KARMEL - Hora Matky Boží

4. kapitola

Ve které se pojednává o některých Milostech, jež Pán udílí mniškám těchto klášterů, a podává se rada převorkám, jak si v tom mají počínat.

1. Přišlo mi, že než budu pokračovat (poněvadž nevím, kolik času mi ještě dopřeje Pán, ať už samotného života nebo prostoru k psaní, a nyní se zdá, že jej mám málo), bude vhodné poskytnout několik rad, aby převorky uměly porozumět podřízeným sestrám k většímu prospěchu jejich duší, byť třeba ne k jejich přílišné libosti.¹ Je třeba si totiž uvědomit, že když mi teď přikázali, abych popsala tato zakládání – vyjma prvního, tj. svatého Josefa v Ávile, jež bylo popsáno hned² – je již s Boží Přízní založeno dalších sedm klášterů až po založení v Albě de Tormes, které je z nich poslední;³ a příčinou, že jich nebylo založeno víc, je jen to, že mě představení připoutali jinou záležitostí, jak se dále ukáže.⁴

2. Nuže, když jsem si všímala toho, co se děje ohledně duchovních věcí během těchto let v těchto klášterech, viděla jsem, že je tu potřeba toho, co chci nyní vyjádřit. Kéž se zalíbí našemu Pánu, abych to dokázala ve shodě s tím, co vidím, že je zapotřebí. A jelikož se nejedná o klamné záležitosti,⁵ je zapotřebí, aby tím duše⁶ nebyly vyděšeny; neboť jak jsem již některé drobnosti vyjádřila na jiných místech, jež jsem pro sestry sepsala,⁷ pokud se to děje s čistým svědomím a pod poslušností, Pán nikdy nedopustí, aby mohl Démon působit svou rukou natolik, že by nás oklamal takovým způsobem, že by tím mohl uškodit duši; naopak, je to on, kdo je nakonec oklamán. A jelikož on toto ví, domnívám se, že nepůsobí tolik zla jako naše obrazivost a špatné nálady,⁸ zvláště jde-li o melancholii,⁹ poněvadž přirozenost žen je slabá, a sebeláska, která v nás vládne, je velmi subtilní. A tak za mnou nejednou přišly osoby, jak muži, tak ženy, a bylo jich mnoho, stejně tak jako mnišky z těchto domů, u nichž jsem jasně poznala, že často klamou sebe samy, aniž by chtěly. Jsem přesvědčena, že je to Démon, který se do toho míchá, aby se nám vysmíval; ovšem u velmi mnoha osob, jak říkám, jsem viděla, že je Pán pro Svou Dobrotu nepustil ze Své Ruky,¹⁰ nakolik jsem to alespoň poznala správně. Snad je chce jen cvičit těmito pády,¹¹ aby z nich vyšly zkušenější.¹²

3. Záležitosti vnitřní modlitby a dokonalosti jsou vinou našich hříchů ve světě tak upadlé, že je zapotřebí, abych se tímto způsobem vyslovila;¹³ neboť i tehdy, když se nevidí žádné nebezpečí, se někteří bojí vydat touto cestou, což teprve, pokud bychom se o nějakém zmínili? I když, po pravdě řečeno, nebezpečí číhá ve všem a tak je všem zapotřebí, dokud žijeme, aby kráčeli s bázní a prosili Pána, aby nás stále učil a nikdy neopouštěl. Ovšem, jak jsem už, myslím, jednou řekla,¹⁴ je-li možné připustit, že je někde nebezpečí mnohem méně, pak je to u těch, kdo dospívají k tomu, že na Boha myslí více,¹⁵ a snaží se zdokonalit svůj život.

4. Jak je možné, můj Pane, že když vidíme, jak nás mnohokrát osvobozujete od hříchů, do nichž se uvádíme, takže jsme pak dokonce proti Vám, že jsme s to uvěřit tomu, že byste nás neosvobodil,¹⁶ když se neusiluje o nic víc,¹⁷ než abychom Vás uspokojovali a těšili se z Vás?¹⁸ Tomu nemohu nikdy uvěřit. Možná pro své jiné, skryté úradky by Bůh mohl někdy dopustit nějaké věci, které by se tak či tak staly; ovšem dobro nikdy nepřináší zlo. Takže toto¹⁹ ať slouží k tomu, aby se člověk snažil lépe kráčet touto cestou,²⁰ aby více²¹ uspokojoval našeho Snoubence a nalézal Jej dříve;²² ovšem bez toho, že by kvůli tomu přestal postupovat vpřed,²³ ale abychom naopak nabyli odvahy a s pevností kráčeli cestou tak příkrými soutěskami,²⁴ jakými je tento život;²⁵ a ne abychom cestou zmalomyslněli; vždyť, konec konců,²⁶ děje-li se tak s pokorou, díky Božímu Milosrdenství jistě dospějeme do onoho města Jeruzaléma,²⁷ kde nám přijde jako málo všechno to, co se vytrpělo, nebo dokonce jako nicotnost, ve srovnání s tím, z čeho se tam člověk raduje. *Řím 8,18*

