KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

3. kapitola

Ve které pojednává o tom, co je modlitba usebrání, kterou Pán ve větší části případů daruje před zmíněnou modlitbou;¹ hovoří o jejích účincích, jakož i o těch, které zůstávají po předchozí modlitbě,² jež byla probrána, totiž modlitbě duchovních okoušení, jimiž obdarovává Pán.

1. Účinků této modlitby je mnoho; o některých ještě pohovořím, ale nejprve proberu jiný druh modlitby,³ který začíná takřka vždy dříve než tato modlitba.⁴ A poněvadž jsem o ní pojednala jinde,⁵ zde o ní zmíním už jen málo. Jde o usebrání, které mi rovněž připadá nadpřirozené,⁶ neboť jím není setrvávání potmě nebo zavírání očí,⁷ ani nespočívá v něčem vnějším, i když toto zavírání očí a toužení po samotě se člověku děje, aniž by to on sám chtěl,⁸ a bez námahy,⁹ jak se zdá, se upravuje tato budova pro modlitbu, která byla probrána.¹⁰ Neboť tyto smysly a vnější věci, jak se zdá, ztrácejí svá práva,¹¹ poněvadž duše začíná získávat ta svá, jež předtím ztratila.¹²

2. Říká se, že duše vstupuje do svého nitra,¹³ a jindy, že se pozvedá nad sebe.¹⁴ Tímto jazykem bych ovšem já osobně nedokázala objasnit nic, protože¹⁵ mám tu vadu, že se domnívám, že díky tomu, co říct dokážu, mě jistě pochopíte, a přitom to třeba bude jen pro mne samotnou.

Předpokládejme, že tyto smysly a mohutnosti, o kterých jsem se již zmínila,¹⁶ jsou lidé z tohoto hradu – což je to, co jsem si vzala na pomoc,¹⁷ abych dokázala vůbec něco vyjádřit – kteří vyšli ven a stýkají se s cizími lidmi, nepřátelskými dobru tohoto hradu, a to po celé dny a roky. A že už pak od nich odešli, nakolik si uvědomili své poblouzení a blíží se k němu,¹⁸ i když ještě nedokáží setrvávat uvnitř – protože tento návyk je drsná záležitost¹⁹ – nejsou však již zrádci a tak krouží kolem. Jelikož Velký Král, který je v příbytku²⁰ tohoto hradu, poznal jejich dobrou vůli, ze Svého Velkého Milosrdenství chce, aby se k Němu vrátili, a tak jako Dobrý Pastýř, tak líbezným zapískáním,²¹ že je oni sami takřka neslyší, působí, aby rozpoznali Jeho Hlas a už dál nebloudili, nýbrž aby se vrátili do Jeho příbytku. A toto pastýřské zapískání má v sobě takovou sílu, že opouštějí ony vnější věci, ve kterých Mu byli odcizeni, a vstupují do hradu.

3. Zdá se mi, že jsem to nikdy nedala tak na srozuměnou, jako nyní. Neboť k tomu, abychom hledali Boha ve svém nitru (kde se nachází snáze a k našemu většímu prospěchu, než ve tvorech, jak říká svatý Augustin,²² že Ho tam našel poté, co Ho hledal všude možně), je velkou pomocí, když Bůh udělí tuto Milost.

A nemyslete si, že je to získaným poznáním, kdy se snažíme ve svém nitru přemýšlet o Bohu, ani obrazivostí, když si Jej v sobě představujeme. Toto je jistě dobré a jde o výtečný způsob meditace, protože se zakládá na pravdě, kterou je, že Bůh přebývá v nás samotných.²³ Nejedná se však o toto, neboť to může udělat každý – všechno se to rozumí, pochopitelně, s Přízní Páně²⁴ – ovšem to, o čem mluvím, je jiného druhu. A to, že někdy, ještě dřív, než se začne myslet na Boha, již jsou tito lidé v hradu, takže ani nevím, odkud a jak zaslechli zapískání svého Pastýře, neboť se tak nestalo sluchem – jelikož se nic neslyší – nýbrž znatelně se pociťuje stahování dovnitř, jak se o tom přesvědčí ten, kdo tím prochází, já to totiž nedokážu lépe vyjasnit. Zdá se mi, že jsem četla, že je tomu jako u ježka nebo želvy, když se stahují do sebe. A nejspíš tomu musí dobře rozumět ten, kdo to napsal.²⁵ Ovšem ti²⁶ vstupují do svého nitra, kdy chtějí. Zde se ovšem nejedná o záležitost našeho chtění, leč jen když Bůh nám chce prokázat tuto Milost.²⁷

