KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Jan od Kříže (1542 - 1591)

Drazí bratři a sestry! Před dvěma týdny jsem představil postavu velké španělské mystičky Terezie od Ježíše. Dnes bych chtěl hovořit o jiném významném světci oné země, duchovním příteli svaté Terezie, a spolu s ní reformátoru v karmelitánské řeholní rodině: o svatém Janu od Kříže, kterého Pius XI. prohlásil v roce 1926 za učitele Církve a který byl již dříve nazýván tradičně Doctor mysticus – mystický učitel. Jan od Kříže se narodil 1542 v malé vesnici Fontiveros nedaleko Avily ve Staré Kastilii rodičům Gonzalovi de Yepes a Catalině Álvarez. Rodina byla velice chudá, neboť otec, původem z toledské šlechty, byl vyhnán z domu a vyděděn, protože se oženil s prostou tkadlenou hedvábí. Jan přišel v útlém věku o otce; když mu bylo sotva 9 let, přestěhovali se s matkou a bratrem Františkem do Mediny del Campo blízko Valladolidu, obchodního a kulturního centra. Tam navštěvoval Colegio de los Doctrinos a vykonával také v pokoře některé práce pro sestry v klášterním kostele svaté Magdaleny. Pak díky jeho lidským kvalitám a studijním výsledkům mu bylo umožněno zastávat funkci lékárníka v nemocnici Neposkvrněného Početí a jako osmnáctiletý vstoupil do koleje jezuitů, která byla právě založena v Medině del Campo: studoval tam tři roky humanitní vědy, rétoriku a klasické jazyky. Na konci formace měl zcela jasno o svém povolání: řeholní život. Mezi mnoha řády přítomnými v Medině se cítil povolán na Karmel. V létě 1563 začal noviciát u karmelitánů ve městě a přijal jméno Jan od svatého Matěje. Další rok byl vyslán na prestižní univerzitu do Salamanky, kde studoval tři roky umění a filozofii. Roku 1567 byl vysvěcen na kněze a vrátil se do Mediny del Campo, aby zde slavil primiční mši svatou v kruhu příbuzných. Právě zde došlo k prvnímu setkání s Terezií od Ježíše. Bylo to pro oba setkání rozhodující: Terezie mu vyložila svůj plán Reformy Karmelu včetně mužské větve a navrhla Janovi, aby se připojil „k větší Slávě Boží“; mladý kněz byl tak nadšen Tereziinou idejí, že se stal velkým podporovatelem projektu. Pracovali spolu několik měsíců, sdíleli ideály a návrhy, aby mohli co nejdříve inaugurovat první dům bosých karmelitánů: otevření se uskutečnilo 28. prosince 1568 v Duruelu, osamělém místě v provincii Avila. S Janem tvořili první mužskou reformovanou komunitu další tři druhové. Při obnově slibů podle své strohé řehole připojili si první čtyři nová jména: Jan se tedy nazval „od Kříže“ a pod tímto jménem byl později nejvíce znám. Koncem roku 1572 na žádost Terezie se stal zpovědníkem a vikářem kláštera Vtělení v Avile, kde byla Terezie převorkou. Byla to léta těsné spolupráce a duchovního přátelství, které oba obohatilo. V té době také vznikla nejdůležitější Tereziina díla a první Janovy spisy. 

