Životopis (55)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Povaha, kterou je třeba zkrotit
"Juanita byla veselá a oblíbená u druhých. Uměla být pokorná a považovala se za poslední ze všech. Měla za úkol přivítat matku Izquierdo, která vedla hodinu duchovní formace, protože měla medaili za pečlivost a dobré chování, ale čest přivítat ji přenechala jiným. Byla obdivuhodná v kapli, zdálo se, že je unesena Bohem. Při adoraci se zapsala jako první a ráda nahradila ty, které se už zapsaly, ale nechtěly nebo nemohly jít, když byly na řadě.
Když se dozvěděly o jejím povolání, všechny její kamarádky říkaly: ´Tak krásná a tak bohatá na to, aby mohla vést skvělý život, se jde zavřít do kláštera! To je bláznovství!´
Juanita spatřovala Boha v bližním a pomáhala svým spolužačkám. Tu trochu peněz, které jí dávala matka, ušetřila a kupovala bonbóny dětem, jež učila katechismus. My ostatní jsme jim nenosily bonbóny, ale spokojily jsme se vždy s tím, že jsme jim nabízely Obrázky, které nám dávaly sestry. ... Byla velmi krásná, a tak své tělo umrtvovala žíněným rouchem, čímž potlačovala jakoukoli známku marnivosti. Když uslyšela zvony, ihned přerušila to, co právě dělala, a poslouchala: ´Zvony jsou Boží Hlas, který nás volá.´ V její vytrvalosti a věrnosti Pánu bylo cosi vznešeného" (svědectví Graciely Espinosy Martínez).
"Měla trochu prudkou povahu, která získala jemnější rysy díky jejímu zápasu o sebeovládání. Byla vytrvalá a rozhodná. Přátelila se s několika mladíky, rodinnými přáteli, jednala s nimi nenuceně a s radostí, ale neměla zvláštní slabost pro žádného z nich. Jejím cílem bylo stát se řeholnicí. Obě dvě jsme složily slib panenství, ale já jsem tomu nepřikládala takový význam jako Juanita, která se považovala za snoubenku Pána.
Její modlitba byla na vyšším stupni než naše, měla bezpochyby mystický charakter. Když se modlila, byla nehybná, jako osvícená...
Její sestra Rebeka byla živá a neposedná, občas netrpělivá, a Juanita ji zklidňovala milými slovy, jak to dělala i v případě jiných rozpustilých spolužaček...
Bylo možné vytušit, že je pyšná, ale pokorně bojovala sama se sebou. Díky své tělesné kráse byla trochu marnivá, ale učila sama sebe skromnosti...
snažila se mít dobré známky, aby udělala radost rodičům a Pánu" (svědectví Eleny Salas Gonzáles).