Osobně mám za to, že když Ji Bůh udílí, je to osobám, které již opravdu opouštějí světské záležitosti.²⁸ Neříkám, že se tak děje činem²⁹ u těch, kdo žijí ve světském stavu³⁰ – neboť ti to udělat nemohou, leč jen touhou – nuže, ty Bůh zvlášť volá k tomu, aby byli pozorní k věcem vnitřním. A tak věřím, že dopřejeme-li Jeho Majestátu prostor,³¹ nedaruje těm, které začíná volat k něčemu většímu, pouze toto.³²

4. Velmi Jej chválí ten, kdo to v sobě rozpozná, neboť je velmi záhodno, aby tuto Milost uznal; a díkůvzdání za Ni způsobí, že se disponuje k dalším, větším. A je to disponovanost ke schopnosti naslouchat, jak se to radí v některých knihách,³³ aby se lidé snažili nepřemítat, leč jen setrvávat v pozornosti vůči tomu, co koná Pán v duši. Nezačal-li nás totiž do ní Jeho Majestát nořit, nedokážu tak docela pochopit, jak by bylo možné udržet mysl takovým způsobem, aby nenadělala více škody než užitku, ačkoli o to byl veden spor, a velmi propovídaný, mezi některými duchovními osobami. A za sebe vyznávám svou nedostatečnou pokoru, protože mě jejich argumenty nikdy nepřesvědčily, abych se poddala tomu, co říkají. Jeden se přitom odvolával na jistou knihu svatého fra Petra z Alkantary³⁴ – neboť jej za takového považuji³⁵ – kterému bych se poddala, neboť vím, že tohle znal. A přečetli jsme to spolu, a on ve skutečnosti říká totéž, co já, i když ne týmiž slovy. Z toho, co říká, se však rozumí, že láska již musí být v té době probuzena.

5. Je možné, že se mýlím, ale vedou mě k tomu tyto důvody:

Ten první je, že v tomto díle ducha, ten, kdo méně myslí a chce vykonat,³⁶ vykoná víc. Co máme v tomto stadiu dělat, je prosit jako ubozí potřební před velkým a bohatým vládcem, a hned nato sklopit oči a očekávat s pokorou. Když se nám prostřednictvím Jeho skrytých cest zdá, že vnímáme, že nás vyslechl, tehdy je dobré zmlknout, poněvadž nám dovolil setrvat v Jeho Přítomnosti, a tak nebude málo, když se budeme snažit nepracovat rozumem, myslím tím, pokud můžeme. Ovšem pokud nevnímáme ani to, že by nás tento Král vyslechl, ani, že nás vidí, neměly bychom setrvat jako přihlouplé,³⁷ neboť takovou se značně stává duše, když se o toto snažila.³⁸ A obrazivost je jen mnohem vyprahlejší a snad i neklidnější kvůli násilí, které se vyvinulo, aby se nemyslelo na nic,³⁹ zatímco Pán chce, abychom Jej prosily a trvaly ve vědomí, že se nacházíme v Jeho Přítomnosti, jelikož On Sám nejlépe ví, co nám přísluší. A nemohu se přesvědčit k lidským úsilím ve věcech, u kterých se zdá, že Jeho Majestát stanovil mez a vyhradil si je pro Sebe. Což neudělal u mnoha jiných, které můžeme uskutečnit s Jeho Pomocí,⁴⁰ jak co do projevů kajícnosti, tak co do skutků, tak co do modlitby, až kam může dospět naše ubohost.

6. Druhý důvod je ten, že všechna tato vnitřní díla jsou líbezná a pokojná, a tak konat přitom něco bolestného spíše škodí, než prospívá (nazývám bolestným jakýkoli nátlak, jaký bychom na sebe chtěli vyvíjet, podobně jako by bylo bolestné zadržovat dech). Spíše je třeba, aby se duše odevzdala do Božích Rukou, a Ten aby si s ní dělal, co chce, a byla co nejvíc bezstarostná ohledně svého prospěchu, jak to jen dokáže, a její vydanost do Boží Vůle byla co největší.