Náročná Reforma Řádu 
Sepětí s karmelitánskou Reformou nebylo jednoduché a stálo Jana také mnoho utrpení. Traumatizující je epizoda z roku 1577, jeho únos a uvěznění v klášteře karmelitánů staré Řehole v Toledu a následující nespravedlivé obvinění. Světec byl vězněn několik měsíců, podroben strádání a fyzickým i morálním útrapám. Tam složil spolu s dalšími básněmi slavnou Duchovní píseň. Konečně se mu v noci ze 16. na 17. srpna 1578 podařilo dobrodružným způsobem uprchnout a ukrýt se v klášteře bosých karmelitek ve městě. Svatá Terezie a reformní druhové oslavovali s velkou radostí jeho osvobození a po krátkém čase pro obnovu sil byl Jan poslán do Andalusie, kde strávil deset let v různých klášterech, zvláště v Granadě. Přijal v Řádu významné úkoly, nakonec se stal zástupcem provinciála a dokončil soubor svých duchovních traktátů. Pak se vrátil do rodné země jako člen hlavního vedení karmelitánské tereziánské rodiny, která se už těšila plné jurisdikční pravomoci. Bydlel na Karmelu v Segovii a vykonával úřad představeného komunity. V roce 1591 byl zbaven vší odpovědnosti a určen pro novou řeholní provincii v Mexiku. Když se s deseti dalšími druhy připravoval na dlouhou cestu, odebral se do osamělého kláštera blízko Jaén, kde těžce onemocněl. Snášel s příkladným klidem a trpělivostí nesmírné bolesti. Zemřel v noci ze 13. na 14. prosince 1591, když spolubratři začali zpěv matutina. Rozloučil se slovy: „Dnes jdu zpívat hodinky do nebe.“ Jeho ostatky byly přeneseny do Segovie. Blahořečil ho Klement X. v roce 1675 a kanonizoval ho Benedikt XIII. v roce 1726. 

Janovo dílo 
Jan je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších lyrických básníků španělské literatury. Jeho větší díla jsou čtyři: Výstup na Horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky. V Duchovní písni svatý Jan popisuje očistnou cestu duše, tj. postupující radostné osvojování si Boha, až duše pocítí, že miluje Boha touž láskou, jakou ji miluje On. Živý plamen lásky pokračuje v této perspektivě a líčí podrobněji stav proměňujícího sjednocení s Bohem. Přirovnáním, které Jan používá, je vždy oheň. Jako oheň, který čím více plane a stravuje dřevo, tím více žhne, až se samo dřevo stává plamenem, tak také Duch Svatý, který duši během temné noci očišťuje , „tříbí“ a postupně ji osvěcuje a rozpaluje, jako by byla plamenem. Život duše je ustavičným svátkem Ducha Svatého, který jí dává patřit na Slávu sjednocení s Bohem na věčnosti. Výstup na Horu Karmel představuje duchovní cestu z hlediska postupného očišťování duše, nezbytného k výstupu na vrchol křesťanské dokonalosti, symbolizované vrcholem Hory Karmel. Toto očišťování je představeno jako cesta, kterou člověk podstupuje ve spolupráci s Božím Působením, aby osvobodil duši od každého přilnutí nebo citu, který odporuje Boží vůli. Toto očišťování, aby mohlo dojít ke sjednocení s Bohem, musí být úplné, začíná u smyslového života a pokračuje očišťováním, které nastává prostřednictvím tří Božských ctností: víry, naděje a lásky, které očišťují rozum, paměť a vůli. Temná noc popisuje „trpný“ aspekt, totiž Boží Zásahy do procesu „očišťování“ duše. Lidské úsilí totiž není schopno samo od sebe dosáhnout až k nejhlubším kořenům špatných osobních náklonností a zvyků; může je pouze brzdit, ale nikoli beze zbytku vykořenit. K tomu je třeba zvláštního Božího Působení, které radikálně očistí ducha a uschopní ho, aby se s Ním mohl v lásce sjednotit. Svatý Jan definuje toto očišťování jako „trpné“ právě proto, že ačkoli je duše přijímá, uskutečňuje se Tajemným Působením Ducha Svatého, který jako plamen ohně stravuje každou nečistotu. V tomto stavu je duše podrobena veškerému druhu zkoušek, jako by se nacházela uprostřed temné noci. 

