Obrácení Hermana Cohena
Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti (1820 - 1871)
Herman Cohen byl vynikající pianista židovského původu, který žil v letech 1820–1871. Patřil mezi pařížskou smetánku z období romantismu jako přímo zázračný virtuoz, který využíval svého postavení k rozmařilému životu a byl ochotný ke kdejakému vrtochu. Stýkal se s George Sandovou, přátelil se s Ferencem Lisztem. Dne 28. srpna 1848 přijal křest a s ním jméno Maria Augustin Jindřich. Od toho dne začal zcela nový život.
Boží Dotek
Bylo to v máji 1847. Paříž působila stále dojmem magického města, pro některé lidi byl již jeho název příslibem štěstí. Tisíce lidí očekávaly, že zde najdou bohatství, rozkoše, bezstarostné chvíle a možná i úspěch. V salonech se shromažďovali politikové a umělci, aristokrati, volnomyšlenkáři a hledači štěstí. Jednoho pátečního večera kníže Moskova hledal dirigenta, který by vedl pěvecký sbor v kostele sv. Valérie. Nabídku přijal vynikající pianista, syn bankéře, původem z Německa – Herman Cohen. Ačkoliv pocházel ze zámožné židovské rodiny, nijak dlouho nerozvažoval nad možností působit koncertně v katolickém Chrámě. Zajímala ho hudba, dobře připravený sbor a také přátelský postoj kněze. Sbor měl přispět k oslavě Matky Boží při páteční pobožnosti. Herman spokojeně pozoroval shromážděné věřící. Zaujala ho jejich usebranost. Když už se zdálo, že obřady jsou u konce, umělec postřehl něco nepochopitelného. Na Oltáři, ozdobeném květy a hořícími svícemi, postavil kněz pozlacený předmět a pak před ním poklekl se zřejmou hlubokou úctou. Později povstal a onou drahocennou věcí udělal nad hlavami skloněných věřících znamení Kříže… Cohen tehdy ještě nerozuměl požehnání Nejsvětější Svátostí. Zažil však vnitřní vzrušení, které se podobalo něžnému přinucení. Ten pocit trval několik dní. Příští pátek vstoupil do téhož Chrámu. Scéna požehnání se opakovala. Hluboce vzrušený Herman se dal do pláče. Při pohledu na Hostii pocítil Přítomnost Milujícího Boha.
Kdo byl Herman Cohen?
Zázračné dítě Herman Cohen se narodil v Hamburku 10. listopadu 1820 a byl vychováván zpočátku v tradičním židovském náboženství. Jako chlapec pociťoval sklon k tajemství a rád se modlíval v synagoze. Otec ho pak poslal do protestantské koleje, kde si u kolegů získal velkou oblibu svým milým chováním a bezkonfliktností. Byl výborným žákem, který si byl vědom svých schopností. Již ve věku čtyř a půl roku si vyžádal od rodičů souhlas, že bude brát lekce hry na piano, a záhy s velkým sebeuspokojením předstihl svého staršího bratra. Pak se kvůli nemoci nějakou dobu vzdělával doma. Hudbě ho vyučoval profesor, který byl také milovníkem lovu, koní a hazardu, zkrátka miloval světský život a tím začal imponovat i Hermanovi. Veškerá náboženská formace šla stranou. Hermanovo okolí byla nadšeno jeho muzikálností a považovalo ho za malého génia. Byl zahrnován chválou a již jako desetiletý nesnášel odporu. Dokázal si na rodičích vynutit splnění každého vrtochu. V přesvědčení o vlastní nadprůměrnosti ho utvrdila cesta do Frankfurtu, kde byl nadšeně přijímán na knížecích dvorech. Ale on snil o Paříži. Když získal potřebnou podporu, odjel do Francie. Bylo mu 12 let.
Pod dohledem mistra
Na počátku 30. let XIX. století působili v Paříži vynikající umělci. Jedním z nich byl 22letý Ferenc Liszt, který se těšil pověsti dobrého a ctnostného člověka. Nejdříve se zdráhal přijmout nového žáka, ale když si ho poslechl, změnil svůj názor. Herman se stal jeho miláčkem, přitahoval svým talentem i svou krásou, dělal Lisztovi společníka v salonech a doprovázel ho. Záhy si získal slávu – jeho jméno se objevovalo v novinách. Zaštiťoval se známostí s George Sandovou, která se o něm zmiňuje ve svých publikacích. Paříž prožívala novou senzaci a kochala se Cohenovou virtuozitou. Tyto úspěchy ovlivnily jeho povahu. Tyranizoval matku i bratra, oddával se všem příjemnostem, byl hrdý, přímo pyšný a mnoho času trávil ve špatné společnosti. Ale jeho vnitřní duchovní spoušť prozrazovala zjevná melancholie. Ta se ještě více prohloubila po odjezdu Liszta. Cohen přesídlil do Ženevy, kde podlehl hráčské vášni. Následující léta vedl nepokojný život a cestoval po Evropě. Byl v Anglii a Itálii, nakonec se vrátil do Francie.