5. Nuže, když se tyto holubníčky Panny, Naší Paní,²⁸ začaly zalidňovat, začal rovněž Božský Majestát zjevovat Svou Velikost²⁹ na těchto slabých ženuškách,³⁰ ovšem silných co do tužeb a v odpoutání se od všeho stvořeného,³¹ což musí být bezesporu tím, co více spojuje duši s jejím Stvořitelem, děje-li se tak s čistým svědomím. Na toto vlastně ani nebylo třeba poukazovat, je-li odpoutanost opravdová; zdá se mi totiž, že bez ní naopak není možné neurážet Pána; jelikož Jej ovšem všechno jejich mluvení a jednání nikdy neopouští,³² zdá se, jako by je rovněž On nikdy nechtěl opustit. Toto nyní skutečně vidím,³³ a mohu to právem takto říci. Kéž se obávají ty, kdo přijdou v budoucnu a budou toto číst, a pokud by snad nemohly vidět³⁴ totéž, co je nyní, ať to nesvalují na časy,³⁵ neboť na to, aby Bůh udělil Velké Milosti tomu, kdo Mu doopravdy slouží, je vždy příhodný čas, a ať se snaží hledět si toho, zda tu v této věci není nějaká trhlina,³⁶ a ať se snaží ji napravit.

6. Slýchám občas, že se říká o počátcích řádů,³⁷ jelikož se jednalo o základy, že Pán uděloval větší Milosti oněm našim svatým předchůdcům. A je tomu tak,³⁸ ovšem stále by si měly řeholní osoby hledět toho, že jsou základy pro ty, kdo mají přijít po nich. Neboť³⁹ kdybychom my, kdo žijeme dnes, neupadli v tom, co žili naši předchůdci, a ti, kdo by přišli po nás, by dělali totéž, budova by byla stále pevná. K čemu mi prospívá, že svatí předchůdci byli takoví, pokud já jsem následně tak ubohá, že špatným návykem zničila budovu? Neboť je jasné, že ti, co přicházejí, se nerozpomínají tolik na ty, kdo tudy prošli před mnoha lety, jako na ty, které vidí v současnosti. To je mi náramná věc, že se vymlouvám na to, že nejsem z prvních, a nehledím si rozdílu, který je mezi mým životem a ctnostmi a životem těch, kterým Bůh udělil tak Velké Milosti.

7. Ó, chraň mě Bůh, jak pokřivené jsou to výmluvy a jak zjevné sebeklamy! Nepojednávám zde o těch, kdo opravdu zakládají řády, neboť vzhledem k tomu, že si je Bůh vybral pro tak velkou službu, vybavil je větší Milostí.⁴⁰ Tíží mě, můj Bože, že jsem tak ubohá a tak málo oddaná ve Vaší službě;⁴¹ avšak dobře vím, že chyba⁴² je ve mně, pokud mi neudílíte takové Milosti jako mým předchůdcům. Je mi líto mého života, Pane, když jej porovnávám s tím Vaším, a nemohu to vyznat bez slz. Vidím, že to já jsem přišla o to, v čem se oni namáhali, a že si v žádném případě nemohu stěžovat na Vás, ani není v pořádku, aby si kterákoli z mnišek takto stěžovala,⁴³ nýbrž pokud vidí, že v něčem její řád upadá, ať se snaží stát takovým úhelným kamenem, díky němuž budova začne znovu růst, vždyť Pán jí k tomu dopomůže.

8. Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila – neboť jsem se velmi odchýlila od tématu – je tolik Milostí, které Pán udílí v těchto domech, že je-li ještě jedna nebo dvě v každém z nich, které Bůh vede dosud skrze meditaci, všechny ostatní již dospívají k dokonalé kontemplaci, a některé⁴⁴ postupují natolik vpřed, že dospívají až k vytržením; ostatním udílí Pán Milost jiným způsobem, když jim spolu s tím dává Zjevení a Vidění, u kterých se jasně poznává, že jsou od Boha. Není v současnosti domu, ve kterém by nebyly jedna nebo dvě nebo tři takové sestry. Zjevně poznávám, že v tom sice svatost nespočívá, ani není mým úmyslem je jednotlivě chválit, leč uvádím to proto, aby se snáze pochopilo, že nejsou od věci ony rady, které chci udělit.