkých křídlech svých velkých tužeb, nebo lépe hledala bych Ho jako malé dítě, abych byla vždy v Jeho Náruči, ale na jaké skutky mohou děti pomýšlet? Ty, které ukazují jejich cit, jsou jenom něžnosti, polibky, prosté venkovské kvítky, kterých můžeme mít, kolik chceme.“ Ale celá moudrost Cecílie je v tom, být dítě, svěřit se Boží Milosti. Právě jako svatá Terezička. To říká sama Cecílie: „Dospěji k Ježíši po malém chodníčku, krátkém, velice krátkém, budu si odpočívat jako Terezička od Ježíška.“ Byla to právě četba Dějin duše, co probudilo v Cecílii již jako v malém dítěti touhu obejmout řeholní život. „Odmalička jsem se zabývala námahami misionářů. Dobří otcové vyprávěli o vzdálených zemích, o obráceních a křtech. Moje srdce naplňovaly ty nejvyšší aspirace, i já jsem doufala, že půjdu daleko, kde mě nikdo nezná, abych dávala poznat Ježíše takového, jakého jsem já milovala, toužila jsem po Spáse duší ubohých nevěřících, zpečetila bych svou víru krví. Řeholnice mi vyprávěly o životě světců. Jednoho dne jsem začala číst příběh Terezičky od Ježíška. Četla jsem ho jedním dechem dojatá až k slzám... ve skutečnosti jsem nechápala, vždyť to není nic zvláštního... věc, kterou jsem pak náhle pochopila: svatost nespočívá ve velkém umrtvování, ve velikosti, v mimořádnosti skutků a děl... a cítila jsem v srdci, že to je ta cesta, po které mám jít.“ Když Cecílie četla Dějiny duše, nebylo jí ani deset let a Terezie ještě nebyla ani ctihodná. Později řekne: „Nikdy jsem nemyslela na to, říkat jí sestro, i když jsem věděla, že mezi mojí a její duší je velká podobnost, nikoliv pro způsob, jak odpovídám na Milosti, ale pro Dary Milosti, které mi Ježíš udělil.“ Tito Sartori poznamenal: „Důležitost četby životů svatých, zvláště života francouzské světice, je v životě Cecílie ve skutečnosti neocenitelná. Autobiografické vyprávění a její deník jsou toho svědectvím a zřejmým důkazem. Cecílie ukazuje svou evidentní závislost na Terezii jak v pojmech, tak v hnutích ducha: opěvováním Pánova Milosrdenství, vědomím vlastní slabosti, pocitem, že ji Ježíš přitahuje. Ale jsou zde také fakta, která je neobyčejně spojují: přijetí řeholního života v útlém věku, vědomí, že je uchráněna smrtelného hříchu, událost vlastního obrácení, obtíž v četbě knih o spiritualitě, touha nikoliv po utrpení, ale po odevzdanosti, přijetí dvou misionářů za bratry, které doprovází modlitbou, zakoušení duchovní krize a smrt v mladém věku na stejnou nemoc.“ 

Ježíšovo „malé nic“ 
23. října 1926 s návratem do Nepi začíná pro Cecílii krátké bolestné období jejího života poznamenané znaky progresivní tuberkulózy. Období, které se stalo ještě bolestnějším pro samotu, kterou nazývá „vyhnanstvím“. Je to vyhnanství pro vědomí, že nemůže složit sliby, že je daleko od řádu a pro pomluvy ze strany vlastníků statku. Jedinou posilou je jí úcta k Panně Marii Bolestné, kterou nazývá „svým srdcem“, a k Eucharistii, svému „Pokladu“, který jí P. Roschini přináší pravidelně dvakrát týdně. Toto vyhnanství nemohou přerušit ani časté návštěvy druhů z Katolické akce, chlapců ze semináře v doprovodu jejich kněží, kteří nejednou žádají tuto nemocnou a málo vzdělanou dívenku o rady pro své homilie. V těchto posledních letech bude mít Cecílie z této „malé cesty“ zářivé vědomí: „Pokora, odevzdanost, láska.“ „Odevzdanost,“ píše, „jak drahá je to ctnost! Kdyby to všichni pochopili, země by se změnila v předsíň Ráje. Dává nám odpočívat pokojně na Ježíšově Klíně, můžeme spát s hlavou položenou na Jeho Srdci, dává nám žít šťastně, protože svěřeni takovému Příteli můžeme si být jisti svým osudem. Jako dítě, které má v noci projít hustým lesem, když se drží maminčiny sukně, je si jisté, že maminka je přivede k dobrému cíli, tak je tomu s duší, která se odevzdá Ježíši.“ Až do konce se nezmenší její prostota a její veselost, umírá za zpěvu mariánské písně, kterou se naučila jako maličká. Bylo to 1. října 1928. A také toto datum se jeví jako shoda. Terezie umřela o den dříve, 30. září 1897. A v roce 1927, v roce, kdy ji Pius XI. prohlásil patronkou misií, 1. října se Terezička zjevila Cecílii ve snu, jak dokládá v deníku, a předpověděla jí den její smrti. „Když zemřela,“ vzpomíná jeden starý venkovan, který ji dobře znal, „někteří říkali: »Zemřela světice«, ale jiní říkali, že byla jen dobrá dívka, která trpěla, a kritizovali ty první, jako by se svatí vytvářeli násilím. Ale její pohřeb byl svátek, bylo to, jako by se šlo na svatbu. Servi Mariae uspořádali na její počest oběd a tentýž den se jim sešla od vzdálených dárců velká suma, kterou věnovali na zlepšení ekonomických podmínek semináře. Právě tak, jak si to přála Cecílie.“ Cecílie chtěla navždy odpočívat v kostele svatého Tolomea u nohou Oltáře Panny Marie Bolestné, tam, kde bylo její „srdce“. I toto přání bylo vyslyšeno během války, když řeholníci ze strachu před bombardováním přenesli její ostatky dovnitř kostela. „Při té příležitosti bylo provedeno ohledání ostatků a všichni přítomní zažili překvapení, protože její tělo bylo zcela neporušené (tak jak je tomu dodnes) a její kůže byla tak hebká, jako by právě zemřela,“ říká P. Petr, tehdejší farář u sv. Tolomea. … „Při oblékání jsme si všimli, že má na zádech velkou ránu, skrze kterou bylo vidět vnitřnosti, ale k našemu překvapení nebylo zde žádných známek poškození v důsledku tuberkulózy.“ Cecílie napsala na začátku svých Dějin jednoho paňáci: „Všechno spočívá v tom, uznat vlastní nicotu... Jsem si jista, že kdyby Ježíš jiné duši udělil stejné Milosti jako mně, svatozář by neotálela a snesla se na tuto hlavu, ale Ježíš, který umí žertovat, má Zalíbení v tom, že zahrnuje Milostmi ty, u kterých to nikdo nečeká a kteří, bohužel, toho nejsou hodni, ty, které vidí jako nejubožejší, aby dal zazářit Svému Milosrdenství, kochá se v jejich zmatku a v jejich úžasu.“