Čas proměny
Návrh, aby se ujal pařížského chrámového sboru, se ukázal jako zlom v jeho životě. O osudu hudebníka rozhodlo setkání s Kristem Přítomným v Nejsvětější Svátosti. Pianista se znovu a znovu vracel do kostela v ulici Bourgogne. Jednoho večera poklekl, aniž ještě věděl, před kým. Účastnil se Mše Svaté jako ničím nezaujatý pozorovatel. Po určitém čase požádal jednu kněžnu o pomoc, chtěl se setkat s knězem a porozumět tajemství. Kněz se ukázal jako moudrý a zkušený člověk, který měl daleko do postav duchovních popisovaných v tehdejších paskvilech. Krátce nato odjel Herman do Německa a tam se opět mohl stýkat s doporučeným knězem. Pod vlivem těchto rozhovorů se rozhodl uspořádat svůj život. Vzpomíná přitom na lítost, která ho zaplavila jednoho dne během Mše Svaté: „Když jsem opouštěl kostel v Ems, byl jsem již křesťanem, je-li tak možno nazvat osobu, která ještě nepřijala křest.“ Svou zkušenost přirovnával ke generální zpovědi, kterou vykonal před Samotným Bohem. Stále více toužil po setkání s Ježíšem ve Svatém Přijímání. Dalším silným zážitkem byla jeho účast na obřadu křtu několika žen, které dosud vyznávaly judaismus. Herman přečetl velmi procítěně slova jedné písně z té doby: Ježíši z Nazareta, židovský Králi, smiluj se nad dětmi Izraele! Ježíši, Božský Mesiáši, kterého Židé očekávali, smiluj se nad dětmi Izraele! Ježíši, po kterém toužily národy, který jsi léčil hluché, slepé i němé, měj slitování s dětmi Izraele!
Nový život
Nadešel vytoužený okamžik. Po devítidenních duchovních cvičeních, strávených v mlčení, „s třesením, ale přece rozhodně“ přijal 28. srpna 1847 křest a spolu s ním jméno Maria Augustin Jindřich. Když si vybíral své patrony, chtěl uctít Matku Boží, to přece Její Světlo vyžadovalo, aby se obrátil, kvůli Ní poprvé zašel do katolického Chrámu. Rovněž pečlivě vybral datum křtu – svátek sv. Augustina, velkého konvertity. Okolí ihned postřehlo výraznou proměnu v dosavadním životě lehkomyslného dobrodruha. Už to nebyl rozmařilec, který rozhazoval v podivné společnosti, obdivovaný umělec, který si mohl dovolit každý rozmar. Herman by nejraději utekl ze světa a uchýlil se do kláštera. Ale nebylo to možné vzhledem k obrovským dluhům. Dva roky koncertoval, aby je splatil. Přitom prohluboval svou úctu k Panně Marii a začal chápat potřebu apoštolské práce. Stále více mu vytýkali, že příliš mluví o náboženských věcech. „Dámy si stěžovaly, že kvůli své zbožnosti jsem ztracený pro svět. Utahovaly si z mé ,svatosti‘“. Jeho rodinu, která do záležitosti nebyla zasvěcena, lekaly anonymní dopisy. Kdosi vyslovil názor, že Herman se stal katolíkem jen proto, aby získal výnosné místo učitele hudby v katolické škole. Pomalu se připravoval na další velká setkání s Bohem: přijal Svaté Přijímání, pak biřmování. Často se modlil před Nejsvětější Svátostí. S tím se pojí jedna epizoda. Jednou ho požádali, aby jako muž odešel z kaple, kde budou mít noční adoraci jen ženy. Zanedlouho založil kruh mužů, kteří touží bdít před Eucharistickým Bohem, a vyžádal si potřebné církevní schválení. Šel ještě dále. Před Oltářem Matky Boží složil slib, že se stane karmelitánem. Toužil zasvětit se kněžské službě.