Třetí důvod je, že to bude možná právě ona starost, která se vynakládá na to, aby se nemyslelo na nic, která natolik vybudí myšlení, že bude přemýšlet mnoho.⁴¹

Čtvrtý⁴² důvod je, že tím nejpodstatnější a Bohu nejmilejším je, abychom se rozpomínali na Jeho Čest a Slávu a zapomínali na sebe samé a na svůj prospěch a pohodlí a okoušení. Nuže, jak může zapomínat na sebe ten, kdo si dělá tolik starostí, že se neodváží ani pohnout, ba nedovolí ani svému rozumu a touhám, aby se pohnuly a zatoužily po co Největší Slávě Boží, ani aby se těšil z té, kterou Bůh již má? Když se Jeho Majestátu zlíbí, aby rozum ustal ve své činnosti, zaměstná jej jiným způsobem v poznání, které je naprosto nad všechno poznání, k jakému můžeme dospět,⁴³ takže působí, že je tím rozum pohlcen. A tehdy, aniž by věděl, jak, je vyučován mnohem lépe než na základě všech našich úsilí, abychom jej přiměli co nejvíc ztratit. Jelikož nám tedy Bůh daroval mohutnosti, abychom jimi pracovali, a v tom se nachází také veškerá jejich odměna,⁴⁴ není důvod, proč je očarovávat, ⁴⁵ leč nechat je konat jejich úřad, dokud je Bůh nezaměstná jiným, větším.

7. O čem poznávám, že je zde nejvhodnější, je to, co má dělat duše, kterou ráčil Pán uvést do tohoto příbytku, a co už bylo řečeno,⁴⁶ a aby se bez jakéhokoli nátlaku nebo hluku snažil spoutat přemítání rozumu, ne však jej vypojit,⁴⁷ ani myšlení. Nýbrž že je dobré, aby se rozpomínala, že se nachází před Bohem, a kým je tento Bůh. Pokud by ji snad to, co v sobě cítí, pohltilo, budiž. Ať se však nesnaží pochopit, oč se to tu jedná, neboť je to dáno vůli. Ať ji nechá se radovat bez jakékoli další námahy, než jen jakou představují některá láskyplná slova, vždyť i když se neusilujeme setrvávat bez přemýšlení o čemkoli, nakonec se tak stejně často děje, i když jen po velmi krátkou dobu.

8. Ovšem, jak jsem uvedla jinde,⁴⁸ příčinou, proč v tomto způsobu modlitby (myslím v tom, kterým začal tento příbytek, za který jsem dosadila onen způsob usebrání, který měl být probrán jako první;⁴⁹ a ten je mnohem menší než modlitba okoušení Boha,⁵⁰ o kterých jsem se zmínila, leč je počátkem, jak k ní dojít, neboť v onom způsobu modlitby usebrání se dosud nemá zanechat meditace ani činnosti rozumu),⁵¹ v tomto přímo vyvěrajícím prameni, který⁵² nepřichází akvadukty, rozum se krotí nebo jej krotí spíše to, když vidí, že nechápe to, co chce pochopit, a tak on přechází od jednoho konce k druhému jako hlupák, neboť se v ničem nedokáže usadit. Vůli má natolik ve svém Bohu, že jí působí velkou přítěž jeho vření,⁵³ a tak nemá zároveň zapotřebí, proč by si jej měla všímat – vždyť to jí pak nechá přijít o mnohé z toho, čím se těší – leč nechat jej být a sebe zanechat v Pažích Lásky. Jeho Majestát ji naučí, co má v onu chvíli dělat, vždyť takřka všechno je pro ni motivem k tomu, aby se shledávala nehodnou tolikerého dobra a věnovala se díkůvzdání.