Janova mystická nauka 
Tyto poukazy na hlavní světcova díla nám pomáhají přiblížit si charakteristické body jeho obšírné a hluboké mystické nauky, která má za cíl popsat bezpečnou cestu k dosažení svatosti, stavu dokonalosti, ke které Bůh volá nás všechny. Podle svatého Jana od Kříže všechno, co existuje, je stvořeno Bohem a je to dobré. Prostřednictvím tvorů můžeme objevit Toho, který v nich zanechal svoji stopu. Víra je však jediný zdroj darovaný člověku, aby poznal Boha takového, jaký je Sám v Sobě, jako Boha Trojjediného. Všechno, co Bůh chtěl zjevit člověku, řekl v Ježíši Kristu, Svém Vtěleném Slovu. Ježíš Kristus je Jedinou a Definitivní Cestou k Otci (srov. Jan 14,6). Jakákoli stvořená věc je ničím ve srovnání s Bohem a mimo Něho neplatí nic: v důsledku toho je k dosažení dokonalé Boží Lásky nutné, aby se každá jiná láska přizpůsobila Lásce Boží v Kristu. Odtud plyne důraz, který svatý Jan od Kříže klade na očištění a vnitřní vyprázdnění, nezbytné k proměně v Boha, jediný Cíl dokonalosti. Toto „očištění“ nespočívá v pouhém fyzickém odnětí věcí nebo jejich užívání. Očišťuje a osvobozuje duši odstraněním každé nezřízené závislosti na věcech. Všechno musí mít své místo v Bohu jako Středu a Cíli života. Dlouhý a úmorný proces očišťování vyžaduje jistě osobní úsilí, ale pravým Protagonistou je Bůh: všechno, co může učinit člověk, je: „připravit se“, být otevřen pro Boží Působení a neklást Mu překážky. Životem Božských ctností se člověk pozvedá a dává hodnotu vlastnímu úsilí. Rytmus růstu víry, naděje a lásky jde zároveň s očišťováním a postupným sjednocováním s Bohem až k přetvoření v Něho. Je-li dosaženo tohoto cíle, duše se ponoří do Samotného Trinitárního Života. O tomto ponoření svatý Jan tvrdí, že duše miluje Boha touž láskou, jakou ji miluje On, protože Ho miluje v Duchu Svatém. Proto Mystický učitel říká, že neexistuje pravé sjednocení lásky s Bohem, pokud nevrcholí v Jednotě Trojice. V tomto vrcholném stavu poznává svatá duše všechno v Bohu, a aby k Němu došla, nepotřebuje již prostřednictví tvorů. 

Výzva i pro nás 
Drazí bratři a sestry, nakonec zbývá otázka: má tento světec, jeho vznešená mystika, jeho obtížná cesta k vrcholu dokonalosti co říci i nám, normálním křesťanům, kteří žijí dnešním životem, anebo je vzorem a příkladem jen pro nemnohé vyvolené duše, které se na tuto cestu očišťování a mystické askeze skutečně mohou vydat? Abychom nalezli odpověď, musíme mít na paměti, že život svatého Jana od Kříže nebyl „létáním v mystických oblacích“, nýbrž životem velmi tvrdým, velmi praktickým a konkrétním, ať už jako život reformátora Řádu, kde narazil na mnohý odpor, nebo jako provinčního představeného, či život ve vězení, kam byl uvržen svými spolubratry a kde byl vystaven neuvěřitelným inzultacím a fyzickému týrání. Byl to život tvrdý, ale právě během měsíců strávených ve vězení napsal jedno ze svých nejkrásnějších děl. Z toho můžeme pochopit, že cesta s Kristem, putování s Kristem není nějakou zátěží přidanou k již tak dostatečně tíživému břemenu našeho života, není to něco, co by mělo toto břemeno učinit ještě těžším, nýbrž je to něco zcela jiného, je to Světlo, Síla, která nám pomáhá toto břemeno nést. Pokud člověk v sobě nese velkou lásku, dává mu tato láska takřka křídla a snáze snáší všechny útrapy života, protože v sobě nese velké světlo. Víra je toto: být milován Bohem a nechat se milovat Bohem v Ježíši Kristu. Nechat se milovat, to je světlo, které nám pomáhá nést každodenní břemeno. A svatost není nějaké naše velmi obtížné dílo, nýbrž je to právě ono „otevření“: otevřít okna naší duše, aby mohlo vstoupit Světlo Boží, neopomíjet Boha, protože právě v otevření se Jeho světlu spočívá síla a radost vykoupených. Modleme se k Pánu, aby nám pomohl nalézt tuto svatost, nechat se milovat Bohem, neboť to je povolání nás všech a naše pravé Vykoupení.