Brány Karmelu
„Svatá Terezie bude mojí matkou, škapulíř mým šatem, mým světem bude cela široká osm stop.“ napsal Herman. Uskutečnit toto povolání nebylo lehké. Nedávno obrácený hudebník si musel vyžádat zvláštní povolení. V roce 1848 však již mohl napsat své matce a příbuzným: „Jsem v noviciátu Řádu Matky Boží z Hory Karmel, který je znám svou přísností, kajícností, ale i Boží Milostí.“ Dne 6. listopadu 1849 při obláčce přijal jméno Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti. 19. dubna 1851 přijal kněžské svěcení. Zahájil velmi aktivní apoštolskou činnost. Staral se o obrácení svých blízkých. Po několika letech se mohl radovat z křtu své vlastní sestry. Brzy nato přijal křest také jeho jedenáctiletý synovec i přes velký odpor svého otce. I jeho přitahoval Svátostný Ježíš a později se malému Jiřímu podařilo dosáhnout obrácení další osoby. Tato zásadní změna Hermana, nyní již řeholníka, měla v Paříži velký ohlas. Příklad obráceného virtuosa pomohl váhajícím, ale bývalá sláva se mu stala přítěží. Proto rád přijal úkol, který byl spojen s cestováním. Putoval po Francii jako kazatel, zakládal kláštery a pečoval o Společnost Nejsvětější Svátosti, kterou předtím založil. Mnoho pozornosti věnoval poslání laiků: V našem století mají laici na lidská srdce větší vliv než kněží. Znám mnoho příkladů obrácení, kterých dosáhli laici. Někteří dávní přátelé, mezi nimi i Liszt, rádi naslouchali jeho hlásání Božího Slova, jiní ho dále hanobili. Brzy s požehnáním blahoslaveného Pia IX. odjel jako misionář do Anglie.
Zázrak v Lurdech, zázrak odpuštění
Mnoholetá intenzivní práce mu neumožňovala splnění vroucího přání – žít v poustevně. Dalším problémem se stala prohlubující choroba zraku. Otce Augustina postihl zelený zákal a znemožnil mu nejen čtení. Ve svátek archanděla Rafaela, který dovedl k uzdravení slepého Tobiáše, začal novénu k Panně Marii Lurdské, kterou zakončil poutí k zázračnému pramenu. Pozvolná náprava skončila náhlým uzdravením neduhu. Uzdravený karmelitán se mohl setkat s Bernadettou. Měl později radost z toho, že vstoupila do kláštera, a domníval se, že toto rozhodnutí ji uchrání od zlých následků slávy. Velkou Milostí bylo pro něho setkání s umírajícím otcem, kterého Cohen neviděl od doby, kdy přijal křest. Otec, který ho předtím proklel a vydědil, toužil ho nyní spatřit. Na smrtelné posteli řekl synovi: „Odpouštím ti tři velké omyly tvého života: že ses stal katolíkem, žes obrátil svou sestru a pokřtil svého synovce.“
Eucharistie je štěstím
Otec Augustin vykonával funkci novicmistra, zastupoval také provinciála. Nakrátko odešel do poustevny. Počátek sedmdesátých let XIX. století přinesl politický zmatek. Tváří v tvář francouzsko–pruské válce se ocitl v nepříjemné situaci: jako Žida německého původu ho Francouzi neviděli rádi. Rozhodl se odjet od Švýcarska. V Ženevě se ujal pastorace uprchlíků. V polovině roku 1870 byl pozván k biskupovi. Ukázalo se, že v Prusku je mnoho francouzských zajatců, a vláda nedovolila, aby za nimi přijeli francouzští kněží. Byla tu však možnost, že toto povolení obdrží rodilý Němec. Cohen úkol přijal. Když 24. listopadu 1870 odjížděl, prohlásil: „Německo bude mým hrobem.“ Práce polního kaplana v berlínském Spandau zahrnovala péči o duchovní i hmotné potřeby několika tisíc zajatců. Byla krutá zima, bylo třeba se postarat o prostředky k životu, ve studených prostorách lazaretu zpovídal celé dlouhé hodiny. Obětavý karmelitán nedbal na své zdraví. Vědom si těžké nemoci, řekl: „Ať se děje Vůle Boží. Jestli se uzdravím, uvidím mnoho smutných událostí. Ale rád bych ještě pracoval na záchraně duší.“ Odešel k Pánu v pátek 20. ledna 1871. V listech, které zanechal, nacházíme nádherný úryvek, který hovoří o jeho hledání štěstí: „Prošel jsem svět, spatřil jsem svět, viděl jsem svět! A naučil jsem se ve světě jen jednomu: v něm není možné najít štěstí. Štěstí! Abych je našel, prošel jsem města a království… Hledal jsem v bohatství, ve hře, v nápadech romantické literatury, v životních příhodách, v uspokojování nadměrných ambicí. Hledal jsem štěstí ve slávě umělce, ve společnosti známých lidí, ve všech rozkoších smyslů i ducha. Nakonec jsem je hledal ve věrnosti přátel – můj Bože, kde všude jsem je hledal! (…) Poslyšte, já jsem je našel! Mám je. Moje srdce přetéká radostí. V čem spočívá štěstí? Jen Sám Bůh může utišit stesk lidského srdce. Maria mi svěřila Tajemství Eucharistie. Poznal jsem: Eucharistie je životem a štěstím! Nemám již žádnou jinou matku, jen Matku krásného milování, Matku Eucharistie. Ona mi darovala Eucharistii, Ona mi ukradla srdce. Víte, proč jsem se stal mnichem? Abych vracel poznanou lásku!“