9. Abych pojednala o⁵⁴ modlitbě usebrání, ponechala jsem stranou účinky nebo známky, jež mají duše, kterým Bůh, náš Pán, udílí tuto modlitbu.⁵⁵ Tak jako se jasně vnímá v duši jisté rozšíření nebo roztažení – podobně jako u vody, která by prýštila z pramene a neměla kam odtékat,⁵⁶ leč toto místo pramene by bylo utvořeno z jediného kusu, takže čím víc vody by prýštilo, tím větší by se stávala nádrž⁵⁷ – tak⁵⁸ se zdá, že toto a mnoho jiných Divů působí Bůh v duši při této modlitbě, neboť ji uschopňuje a disponuje k tomu, aby se do ní to všechno vešlo. Stejně tak je tato líbeznost a toto vnitřní roztažení vidět z toho, co jí zbývá:⁵⁹ že není již tak sklíčená⁶⁰ jako dříve v záležitostech Boží služby, leč s mnohem větší nenuceností;⁶¹ podobně z toho, že ji netísní strach z pekla, a jakkoli jí zde zůstává mnohem větší bázeň, aby neurazila Boha (otrocká bázeň tu pomíjí),⁶² uchovává si přesto velkou důvěru, že se z Něj nakonec bude těšit. Onen strach, který obvykle mívala z konání skutků kajícnosti, totiž že tím přijde o zdraví, ustupuje, jak se zdá, přesvědčení, že v Bohu zmůže všechno.⁶³ *Flp 4,13* Má větší touhu ji⁶⁴ konat, než dosud. Strach, který obvykle mívala ze strádání, se již zmírňuje, jelikož její víra je živější a duše chápe, že pokud jimi prochází kvůli Bohu, Jeho Majestát jí prokáže Milost, aby je snášela s trpělivostí, a dokonce po nich někdy i zatouží, neboť jí zůstává rovněž velká odhodlanost⁶⁵ dělat něco pro Boha. Jelikož lépe poznává Jeho Velikost, již se opravdu považuje za ubožejší.⁶⁶ Jelikož již zakusila Boží Okoušení, poznává, že ta světská jsou jeden velký odpad.⁶⁷ *Flp 3,8* Postupně se od nich odděluje a je už v tom větší paní, aby to dokázala udělat. Nakonec, ve všech ctnostech se velmi zlepšila a nepřestane růst, nezačne-li znovu urážet Boha, neboť tehdy⁶⁸ se ztrácí všechno, byť by si předtím duše sebevznešeněji pobývala na vrcholku.

Stejně tak lze jen těžko připustit, že by jen na základě toho, že jí Bůh jednou nebo dvakrát prokáže tuto Milost, byly všechny náhle osvojené, není-li duše vytrvalá v jejich přijímání, neboť právě v této vytrvalosti spočívá veškeré naše dobro.⁶⁹

10. Na jednu věc chci toho, kdo by viděl, že se nachází v tomto stavu, velmi upozornit, tj. aby se velmi rozhodně chránil a nevystavoval se příležitostem k urážení Boha.⁷⁰ Neboť zde duše není ještě dospělá, leč dosud jako dítě, které začíná sát, a tak když je odloučí od prsou jeho matky, co jiného je možné očekávat než jeho smrt? Já mám velkou obavu, že u toho, komu Bůh prokázal tuto Milost a on se přesto vnitřní modlitbě vzdálil, tomu bude přesně tak. Ledaže by se tak stalo⁷¹ kvůli velmi mimořádné okolnosti⁷² nebo že by se k ní záhy nevrátil, protože v tom případě⁷³ to s ním bude horší a horší. Osobně vím, že je v třeba se v takovém případě velmi obávat, a znám několik osob, které ve mně vzbuzují velikánskou lítost, a viděla jsem u nich to, co uvádím,⁷⁴ poněvadž se vzdálily od toho, který se jim s takovou láskou chtěl dát jako přítel a dokázat to skutky.

Na to, aby se nevystavovaly zlým příležitostem, upozorňuji tolik proto, že Démon vynaloží víc námahy kvůli jedné z těchto duší⁷⁵ než kvůli mnoha jiným, kterým Pán tyto Milosti neprokazuje. Mohou mu totiž způsobit velkou škodu tím, že s sebou strhnou další a že možná velmi prospějí Církvi Boží.⁷⁶ A i kdyby neobjevil nic jiného než to, že vidí, jak jim Jeho Majestát prokazuje obzvláštní Lásku, naprosto to stačí k tomu, aby se rozčtvrtil, jen aby ony duše zbloudily, a tak se proti nim velmi bojuje, a pokud opravdu zbloudí, jsou pak zbloudilejší než ostatní duše.

Vám, sestry, tato nebezpečí nehrozí, nakolik jsme schopny to nahlédnout. Kéž vás ovšem Bůh vysvobodí od pýchy a ješitnosti. A pokud by snad Démon chtěl napodobit tyto MDilosti, pozná se to podle toho, že nedokáže způsobit tyto účinky,⁷⁷ nýbrž pravý opak.⁷⁸

11. Na jedno nebezpečí vás chci upozornit – i když jsem to už řekla jinde⁷⁹ – do něhož jsem viděla upadnout řadu osob oddaných modlitbě,⁸⁰ zvláště žen. Jelikož jsme totiž slabší, je zde větší pravděpodobnost k tomu, co se chystám říci. Jde o to, že některé z nás, velmi oddané kajícnosti a modlitbě a bdění, ba i bez tohoto všeho, jsou velmi slabé konstituce. Jakmile pak se jim dostane nějakého toho obdarování, přirozenost si je podřídí, a jelikož pociťují jisté vnitřní uspokojení a vnější ochablost⁸¹ a slabost, když se dostaví spánek, který označují jako duchovní,⁸² což je jen o něco málo víc, než o čem byla právě řeč,⁸³ hned se jim zdá, že jedno je jako druhé a nechávají se tím pohltit. A čím víc se tomu poddávají, tím víc jsou pohlceny, protože se přirozenost víc oslabuje a jejich úsudku to připadá jako skutečné uchvácení.

A já to osobně nazývám ohloupení, neboť se nejedná o nic jiného, leč o zbytečné ztrácení času a vynakládání zdraví –

12. Jedné osobě se dokonce přihodilo, že takto strávila osm hodin – neboť nejsou ani bez činnosti smyslu ani neokoušejí nic Božího. S dostatkem spánku a jídla, a když přestala projevovat tolikerou kajícnost, to oné osobě pominulo, jelikož se našel, kdo jí porozuměl. Svého zpovědníka tím totiž oklamala a rovněž jiné osoby i sebe samu, neboť ona sama nechtěla klamat.⁸⁴ Jsem přesvědčena, že to Démon sám vynakládal jisté úsilí na to, aby z toho vytěžil nějaký zisk, a začal již nabývat nemalý.

13. Je třeba tomu porozumět tak, že když věc pochází doopravdy od Boha, i když dojde k vnitřnímu a vnějšímu ochabnutí, ta se přesto nenacházejí přímo v duši. Ta má totiž vznešené pocity z toho, že se vidí tak blízko Bohu, navíc to ani netrvá příliš, leč jen po velmi krátkou dobu, i když se pak duše vrací k onomu pohlcení. A u této modlitby, nejedná-li se o slabost, jak jsem řekla,⁸⁵ nedospívá to tak daleko, aby to úplně srazilo tělo,⁸⁶ ani to v něm nevyvolává žádný vnější pocit.

Proto si dávejte pozor, abyste – když v sobě toto ucítíte – o tom řekly představené, a rozptylte se, jak jen budete schopny, a ona ať je nenechává konat vnitřní modlitbu tolik hodin, leč jen velmi málo. A ať se postará, aby dostatečně spaly a jedly, dokud se jim nevrátí jejich přirozená síla, pokud o ni přišly touto cestou.⁸⁷

Pokud je ovšem tak slabé přirozenosti, že jí toto nestačí, ať mi taková sestra věří, že ji Bůh nechce, leč pro aktivní život, vždyť v klášterech je zapotřebí všeho. Zaměstnejte ji úřady a ať se má stále na zřeteli, aby neměla příliš mnoho samoty, jinak přijde o zdraví úplně. Bude to pro ni značné umrtvování; Pán zde ovšem chce prověřit lásku, kterou k Němu má, totiž tím, jak snáší tuto nepřítomnost, a třeba se Mu pak zlíbí jí po nějakém čase navrátit sílu. A pokud ne, získá vše potřebné ústní modlitbou a poslušností, a zaslouží si to, co by si zasloužila touto cestou,⁸⁸ a třeba i víc.

14. Také se mohou vyskytnout některé sestry s tak slabou hlavou a obrazivostí, i já sama jsem takové poznala, že všechno, nač pomyslí, se jim bude zdát, že to opravdu vidí; to je pořádně nebezpečné! Protože se o tom snad pojedná dále,⁸⁹ neuvádím zde víc, neboť jsem se již tak v tomto příbytku příliš rozepsala; jde ovšem o ten, do něhož vstupuje ještě nejvíc duší, a poněvadž se zde dosud mísí přirozené s nadpřirozeným,⁹⁰ Démon může způsobit více škody. Neboť v těch, o kterých se mluvit nyní, už mu Pán nepopřává tolik prostoru. Kéž je vždy chválen, amen.